| Vladimír Levi |
Vladimír Levi:Uměné sebevlády
s.107
"Když jsem pochopil svůj hlavní nedostatek: nervozitu vyplývající ze zbytečných starostí a obav, křečovitou uspěchanost, která potlačovala mé nejlepší stránky a ochromovala i řeč. Potřebuji především pomalost, rozhodl jsem se. A začal jsem ji v sobě pěstovat den co den, fanaticky pomalu. všemožně jsem se uvolňoval, představoval jsem si, že jsem filmový pás a odvíjím se minimální rychlostí, že jsem želva, hlemýžd; představoval jsem si. že j.sem na pláži a že se mi všemi žilami rozlévá po těle úmorná lenivost; že se zastavil čas a mám před sebou celou věčnost. Flegmatikem jsem se nestal, ta má horečná aktivita se ještě sem tam projeví, ale je mi ted 'přece jen mnohem líp . . ."
Pro praktické potřeby stačí vědět, že neustálé žijeme v určitém psychickém tempu. Je to jakási jednotná vnitřní rychlost, něco jako výslednice všech rychlostí vnucovaných mozku zvenčí i zevnitř. Je spjata s tonem, emocemi, pozorností i pohyby. Vyjádřit ji v absolutních veličinách je těžké, protože každý má své individuální vnitřní tempo a tedy i svá kritéria. Rozsah je však přibližně stejný u všech, a právě to umožnilo vytvořit univerzálně pochopitelnou škálu hudebních temp. Vždyť hudební tempa nejsou nic jiného, než vnější výraz sumárních temp psychických.
Celkově tedy: pro jednoho je problémem přidat, pro jiného se přibrzdit. Osobně bych však přesto chtěl
POSLAT K ČERTU KVALTOVÁNÍ
Všichni spěchají, jsou nervózní, pobíhají sem a tam, pobízejí jeden druhého vrážejí do sebe, tečou jim nervy, každý kouká, jak by toho druhého předešel, předběhl, vyštípal, zabral mu místo, vyhodil ho, utrhl mu knoflík, proklouzl dopředu, všichni něco horečně kutí, strašně se opožd'ují, jsou podráždění až hrůza, nezdržujte, dělejte, k sakru, nešlo by to rychleji, trochu života do toho umírání, tak už mi to dejte a nechte si ty drobné, nepouštějte ho, krucinál, když předbíhá . . .
Zbytečná nervozita,a horečnost, nervy věčně napjaté k prasknutí, neustálý strach z opoždění, zažraný do podvědomí, svrbění v nohách v rukou v nadledvinkách .. . Překáží nám to, zdržuje nás to, blokuje a brzdí. Člověk propadlý hromadné kvaltovací neuróze si vůbec nevšimne, kolik času promarní, jalově a s negativními ukazateli. Utrácí svůj čas na pospíchání . . . Vynakládá na ně tu nejdražší hmotu - mozkovou. Ještě nikdy se nestalo, aby
108
nějaká fronta postupovala o vteřinu rychleji jen proto že čekající se užírají netrpělivostí. Ale kolik hodin, kolik mozkového potenciálu se vyplýtvá na spory, tahanice a hádky! Jak jenom lidé v takových situacích ztrácejí soudnost, jak to ničí jejich vztahy.
Naše teze je jednoduchá. Jelikož všichni žijeme ve stavu chronického kvaltování, musíme si najít k tomu protiváhu, naučit se "šlajfovat".
POSPÍCHEJ POMALU
Pozorujte se den co den, snažte se uvědomit si, probrat, ohmatat celou škálu svých temp, a začněte si osvojovat umění vláčného vnitřního zpomalování.
Pomaloučku, měkce sevřete a natáhněte prstv rukou, všechny spolu a jeden po druhém, na jedné ruce, na druhé, na obou zároveň. Nesmějí se vám vůbec škubat, pohyb musí být naprosto plynulý a nepřerušovaný. Provádějte v tomto duchu jiné pohvby.
Přejed'te zvolna pohledem z věci na věc Velmi zvolna. Ještě pomaleji.
Vleže na zádech, na nízkém polštáři (sru uvolňování svalstva) dělejte co nejpomaleji vpravo a vlevo hled; nejlépe se zavřenýma očima. Asi tak dvanáctkrát
Pronášejte zpomaleně (protahujte) různá slova a věty. Stupňovité přepínání: počítejte nahlas v rytmu svého tepu; odpočítejte v duchu 30 te,pů;'počítejte v duchu ob jeden tep - 20 dvojic, ob dva (každý třetí) - 10 trojic. Provádějte totéž s dechem (jednotkou je vdech + výdech). Obráceně.
2-4 minuty provádějte svou obvyklou činnost jako ve zpomaleném filmu.
A ted'pro změnu urychleně!Napodobte stav ztřeštěného shonu, splašil jste se a lítáte po pokoji jako blázen, něco horečně hledáte . . . A ted' najednou shod'te ze sebe ten stav, zlikvidujte ho vnitřním zpomalením, oprostěte se od všeho napětí . . . Vplujte do pokojného tempa, ve kterém zůstanete připraven na urychlování
109
i zpomulování. At' vám někdo nařizuje přecházet z jednoho tempa do druhého (pomalu . . . rychle . . . mírně . . . rychle . . . mírně . . . pomalu . . . rychle . . . pomalu . . .). Cvičte rázné zvraty i postupné přechody.
Přecházení ze zpomaleného tempa do urychleného a zpět velmi dobře tonizuje a procvičuje psychickou tvárnost. Snadné měnění tempa a zachovávání lehkosti, pružnosti ducha i při rychlém tempu jsou příznačné pro nejúčinnější organizaci temperamentu - pro sangviniky.
Nejnáročnějším stupněm cviků je zd_e synchronizace různých temporytmů.
Pro začátek zkuste zatínat jednu ruku v pěst a opět ji rozevírat v pomalém, a druhou ruku současně v rychlém tempu. Prudce střídejte: pravá pomalu, levá rychle, levá pomalu, pravá rychle.
Naučíte se tomu poměrně brzo. Kývat levou nohou v středním tempu, zatínat současně pravou pěst v rychlém a levou v pomalém - takový úkol však zpočátku přesahuje naše síly. Zpozorujete, že různé temporytmy se spojují nejlépe tehdy, jsou-li v určitých zákonitých matematických vztazích - třeba 1 :3 či 1 :4.
Až si budete běžně uvědomovat svůj temporytmus, až se naučíte ho cítit a regulovat, získáte další účinný nástroj sebeřízení, vaše psychika se osvobodí a zesílí. Procvičování psychického temporytmu je také součástí kursu AT: "vstup" do autogenního uvolnění je vždycky vnitřním zpomalením, zatímco "vystoupit" znamená v potřebné míře své tempo urychlit.
Nejlepším pomocníkem při temporytmické stránce AT, stejně jako u všech jeho ostatních složek, je
HUDBA
~Žijeme v době, kdy člověk dbalý dobra své psychiky musí před hudbou prchat. To ovšem není vina hudby; mohou za to~ lidé, kteří s ní (a se sebou) neomaleně zacházejí.
Hudební pokladnice lidstva je tak bohatá a soudobé prostředky jejího záznamu, přenosu a reprodukce jsou tak dostupné a pohodlné, že nepovolat hudbu na pomoc vlastnímu mozku by byl prostě hřích. Taková výzva může vášnivým ctitelům hudby, holdujícím její kráse jako něčemu posvátnému, připadat urážlivá. Vedle svátečního hodování existuje však i běžná denní strava, a i ty nejvznešenější hudební rituály slouží samou svou podstatou duševní hygieně.
Aby se hudba mohla stát vaším každodenním pomocníkem, musíte nějakou dobu pečlivě studovat, jak na ni reagujete. Při správném individuálním výběru a správném poslechu bude tím nejlepším psychickým léčivem. Nebudu dávat žádné recepty, repertoár si musíte určit vy a jenom vy, podle svého vkusu a zálib. Pokud však hudbu naprosto nesnášíte nemělo by vůbec cenu jí používat; lidé zbavení její podpory však na tom v mnohém nenapravitelně prodělávají.
Je výborné, začíná-li a končí-li den hudbou. Ještě lepší je, podaří-li se nám i během dne uspořádat alespoň malé hudební intermezzo, doprovodit hudbou AT nebo jakékoli jiné zaměstnání. Při současné záplavě hudebních médií to skutečně není problém, a hlavní je umět hudby používat, protože se jako každé velké dobro může snadno stát zlem.
Tady je to hlavní:
I. Hudba musí odpovídat vašemu vnitřnímu úkolu. Že k uvolňování potřebujete pomalou, klidnou hudbu a k tonizaci svižnější, to je všem jasné, ale nejde jen o to. Neutíkejte se nikdy k hudbě, která vyvolává ve vašem nitru sebemenší protest, at už jako druh, kvalitou interpretace, riáhodnými nepříjemnými asociacemi atp. Musí to být vaše oblíbená hudba, musí patřit vám, být bezvýhradně vaší.
2. Hlasitost musí být optimální. Nemá přesahovat mez, na kte~`é hudbu ještě slyšíte, aniž musíte napínat sluch.
3. Totéž platí o délce poslechu. Vypněte hudbu, jakmile zjistíte, že její účinky začínají slábnout.
4. Repertoár je potřeba občas obměnit. Je dobré mít pro úči
110 111
nek jednoho typu (dejme tomu ranní tonizaci) alespoň tři čtyři programy na střídání. Je ovšem individuální, kdy se nám určitá skladba "přejí" - tak jako u všech ostatních stránek vnímání hudby.
5. Hudba usnadňuje mechanickou práci (včetně mechanické práce duševní, například výpočetních operací - i když zase ne všech). Obvykle však překáží při práci, při které si musíme věci promýšlet a činit nová rozhodnutí; v takových případech má dobré účinky předběžný poslech.