Rudolf Skarnitzl: "Perličky moudrosti vyprávějí"
Arabské povídky Japonské povídky Indické povídky Čínské povídky Západní země
Síla odevzdání se Hra v šachy Vzdání se sebe sama Podezřívavost O člověku,
který
neměl milost vlastní
mysli
Odpoutanost Je nebe a peklo? Povídka o divoké
kočce a myši Pán, který si myslel,
že miluje draky Opravdové přátelství
Lidé, kteří dosáhou Špinavá voda Vůně prostředí Nenasytnost Na všechno
můžeme mít dvojí pohled
Učenec a bezbožník Učitel Nansen Má studna - můj život Kapr v suché
brázdě Ego a Boží záchrana
Výběr z knihy povídek Vychodu. Vyšlo v nakladatelství ONYX 1998 (Uveřejněno se
svolením autora)
------------------------------------------------------------------------------
SíLA ODEVZDáNí SE
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Na mostě, ktery vedl přes řeku Eufrat, jel jakýsi súfi (muslimský mystik), když
tu najednou se pod ním vzepjal kůň a shodil ho do řeky. V řece bylo právě tolik
vody, že když stál nanejvýš vzpřímen, měl hlavu jen tak tak nad vodou. Muž však
nekřičel, nehýbal se a klidně stál.
Z mostu se ozval hlas:"Hej, člověče, copak neumíš plavat?" "Ne." zněla odpověď.
Hlas z mostu pokračoval: "Tak proč nevoláš o pomoc, copak se nechceš zachránit?
" "Ne," odpověděl súfi. "Tak se chceš utopit?" ptal se ten z mostu. A súfi
odpověděl: "Je na mně, abych si přál? Jeho vůle ať se stane! Jemu jsem se
odevzdal, nemám žádné vlastní přání."
Chvilku poté jela kolem loďka, a když veslař uviděl súfiho, vytáhl ho z vody.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE ODPOUTANOST
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Hárún al-Rašíd a jeho vezír přišli do Mekky, aby spatřili Fudajla. Ten, když
Hárúna uviděl, řekl: "Vládče věřících! Obávám se, že tvůj příjemný obličej
spadne do pekelného ohně!"
Hárún se po těch slovech zarazil. Po chvíli se zeptal mudrce: "Poznal jsi
někoho, kdo je odpoutanější než ty?"
Fudajl se mu podíval přímo do očí a řekl: "Ano. Tvá odpoutanost je větší než
má. Dovedu se odpoutat jen od prostředí běžného světa, ty však se dovedeš
odpoutat od něčeho daleko většího - od toho, co je věčné!" A dále dodal, že
vláda nad sebou samým je daleko významnější, než tisíc let vlády nad jinými.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE Lidé, kteří dosáhnou
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Isa, syn Miriam, spatřil jednoho dne skupinu lidí, jak celí zubožení sedí u
silnice. Zeptal se jich: "Co vás trápí?"
Oni řekli: "Máme strach před peklem!"
Isa šel svou cestou dál a potkal jinou skupinu lidí, kteří stáli v hloučcích
kolem silnice. Zeptal se jich: "Co vás trápí?"
"To nás svírá touha po ráji," zněla jejich odpověď.
Šel dál a potkal třetí skupinu. Vypadali, že mnoho vytrpěli, ale jejich tváře
zářily v radosti.
Isa se jich zeptal:" Co se vám stalo?"
Odpověděli:"Duch Pravdy, nás změnil. Spatřili jsme Skutečnost a ta nám dala
zapomenout na všechny naše menší cíle. "
Isa řekl: "Tito lidé dosáhnou. V den Soudu to budou ti, kteří budou v Boží
přítomnosti."
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
UČENEC A BEZBOŽNÍK
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Uznávaný učenec se zapletl do učené pře s jedním nevěrcem. Učenec svými
argumenty nic nezmohl, a tak při vzdal, otočil se a odešel.
Po nějaké době se ho někdo s podivením zeptal: "Jak to, že ty jsi nedokázal
zvítězit nad tím bezbožníkem, ty, který jsi pln vědění, vzdělanosti, moudrosti
a víš jak si počínat?"
Učenec mu odpověděl: "Mé vědění je korán a podání a výroky doktorů, ale on se
toho nedržel a na toto neslyšel. Na co mám takového bezbožníka poslouchat? Když
není možné porazit někoho Písmem a tradicí, nejlepší odpovědí je, neříct mu ani
slovo."
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
HRA V ŠACHY
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzům a Mice 18.4.2002
--------------------------------------------------------------------------------
K představenému kláštera přišel mladý muž, který hodně užíval světa, ale
povrchní radovánky se mu najednou zprotivily. Požádal proto představeného,
opata, aby ho učil správnému životu. Mistr však odmítal. Mladý muž však byl
neodbytný a nepřestával prosit.
Opat nakonec souhlasil a poslal pro jednoho ze svých mnichů, aby přinesl
šachovnici a figurky. Když mnich přišel, opat vážně řekl: "Teď si vy dva
zahrajte šachy. Ale ten, kdo prohraje, přijde o hlavu."
Mladík i mnich sklonili hlavy na znamení, že rozumějí a maličko zbledli.
Mladíkovi se zpočátku hra nedařila, ale pak se mu podařil dobrý tah a začal
získávat pozici. Jak se hroutilo mnichovo postavení, pohlédl mladík do jeho
tváře. Spatřil čisté, odříkavé rysy, pokorně a odevzdaně skloněné nad hracím
stolkem. Uvědomil si, jak bezcenný život oproti mnichovi vedl a začal záměrně
ztrácel figurku za figurkou, až bylo jeho postavení neudržitelné.
Opat se náhle nahnul vpřed a jediným pohybem smetl šachovnici až se figurky
rozkutálely. Oba hráči strnuli.
"Není tu vítěze, ani poraženého. Žádná hlava nepadne. Jen dvě věci se požadují
úplná pozornost a soucit. Dnes jsi se naučil oběma," obrátil se k mladému
muži. "Byl jsi na hru úplně soustředěn a přece jsi byl schopen cítit s druhým a obětovat svůj život. Zůstaň a dosáhneš, co potřebuješ," řekl pomalu opat a
usmál se.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE JE NEBE A PEKLO?
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzům a Mice 18.4.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Známý voják přišel k Mistru Hakuinovi a zeptal se: "Mistře, povězte mi, je
opravdu nebe a peklo?"
"Kdo jsi," zeptal se Hakuin.
"Jsem voják osobní stráže velkého císaře," zněla odpověď.
"Nesmysl," řekl Hakuin. "Co by to muselo být za císaře, aby se obklopoval
takovými lidmi jako jsi ty. Vždyť vypadáš jako hastroš!"
Na to se voják rozčílil a sáhl po meči.
"Ohó," zvolal Hakuin, "tak ty máš meč! Vsadím se, že je tak tupý, že je k
nepotřebě."
Teď už se voják nemohl udržet a tasil meč a šel proti Mistrovi, který řekl: "A
teď znáš první část odpovědi - otvíráš právě brány pekla!"
Voják se zarazil, zasunul meč a uklonil se.
"Teď znáš i zbytek, řekl Mistr, "otevřel jsi brány nebes."
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE ŠPINAVÁ VODA
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Za dávných časů vyslal císař Gyo poselstvo za pověstnym mudrcem se
vzkazem, zda by se neujal vlády nad celou zemí, že by ho císař pověřil veškerou
mocí.
Mudrc nabídku nejen příkře odmítl, ale hned spěchal k řece, aby si vyčistil
uši, když takový návrh uslyšel.
Když si mudrc umýval uši, přijížděl k řece poutník, aby dal svému oslu napít.
Uviděl, co se přihodilo a odehnal osla od vody, řka, že ho takovou špínu
nenechá pít.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE Učitel Nansen
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Jošu se zeptal učitele Nansena: "Co je pravá Cesta?"
Nansen odpověděl: "Cesta každého dne je pravou Cestou."
Jošu se zeptal: "Je možné se ji naučit?"
Nansen odpověděl: "Čím více studuješ, tím dál jsi od Cesty."
Jošu se zeptal: " Nebudu-li se učit, jak bych ji mohl poznat?"
Nansen odpověděl: "Cesta nepatří k viditelným věcem ani k neviditelnym, nepatří
k věcem známym nebo neznámym. Nehledej ji, neuč se ji, nejmenuj ji. Abys ji
našel, otevři se jako obloha."
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE VZDÁNÍ SE SEBE SAMA
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Král Džanaka se v Písmu dočetl, že realizaci Sebe Sama možno dosáhnout v
okamžiku pohyby, kdy jezdec vloží nohu do třmenu a zvedne druhou, aby se
vyšvihnul do sedla. Džanaka svolal všechny pandity své země a rozkázal jim, aby
buď prohlášení Písma prokázali nebo jej popřeli. Nikdo z panditů však nemohl
přinést důkaz. Navíc však, jelikož se jednalo o prohlášení Písma, nikdo se
neodvážil je popřít. Džanaka se na ně rozhněval a dal je všechny vsadit do
vězení.
Mudrc Aštávakra pobýval tou dobou v sousedství Džanankova království. Když se o
události dozvěděl, rozhodl se, že krále Džanaku navštíví. Lidé ho varovali, aby
tam nevstupoval, on však toho nedbal, do království se odebral a když dorazil k
bráně paláce, byl ihned předveden před krále. Král Džanaka na něm okamžitě
žádal důkaz o prohlášení Písma. Aštávakra odpověděl, že za určitých podmínek by
mohl pravost prohlášení prokázat. Za prvé by ho král musel přijmout za gurua a
ve všem jej poslechnout. Za druhé by musel okamžitě propustit uvězněné pandity
a za třetí by se musel vzdát království a veškerého svého majetku. Král
okamžitě všechny tři podmínky splnil.
Nato mudrc zavolal: "Džanako," protože už nadále nebyl králem a přikázal mu,
aby ho sám následoval a vzal s sebou koně, že půjdou za město. Aštávakra tam
Džanakovi řekl, aby vložil jednu nohu do třmenu a druhou nohu zvedl. Dále
prohlásil: "Teď přijde nejvyšší podmínka. Musíš se vzdát všeho majetku i sebe
sama! Souhlasíš?" Džanaka řekl: "Ano!" Od toho okamžiku stál Džanaka jakoby
ohromen, s jednou nohou ve třmenu a druhou zavěšenou kdesi ve vzduchu. Byl
podoben soše. Kolemjdoucí zírali na Džanaku a vzniknul z toho poplach. Lidé se
seběhli a prosili mudrce, aby Džanaku omilostnil a zachrálil. Mudrc tedy řekl:
"Džanako, proč tu tak stojíš? Jeď přece domů." Lidé si oddechli, protože
Džanaka dal druhou nohu do třmenu a odjel domů. Mudrce poslouchal ve všem na
slovo jako nevolník.
"Tak co, připouštíš nyní pravdivost prohlášení Písma?", zeptal se mudrc. "Ano",
odpověděl Džanaka. "Tak kraluj ve svém království jako předtím," pokračoval
mudrc. "Copak není království vaše?", zeptal se Džanaka. "Ano," odpověděl
mudrc, "přikazuji ti vládnout v království mým jménem." "Slyším a poslouchám,"
odpověděl Džanaka.
* * *
Ramana Maháriši vyprávěl tuto slavnou historku o králi Džanakovi a mudrci
Aštávakrovi, aby ukázal, jak vzdání se sebe sama samovolně sebou přináší
Seberealizaci.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE POVÍDKA O DIVOKÉ KOČCE A MYŠI
Rudolf Skarnitzl
------------------------------------------------------------------------------
Byla jednou jedna divoká kočka a myš. Strom v džungli jim sloužil jako společné
obydlí. Myš bydlela v díře mezi kořeny a kočka vysoko ve větvích, kde se živila
ptačími vejci a nezkušenými ptačími mláďaty. Ráda žrala i myši, avšak myška, o
které budeme vyprávět, dovedla se vždy dostatečně včas vzdálit z dosahu
kočičích tlapek.
Jednoho dne položil lovec pod strom síť a kočka se v noci do sítě chytla. Když
myš vylezla z díry a chycenou kočku spatřila, pobíhala s velkým potěšením a
radostí okolo sklaplé sítě, ohryzávala nalíčenou návnadu, nyní již neškodnou a
brala tak užitek z nehody kočky. Najednou však, ó běda, se objevili dva úhlavní
nepřátelé myši. V přítmí hustých listů přistála sova a jiskrnými zraky se
chystala napadnout myš seshora. Druhý nepřítel se blížil v podrostu, byl to
lovící mungo. Když se myš octla tváří v tvář této smrtí hrozící situaci, rychle se rozhodla k neočekávané válečné lsti. Přiskočila ke kočce a prohlásila, když kočka dovolí aby vklouzla do sítě, aby se mohla přitulit k její hrudi, že ona - myš - prokáže svou vděčnost za pohostinství tím, že překouše oka sítě. Kočka souhlasila a jakmile to myš seznala, skočila spokojeně do sítě.
Kočka očekávala, že ji myš okamžitě osvobodí, ale zklamala se. Myš se k ní
spokojeně přitulila a v kočičím kožíšku se zavrtala co nejhlouběji, aby se tak
ztratila oběma nepřátelům, kteří venku číhali. Rozhodla se, že v tomto
bezpečném prostředí si dopřeje zdřímnutí. Kočka protestovala, ale myš řekla, že
nemá naspěch. Věděla, že může kdykoli vyskočit ze sítě a že by se tak její
bručící hostitelka musela rozloučit s nadějí na osvobození. Jednoduše své
odvěké nepřítelkyni dala na srozuměnou, že hodlá setrvat tak dlouho, dokud
lovec nepřijde. Ona - kočka - je přece ten, kdo je v nebezpečí a možnost, že by
myšku chytla a sežrala, nepřicházela nyní v úvahu. Velká kočka byla odsouzena k
nečinnosti. Malá myš si pěkně dřímala mezi jejími tlapami a klidně očekávala
příchod lovce, až přijde prohlížet své sítě. Když myš spatřila blížícího se
lovce, přehryzala rychle síť a splnila tak slib, který dala. Rychle zmizela v
díře mezi kořeny. Kočka se uvolnila a jediným zoufalým skokem se rychle
vyšplhala na strom do větví, a tak unikla jisté smrti.
Když zklamaný lovec odtáhl se svou potrhanou sítí, kočka slezla a sladkým
hlasem volala na myš. Ať vyjde z díry a přidruží se ke své přítelkyni. Vždyť
choulostivá situace prožitá v minulé noci a vzájemná věrná pomoc ve společném
boji o přežití dala vzniknout novému svazku, který překonává starou
nevraživost. Proto by od nynějška měly byt navždy přítelkyněmi a navzájem si
plně důvěřovat. Myš se však zdráhala. Sladká slova kočky ji nechávala chladnou
a odmítala, pevně rozhodnuta, neopustit svůj bezpečný pelíšek. Mimořádná
situace minulé noci, která obě nutila do zvláštní, časově vymezené jednoty,
byla ta tam a žádná sladká slova nemohla chytrou myš přimět k tomu, aby se ke
svému odvěkému nepříteli opět přiblížila.
Myš totiž znala nauku, která je zároveň skrytým poučením, plynoucím z tohoto
vyprávění:
Ne bitevním poli politiky neexistují trvalá přátelství. Stejně jako v politice
neexistuje věrnost a altruistické spojenectví. Duchapřítomná myš zcela bez
předsudků sjednala svazek, když se jednalo o odvrácení nebezpečí. Nehledě k
její prokázané odvaze, byla mistrem v umění nacházet správný okamžik. Věděla,
že v okamžiku, kdy pominula vzájemná potřeba pomoci, zanikla i bezpečná
spolehlivost svazku. Neboť to, co určuje politiku není nikdy přátelství, ale
jen časově omezená spolupráce a pomoc při společném nebezpečí nebo při
oboustranné naději na zisk.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE Má STUDNA - MŮJ SVĚT
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzikovi a Mice 23.4.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Ve studně žila žába. Narodila se tam a byla tam vychována. Jednoho dne
spadla do studny žába, která předtím žila v moři. Žabička se ptala nové
příchozí, odkud je. Dostala odpověď, že z moře. Ale žabka se ptala dále, jak
velké je moře. Dostala odpověď, že je velmi veliké. Studniční žabka roztáhla
všechny své údy a ptala se, zdali je tak velké. Ale žába z moře řekla, že
daleko větší. Pak žabka ze studny skočila z jednoho konce studny na druhý a
ptala se, zda je moře tak velké jako její studna. Žába z moře na to řekla:
"Nelze srovnávat moře s touto studnou, je to nesmírně větší." Na to žába ze
studny řekla:"Ne, nemůže být nikdy větší než má studna. Nic nemůže být větší
než toto! Ty jsi lhář a koukej, ať si odsud pryč!"
Takové to je s každým úzkoprsým člověkem. Sedí ve své malé studni a myslí si,
že celý svět není větší než jeho studna.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE VŮNĚ PŘOSTŘEDÍ
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzikovi a Mice 23.4.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Rybářské ženy se vracely z trhu se svými koši od ryb. Měly dlouhou
cestu domů, když je v pozdních odpoledních hodinách překvapila silná bouře s
krupobitím. Začaly se ohlížet, kde by mohly nečas přečkat a případně
přenocovat. Jediné co našly, byl altánek zahradníka, pěstitele květin. Laskavý
zahradník jim dovolil, aby přespaly v místnosti, kde uskladňoval košíky, ve
kterých dodával voňavé květy zákazníkům. Celá místnost skladu byla prosycena
jemnou vůní květů. Ženy poděkovaly a ulehly na zem ke spánku. Rybářské ženy
však nejsou takovým vůním přivyklé, a tak se převalovaly ze strany na stranu a
spánek se nedostavoval. Až jedna přišla na spásný nápad. "Víte co,"řekla,
"pokropíme naše koše a dáme si je k hlavám. To jistě tu protivnou vůni květin
přehluší. Snad se pak vyspíme." Všechny radostně souhlasily a radu zkusily. Za
chvíli spaly všechny jako když je do vody hodí!
Taková je síla zvyku. Světské duše, které byly materialisticky vychovány a jsou na takové prostředí zvyklé, nevydrží dlouho vdechovat atmosféru čistoty a odpoutanosti. Nemají klid a jakoby je tam všechno pálí, komentuje příběh
Rámakršna.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE PODEZŘÍVAVOST
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzikovi a Mice 23.4.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Venkovan nemohl nalézt svou sekeru a podezříval syna souseda, že mu ji vzal.
Pozoroval mladíka a všiml si, že chodí stejně jako chodí zloději. Když ho
pozoroval jak mluví, zjistil, že mluví tak, jak mluví zloději. To, co dělal a
všechny jeho pohyby ho prozrazovaly, že je zlodějem, který mu sekeru ukradl.
Po několika dnech venkovan našel svou sekeru, kdesi založenou. Vyšel s ní na
dvorek a začal s ní štípat dříví. Po chvíli se podíval sousedům přes plot a
uviděl tam sousedova syna. Bylo to divné, ale jeho pohyby a počínání už
nepřipomínaly zloděje.
HOME PAGE
PÁN, KTERÝ SI MYSLEL, ŽE MILUJE DRAKY
Rudolf Skarnitzl
--------------------------------------------------------------------------------
Pan Ši měl draky v oblibě. Jeho dům byl plný malovaných a vyřezávaných draků.
Kdekomu vykládal jak miluje draky, a že jsou mu vším.
Když se o tom nebeský drak doslechl, slétl dolů, aby ho navštívil. Když dolétl
k jeho domu, strčil svou hlavu do dveří domu a svůj ocas zasunul do jednoho z
oken. Když ho Ši uviděl, utekl a hrůzou málem přišel o rozum.
Z toho vyplývá, že pan Ši ve skutečnosti neměl draky rád. Miloval jen svou
představu, a vše, co podle něj vypadalo jako drak, nikoli však skutečného
draka.
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
Nenasytnost
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzikovi a Mice 1.5.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Chudý člověk potkal svého starého přítele, který dosáhl mimořádných sil. Když
přítel vyslechl strasti chudáka, zaměřil svůj prst, ukazovák, na cihlu, která
před ním ležela na cestě a ta se okamžitě proměnila ve zlato. Přítel podal
chudákovi cihlu, ale ten ještě nebyl spokojen. Dal mu tedy ještě velký zlaty
balvan, ale chudák se pořád spokojeně netvářil.
"Co ještě chceš?", zeptal se znalec vyšších sil. Odpověď zněla: "Chci tvůj prst.
"
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
KAPR V SUCHÉ BRÁZDĚ
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzikovi a Mice 1.5.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Zhuang Zi se ocitl náhle bez peněz. Zašel proto k bohatému sousedovi, který
zastával úřad, pána hlídačů řeky, aby mu půjčil trochu zrní.
"To je v pořádku, " řekl pán, "brzy budu mít od všech poplatníků vybrané daně,
pak ti půjčím 300 zlatých, co tomu říkáš?"
Pln nevole mu na to Zhuang Zi vypravoval následující příběh:
Když jsem včera šel na procházku, uslyšel jsem hlas, který volal. Rozhlížel
jsem se a spatřil kapra, jak leží na cestě, v suché vyjeté brázdě.
Zeptal jsem se jak se sem dostal a kapr mi řekl, že je z východního moře.
"Nemáš, prosím tě, džber vody, abys mi zachránil život?", prosil mě kapr.
"To je v pořádku," na to já. "Brzy půjdu na jih navštívit prince Wu a Jueho a
nechám ti odtamtud poslat vodu západní řekou. Té bude dost, co ty na to?"
Kapr však byl úplně znechucen a prohlásil:"Ocitl jsem se mimo svůj přirozený
živel a nemohu si pomoci. Džber vody by mne zachránil, ale ty mi nedáváš nic,
než prázdné sliby. Brzy mě budeš moci nalézt na rybím trhu."
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
O ČLOVĚKU, KTERÝ NEMĚL MILOST
VLASTNÍ MYSLI
Rudolf Skarnitzl
Posláno Jirkovi Krásovi 24.4.2002
--------------------------------------------------------------------------------
Jsou čtyři druhy milosti: milost Boha, milost gurua, milost jeho stoupenců a
milost vlastní mysli. Pokud není milost vlastní mysli, tři předchozí nepůsobí.
Povídka o tom vypráví.
Jeden mladík se domníval, že má v životě tuze málo štěstí, že ho pronásleduje
smůla. Rozhodl se proto, že půjde hledat Boha, že mu přednese svůj případ a
poprosí, aby mu život změnil. Doslechl se, že Boha možno nalézt jen v hlubokém
lese, a tak se vydal na cestu.
Na kraji lesa potkal vlka, který na něj volal, kam jde. "Jdu k Bohu, aby mě
přeměnil v dítě štěstěny," odpověděl mladík. Vlk ho požádal, zda by se nemohl
Boha zeptat na to, proč on, vlk, má stále hrozný hlad. Mladík slíbil, že se na
to zeptá, a šel dál.
Když ušel kus cesty, došel k řece, u které seděla milá, ale smutná dívka.
Jakmile ho uviděla, otázala se ho kam jde, a když se dozvěděla, že k Bohu,
poprosila mladíka, aby se Boha zeptal, proč je stále tak nešťastná. Mladík jí
to slíbil a pokračoval v cestě.
Když odbočoval od řeky a zacházel do hlubšího lesa, uslyšel hlas, který na něj
volal. Rozhlížel se, ale nikoho nespatřil, až poznal, že hlas vychází ze
stromu, který říkal: "Zaslechl jsem, že jdeš k Bohu, prosím tě, zeptej se ho,
proč stále trpím žízní ačkoli mám kořeny ve vodě řeky?" Mladík slíbil, že
nezapomene a až se vrátí, že vyřídí, co Bůh vzkazuje.
Nakonec po delším bloudění a hledání Boha našel. Přednesl mu svůj osud a řekl:
"Pane Bože mám stále smůlu, všechno se mi vždycky nějak kazí. Moc rád bych byl
dítětem štěstěny. Nemohl bych mít od nynějška více štěstí?" Bůh tomu přikývnul,
že za určitých okolností se to může stát. Mladík se nesmírně zaradoval a už se
chystal vyrazit na cestu, když si vzpomněl na tří otázky, na které slíbil, že
se zeptá. Bůh je vyslyšel a na ně odpověděl. Mladík za všechno poděkoval a
rychle se vydal na zpáteční cestu, neboť byl přesvědčen, že jej nyní čeká nový
život, život dítěte štěstěny.
V radostném očekávání budoucích dobrých věcí spěchal, aby takový život mohl co
nejdříve začít.
Ve spěchu málem minul strom u řeky. Když tam doběhl a strom už míjel, strom
jej sám zastavil jedině tak, že na něj spustil větve.
"Ach, ano," zvolal mladík, "Bůh ti vzkazuje, že můžeš mít dost vody, ale máš v
kořenech truhlici, kterou je třeba odstranit. Když někdo tu truhlici, která je
plná peněz, vykope, tvá žízeň bude uhašena. Já se však s tebou už dál nemohu
zdržovat! Jsem teď dítě štěstěny, čeká mě novy život, a tak mám naspěch," a
běžel dál.
Když dorazil k dívce, byl do svých představ tak zahleděn, že ji málem přehlédl.
Dívka ho však vyhlížela, zadržela a zeptala se, co Bůh na její otázku
odpověděl.
"No ano," zvolal mladík v chvatu, "Bůh říkal, že jsi nešťastná proto, že jsi
sama. Prý kdyby tu šel okolo nějaký mladík a zamilovali byste se do sebe, mohla
bys s ním byt šťastná až do konce života. Tak teď to víš, já ale musím dál. Mám
teď štěstí a začínám nový život," a upaloval dále.
Na kraji lesa potkal vlka, který ho již z dálky uviděl a cestu zastoupil. Hned
chtěl slyšet odpověď na svou otázku. Mladík mu odpověď Boha ochotě vyřídil:
"Bůh ti vzkazuje, že máš hlad proto, že nemáš dost co jíst." A mladík ještě
pokračoval: "A dál ještě říkal něco, čemu moc nerozumím. Vzkazuje ti, pokud ten
blázen dojde až sem, aby ti to vyřídil, že si ho můžeš k obědu sníst."
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
Opravdové přátelství
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzíkovi a Mice
--------------------------------------------------------------------------------
"Můj přítel se ještě nevrátil z bojiště, pane. Žádám o dovolení jít ho hledat."
"Nepovoluje se," řekl velitel, "nechci, abyste riskoval život kvůli někomu, kdo
už asi nežije."
Voják však přesto odešel a o hodinu později se vrátil se smrtelnym zraněním a s
mrtvym tělem svého přítele v náruči.
Velitel zuřil. "Říkal jsem vám přece, že je mrtvý. Takhle jsem vás ztratil oba.
Řekněte mi, stálo vám to za to vrátit se tam kvůli jedné mrtvole?"
Umírající odpověděl: "Stálo to za to, pane. Když jsem ho našel, ještě dychal.
Řekl mi: "Jacku, já věděl, že přijdeš."
--------------------------------------------------------------------------------
NA VŠECHNO MŮŽEME MÍT DVOJÍ POHLED
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzíkovi a Mice
--------------------------------------------------------------------------------
Jeden myslivec dostal štěně. Když vyrostlo, projevila se u něho zcela vyjímečná vlastnost. Běhalo po vodní hladině stejně jako po souši. Myslivec byl na svého psa velmi pyšný, ale bál se lidem přiznat jeho vlastnost, aby mu ho neodcizili.
Myslivce však utajování sužovalo, a tak přemýšlel, komu by psa mohl předvést.
Po dlouhých úvahách nakonec vybral svého nejlepšího přítele. Navlékl to
nenápadně, pozval přítele na lov kachen. Přátelé i pes nasedli do loďky a vyjeli na rybník. Když vyplašili kachny, myslivec vystřelil a trefil kačera. Na pobídku myslivce pes vyskočil z loďky a po hladině běžel ke kačerovi, chytil ho do tlamy a přiběhl zpátky k loďce, do které skočil a kačera položil k nohám myslivce. Myslivec se rozzářil, pohladil psa a otočil se k příteli tázavým a očekávajícím pohledem. Ten se však právě díval jinam, takže nikdo nic neřekl a veslovali dál. Myslivec po chvíli střelil kachnu, a když spadla do rybníka, pes zase vyskočil z loďky, běžel ke kachně, popadl ji, přiběhl k loďce, skočil do ní a kachnu zase položil k nohám svého pána. Myslivec pochvalně poplácal psa a podíval se na přítele, ale ten hleděl v tu chvíli upřeně někam jinam.
Jeli dál, ale když se to stalo potřetí a přítel pořád nic, myslivec už to déle nevydržel a zeptal se: "Poslyš, ty jsi na mém psu nic zvláštního nepozoroval?"
"No," řekl přítel, "vlastně jsem ti to ani nechtěl říkat, vždyť ten tvůj pes
ani neumí plavat!"
--------------------------------------------------------------------------------
HOME PAGE
EGO A BOŽÍ ZÁCHRANA
Rudolf Skarnitzl
Předáno Honzíkovi a Mice
--------------------------------------------------------------------------------
Stalo se, jak se někdy stává, že v kraji pršelo po mnoho dní. Potoky nemohly
pojmout vody z hor a rozlily se a stávaly se z nich řeky. Vody stále stoupaly a
vesnice byly zaplaveny. Lidé zprvu utíkali, pak už ale jen pomocí loděk.
Jeden z vesničanů vylezl na střechu svého domku, když už voda zatopila všechny
místnosti. Záchranná služba ho uviděla, když svážela postižené vesničany a ve
veslařském člunu po velkém boji s vlnami přirazila k domku. "Pojď, slez do
člunu," volali. Muž však odpověděl: "Ne, ne, Bůh mě zachrání." Loďka tedy
odrazila. Voda stoupala dál a muž lezl stále výš a výš na střechu. Ačkoli byly
vlny velmi vysoké a prudké, přece se podařilo jinému člunu ke střeše přirazit,
když předtím muže spatřili. Zase na něj volali, aby sešel dolů do člunu, a tak
se zachránil. Muž však odpovídal: "Ne, ne, Bůh mě zachrání. Modlím se, Bůh mě
zachrání." Jak vody stoupaly, vyčnívala už jen jeho hlava nad vodou, když
přiletěl vrtulník, který se nad ním zastavil a spustil lano. Posádka na něj
volala, že to je poslední možnost. Muž však stále odmítal, že Bůh jej zachrání.
Nakonec voda ještě stoupla a muž se utopil.
Když přišel do nebe, stěžoval si Bohu: "Proč jsi mě nezachránil?" A Bůh řekl:
"Vždyť jsem se o to pokoušel. Poslal jsem pro tebe dva čluny a ještě jeden
vrtulník!"