Knížka o radosti, Jiří Mrkvička

Z Knihy: Jiří Mrkvička, Knížka o radosti

s.150

Rozprava desátá Moudrost cesty

Naše společné zamyšlení nad cestami lidského života se uzavírá. Jedna z našich prvních úvah nás postavila tváří v tvář hrozbě osamělosti, jíž jsme vystaveni. Ted' je čas promluvit i o jiném nebezpečí, o nebezpečí sebezapomenutí. O jakémsi utonutí v horečné aktivitě, v pobíhání od nápadu k nápadu, od úkolu k úkolu; a to všechno s pocitem maximální "vytíže­nosti", čí vlastně přetíženosti, s pocitem, že ještě musím udělat to či ono, a že tudíž nestačím na nějaké důležíté "tamto". Ale hlavně, že nenajdu ani chvilku pro sebe, abych sám sebe přezkoušel.

Rozpakuji se o takovém chaotickém hemžení mluvn jako o životním slohu, ale ona to přece jen jakási atrapa životního slohu je. V ní není mlčení, jsou jenom řeči a řeči, a z nich zbude to, čemu se už Hamlet posmíval: slova, slova, slova. Slova, která unikají, která ztrácejí svůj význam. Rozumějte mi dobře: Tak jako jsou i mlčení nepřátelská a zraňující, tak jsou i chvíle, kdy z radosti nad tím, že ten druhý je s námi, sí můžeme společně s ním dopřát potěšení hry na hezké povídání a pohazu­jeme si slůvky a nezáleží moc na tom, o čem je vlastně řeč. Tak to může být a je to správné. Ted' však myslím na ohlušování zvukem, který má podobu slov, jen aby nebylo slyšet ticho. Protože z něh'o by k nám mohla proniknout otázka: proč to všechno vlastně děláš? Jaký srnysl má to tvé hemžení?

V takovém upachtěném životním slohu není ani samota. Pořád jsme někde mezi lidmi, samé schůzky, porady, samá potřásání rukou. Jsou to však sotva letmá setkání, po kterých se tváře zapomínají a od stisků jen bolí ruce. Žádné teplo v dlani nezůstane, žádná podoba se nevryje do srdce. ~ím se to všechno liší od chladného míjení v davu? Tím studeným stiskem ruky? Bezvýznamným úsměvem? Nevrací se jenom stará osamělost v nové podobě? A nezůstává prázdno kolem nás?

150

Svým dílem se obracíme navenek, k vnějšímu světu. A je dobře být celý při díle. Ale může se nám stát, že pozapomeneme na to, že v sobě nosíme ještě druhý, vnitřní svět, který je právě tak plný napětí jako svět kolem nás. Vydejme se tedy na průzkum svého vnitřního světa, vydejme se na cestu k sobě.

Právě tak jako vstupujeme zkušeností do bezprostředního kontaktu se světem, vstupujeme jí i do kontaktu sami se sebou; už jsme o této dvojpólovosti mluvili. Zatím jsme však věnovali pozornost především pólu vnějšímu. A tak nyní dejme vystoupit pólu subjektivnímu. Své poznání toho, co se na tomto subjek­tivním pólu děje, co se děje v nás samých, označme jednoduše ­v souhlase s dávnou filozofickou tradicí - jako vnitřní zku­šenost. Je to zvláštní typ zkušenosti komunikativní, zkušenosti setkání: setkáváme se v ní sami se sebou. To, co se nám takto otevírá, označme jako jáství. Jinak: jástvím míníme osobnost zprostředkovanou vnitřní zkušeností, sebeprožíváním.

Poznali jsme už, že od dětství k dospělosti procházíme nepřetržitou řadou proměn. Jak to, že své dětství a své mládí nevidím jako cosi zcela cizího, k čemu se už nehlásím, ale naopak že stále vím, že patří ke mně, že je to podstatný kus mého já, třebaže na to vzpomínám s úsměvem mírně poba­veným? Co mě tedy s mým dětstvím a mládím spojuje, co trvá uprostřed všech těch změn, co uchovává tuto kontinuitu a mou vlastní identitu?

Právě že mé jáství. Míní se jím obyčejně jev dost složitý: jednak schopnost uvědomovat si a prožívat sebe sama, jednak takové duševní procesy, které řídí naše jednání: sebekontrola, sebevědomí, sebehodnocení. Jáství je zdrojem naší sebevlády. Na něm záleží, jak dalece dokážeme udržet správu svých věcí ve svých rukou, zda nepodlehneme slepé pudovosti, lákání chvíle,, zda dokážeme dohlédnout přes hranice bezprostt`edn~ dané situace. Jáství rozhoduje o tom, zda dokážeme svE akce navzájem zkoordinovat, podřídit dlouhé perspektivě, a tim je naplnit smyslem. Jeho věcí je, zda si dokážeme udržet rovno­váhu, rozhled a rozvahu, a zde se naší jedinou přednostf nestane pohotovost a ochota k jakýmkoli činům za jakýchkoli okolností. K jáství patří perpetuovaná zkušenost naší vlastní identity., kontinuity, inte~rity a kompetence. .

Pokusme se však složitostí jáství proniknout až k samotnému

151

aktivnímu centru naší osobnosti, k tomu, co jsme označili jako "já", ego. Cestu jsme si otevřeti předchozími výklady. Víme už, že ego se projevuje především nasazením vůle; v tom je jeho exekutivní, výkonná úloha. Vůle, chtění je jeho bez­prostředním instrumentem. Zároveň tak plní i úlohu regulativní. Tím však jeho aktivita nekončí: je zdrojem přesazování, tvoři­vosti, otevřenosti.

Na základě své vnitřní zkušenosti si mi~žeme postupně vytvá­řet obraz sami o sobě, jakýsi autoportrét. A my na něm neusiále pracujeme, vylepšujeme jej - nebo kazíme. Získáváme tak poměrně trvalý obraz o sobě, kterému se říká sebepojetí či egokoncept. Jde v něm o pochopení našeho místa ve světě, naší životní polohy, o ocenění role, která nám je v životní hře určena, i způsobu, jak ji zvládáme. Tak se egokoncept stává středem našeho sebehodnocení, neustálého vážení vlastní ceny a vlastního významu.

Nic nemůže člověku zabránit v tom, aby svůj autoportrét neidealizoval, aby jej nepřizpůsobil, nevnesl do něho i své představy o tom, jaký by si přá! být nebo jaký by měl být. Má na to právo, je to dokonce žádoucí. Ale pro nás je zase žádoucí, abychom tyto "vysněné" rysy postihly a oddělili, abychom z egokoncepru vydělili ideální já jako tu část, která zahrnuje naše vlastní aspirace. Potud je všechno v pořádku. Ale ideální já zahrnuje i aspírace lídí, s nimiž žijeme, a jejich představy o tom, jaké by nás chtěli mít. Tedy nejen "jaký bych chtěl být", ale i "jaký bych měl být". A do ideální části autoportrétu patří i mé představy o tom, jaký bych si přál být, ale jakým být nemohu a nikdy nebudu.

Můžeme tedy proti sobě položit své reálné já, jací skutečně jsme, a své představy o tom, jací bychom chtěli a měli být, já ideální. Mezí oběma vzníká napětí ptné dynamičnosti. Pohyb může nastat v obou směrech. Tak, že reálné já se přibližuje ideálnímu, že se snažíme "být víc" - a tento pohyb je nezbytnou součástí tvorby a růstu osobnosti. Ale i tak, že ideáiní já se snižuje k úrovni reálného - a to je pohyb žívotního vystřízlivění, nutného korektivu ideálů, které v mládí bývají nasazeny trochu vysoko. Přesto však ideální a reálné já nesmějí a nemohou splynout.

Mělo by však dojít k jejich určitému vyvážení, mělo by dojít

152

k sebepřijetí, sebeakceptaci. Lidé, kteří pro své přiiiš vysoké ideální já nejsou schopni smíru sami se sebou, nejsou schopni smíru ani s jinými. Jejich vztahy k druhým jsou plné neuspoko­jení, očekávají od jiných to, co si sami dát nemohou. Takové chování je těžko přijatelné, a tak lidé, kteří nejsou schopni přijmout sami sebe, kteří nejsou schopní sebeakceptace, nebý­vají akceptováni ani druhými. Při opačném běhu věcí, přijme­me-li se sami a přijmou-li nás jíní, osvědčíme-li před nimi i sami před sebou svou viastní cenu, vzniká v nás védomí vlastní důstojností: sebeúcta, což je jeden z nejhlubších zážitků v oblasti sebehodnocení.

Na cestě k sobě jsme pronikli až k samotnému jádru osobnosti. Vidím v tom příležitost, abychom zrekapitulovali a shrnuli to, co jsme zatím na různých místech této knížky a v různých souvislostech naznačili.

Čtověk je tvor žijící v přesahu. Není - na rozdíl od zvířat ­polapen a vpleten do sítuace. Vymkl se jí. Vykračuje z pevného kruhu bezprostředně daného a svou životní praxí se vztahuje k něčemu "mimo": očekává, předvídá. Této schopnosti vykročit intencionálně z mezí pouhé prezentnosti se říká "duch". Jím zároveň člověk posunul své těžiště i svůj pozorovací bod mimo situaci; může ji obhlédnout nikoliv jen v jednotlivostech, ale v celku. A navíc tímto přesahem vidí i sám sebe z nového zorného úhlu: vidí se ve vztahu k celístvé sítuací, je schopen porozumět své životní poloze. Zároveň s tím, že člověk je tvor, který přesahuje dané, je i tvorem, který se poznává v zrcadle.

Máme před sebou jev, s nímž se musí vypořádat každá psychologie člověka. Je to jev specificky lidský a na této úrovni univerzální. A tuto všeobecnost neruší ani ta okolnost, že jednou se člověk poznává v naivním mýtu australského domarodce, podruhé v hluboké spekulaci indického myšlení, potřetf ti`eba v aktivní životní filozofii renesančního člověka. Nezáležf na tom, že jde o odpovědi těžka srovnatelné. Rozhodující je, že to jsou odpovědi tvora, "který se ptá", který chce porozumět, který hiedá smysl.

Dávný problém smyslu byl v poslední době aktualizován zásluhou teorie systémů a systémového přístupu` V tomto přístupu, vycházejícím z klíčových kategorií systému, struktury,

153

inforrnace, regulace a funkce a zdůrazňujícím hierarchickou, strukturní i funkční uspořádanost složek systému i celostní irttegrativní vlastnosti objektú - v tomto přístupu tedy je možno . říci, že smysl má to, co je jako integrovaná složka včleněno do nějakého systému, co se tak stalo prvkem nějaké uspořá­danosti, nějakého řádu. At' tuto řádovou, skladebnou vá­zanost nahlížíme v podobě vztahů funkčních, normativních či teleologických, vždy jde o vazbu smyslern v jejích různých modifikacích. A odkrýt tuto vazbu předpokládá, že nalezneme onen společný úběžný bod, těžiště a ohnisko smyslu, v němž se právě soustřed'uje vztah nejméně dvou různých prvků, púvodně samostatných a izolovaných, jenž vznikl ve chvíli, kdy se tyto prvky staly složkami nějakého systému, strukturální­ho, utvářeného celku.

Nuže, naše otázka po životním smyslu je pak totožná s úsilím odkrýt smysluplné vazby individuálního lidského života, po­jatého jako specifický systém rozvíjející se v čase. Pak můžeme i životní cestu pojmout jako specifický kontext. Slovo kon­text zde však neznamená pouze "souvislost", jak se to běžně užívá. Má přesnější význam: kontextem rozumíme časově utvá­řenou strukturu, která tím, jak se děje, se postupně naplňuje smyslem. Takže úplně srozumitelným se kontext stává až když se uzavře.

Řekl jsem, že takovým kontextem je životní cesta. Je jím však i jednotlivý čin. Nebo životní dílo, jak zraje z mladistvých pokusů a nabývá stále hlubšího smyslu ve zralých tvůrčích činech. Někdy může zůstat pouze torzem. Někdy se ve stáří doce­la zvrátí a získá nový smysl. V tom je dynamičnost kontextů, kterou nám nezřídka odkrývá teprve zpětný pohled: pokud nejsou ukončeny, nemůžeme si být nikdy jistí, nedočkáme-li se náhlého překvapení, zvratu, který celý dosavadní průběh obrátí naruby.

Kde potom, ptáme se, máme hledat úběžníky životního kontextu, ohniskové body jeho smyslu? Odpovídáme: v hodno­tách, k nimž je lidský život vtažen. Platí potom, že smysl má, co je v kladném vztahu k nějaké živoťní hodnotě. A při konkrétní analýze individuální životní cesty především pátráme, jakým způsobem jsou v ní hodnoty obsaženy, jak jsou v ní tematizovány.

154

Hodnoty se stávají životními tématy; a protože "thema" znamenalo původně v řečtině "to, nač jsme zaměřeni", to, co bylo položeno do středu pozornosti, zkrátka položku, můžeme říci, že hodnoty se stávají jednotlivými položkami životního obsahu. Jenže termín "obsah života" zní dost neurčitě: budeme proto raději mluvit o životní tematice jako o úhrnu životních témat. Při jejím studiu se pak ptáme na to, jak se jednotlivá témata rozvíjejí, přeměňují, ustupují do pozadí, hledáme téma dominantní, centrální, studujeme konfliktnost jednotlivých té­mat, jak se projevuje uvnitř tématu i ve vztazích k tématům jiným; postupujeme zkrátka zcela tak jako při studiu nějaké hudební kompozice. Můžeme pak tnetodu rozboru životní tema­tiky označit jako dekornpozici.

Ještě jinak hývají životní témata charakterizována: míní se jimi velké smysluplné okruhy, o něž jde v našem životě, a to okruhy tak obecné, že se vztahují přímo k samotné povaze člověka a v tom smyslu, že jsou transkulturální. Jsou sestavovány i jakési tabulky, přehledy témat; to však jsou schémata, a my jsme povinni nikoli dosazovat lidský život do tabulek, ale každé téma z konkrétního životního kontextu vydobýt v jeho jedinečné a neopakovatelné podobě.

Spíš jen pro ilustraci uved'me, jaké zvláštní místo v životní tematice dnes mívá téma zdraví - s tím, jak je polozakryto, a přece neustále přítomno. Ptáme se, jak se jednotlivec cítí na zdraví ohrožen, jaké nemoci přestál, jak na to reagoval, jak si vzhledem k tomu upravil svůj život - vzpomeňte, co jsme pověděli o celoživotních hypochondřících i velkých hypo­chondrech. V tématu životního partnera běží o sexuální lásku, ale ve hře je víc, jde zároveň o téma manželské - a z vlastní zkušenosti víte, jak je dnes toto téma konfliktní. Jiná témata pouze jmenujme: téma rodičovské, téma domova, životní jistoty a bezpečí, téma životního díla, povolání, téma sebevzdělání, téma přátelství, téma životní angažovanosti, společenské prospě~­nosti i politické aktivity, téma volného času, odpočinku a ko­níčků, téma životního zajištění, životní úrovně a peněz, i třeba téma životní moudrosti, porozumění lidem a světu kolew sebe.

A tím se náš teoretický exkurs skončil. Berte toto odbočení jako nutné zlo; nyní dokončíme přerušenou řeč. Pronikli jsme, opakuji, až k samotnému jádru osobnosti, k jáství. Ale nezma­

155

pována zatím zůstala předůležitá pevnina našeho vnitřního života: svědomí. Ve vnější zkušenosti stojíme tváří v tvář světu; ve zkušenosti svědomí stojíme tváří v tvář sami sobě. Leč cože to je svědomí? Odpověd' se zdá být prostá: hlas společnosti v nás. Je tvořeno společenskými příkazy a hlavně zákazy, které jsme do sebe nasáli. Začíná to už někde hluboko v raném dětství, uprostřed rodiny mateřským "nesmíš!" a plácnutím přes ru­čičku. Tak je prvotní dětský egoismus formován do svědomí řízeného cizí autoritou. Později může být autorita rodičovská přetvořena v jiný, vyšší typ autority společenské, základ zůstává stejný.

Je to prosté. Ale stačí to? Vždyt' jde o svědomí dětské, svědomí cizí, vnucené autority. Cesta ke svědomí dospělému je cestou vnitřních zápasů, které si musíme sami v sobě vy­bojovat. Od pubescentního popření dosavadních autorit k adoles­centnímu hledání imponujících životních vzorů, jakýchsi mo­rálních garantů, tak vede cesta od dětského k dospělému svě­domí, ke svědomí autority vlastní, stvrzené souhlasem našeho já. Nejsme však ještě na jejím konci. Dopovězme: žívotní vzory, tak přitažlivé pro jejich lidskou blízkost na rozdíl od abstraktních norem, jsou pomíjivé. Ale setkání s nimi nám dává odvahu vidět nově, dává nám klíč k novým životním významům. Setkání se životními vzory jako nositeli a ručiteli jistých hodnot nám zároveň otevírá cestu a umožňuje hlubší průnik do sféry životních hodnot, pomáhá nám nalézt vazbu našich čínů k hodnotám. A v tom je - už jsme o tom přece hovořili při popísu našich činů - i podstata dospělého svědomí: ve schopnosti a v trvalé tendenci, zopakujme sí, příkládat vlastní činy k matrici námi přijatých hodnot.

Cesta k dospělému svědomí je náročná; dojít na její konec se nepodaří každému. Dohaduji se, že častěji dochází k přeměně dětského svědamí v onen vyšší, a přece nezralý typ, o kterém jsme mluvili: když očima veřejnosti na nás hledí přísné zraky autorit našeho dětsiví. Potom, uváznuvše takto uprostřed cesty, jsme zavaleni tíhou vnější autority. Neumíme si v tom zjednat pořádek. A úzkost o "čistotu" svědomí nám svazuje ruce a podlamuje kolena.

Ostatně: čisté svědomí? Jsme-li dost pozorní k hlasům svého nitra, nejsme-li příliš ohlušeni vnějškem, nemůže nám unik­

nout, že se svým svědomím se setkáváme spíš ve zlém než v dobré, že výčitky jsou nejzřetelnějším projevem jeho ži­vota. Znamená to snad, že svědomí žije jenom tam, kde je vina? I to se někdy tvrdívá. Ale spíš je to tak, že bouřlivá intenzita zážítku víny jenom zastiňuje zážitek vnitřního míru, kterým se projevuje čisté svědomí. Všímněme si však: zážitek míru je zážitkem svědomí živého; nemá nic společného s prázd­notou a chladem, které se rozprostřou nad svědomím mrtvým.

Ostatné, nepřeceňujme význam čistého svědomí: o dospělé a živé svědomí běží především. A také o svědomí tvořivé; takové totiž, které neustále zápasí o nové horizonty, které se nezabydluje, které hledá, a dokonce i riskuje. Čisté svě­domí může být svědomí sterilní a neplodné. Musíme být při­praveni převzít odpovědnost za své činy, musíme být připra­veni i unést svou vinu. Pak se vskutku naše svědomí stane orgánem životního smyslu, kompasem v nás. A my budeme dost silni, abychom - bude-li třeba - dovedli vybojovat svůj očistný zápas s vlastní vinou: zápas o nalezení nové rovnováhy mezi námi a našimi životními hodnotami, rovnováhy porušené naším selháním, zblouděním na životní cestě. Svou vinou jsme se ocitli jinde, než kam ukazuje náš kompas; a vidět vinu zna­mená rozpoznat tuto odchylku - a znovu se zorientovat: to, co vina zatemnila, nutno znovu projasnit. Tento zápas podnikáme každý na vlastní pěst a na vlastní riziko. Každým takovým zápasem však své svědomí oživujeme, aby neskleroti­zovalo, neotupovalo se.

Vidíte: setkat se ve vnitřní zkušenosti sám se sebou, po­dívat se sám sobě do tváře, vyžaduje notnou dávku odvahy. A přece je to životní nezbytnost. Onen tichý hlas vlastnfho nitra nesmíme přehlušit. Musíme mu umět naslouchat.

Nejprve je ztíšení. To není lenivé lelkování a nicneděló~ní, ale především absence, nepřítomnost vnějškovostí, pokud vnějš­kovostí róiumíme zmechanizovanou aktivitu, návykovost a hluk. A není to ani nějaké podřimování, aIe naopak vystupňovaná bdělost ve chvíli, kdy jsem cosi nezřetelně zaslechl, cosi, co by mohlo být signálem, výzvou pro mne, a já se bojím, abych to nepřeslechl. Chvíle ztišení je okamžik, ve kterém se ono nezřetelné pokouším proměnit na zceta zřetelné a sro­zumítelné.

I57

Ztišit se znamená dopřát událostem, dopřát myšlenkám, aby dozrály. Ztišení znamená vyčkáváni. Je dobře umět čekat; to je to vzácné, čemu nás - jsme-li dost pozorní - naučí život na venkově: že je čas setby i 'čas sklízně. A že je i potě­šení ze zrajících plodů.

Taková chvílka ztišení a zaposlouchání může pro nás být dobrým cvičením; způsobem, jak uchovat svůj život v bdělosti. Ale to ji musíme opravdu jako evičení pěstovat, musíme si při ní osvojit jistou metodičnost: najít čas pro svou tichou chvíli.

Měli bychom se naučit, aby nám někde při ruce ležela ně­jaká knížka, třeba knížka veršů. A z ní ve chvíli ztišení přečíst jednu jedinou báseň, jeden jediný verš. Třeba tento: Pták sedí modelem vlastnímu tichu . . . Zazní jako tón ladičky, aby v nás rozezněl celý akord. Aby nás rozjitřil, aby uvolnil naše vlastní myšlenky. Měl by v nás probudit odvahu uvidět nově, pustit se mimó vyšlapané cesty každodenního myšleni. Nezaleknout se pohledu ani do hloubky, ani do výšky. Poznat chut' závrati. Chut' úžasu. Říkává se tomu medita.ce; její různé druhy, zejména indické nebo japonské provenience, se v posled­ních letech staty mátem jakousi módou. Ale můžeme použít i dávné označení "rozjímírní" a neznamená to nic jiného, než že jde o prolomení, překročení bezprostřední životní sítuace (která může být situací vnitřního zmatku a nejistoty) směrem k celku lidského života a světa. Nic jiného, než že jde o pohled upřený do dálek.

Měli bychom se dál naučit sebereflexi, sebezamyšlení: jím se - na rozdíl od meditace - krok za krokem orientovat ve své životní situaci. Zůstávajíce v jejích hranicích, měli hychom se ptát po své životní poloze: Neodchýlí) jsem se přílíš na své cestě? Nebloudím? To je první otázka, kterou si musíme klást. Musíme zkoumat, co je v naší situaci falešné a nepravdivé, musíme zkoumat, kde jsme byli sami k sobě nepoctiví, kde něco předstíráme nejen sobě, ale i jiným. Kde sami sobě odporujeme, ale také kde jsme v souhlase sami se sebou. Kde v sobě cítíme impulsy a možnosti dalšího růstu. Dát slovo svému svědomí, zavést s ním rozhovor. Nastavit si zrcadlo.

Pak už zbývá jen poslední krok: Konfrontace pohledu, který se nám otevřel v rozjímání, s náhledem sebe, jejž jsme

1 5'8

získali sebereflexí. Vystavit se na chvíli těm dálkám, které jsme spatřili, ale hned se zase vrátit k myšlence, že jsme na cestf:; že k obzoru, který sotva dohlédáme, jdeme krok za krokem. Podívat se na úkoly, které nás dnes či zítra čekají, zrakem, ve kterérn zůstal obraz dálek. A připomenout si, že nejdeme sami. I na své cestě k sobě se musíme setkat s druhými. A možná, že i oni zahlédnou odlesk dálek v našich očích: že i on~ spatří dálky našima očima.

Tichá chvíle je jenom zlomkem, jenom ~ednou z móžných forem metodicky vedené auto~ncí~e, sebepóznání, v něrnž se naplňuje onen prastarý pokyn i nárok "poznej sebe sama!". Nehledejme však v autognózi jakýsi poslední cíl; sebepoznání je pouze prostředkem k tomu, čemu říkám "práce na sobě", autognóze je nástrojem sebevýchovy. Nebot' především jde o to, abychom - až příliš často ta slova opakuji - udělali něco z toho, co z nás udělali jiní.

Povím to jinak a v širší souvislosti: Sebevýchova znamená "dokončovací práce" při utváření osobností. A jestliže si kterýsi mladý muž postěžoval, že si sám sobě připadá "takový neukon­čený", žaloval tím pouze na sebe, ~že selhal v sehevýchově; obávám se, že není sám, že totiž "manko v sebevýchově" je až příliš častým fenoménem dnešního mládí. Dítěti jé jeho lidství dáno do kolébky jen jako možnost. Zda se uskuteční a jak se uskuteční - to závisí na průběhu dvou téměř paralelních a komplementárních životních. procesů: socializaci a personali­zaci. Už jsem se zmínil o obou. Ted' bych jenom dopověděl, že v psychologických knížkách se píše daleko častěji o sociali­zaci než o personalizaci; je pro to dost a dost dobrých důvodů. Ale vynořuje se stále víc stejně dobrých důvodů pro to, abychom se učili uvažovat o ontogeneticks~ch problémech častěji i v ka­tegoriích personalizace. Tak třeba při studiu procesu duševního zrození se ukazuje, že i o rané ontogenezi se dá uvažovat z jedné i druhé stránky. '

Pokusme se o shrnutí: Socializace je proces, jímž jedinec vrůstá do společnosti, nebo - poněkud odtažitěji - je 'to postupná realizace lidství v prostoru sdí(ení. Někdy se rozlišuje vnější stránka socializačního procesu, spočívající v oscojování sociálních rolí, a stránka vnitřní - ztotožnění s danými spo­lečenskými hodnotami; v tomto druhém případě se mluvívá

159

o enkulturaci. Rozlišení má svůj význam, chceme-li například porozurnět některým jevúm dissociálního chování. Personalizace zahrnuje rozmanité procesy utváření osobnosti v její jedi­nečnosti a neopakovatelnosti: v tom tedy, co tvoří její základní společenskou hodnotu. 1 zde se nabízí rozlišení mezi indivi­duací jako procesem formování osobnosti vnějšími vlivy a vlastní personalizací jako sebeutvářením. Prve jsme o tom přece mluvili: sebevýchovou se proces utváření osobnosti transformuje v dlouhodobý akt tvorby osobnosti. Pro tento akt máme ozna­čení "seberealizace". Nesmíme však zapomenout, že růst osob­nosti je možný jen ve sdílení, jen v účasti na díle - že sebe­realizace je sebeobjektivací. Nemá nic společného s nějakou rafinovanou formou egoismu.

Chápeme-li personalizaci takto, potom stylizace, jak jsme ji popsali v předchozí rozpravě, je pouze jedním jejím aspektem. Obrat'me nyní pozornost k jinému, stejně důležitému aspektu, jímž je kultivace. Růst osobnosti je přece i zušlecht'ováním osobnosti. Na mnoha místech těchto rozprav jsme už na to narazili: tak jsme zjišt'ovali potřebu zušlecht'ování smyslovosti i citové vnímavosti - tedy potřebu kultivace senzibility a sen­zitivity. Nyní pouze generalizujeme, kladouce kultivaci osobnosti jako sebevýchovný program. Osobnost roste zkušenostmi. Ale naše vlastní aktivita se musí uplatnit především ve formě cvičení; zdůrazňuji to jako nutnou protiváhu hravosti tzv. zkušenostní výchovy. Nebot' cvičení, má-li být zdrojem osob­nostních změn, předpokládá opravdovosť, tvrdost k sobě sa­mému. V tom je i jistý asketický rys moderního sportu, že vede k sebekontrole a vládě nad sebou - což je jeden ze základních cílů personalizace; a sebevýchova, jako její nástroj, není hra: sebevýchova je práce na sobě.

Řečeno obecně, je cílem personalizace zralá osobnost asi v tom smyslu, jak jsme osobnostní zralost na rozdíl od zralosti biologické popsali. Z normativního hlediska ji klademe jako tzv. normu optimální: v pozitivním smyslu vychýlenou od prů­měru, ale přece široce realizovatelnou. Znamená to však, že jejím dosažením růst osobnosti končí? Vůbec ne. Zůstává otevřen a pokračuje směrem k plně roz~inuté osobnosti: to je norma ideální. Celoživotní, ale nikoliv nedosažitelná; ne­pěstujeme žádný pedagogický utopismus. aŽijí přece mezi námi

160

lidé, o nichž můžeme s klidným svědomím prohlásit: ano, ti se tomuto ideálu přiblížili na dosah, ti tento ideál ztělesnili.

Můžeme se potom ptát, koho za takového ideálního člověka pokládáme, můžeme takové lidi vyhledávat a jejich osobnosti studovat - mluvili jsme o tomto výzkumném způsobu v souvis­losti se studiem tvořivosti. Na rozdíl od "statistiky populačního průměru" se tomu říká "statistika dobrých vzorků": chceme-li vědět, jaké jsou kupříkladu lidské možnosti ve sportu, nebudeme zjišt'ovat průměrné výkony v celé populaci, ale vybereme si k tomu skupinu nositelů olympijských medailí a budeme se ptát, co dovedou a proč to dovedou. A chceme-li znát možnosti osobnostního růstu, budeme studovat takové jedince, o nichž jsme přesvědčeni, že možnosti svého života realizovali, že svůj život naplnili.

Ukazuje se při takovém výzkumu, že tito lidé jsou spokojeni ve svých základních potřebách. Lze říci, že mají pocit zakoře­něnosti, že jsou uspokojeni ve své potřebě lásky, majíce přá­tele, milujíce a jsouce milováni. Mají své místo v životě i respekt jiných lidí. Mají i odpovídající pocit vlastní ceny a sebeúcty. Negativně vyjádřeno - tito lidé nezakoušejí úzkost, nejistotu, opuštěnost, izolovanost, vykořenění, necítí se jako nemilovaní, nežádoucí, opovrhovaní, přehlížení, bezcenní, nemají pocity inferiority. Tím však nejsou ukolébáni do slastného pocitu sebeuspokojeného štěstí. To vše pro ně znamená pouze životní jistotu, pevnou půdu pod nohama, prostor, v němž se může rozvinout jejich tvořivá aktivita. Neuzavírají se v něm, neopev­ňují se v něm. Jejich život není životem v enklávě, ale v otevře­nosti: sám sebe překračuje, rozdává se a vydává.

Tito lidé jsou pravdiví. Ne snad tak, že by si pravdu přivlast­nili jako jednou provždy danou, aby se jí pak na životní cestě oháněli jako palašem. Spíš takto: jejich život je životem v prav­dě; podle toho, jak se před nimi v jejich zkušenostech otevírají nové životní- horizonty, jsou připraveni vždy znovu položii svůj život na váhy. Je to vskutku tak, že neustálé přehodno­cování vlastního života je neoddělitelné od naší životní cesty, že tvoří hluboký skrytý obsah naší vnitřní bytosti. Jsme oči vesmíru: tak nás ujišt'uje filozofie. A proto naše oči musí zůstat otevřené - to je náš základní závazek vůči bytí.

Náš vnitřní růst je nesen zkušenostmi. Není však pouhým

161

t~ev · r~ n~ ~ 1

um l cí dilčích zkušeností ale 'e'ich řetavováním Z jednotlivých zkušeností tak vyrůstá hlubší yzkušenost životní. Vyrůstá zprvu docela nepozorovaně, neuvědoměle. Dozraje-li však dostatečně, začne se aktivně prosazovat: spoluutváří naši životní perspektivu, modeluje náš horizont porozumění. Stává se trvalým pozadím všeho našeho prožívání: nové zkušenosti jsou jí vstřebávány a zpracovávány; v ní získávají svůj spe­cifický osobnostní smysl. Mohli bychom o ní tedy říci, že před­stavuje jakési a priori každé nové zkušenosti, že každou novou zkušenost předznamenává. Je to však a priori měnlivé, rostoucí, prohlubující se.

Zkušený není ten, kdo všude byl, všechno slyšel a všechno zná, ale ten, kdo je otevřen pro nové zkušenosti, připraven se z nich učit. Životní zkušenost totiž nemůže být uzavřeným věděním. Neustále sonduje hloubku života. Je mírou životní intenzity, nikoliv extenzity. Vede k moudrosti: je základní součástí našeho porozumění životu a světu, třebaže moudrost sama v sobě zahrnuje i složku neosobního vědění, získaného poučením. Moudrost však nevyrůstá v životní zkušenosti bez­prostředně; předpokládá totiž odstup. Jestliže naše životní zku­šenost roste tím, jak jsme bezprostředně angažováni na díle, pak moudrost roste tím, jak jsme s to od díla odstoupit a z tohoto odstupu je přehlédnout, zvážit a ocenit.

Je pak zvláštní tvar a způsob žívotního odstupu a my jsme už o něm mluvili: je to odstup získaný zvládnutím krize druhého břehu, když nás přestává hnát žízeň po vědění a naplňuje nás láska k moudrosti, jež nám dopřává vidět věci pod zorným úhlem prostého a přece převýznamného faktu, že druhý břeh je v dohledu. Teprve v tomto odstupu se naše životní moudrost ukazuje jako moudrost cesty.. Bývá to čas, kdy i naše dílo dozrává a odpoutává se od nás. A my zatoužíme po tichu polních cest, po nichž můžeme kráčet zvolna a v mlčenlivém usebrání. Tato zkušenost životního naplnění není provázena pocity extatického štěstí, ale zážitkem, jejž nejlépe vystihuje staré latinské slovo "serenitas": zážitkem projasněného vnitřního míru.

Leč je to vskutku tak a já to dobře vím: I ta nejhlubší životní pravda může znít velice otřele, velice banálně, je-li slabikována. Ale jsou lidé povolaní k tomu, aby ji vždy znovu

162

Antonín Sova Za rána poutník přišel do kraje,

cos neznámého v dálce hledaje,

Tragiku žití cítil, jeho hlad. A přál si nacházet a rozdávat.

Hořely louky květy prostými

a hory, hory čněly za nimi.

Vše podmanit, vše přerodit v tom dnu,

několik jisker dát jen ze svých snů.

Míjely louky. Moří nespatřil..

Dech lesů vyvál, den se rozšeřil.

A vposléz bylo vše, nač vzpomínal:

několik srdcí našel a své dal,

A to je konec Knížky o radosti