Meditace 3, Polarita a spojení z makro a mikrokosmos,
DAHLKE
3. meditace
O pět pohodlně ležíš na svém meditačním místě, nohy vedle sebe, ruce podél tě~a a dovolíš víčkům, aby se zavřela - cesta do nitra začíná - tělo a duch ji zná,
tu cestu do vlastních hlubin, a tak se všechny svaly uvolňují a tělo klesá hlouběji do podložky, vše povoluješ a pouštíš a dovoluješ si, klesnout hlouběji, svěřit se svým vlastním vnitřním říším, následuješ vnitřní impulsy a ponoříš se do klidu a uvolnění. Dále tě provázejí stejné tóny, má slova a tvůj vlastní dech. Jeho jemné přicházení a odcházení tě vede krok za krokem dolů - s každým výdechem hlouběji a hlouběji - a s každým nádechem můžeš být volnější, více se otevřít energii uvolnění a zkušenosti hlubin - nyní nebo hned. A opět se zcela vědomě svěřuješ vlastnímu vnitřnímu proudu uvolnění, a ten začíná hned - jakmile si na něj vzpomeneš proudit: - v obličeji - a za očima. - - Začínáš si najednou zvlášť silné uvědomovat oční koule a okolo ležící svaly a téměř ve stejné chvíli se také uvolňují. A potřebuješ také pouze pomyslet na zadní část tvé hlavy, kterou její váha tlačí do podložky, a již se tam vše uvolňuje. A uvolňující impuls putuje opět dopředu do oblasti úst a brady, a ty cítíš, jak povolují žvýkací svaly a tím povoluje dolní čelist a tváře, dokonce vnitřek úst a rty pociťuješ poněkud jinak. A proud uvolnění zná již sám svou cestu, zachycuje i čelo a spánky, šíří se po celé hlavě až do týla a nakonec proniká ze všech stran dovnitř - svým zvláštně měkkým plynutím. Vše probíhá hodně rychle a přesto hluboce. Už vstupuje do vědomí onen bod ve středu hlavy shromažd'uje se zde celá pozornost a s ní i energie uvolňování a umožňují proudu uvolnění nalézt důvěrně známou cestu do těla. Nejprve zaplavuje krk a týl - potom ramena a paže až dolů ke špičkám prstů. A současně proudí horní polovinou trupu a otevírá ono veliké energetické centrum ve středu hrudi, prostor srdce, a přidává svoji mohutnou energii do proudu uvolnění. Nyní si ten sjednocený proud razí cestu do dále dolů do břicha a pánve - dech se hned stává lehčím a vědomějším. Myšlenky vedou proud uvolnění , a proud zpětné ovlivňuje myšlenky - Proud energie
153
a proud myšlenek plynou v harmonii a splývají v onen jediný proud, který se nyní dělí v pánvi a plyne dále do obou nohou, až dolů k prstům na nohou. Celé tělo se koupe v pocitu povolování a uvolňování. Maličké pohyby, drobounká, téměř nepostřehnutelná cuknutí stejně jako klid a uvolněnost mohou doprovázet celé dění nebo hned, když klesáš ještě hlouběji. V každé chvíli si můžeš uvědomit každé místo v těle - od paty na nohách až k temenu hlavy - od středu hlavy - nahoře - k hlubině pánve - dole, od širokých svalů na zádech - vzadu - až k hrudní stěně, která se pohybuje v rytmu dechu - vepředu. - Mezi nahoře a dole, vzadu a vepředu se nachází vnitřní prostor, prostor středu a srdce. A zatímco se zabýváš svým srdcem, vystupuje z jeho hloubky již známý obraz tvého Chrámu sebepoznání uprostřed tvé krajiny. A již se také noříš do tohoto světa obrazů - chrám se stává jasnějším a zřetelnějším, a ty do něj vstupuješ. Cesta je od jedné návštěvy k druhé známější, a tak se lépe a rychleji vyznáš - ve vnitřních prostorách chrámu, stejně jako ve všech symbolech, které tě mohou potkat. Cesta tě vede dolů do podzemí - skrz kruhový prostor s nesčetným množstvím dveří do známého Sálu sebepoznání. Hned zamíříš k centrálnímu lehátku pod tou podivuhodnou kupolí, a zatímco se usazuješ a ukládáš, necháváš na sebe a v sobě působit atmosféru této místnosti. Světlo má rozporuplný charakter, podlaha a stěny jsou osvětleny slabým červeným světlem, zatímco mandala nahoře v kupoli, která již opět začíná upoutávat tvůj pohled, září světlou modří. Vůně esencí, které jsou spalovány kdesi v pozadí, se dobře hodí k tomu prazvláštnímu světlu. Kupole uprostřed nad tebou opět přitahuje všechny tvé smysly a mandala zužuje stále více tvůj pohled a nutí jej pomalu, ale nevyhnutelně, spočinout ve svém středu. Musíš myslet na to, že se odtud můžeš vydat kamkoli chceš do dálek vesmíru a do blízka svého vlastního těla současně - ano, všechno zde leží blízko u sebe. S tímto náhledem se definitivně zavřou tvá víčka, a ty se noříš na rovinu té poslední myšlenky, do světa protikladů. Barvy této místnosti tě nějakým způsobem doprovázejí, a modř kupole začíná vše stále více ovládat. Současně klesáš do modré, která se postupně stává stále výraznější. Z představy "modré", která je hned tady se vyvine čistá barva a naplní prostor před vnitřním zrakem. Nyní dovolíš té modři, aby do tebe proudila, aby se shromažd'ovala v oblasti tvé hlavy, ano, do jedné, pravé poloviny hlavy, tak dlouho dokud se celá pravá strana, především pravá polovina mozku, nenaplní modří a ty nezačneš cítit její chladivý a uklidňující vliv. Sotva se modrá ponořila do pravé strany hlavy, jakoby odnikud se začne vyvíjet červená barva, stává se silnější a intenzivnější a nakonec ovládá pole. červené se nyní děje totéž, co předtím modré - koncentruje se na druhou, levou polovinu hlavy a hlavně mozku, až je k nalezení pouze tady, zato ale velmi koncentrovaně a jasně. Možná nyní cítíš její horké záření nebo hned, které spíše vzrušuje a podněcuje, a stojí přímo v protikladu ke chladné a klidné modři. Když nyní prožíváš obě protikladné barvy tak blízko vedle sebe, cítíš jistý druh souvislosti a spojení mezi nimi. A skutečné se spojují na ploše, kde se setkávají, proudí do sebe a tvoří novou barvu fialovou. Toto spojení trvá pokud celá oblast hlavy není fialová a dokud nezačneš vnímat její spojující a jednotící působení. Tím, že je mozek spojen s ostatním tělem, šíří se tento integrující, jednotný pocit do celého organismu tak dlouho, až se ti podaří vnímat své vnitřní souvislosti až do poslední buňky těla. I v kupoli nad tebou nyní leží fialový jas a ty si uvědomuješ, jak ta hra protikladů, která se právě odehrála v tvé hlavě, ovládá celý svět. Stvoření vystupuje napovrch vždy v protikladech - spojení protikladů se odehrává teprve na hlubší, povrchnímu pohledu skryté, rovině. Ve chvíli, kdy ti. toto poznání dojde, vidíš je už také znázorněné v kupoli, která se nyní podobá kruhovému plátnu. Objevuje se postava člověka; leží v kruhu a má roztažené paže a nohy, tvoří hvězdu s pěti cípy - obě nohy. obě ruce a hlava tvoří pět špiček té hvězdy - je to mandala člověka s celým tím napětím mezi hlavou nahoře - a pánví dole; mezi vlevo a vpravo, - zadní stranou a přední stranou. A než se naděješ, prosvítá za lidskou mandalou jiná, vlastně prosvítá skrz - je to mandala světa. Vzadu za hlavou lidské postavy se objevuje Severní pól a dole Jižní pól Země. Za tělem lidské postavy se objevují veliké masy pevniny Asie a Evropy, a ostatní světadíly se zdají být jejími údy. Magnetické pole se stává viditelným a ty vidíš, jak od severního k jižnímu pólu běží linie magnetického pole a tvoří energetický obal kolem planety - a pak vidíš i kolem lidské postavy celé odpovídající Pole, auru se stejnými liniemi pole, které nás stále obklopují, i když je vnímáme pouze málokdy. Nyní je můžeš zřetelně vidět a možná dokonce i cítit. Jako samy od sebe se nabízejí i další paralely: Zadní strana naší postavy, která leží vždy ve stínu našich očí, odpovídá odvrácené straně Země, která, jako noční strana, leží také vždy ve stínu jasné denní strany. A v této chvíli se ti zjeví také ta hlubší rovina za tím vším, a zažiješ, že si člověk a svět nejen odpovídají, ale v hlubině svého bytí.jsou jedno - a současně prožiješ, že protiklady si nejen odpovídají, ale jsou jedno. "Nahoře" by nebylo možné bez "dole", "vlevo" bez "vpravo" a "vepředu" bez "vzadu" - spojující řešení a pramen pólů je ale ve středu - a výjimečně příjemný pocit v tvém vlastním středu, v prostoru srdce, ti ukazuje, jak správný je tvůj poznatek. Ve tvaru lidské mandaly poznáš tento střed opět v centru mandaly člověka jako horké srdce člověka, a skrze ně prosvítá žhavý střed Země, její horké srdce. Je to pouze jediný střed a v něm se rozpouštějí všechny protiklady. Mnohé je ve středu jasné. Jeden pól potřebuje ten druhý a vynutí si jej, vytváří jeho nutnost. Tato ~myšlenka přichází s jedním velmi hlubokým nadechnutím, a když se tak zhluboka nadechuješ, cítíš, jak naprosto nutně následuje i ten druhý pól, výdech. Bez "dovnitř" by nebylo ani "ven", bez "velký" by i "malý" ztratilo svůj význam, bez "pozitivního" by i "negativní" nemělo smysl, stejně jako "dobrý" bez "zlý". Vše od nejmenšího k největšímu, vyžaduje svůj protipól, se kterým je spojeno téměř jako se siamským dvojčetem. Na kupolovitém promítacím plátně je tento poznatek hned vidět, díváš se do středu atomu, do nejmenší dimenze, kterou si ještě dokážeme představit. V tom vibrujícím energetickém poli se stáváš svědkem zrození oněch maličkých částic, které tvoří atom a tím i náš svět. Jakoby vznikly explozí z čistého Nic, žijí tyto maličké částečky také jenom maličkou chvíli, aby zase opět zmizely v poli energie.
155
Vždycky ale vznikají ve dvojicích, mají svého partnera vždy u sebe, a tento partner je jejich dokonalý zrcadlový obraz, ve všem jim odpovídá a přesto je ve všem protikladný. Točí-li se částice vlevo, točí se její dvojče jistě vpravo, vibruje-li pozitivní energií, má její partner jistě negativní náboj. Díváš se na tuto hru polarity jako na film z počátků stvoření. Změní-li se jeden partner, musí se změnit i ten druhý - ve stejné chvíli, v opačném smyslu - následujíc železný zákon. Ve skutečnosti máš tady před sebou, na prameni vzniku vší materie, samá siamská dvojčata, která spolu souvisí na život a na smrt. V nitru materie se bez přestání odehrávají malé exploze, nechávají vzniknout polarizované částice a pak zase zmizet. - Tyto exploze se podobají oné veliké explozi, první explozi na počátku časů, té jíž říkáme "Urknall", té kdy se zrodil náš Vesmír - a ve stejné chvíli zobrazuje kupole tuto první explozi - a přitom to vypadá, jakoby se jenom jedna z těch malých explozí posunula do popředí - stejný vzorec pouze do nekonečna zvětšený - a tobě začíná být jasné, že to je opravdu jeden a ten samý případ, který je základem všeho. Vše souvisí se vším - ve velkém jako v malém, - a vše má i svůj protipól, své zrcadlo. Při této myšlence se v kupoli objeví mandala člověka - pěticípá hvězdice těla v kruhu, - jakoby vyrůstala z obrovské exploze - ohnivý míč praexploze počátku se stává středem člověka a stále více se stahuje, až mizí ve středu lidské hvězdice - v jeho srdci. Nyní ovládá obraz člověka kopuli a tobě svítá, že ty jsi tento člověk, respektive, že je tvým protipólem - ona stínová bytost, která je vždy tam, kde jsi i ty, která je tvým zrcadlem - ve všem stejná jako ty, pouze protikladná. Stále jasněji vystupuje z kopule, tvé siamské dvojče, které na tobě vždy visí, žije s tebou - neviditelné ve svém stínovém světě - nyní ale vystupuje ze stínu a ukazuje se v celé své velikosti a významu - a světe div se - je stejně velké a důležité jako ty a rostlo s tebou, vyvíjelo se s tebou, třeba nepozorovaně. - Vzpomeneš si zpět na situaci, kdy v tobě obzvláště silně vyrostly myšlenky odporu a nenávisti, myšlenky, které se nestaly činy - a které tím pádem, téměř nepozorovaně živily tuto stínovou bytost, dávaly jí energii a tím i životní sílu. - A vynořuje se jiná, téměř zapomenutá, situace, kdy se v tobě hromadí plno pocitů pomsty, kdy si ale nedovolíš dát jim výraz, takže tato pomsta nikdy nevystoupí napovrch a místo toho pronikne do nitra a živí stín. - A před tvým vnitřním zrakem se odvíjí další situace, ta situace, kdy se v tobě nahromadilo plno žárlivosti a ty ji nevyjádříš, ale podržíš ji v sobě a tak ji odsuneš k oné blíženecké bytosti. - A ještě jedna situace ožívá, je sice z minula, ale dodnes je pro tebe důležitá, situace, kdy je v tobě příliš mnoho závisti a zloby, aniž by se ti podařilo si ji otevřeně přiznat a vyjádřit - a nyní zažíváš, jak všechna ta zadržovaná energie proudí přímo k tvému dvojčeti a nechá je prospívat. - A nedaleko se vynoří zlomyslnost a s ní odpovídající situace z tvého života. A je to opět ta nepřiznaná zlomyslnost, která živí tvůj stín. - A také skutečná radost se tlačí do prožitků, ona radost, kterou ani nevyjadřuješ, ani si ji nepřiznáváš - netroufáš si prožít tuto rozkoš, a tak ji prožívá tvé dvojče - a ono se vznáší v této rozkoši a celé se jí oddává. - A nyní v tobě vzniká pocit touhy a hladu po moci; hladu, který nezná míru - bezmezný pocit moci - i ten si musí prožít tvůj blíženec, protože ty si jej nepřiznáš - a tak nyní zažíváš, jak se v něm tvůj stín rozplývá. - A na závěr své cesty do protikladného světa stínu se vynořuje ještě jedna situace z tvého života, kdy zažíváš veliké štěstí, cítíš se v harmonii se sebou a celým světem - cítíš soulad mezi uvnitř a venku - a současně s těmito dojmy a pocity se v kopuli nad tebou objevuje odpovídající situace z tvého života. - Vidíš se uprostřed všeho a cítíš, jak jsi v té chvíli jedno se svým dvojčetem a jedno se světém - kmitat společně se vším - znít společně - souzvuk mezi uvnitř a venku - nahoře a dole. - A z hlubiny pozadí se vynořuje, nejprve slabě, ale pomalu stále výrazněji, mandala člověka, ta lidská hvězdice, kterou jsi - a vplývá do chvíle souznění. Cítíš se uprostřed kola, tam, kde se vše spojuje a spadá c~o jednoty, mezi nahoře a dole, vpravo a vlevo, vepředu a vzadu, dobrý a zlý, velký a malý, světlý a temný - tam uprostřed kola, mezi póly, které stojí proti sobě a jsou ve stálém krouživém pohybu - venku ve světě polarity. - Ty jsi ale nyní uvnitř, ve středu - v souladu - v souznění - a jsi.
A nic mimo tebe nemůže znovu narušit tento pocit středu. A pokud jej znovu narušíš, nyní již víš, že se můžeš kdykoli vrátit - do klidu ve vlastním středu a také zpátky do svého Chrámu sebepoznání. Ano, s každou další návštěvou se k němu lépe dostaneš, protože každá učiní tvůj chrám pevnější a jistější, prohloubí stopy, jež k němu vedou, i proud uvolnění bude plynout hlouběji a účinněji a přivede tě snáze a rychleji do vnitřních říší. - Nyní se ale rozloučíš s lehátkem pod kopulí, přitom si ale zachováš pocit vyrovnanosti, centrovanosti ve svém středu a rozloučíš se s tímto prostorem až do své příští návštěvy - a aniž by se cokoli z tvých zkušeností ztratilo, nebo bylo zapomenuto, vynoříš se, ovládneš opět vědomě a aktivně svůj dech a nadechneš se jednou zhluboka, protáhneš se, zavrtíš a pak vědomě otevřeš oči a zorientuješ se ve světě protikladů - v onom světě rozporných pólů, v jehož středu leží vždy a všude klid středu.