Meditace 2, Cesta do těla z makro a mikrokosmos,

DAHLKE

2. meditace

Cesta do těla

ehni si pohodlně - na to místo v tvém okolí, které se nejlépe hodí pro cesty do T nitra - klidné a chráněné, důvěrně známé a bezpečné; nohy natažené, ruce volně podél těla. A opět můžeš celé své tělo svěřit podložce a sebe sama situaci a mož­ná cítíš nyní již od začátku, jak tě to nese - a necháváš se nést - váhu těla podlož­kou a sebe tóny hudby - mým hlasem a především svými myšlenkami, které pomá~ hají uvolnění, povolení a tím nejlépe podporují cestu do nitra. Již nyní nebo brzy můžeš vzít na vědomí, jak se to vnější stále více stahuje a vše se soustřed'uje ve středu Prožiješ nebo si vzpomeneš, jak se tvoje oči zavřely, jakoby i ony věděly, že vše, cc bude následovat, je skryto vnějšímu zraku, ale tomu vnitřnímu je; to široce otevře no. - V té míře, v jaké tě váha tvého těla nechá klesnout do podložky, vedou tě tóny, tvé vlastní myšlenkové obrazy, má slova.a všechny drobné pocity hlouběji do říše vnitřních obrazů a snů, fantazií a pohádek. Vše, co se nyní odehrává v těle, drob­né, téměř nepostřehnutelná cuknutí svalů, které se uvolňují, a vše, co se nyní obje­vuje v duševní oblasti, pocity, myšlenky a vzorce stojí k službám vnitřní cestě a je nám to vítáno a vhod - ukazatelé na stezce do hlubin. Jsou to především úplně jed­noduché věci, které nás vedou, například tlak hlavy na polštář, váha pánve, která ji nechává klesnout ještě hlouběji. Svaly zad, které jsou stále měkčí - nyní nebo hned - stejně jako svaly stehen a lýtek - povolit a uvolnit - s každým výdechem hlouběji, a tak i dech pomáhá na cestě. S každým výdechem je tak příjemné nechat dít se, co se děje samo od sebe. Uvolnění a důvěra je základem veškeré meditace se v této chvíli děje úplně samo od sebe se děje tvé klesání do uvolnění. S každým nádechem je to tak jednoduché, cítit se volněji a svobodněji, stávat se lehčí a oteví­rat se a tak se jednoduše nechat nést dechem a jeho důvěrně známým rytmem; ne­chat dít se a povolit s výdechem, otevřít se a pustit - volně a uvolněně a každým nádechem. - Opět začíná ten známý plynulý pocit uvolnění právě za hlavou za za­vřenými víčky. Všechen tlak povoluje, a oční víčka a všechny svaly okolí se povolu­jí a uvolňují. Zadní část hlavy a týl následují uvolňující impuls, stávají se vědomý­mi a působí měkce a důvěrně. Tvá pozornost nyní putuje k přední straně obličeje a s ní i uvolnění a zasahují ústa a oblast brady - dokazují to zase malé pohyby, stejně jako hloubka uvolnění - nyní nebo každým okamžikem - a dále se uvolnění roz­šiřuje po celém obličeji - až nahoru k čelu. Celá hlava je nyní uvolněná a tím pá­dem ji cítíš úplně jinak nebo hned, a to je dobře - především nyní, když se uvolně­ní znovu šíří dovnitř - ze všech stran tvé hlavy plyne zase jednoduše dovnitř - do středu hlavy - do onoho jedinečného centra uvolnění uvnitř. Na cestě zvenčí do­vnitř následují myšlenky uvolňující energii, a tak se nyní celá pozornost soustře­ďuje v tomto středu. Dokonce i mozek je pociťován podivně uvolněně a bděle sou­časně. A opět zde začíná onen proud uvolnění, který jakoby byl napájen z hlubokého pramene a rozšiřuje se - dolů do těla, osvobozuje nejprve krk a týl, než se rozdělí a uvolní nejen hrud', ale i obě ramena a odtud i paže až k rukám. Následuješ ten proud v myšlenkách a pocitech. A prožíváš, jak se na špičkách prstů otevírají stavi­dla a proud odnáší vše, co brání uvolňování. Nepotřebuješ dělat nic - jen nechat dít se - otevřít se, povolit a být tady. Ve stejnou dobu - a čas plyne úplně jinak na rovině obrazů a vzorů, podobně jako ve snech a pohádkách - tedy ve stejnou dobu, kdy uvolnění proudí rameny a pažemi, rozšiřuje se také v horní polovině těla, do­stává se k plícím a k srdci a spojuje se tady s oním jiným, ještě silnějším proudem energie, který proudí z pramene srdce. Tak se stává proud ještě mohutnějším a za­sahuje ve chvíli břicho a orgány v něm uložené a pak i pánev, kde se spojuje s tře­tím pramenem, který tryská v hloubce a na přechodu břišní dutiny a pánve. Nyní je uvolňující energie možná již tak silná, že se jí hned podaří otevřít cestu do no­hou, bere vše s sebou a štrhává do proudu, co je přebytečné na cestě do hlubin vlastního středu. Zatímco se na špičkách prstů u nohou opět otevírají stavidla, or­ganismus se otevírá, povoluje a pouští vše nepotřebné, celé tělo se koupe v proudu uvolnění, a ty si to užíváš a - cítíš se natolik vědomě, že můžeš brát na vědomí i ty nejmenší pohyby a pocity v těle - příjemně prožíváš pocit, že máš tak otevřené a uvolněné tělo. V každé chvíli v něm můžeš zažít každé místečko; střed hlavy a do­konce mozek - nahoře - hloubku pánve - dole - široké, silné svaly zad - vzadu ­a flexibilní, s rytmem dechu se pohybující stěnu hrudníku - vepředu - mezi na­hoře a dole, vzadu a vepředu, je vnitřní prostor, prostor středu a srdce. A zatímco se noříš do tohoto srdečního prostoru, vyvíjí se současně z jeho hloubky představa tvého chrámu v tvé krajině. Maličký impuls chtění stačí, a již se objevuje myšlen­kový obraz a je tak jasný, jak jej chceš a jak si jej představuješ. V každém případě to je mnohem lehčí a jde to mnohem rychleji než poprvé, a pokaždé to již bude o něco lehčí, tak jak stále lépe poznáváš toto místo síly, svůj chrám. Když do něj nyní opět vstoupíš, hned se v něm vyznáš. A je to dobře, že ti některé symboly a vý­tvory uvnitř jsou nejen známé, ale zdají se ti již srozumitelnější. Hned také najdeš cestu dolů, do kruhové místnosti s mnoha dveřmi, a opět vstoupíš do známého Sálu sebepoznání. Tam je uprostřed opět ono lehátko, postavené přímo pod kopulí, ze kterého se ti podařilo vydat se na cestu do vesmíru. Jak míříš doprostřed, směrem k lehátku, všímáš si drobných, ale výrazných změn oproti tvému minulému poby­tu. Zdá se, že se změnila atmosféra a vyzařuje nyní místo velikosti a dálky spíše blízkost a bezpečí. Na tom má jistě podíl měkké, tlumené světlo a vůně. Ale nezmě­něný zůstal pocit, že pod touto tajemnou kopulí se může vše uskutečnit a vše ob­jasnit. Tam kde jsou možné cesty k tajemstvím makrokosmického vesmíru, je mož­no uskutečnit i takové, které vedou do hlubin vlastního mikrokosmu, vlastního těla. Tvá víčka těžknou při těchto myšlenkách, protože svůdná mandala na stropě opět usměrňuje tvůj pohled ke středu a koncentruje jej uprostřed. A tak se tato posled­ní myšlenka stává skutečností: cesta do "mikrokosmu těla" začíná. Nacházíš se v po­divné krajině, tvořené bizardními zrohovatělými šupinami, poseté mohutnými krá­tery a holými, do výšky vztyčenými kmeny stromů, které vyrůstají z kráterů. Chvíli ti trvá než se zorientuješ a dojde ti, že díky obrovskému zmenšení můžeš stát na povrchu své vlastní kůže a to přímo na tom bodě mezi obočím, na kořeni nosu, kam dopadl tvůj poslední pohled, když se ti zavřela víčka a ty se vydáváš na pouť do své­ho nitra. Nyní jsi co nejmenší a stojíš na nejisté půdě, na kůži, která již vůbec není hladká, uprostřed zrohovatělých šupin a mezi krátery pórů. Povrch kůže je totiž pouze z dálky v klidu. Z bezprostřední blízkosti je velmi v pohybu - v důsledku dý­chání a dalších nevědomých pohybů. A tak se dokonce s radostí vydáváš na cestu do vlastního těla s tím, že se tam dostaneš cestou, kterou se tam dostávají tóny hudby a slova - tedy ušima. K tomu se pohybuješ stranou, po hraně obočí, které ted' pů­sobí jako hustě porostlý horský hřbet. Z blízka rozeznáš na kmenech podivné ne­foremné obludy, které se davově tisknou na šupinaté kmeny vlasů - nepřehlédnu­telné moře bakterií. Les obočí nakonec končí, a cesta tě vede dolů přes zrohovatělé šupiny až k mnohem hustějšímu lesu, posledním výběžkům vlasové pokrývky tvé hlavy. Jejich kmeny jsou mnohem delší a stejně hustě osídleny nesčetným, velmi rozmanitě vypadajícími bakteriemi. Je namáhavé najít si cestu skrz tuto houštinu a přitom, podíváš-li se zblízka, máš všude dostatek místa a vůbec se nedostaneš do styku s těmi obludami - bakteriemi. Jakmile les začne řídnout, dorazíš brzy na mohutný kopec - vnější ohraničení ušní mušle, na který je nyní třeba vylézt. - ­- Z té výše se díváš do velikého údolního kotle, jehož dno mizí v temnotě. Sestu­puješ opět kolem jednotlivých kmenů stromů a podivných nánosů pokrytých ztvrd­lou kůrou, které vypadají jako nažloutlé proudy lávy. V hlubině přechází údolní kotel do podzemní chodby plné zákrutů. Světlo se stává přísvitem a nakonec se dostáváš k tomu místu, kudy vstupují tóny. Třpytivý povrch bubínku se před tebou leskne a každý tón jej rozkmitává. Slova zde působí jako víření bubnů, hrané na tento citlivý hudební instrument. Velmi opatrně si troufneš vylézt na jeho citlivou kůži a necháš rozechvívat tóny hudby. Je to jedinečný a úchvatný tanec na vlast­ním ušním bubínku, který ted' působí téměř jako trampolína. Aby se ti mohlo po­dařit dostat dovnitř jako tóny, skrz bubínek, musíš se ještě mnohem více zmenšit, až se před tebou objeví dostatečně velká mezera v tkáni, kterou můžeš proklouz­nout. V tympánovém prostoru středního ucha se znovu nacházíš ve skutečně vib­rující atmosféře, jako uvnitř bubnu, na který právě někdo hraje. Z povrchu bubín­ku je jeho kmitání vedeno přes rafinovaný most z maličkých kostiček k membráně, která tvoří hranici vnitřního ucha. I v této membráně si najdeš skulinu. A dříve než se naděješ, pluješ v teplé příjemné tekutině v systému chodeb, plném závitů, téměř jako na skluzavce na koupališti - pouze, tady tě ta vody úplně obklopuje. Membrá­na přenáší tóny do tekutiny, jako obrovský gong, odkud se valí jako mořské vlny dále a ty necháváš se těmito vlnami unášet. - Chodba se vine stále dál - stává se užší a spirálovitější, tvoří skutečného šneka, šneka plného kmitání. Podivná tyka­dla se pohybují v proudu - výběžky sluchových buněk. V jemném proudu působí jako mořské sasanky, které svými měkkými, ohebnými anténami, přijí­mají tyto vibrace a později je jako elektrické signály vedou dále do mozku. Teprve tam, v mozku, jsou jednotlivé signály opět sesazovány do tónů a melodií nebo slov a celých vět. - V této spirále se tedy děje slyšení - a ono se děje úplně pasivně, bez tvého přičinění. Uši nejsou pohyblivé, jako oči a nedají se zavřít. Zůstávají stále ­i v noci - otevřené a spojují svět vibrací vevnitř i venku. A přesto můžeš s jejich pomocí slyšet a tím také poslouchat - a tak si dopřeješ chvíli času, a přitom si ujas­níš, jakou roli hraje slyšení v tvém životě a jakou poslouchání - dopřáváš si dosta­tek příležitosti k naslouchání? - a poslouchání? - k poslouchání navenek a také dovnitř? --- A jakou roli hraje poslušnost v tvém životě? --- Pomalu zase opus­tíš tyto otázky a budeš pokračovat v cestě. V úplné blízkosti vnitřního ucha se totiž nachází jiný zajímavý smyslový orgán, který řídí naši rovnováhu. Aby se ti podařilo tam dostat, musíš se protlačit skrz jemnou kůži, kterou je labyrint šneka vyložen a narazíš okamžitě na kosti; i to je působivý zážitek. Protože to, co působí tak tvr­dě a kompaktně není ve skutečnosti a pozorováno zblízka vůbec neproniknutelné.

Poté, co se ti podařilo proniknout jemnou kůží hlavy, nacházíš se v prostoru po­dobném jeskyni, který působí jako vnitřek houby nebo jako krápníková jeskyně. Vedle sloupů a mostů, stěn a vzpěr tvořených pevnou látkou je to většinou prázd­ný prostor, a tak se dostáváš lehko vpřed - a již po krátkém pochodu se před te­bou otevírá opět další prostor naplněný onou již známou teplou tekutinou - laby­rint zaoblených chodbiček. Nejdůležitější v něm je veliký, zakulacený kus skály, který leží na polštáři z mořské trávy, téměř jako kukaččí vejce v ptačím hnízdě. Hnízdo je utkáno z citlivých nervových buněk, který přesně registrují polohu vej­ce a každou změnu hlásí mozku. Tak se mozek dozví v jaké pozici se naše hlava nachází a může nás držet v rovnováze - to není lehký úkol, od té doby, co jsme se narovnali. A ty si na chvíli dopřeješ čas, a ujasníš si, co pro tebe znamená, vzpří­mená pozice a bytí v rovnováze - vždy vědět, kde ti hlava stojí. - - - Jak je pro tebe důležité, mít hlavu vždy nahoře - mít vždy navrch! - - - Podařilo se ti zvyk­nout si na život s určitou nevyvážeností - tolerovat jistou jednostrannost? - - ­A pokud ano, tak se teď' podívej, kolik síly tě stojí, udržet tuto nevyrovnanost. -­- S pomalým ústupem těchto otázek, roste tvoje chuť, cestovat dále do tajemného světa vlastního těla. Nejjednodušší cesta, jak se v něm dostat dál, je použít krevní­ho řečiště. Není těžké proniknout do některé z vlásečnic, které zásobují orgán rov­nováhy. Krevní tekutina není tak odlišná od té, která je v labyrintu vnitřního ucha. Ale v žádném případě tu nejsi jediný cestující. Je tu nesčíslně krevních tělísek, jako ve skutečné zoologické zahradě. Téměř není tvar, který by tu také neplaval. Větši­na krevních tělísek, hlavně těch, která způsobují červenou barvu, se podobá létají­cím talířům svým plochým uprostřed promáčknutým tvarem. Vyskytují se v tako­vých masách, že se sdružují jako vojáci do kolon a takřka společně se i pohybují, nebo jako mince v nekonečných rolích mincí. Vedle nich se tu ale vyskytuje nepře­hledné množství dalších tvarů - pohybují se zde hvězdicové bytosti, podobné di­kobrazům, polokruhové srpy jsou k vidění a jakákoli jiná představitelná varianta: klobouky a kotvy, neforemní molochové, kteří mimochodem pojídají jiné zdeformo­vané krevní buňky, stejně, jako maličké bytosti, které jako myšky prokmitávají nej­užšími prostorami. Ještě nikdy, v žádné zoologické zahradě světa, ti nebyla dána možnost, spatřit takové množství forem, jako tady v proudu životní energie, ve tvé vlastní krvi. A z nejhlubšího nitra~ se vynořuje otázka, jak je to s rozmanitostí fo­rem v životním proudu tvého vnějšího světa. --- Nachází životní síla také v tvém okolí dostatek možností, najít svůj výraz v různých tvarech a postavách? --- Nebo tam vládne monotónnost, která vůbec neodpovídá vnitřnímu životnímu proudu? --- Ať je tomu jak chce - nyní se necháváš nést uprostřed rozmanitosti a užíváš si to - prožíváš, jak proud, který se stává stále lenivějším, se nyní rozrůstá v pravé moře. A náhle se dává do pohybu. Celé to moře spolkne srdce - tlak roste a než se můžeš zorientovat, jste všichni, ty i všechny ostatní buňky katapultováni ze srdce - a po letu po krouživých drahách přistaneš v plících - proud zde okamžitě zesláb­ne, a zažiješ, jak se masa létajících talířů zbaví skrz teninké stěny svého vydýcha­ného vzduchového odpadu a místo něj si nabere balíky kyslíku. A opět se stává proud poněkud rychlejším a pak výrazně rychlejším - a opět se přibližuješ srdci a zde vládnoucímu obrovskému tlaku --- a jakmile jsi tentokrát venku, odpoju­ješ se z hlavního proudu, tlačíš se stranou a stále drobnějšími kanály se dostáváš do oblasti, kde se vše rytmicky pohybuje. Chvíli ti trvá než v tom rytmu poznáš důvěrně známé nahoru a dolů tvého dechu. Při tvé velikosti mají v sobě tyto vlají­cí pohyby něco mohutného a tobě docházejí některé pravdy o síle a moci dechu. Přitom vůbec nejsi v plicích, ale v tkáni, která je působivě jednotná a uspořádaná. Nádechový a výdechový rytmus tvého dechu je zde napodobován nepřehledným množstvím buněk, jejichž tvar připomíná ryby a které se v naprosté harmonii stří­davě natahují a smršťují. Přitom připomínají ona obrovská rybí hejna, kde se všech­ny ryby pohybují dohromady a synchronně, jako jedna jediná bytost. Jsi ve svalu, v hlavním dýchacím svalu, v bránici, která jako kopule dómu odděluje horní část těla od břišní dutiny. Ve stejném rytmu, ve kterém se pohybují všechny jednotlivé buňky podobné rybám, pohybuje se i celý sval, ano, to množství pohybů jednotli­vých buněk teprve formuje velký pohyb hlavního svalu. Při tomto působivém po­hledu na naprostou souhru a dokonalou spolupráci a s tímto něžným pocitem hou­pání, putují tvoje myšlenky ke zbylému tělu, a vynořuje se myšlenka na spolupráci jeho jednotlivých částí. Jak spolupracují jeho jednotlivá centra? - Jak se chová hlava k srdci - a jak k břichu? - A jak je to v tvém životě? - - - Máš pocit, že se zde k sobě hodí všechna přání a snahy? - - - A jak je to s lidmi v tvém okolí? - Táh­neš s nimi za jeden provaz, jako ty nespočetné buňky v každém z mnoha tvých sva­lů? --- Sedíš na bránici a vznášíš se nahoru a dolů a cítíš pohyby dechu. Ve sta­hování svalových vláken se zmenšuje ona velká kupole bránice, tlačí směrem dolů, a plíce se mohou roztáhnout a vpustit dovnitř proud vzduchu. Když svalová vlák­na povolí a natáhnou se, může se, elastickým tahem plicní tkáně roztáhnout kupo­le bránice zase nahoru, a plíce se vyprazdňují a vypouštějí výdechový proud. Ryt­mické pohyby se nešíří pouze nahoru, ale dosahují také dolů a masírují orgány břišní dutiny. Když tam nyní obrátíš svou pozornost, pocítíš, jak jsou při každém nádechu stlačována játra vpravo dole, žaludek vlevo a všechny kličky střeva a jak se mohou při každém výdechu opět uvolnit. Tak drží dech orgány horní části tru­pu a břicha pod svou pohyblivou kontrolou a vtiskává jim rytmické razítko polari­ty svým dovnitř a ven, nahoru a dolů. Jako plachta se chvěje bránice ve středu těla ve větru dechu, a ty se chvěješ také, rozechvíváš se svým vlastním rytmem - uděláš tady v polovině přestávku na cestě svým tělem. Brzy budeš moci využít rytmus tvé­ho dechu, a vynořit se z meditace a pomocí hlubokého nádechu a výdechu se opět orientovat v čase a prostoru. Nebo můžeš dál pokračovat v cestě a nechat se dál nést proudem krve, tam kam tě to táhne - můžeš navštívit slezinu pod levým obloukem žeber, to místo, kde jsou vyčleňovány vysloužilé krevní buňky a nové se dostávají do oběhu - a můžeš zde prožít zákon o žití a umírání. - Nebo navštívíš oko, cent­rum vidění a přitom možná pochopíš, kolik vhledu se ti již podařilo získat. – Nebo se necháš odnést do některého kloubu, třeba do kolena, a prožiješ tam ty obrovské mechanické síly, které zde působí a také pokoru která může sídlit v kolenou. Je mnoho cílů, které se vyplatí navštívit, od šumivých vodopádů v ledvinách, až k ti­chým jezerům uprostřed dutin v nitru mozku. A je lhostejné jestli tato místa na­vštívíš ted' nebo někdy později. Cesta do chrámu je pro tebe vždycky otevřená. A od jedné návštěvy ke druhé bude jednodušší ji najít a jít po ní. A nyní máš volbu, jít po cestě dál nebo se s hlubokým nadechnutí a vydechnutím vynořit a orientovat se

v Ted' a Tady.