Meditace 15, Cesta časem - vyrovnání se s vlastním příběhem z makro a mikrokosmos,

DAHLKE

15. meditace

Cesta časem - vyrovnání se s vlastním příběhem

L ehni si opět rovně a uvolnéně - nohy vedle sebe - ruce volně podél těla a za­poslouchej se do sebe, do svého nitra - vnímej jemné proudění dechu a váhu

svého těla na podložce - povol se - a svěř svou váhu podložce a sebe proudu de­chu - a tónům a chvění a vibracím, které tě provázejí na cestě k sobě a do obrazů a vzorů tvého života. Víčka se zavírají, pokud se to již dávno nestalo, všechna po­zornost se zaměřuje dovnitř - a proud uvolnění se dává již známou cestou - uvě­domuješ si obličejové svaly - a již při tom se uvolňuješ - povoluješ - a sametová měkkost se šíří až k zadní části hlavy - a proud proniká do hlubin a zasahuje střed hlavy a proudí dolů oblastí krku a týla - do ramen a zad - i tady se uvolňují svaly - záda se stávají širšími - a tak klesáš hlouběji do podložky a do uvolnění - nyní nebo hned - a povolit a nechat plynout proud - do hrudi a dozadu do zad - a dech se stává vědomější a jemnější. - Každý vdech tě dělá lehčí a volnější - každý výdech tě nechává klesnout hlouběji do klidu středu - a zde, ve středu tvé hrudi, otevírá proud uvolnění pramen tvé srdeční energie a spojuje se s ní - a tento spojený, ši­roký a teplý proud se rozšiřu je do všech směrů a především dále dolů do břicha a do pánve. A nyní nebo hned uvolňuje a bere s sebou vše, co by ti mohlo bránit v cestě do vlastního středu. - Proudění proniká pánví do nohou a dále dolů do chodidel. S každým výdechem vyplavuje špičkami prstů na rukou a nohou vše, co by tě mohlo rušit na cestě k sobě. - A tak jsi s každým výdechem volnější a s kaž­dým nádechem také širší a lehčí - střed se otevírá jako sám od sebe - Onen pro­stor mezi hlavou nahoře a pánví dole - zády vzadu a hrudí vepředu - onen pro­stor středu, kam nyní klesneš, a vklouzneš do známé krajiny, která obklopuje tvůj chrám a tebe hned přijme. Jsi na cestě do chrámu a bereš vše zřetelně na vědomí - vnější vzhled a vchod - prostor do kterého nejprve vstupuješ a schody dolů do Sálu bran - všechny dveře se všemi nápisy v kruhové místnosti - a ty jedný dveře do Sálu sebepoznání, které již tak dobře znáš. Ale ta atmosféra ti ještě nikdy neby­la tak důvěrně blízká,- cítíš, že tě vše velmi hřejivě a osobně přijímá, ve chvíli, kdy si leháš na lůžko, a tvůj pohled putuje nahoru do kupole a nechává se zachytit kruhovými strukturami mandaly. Dospěješ do středu a tvá víč~a se zavřou, pohled pronikne středem mandaly a současně dovnitř - a v tomto okamžiku poznáš a za­žiješ, že střed venku a uvnitř jsou jedno. Jsi ve středu mandaly - a střed mandaly je v tobě -jsi v chrámu a chrám je v tobě - ano, možná již jsi chrámem a dokonce cítíš chrám i mandalu - a ,svět, který zobrazuje - a každý z tvých atomů - kosmos a každou jednotlivou buňku - Zemi a své tělo. - - - Náhle dokonce vidíš vše na­jednou na plátně v kopuli - všechny světelné obrazy se projektují přes sebe - ener­getický vír kosmu se i se svým centrem směrem od středu ven rozpustí ve světě jed­noho jediného atomu - a z jeho středu přes něj přerůstá obraz jediné buňky ­

206

z jejího jádra se vyvíjí Země - Matka Země - naše Modrá Planeta s bílými závoji mraků - z hlubin středu Země prozařuje její rudé, žhavé jádro a mění se v srdce, tvé srdce. - A tvé tělo nabývá formu kolem tohoto středu - s rozpřaženými údy a svou podobou pěticípé hvězdice překrývá mandalu Země - a přesto je i Země stále ještě viditelná. --- Tak nyní vidíš svou vlastní podobu roztaženou jako mandalu nad Zeměkoulí. Připadá ti, že tvé tělo je přikováno na Zemi jako Prométheus na skálu. Je to myšlenka na Prométheův osud nebo na sounáležitost materie - ale ty v sobě cítíš stoupat vlnu soucitu - soucit s onou postavou, která vznikla spojením těla Země a tvým vlastním tělem. A jak se stále více vciťuješ do této postavy, začí­náš zřetelně vnímat, jak velmi neseš tuto Zemi v sobě. Ve stejné chvíli pociťuješ celou zodpovědnost, kterou neseš za sebe a za Zemi - za svou minulost a za svou budouc­nost a za tento okamžik. - A nyní víš, že vše začíná v této chvíli tím, že přijmeš sebe sama a Matku Zemi. S tímto poznáním se ještě prohloubí tvůj soucit, a ty začínáš tušit něco z toho utrpení, které tvé tělo i Země musejí snášet a současně poznáš, kolik trpělivosti a pokory je k tomu třeba. I tato trpělivost se ti nyní sděluje - a z po­citu pokory rozumíš v této chvíli, že všechny ty bolesti a problémy, které vyjadřuje tvé tělo a Země, jsou pouze znamení - signály, které tě chtějí probudit do skuteč­nosti. Tělo, tvé vlastní a tělo Země, ukazují ve své otevřenosti vše, a nám nezbývá než se podívat a akceptovat něco, co stejně již je. A tak to nyní jednoduše udéláš ­a pocítíš v sobě plno soucitu s utrpením a plno pokory v přijímání. Z pokory přijí­mání a soucitu s utrpením v tobě možná roste přání pomoci - pomoci tělu a duši ~lověka i Země - tedy sobě. --- A stejně, jak se ti ukázala jednota tvého vlastní­ho těla a těla Země, vidíš nyní i jednotu času. Bez jakékoli námahy se můžeš podí­vat do svého dětství a mládí a do těchto období Země. A jak se díváš zpátky v čase, není to pouze tvé vlastní tělo, které se jeví mladší, ale i tělo Zeměkoule v pozadí. Nyní rozeznáváš, jak velmi spjato a protkáno v čase a prostoru je tvé tělo s tělem světa; začíná ti být zcela jasné, jak spolu obě souvisejí a že vše, co činíš sobě, pro­vádíš také světu, a vše co provádíš světu, děláš také sobě. I když má tento poznatek v sobě něco bolestivého, je v něj ukryta také naděje. Když pomůžeš sobě, pomůžeš i Zemi, a když pomůžeš Zeini, pak pomůžeš vždy také sobě. S tímto poznáním se pomalu vydáváš na cestu zpátky k oněm zvláštním a důležitým situacím tvého do­savadního života. Zprvu se vidíš pouze o něco mladší - při tvých posledních naro­zeninách - a jsi ve své současné podobě na návštěvě u sebe sama -je to před krát­kou dobou a využiješ té příležitosti a podáš svému o něco mladšímu Já zprávu o době, která přijde, tím je zbavíš strachu ze všeho, co ty již znáš, ale před ním leží ještě v neznámu. Tvé mladší Já okamžitě pozná tvou starší autoritu a ochotně při­jme tvé rady a pomoc, ano, dokonce fyzicky cítíš, jak se tvé mladší Já uvolňuje, pokud se jedná budoucnost až do Ted. Rozloučení je srdečné, protože nikdo si není tak důvěrně známý jako vaše obě Já. - A pak cestuješ dále v čase - dále a dále ­až k bodu, kdy uzavíráš důležitou část svého vzdělání, například školu. Nyní se vidíš v tomto bodě, s tímto o poznání mladším člověkem, tebou tenkrát, kterým jsi do­

207

posud. Tvé mladší Já je překvapeno, ale pozná tě hned i v tvé změněné současné podobě a je na tebe zvědavo. Opět použiješ příležitost předat kus svého staršího, zralejšího vědění a zbavit své mladší Já strachu z přicházejícího období. Ze zkuše­nosti mu můžeš vyšvětlit vše, co je pro ně nové a neznámé. Víš také, jak dopadnou věci, které jsou pro tvé mladší Já ještě skryty v budoucnosti a jsou spojeny se stra­chem a napětím. Můžeš tak rozptýlit i tyto obavy. Když se uvolní napětí v tvé mladší polovině, vnímáš to i v sobě - cítíš, jak jste spojeni v čase. Tak bude možné, vnést ze současnosti harmonii do tvého minulého života. A nová harmonie ve vlastní his­torii působí zase zpět na současnost. S touto zkušeností se vracíš ještě dále zpět časem až ke dni, kdy jdeš do školy - ve své dnešní podobě jsi hostem na svém prv­ním školním dni a sedneš si ke svému mladšímu Já do školní lavice. Co tady v po­době školní docházky před ním leží jako velká temná moc, je pro tebe známou zkušeností. A opětje můžeš uklidnit a užitečným vysvětlováním zbavit strachu. Co zepředu vypadá tak děsivě, například všechny ty zkoušky, je zpětně spíše neškodné a nestojí za rozčilování. A tak mizí všechny strachy a zatěžující napětí z minulosti, a ty vnímáš až do současnosti, jak se uvolňují stará napětí a blokády. - Využiješ také příležitost, a sdělíš svému mladšímu sourozenci všechny zkušenosti z partnerské­ho vztahu a tím vypustíš i z této oblasti strach jako z nafukovacího míče. Stále více tě baví, uvolňovat energii z uzlíků strachu, to je tak lehké díky tvé časové nadřaze­nosti. Třpytivé uzlíky strachu praskají jako mýdlové bubliny tváří v tvář tvé prožité zkušenosti. Pro tvé mladší Já je to jako zázrak. I když mu vysvětlíš iluzi času, je to pro ně stále ještě dostatečně zázračné. Nejraději by si tě ponechalo u sebe a velmi mu pomůže, když je ubezpečíš, že jsi vždy s ním, protože ve skutečnosti neexistuje žádný čas. l~Ta rovině našf skutečnosti se s ním ale rozloučíš, protože na tvou uleh­čující pomoc čekají ještě první roky života. Iluzí času kloužeš zpět do minulosti ke dni, kdy se ti poprvé podařilo postavit se na vlastní nohy a pociťuješ celou pýchu této chvíle. Pro to malé, nejistě se kymácející dítě, není ten velký, světlý dospělý, který vedle něj najednou stojí a jímž nyní jsi, vůbec takovým překvapením. Rozho­vor s ním je ještě uvolněnější a více v pohodě riež ty dosavadní. Tvé malé Já je tak zaměstnáno touto chvílí a svým kymácivým stáním, že není nijak zvlášť zvědavé na budoucnost, ale přesto se ochotně otevírá tvým radám, ono je také užitečné lépe porozumět dospělým a poslechnout si od dospělého, jací dospělí vlastně skutečně jsou. Při tomto setkání máš najednou pocit, že je důležitější pro tebe než pro tvé dětské Já. Vnímáš to jako velmi živé a dobré, být malým dítětem a nejmilejší by ti bylo jednoduše tu zůstat - a žít zase jako malé díté. A málem to upadlo opět v za­pomnění: vždyť to přeci jde, protože čas neexistuje. - A tak jsi i ty stále ještě tím malým dítětem, plným energie a s neomezenou chutí hrát si a žít. Je těžké říci, pro koho je těžší loučení ve chvíli prvního zdařeného pokusu stát. - Ale ještě tě volá den tvého narození. A zde najdeš ono maličké, poněkud pomačkané lidské dítě, v této podobě začal tvůj život a nyní můžeš vzít sebe sama na do náručí a beze slov té maličké bytosti sdělit, že tu pro ni stále budeš. Tvá jistota se přenáší, a tak prou­

208

dí i do prvních dvou let tvého života uklidňující, důvěryplný pocit. "Vše je v pořád- , ku", sděluješ dál ve formě pocitu a všechno také zůstane v pořádku. Víš, že ti to malé dítě, v jehož rysech vidíš své vlastní tahy, rozumí. Cítíš to podle toho, že zís­kává důvěru a může povolit a uvolnit mnoho z napětí, které na něm leží od poro­du. A prožiješ, jak se také v tobě šíří uvolnění a hluboký klid. Každá minuta tvého minulého života je tak úzce spjata se současností, s Ted', že každé uvolnění v tvé osobní historii má samozřejmě vliv i na tuto chvíli, do které se nyní vracíš. Tam, kde není přehrada mezi minulostí a současností, musí být i budoucnost těsně spja­ta se současností. A tak, jak v tobě stále ještě žije ono novorozeně, musí v tobě už ted existovat také velmi staré, moudré Já. A pouze tato myšlenka stačí, a již dostá­váš impuls k pohybu v čase směrem dopředu a nacházíš se tváří v tvář osvícenému člověku, kterým jednou budeš a vlastně již odevždy jsi - stojíš ve své dnešní podo­bě před svým prastarým Já - a opět je spojení mezi vámi oběma velmi těsné a dů­věrné, a začíná výměna, není to ani rozhovor, spíše se to podobá vzájemnému sou­cítění, prociťování a vnímání. Od tvého starého, moudrého Já k tobě plyne důvěra a víra - důvěra v tvou budoucnost, která chce být ještě žita - a také vědomí, že cesta jde dál až k vnitřnímu klidu a spokojenosti - ano, k moudrosti. A něco z toho cítíš již ted', proudí to k tobě, a v tvém srdci se šíří nový a hluboký klid. Ta cesta existu­je a je již projita a prošlapána. Tento starý moudrý člověk, který je tebou a ty jsi jím, bude stále na tvé straně - ne tak zřetelně jako právě ted' - ale přesto jej budeš moci vnímat. A kdykoli jej můžeš navštívit - na křídlech svých myšlenkových ob­razů - stejně jako se můžeš kdykoli vrátit ke svému dětskému Já. Při této myšlen­ce si uvědomuješ, jak podobní si oba jsou, ten starý, moudrý člověk a to malé dítě. S oběma si rozumíš beze slov - a rysy obou prozařuje bytost - tvá bytost. - - ­A vlastně je to tak, že se dítě dívá očima té staré moudré osoby, a na svém prasta­rém Já zažiješ, co to znamená, býti zase jako děti. - - - A nejen to ti začíná být zřejmé v oněch lesklých dobrotivých očích. Poznáš v nich i celý význam své cesty Časem a Prostorem, - protože jako je rozdělení časů pouze iluze, je jí také rozdě­lení Člověka a Světa. - A Země i ty jste jednota. Ty to nyní nejen poznáváš, ale také to cítíš a prožíváš. Tak jako zklidňování a vytváření harmonie ve tvé minulosti a bu­doucnosti, přinášejí klid a jasnou srozumitelnost do tvého současného života, musí podobné ulehčení cítit i tvoje okolí - a již také hned prožíváš jakési tušení toho všeho. Smířit se svou vlastní historií znamená smířit se i s historií Země. - Pomo­ci sobě na cestu, znamená pomoci na cestu i Zemi. - Uzdravit sebe znamená, uzdra­vit Zemi. - Uzdravení Země je vlastní uzdravení, uzdravení sebe sama a uzdravení Světa současně. - - - S tímto pocitem spojenosti a jednoty se vším se vrátíš zpět na své lůžko do Sálu sebepoznání, cítíš v sobě plno vděčnosti za obdržená poučení a vhledy - a plno pokory před živým stvořením. - - - Když se nyní se vším roz­loučíš a vyjdeš ven do Sálu bran, máš možnost volby, vejít ještě do některých dal­ších dveří. A uvidíš, že zde jsou dveře ke všem obdobím tvého dosavadního života a jedny na kterých stojí: " Mé staré moudré Já". - A je lhostejné, jestli ted' ote­

vřeš ještě jedny dveře a intenzivněji uklidíš v'některém dalším období svého života nebo jestli se chceš raději vynořit a vrátit z chrámu, a aniž by cokoli z tvých zkuše­ností zmizelo v zapomnění, chceš přistát v Ted' a Tady.