1 Meditace

Cesta do světa

Polož se pohodlně na záda -ještě jednou se pořádně zavrť a natáhni se - také se ještě zhluboka nadechni a vydechni - a dovol si pomalu se uklidnit - tvé

nohy leží vedle sebe - paže volně podle těla, a vnímáš místo, na kterém ležíš - vní­máš sebe na tomto místě, na kterém můžeš své tělo svěřit podložce a sebe celé situ­aci, vnímáš podklad, který tě nese a necháš se nést. Je lhostejné, jak se uvolníš a za­čneš cestu do nitra, ale ta už začala - v té chvíli, kdy se ti podařilo najít správnou polohu nebo právě ted', když se vše další odehrává uvnitř a vnější oči si mohou od­počinout - tak jako celé tělo, které se stále hlouběji noří do podložky - s každým výdechem o trochu hlouběji. - Cítíš, jak se vlastní vahou noříš stále hlouběji a jak celá šíře zad nese horní polovinu tvého těla. A vnímáš bod na kterém se zadní část tvé hlavy dotýká podkladu - kde se váha celé hlavy soustřed'uje a těšíš se na to, že můžeš na chvíli povolit hlavu a dovolit jí odpočinout si - se všemi myšlenkami a představami, které přicházejí a odcházejí, jako tóny hudby a jako moje slova, která tě doprovázejí a vedou - stále hlouběji do uvolnění - nyní nebo hned - cítíš také pevné sedací svaly, které nesou váhu dolní poloviny těla - a tak odevzdáš i pánev podložce - necháš ji klesnout - stejně jako nohy - cítíš, jak jsou svaly ve stehnech lýtkách měkčí a rozšiřují se, svěřují se podložce a ve svém vědomím se dostáváš k bodu, kde se tvé paty dotýkají podkladu a nesou váhu tvých nohou, které si ted' mohou odpočinout po tolika cestách - zatímco se dostáváš dále a hlouběji na své vnitřní cestě. Tvůj vlastní dech tě doprovází -jeho přicházení a odcházení je jako kroky na cestě do vnitřních říší myšlenek a obrazů, představ a snů. S každým výdech­em se stále více uvolňuješ - a klesáš stále hlouběji. - A každý nádech tě dělá ješ­tě trochu lehčí a volnější - ted' nebo hned - a tóny přicházejí a odcházejí jako slova - a vše vede dovnitř do vlastního středu - do říše svobodné fantazie a živých hádek - země citů a pocitů a vnitřního vnímání. A skutečně nyní vnímáš své tělo jakoby zevnitř - vnímáš například své oči - oční koule - jak leží ve svých důlcích jemně zakryty zavřenými víčky. Není ani úplně tma, ani jasno - oční koule jsou jednoduše uvolněné - a s nimi se povolí i všechny okolo ležící svaly a uvolní se. Na opačné straně hlavy - tam, kde se zadní část hlavy dotýká podložky, reagují příslušné svaly odpovídajícím uvolněním - a celá hlava poklesne ještě o trochu hlouběji. pozornost se soustředí opět dopředu - a uvědomíš si oblast úst - rty a tváře - a vnitřní oblast úst - celou dolní čelist - i zde svaly povolí - a rozšíří se uvolnění - roz­šíří se přes celý obličej - až nahoru k čelu. A je možná dobře, že přitom dojde k drob­ným, téměř nevědomým pohybům obličejových svalů. a které ti ukáží, že jsi na správné cestě, která vede dále do hlubin. A uvolnění, jež nyní zasahuje všechny obličejové svaly, proniká hlouběji do nitra - aniž by přestalo působit na povrchu obličeje - uvolnění a povolení - venku a uvnitř - pronikajíce zvenčí dovnitř – až do středu hlavy - skutečně je možné to již nyní nebo hned vnímat tak, jako by se uvolňoval mozek - ano, jakoby uvolnění docházelo až do centra hlavy - do středu mozku - shromažd'ovalo se v jednom bodě. - Celá hlava je nyní uvolněná, a přesto se pocit uvolnění krystalizuje jakoby v jednom bodě ve středu hlavy. Je trochu ji­nak cítit a je přesto stejně v pořádku jako jemný proud dechu a tónů - slov a myš­lenkových obrazů. Z tohoto bodu ve středu hlavy začíná plynout uvolnění dolů do celého těla. Tento bod se stane skutečným pramenem uvolnění, ze kterého se do těla vylévá stále mohutnější proud povolování. - Trochu hustější a sametovější, ale stejně průzračný a propustný jako voda, se rozšiřuje proud uvolnění do krku a tý­lem dolů a uvolňuje všechno napětí a zatvrdliny. A nyní se proud uvolnění dělí a proudí k oběma ramenům, odkud proniká přes paže a předloktí až k rukám a prs­tům, ano, dokonce až do špiček prstů. Nyní necháš ve své představě špičkami prstů vytékat vše, co stojí v cestě uvolňování - a také vše, co by bylo balastem na tvé ces­tě do vnitřních světů. - Zatímco proud uvolnění odplavuje všechny překážky ke špičkám prstů, proniká současně dále do horní poloviny těla - uvolňuje plíce od veškeré sevřenosti, a může být dobře, že poněkud ovlivní i dech zatímco se uvolňu­jí plíce. Dokonce i mohutný srdeční sval se stává trochu měkčím a uvolněnějším, když jej zaplaví vlna uvolnění na své cestě do břišní dutiny. Zde, uprostřed horní poloviny těla si začneš najednou uvědomovat vlastní centrum uvolňující energie, tak jako před chvílí v hlavě. Samo srdce je pramenem této energie, která nyní také proudí dolů do dolní poloviny těla - zasahuje střeva a všechny orgány, které jsou v břišní dutině uloženy a povoluje v nich křeče. Uvolňující proudy z centra hlavy a ze středu hrudi pronikají společně dále dolů a ve středu břišní dutiny se setká­vají s dalším pramenem energie, se kterým se opět spojí a postupují dále do oblasti pánve. Vlna uvolnění zasahuje i podbřišek, který se otevírá tomu zvláštně měkké­mu, podivnému pocitu, otevírá se tomuto proudění, nechává se jím prostoupit skrz naskrz a dále dolů až do nohou. A tak se uvolňují i stehna a kolena, lýtka a nohy­ a opět se otevírají stavidla a jakmile uvolnění dosáhlo špiček prstů na nohou prou­dí ven vše, co je ještě zbytečné brát s sebou na cestu do vnitřních světů a zanechá­vá za sebou všechno povolené a uvolněné. V tomto zvláštním pocitu pohody, který následuje vlnu uvolnění a proudí celým tělem, je stále jednodušší, cestovat uvnitř těla, ano, dokonce se vznášet - cítit nahoře střed hlavy - a hned poté střed pánve - cítit širokou plochu zádových svalů - a naproti vrstvy břišních a hrudních svalů, které se zvedají a klesají se závany dechu. A vědomí se ponoří do prostoru mezi zádové a břišní svaly, zanoří se do onoho prostoru středu, do centra všech tělesných center, do prostoru srdce. - - Z jeho hlubiny se vyvíjí představa: obraz krajiny ­tvé krajiny - která se hodí k tvému středu. - Nacházíš sama sebe v této krajině ­procházíš jí a míříš ke zvláštní stavbě, která se podobá chrámu. - Je možné, že tuto chrámovou budovu již znáš, protože se ti objevila ve snech nebo při jiných důleži­tých příležitostech - ale je možné, že ji nyní vidíš poprvé. V každém případě je to pro tebe velmi důležité a centrální místo - místo tvé síly - tvůj chrám.

A zatímco se k němu přibližuješ, prohlížíš si dobře chrám i jeho okolí, proto aby se ti kdykoli v budoucnu podařilo jej najít. Všechny jednotlivosti chrámu se mohou časem stát velmi důležitými, neboť zde není nic ponecháno náhodě - Chrám a krajina se k sobě hodí jako zámek a klíč - a mohou se stát klíčem k tvým vnitř­ním světům. A když se ještě více přiblížíš k této působivé stavbě, brzy objevíš vchod. Pokud se stane, že je rozpadlý nebo dokonce zavalený, dej se hned do práce na jeho uvolnění. - - Poměrně rychle se ti podaří vše uklidit a dostat se dovnitř. Vše co se nachází uvnitř chrámu v sobě nese ještě více významů, a ty si dopřeješ dostatek času a dobře si prohlédneš celý vnitřní prostor chrámu. Přitom narazíš na nejrůznější zobrazení a symboly, které se ti mohou zdát při této první návštěvě možná ještě velmi tajemné. Při každém dalším setkání budou vzory jasnější a pokaždé se odha­lí další kus základního vzorce. - Poté co se ti podařilo se tady porozhlédnout a ori­entovat se, je pro tebe jednoduché, najít schodiště, které vede do podzemních chrá­mových prostor. Skutečně se tímto způsobem dostaneš přímo do středu chrámu, do velikého, kruhového, úplně prázdného sálu. Na podlaze je mramorová mozai­ka, která tvoří jeden z těch kruhových motivů, jež je na východě nazýván mandala. Ze středu mandaly vedou k okraji různobarevné paprsky, a každý z těchto paprs­ků končí před jedněmi dveřmi. Zdi kruhového sálu sestávají ze samých dveří, jež jsou jedny vedle druhých. Na každých je nápis z bohatě zdobených, a přesto jasných a dobře čitelných písmen. Všechny tyto nápisy mají něco společného s tebou osob­ně. Zde jsou například dveře "Mé nejtoužebnější přání" a jiné mají nápis "Můj strach". Některé mají nápisy, kterým můžeš rozumět jenom ty nebo jim budeš ro­zumět až později. Jiné mají tak všeobecné označení, jako "Sál odpuštění", "Pro­stor srdce", "Sál duševní očisty" a mnoho jiných jmen. Je jich tolik, že je nemůžeš všechny prohlédnout, a to také není potřeba, protože na to budeš mít později dost času. - Nyní padne tvůj pohled na dveře "Sál sebepoznání", a ty se k nim přibli­žuješ a otevíráš je.

Přivítá tě velmi zvláštní vůně, a velmi soustředěná atmosféra. Již světlo je zvláštně fascinující. Zdůrazňuje střed kruhové místnosti, ve které stojí lůžko, které tě magicky přitahuje. V této zvláštní a nezvyklé situaci se podřid' prvnímu impul­su, následuj jej do středu a lehni si na lehátko. Vzduch je naplněn vůněmi, jaké dosud neznáš a které v tobě vyvolají chvějivé napjaté očekávání. Nic z toho neznáš, a proto se zdá být všechno možné. Tvé oči putují ke klenutému stropu ve tvaru kopule a tvůj pohled dopadne najeden z těchto kruhových útvarů z geometrických vzorů, které míří ke společnému středu. Tato pozoruhodná mandala nad tebou má téměř magickou moc: všechny pohledy přitahuje ke svému středu, přímo je tam směřuje - a ty to dovolíš. - Zde uprostřed je soustředění tak veliké, že se tvá víčka stávají stále těžšími a pak - ted' - se zavírají. "Jaký je to zvláštní svět?", si ještě :pomyslíš, a jako sám od sebe se tvůj pohled obrací dovnitř - a ty kupodivu opět ;!vidíš tu kupoli, která se právě ted' zdá proměňovat v živoucí promítací plátno. Ve stejné chvíli poznáváš, že obrazy, které se objevují na plátně, jsou výrazem tvé po­slední myšlenky než se ti zavřely oči. "Jaký je to zvláštní svět?", tě napadlo a nyní tento svět vidíš v živých obrazech. Tady je místo na kterém trávíš nejdelší čas své­ho života. Vidíš se tam ve svém typickém postoji, vidíš se ale seshora, a zdá se ti, jakoby se vzdálenost zvětšovala, stoupáš vzhůru. Tvé zorné pole se zvětšuje, stále ještě se sice poznáváš na tomto pro tebe typickém místě, ale uprostřed sítě z jem­ných vláken - skoro jako pavučina. - Prostřednictvím těchto jemných světelných vláken jsi ve spojení se všemi těmi lidmi a věcmi, které jsou v tvém životě důležité, a tak velmi jasně rozeznáváš všechny své vztahy a důležitá spojení, odpovědnosti a úkoly. Vidíš celé své okolí, celou spletitost a propletenost vztahů v tvém š'větě ­rozeznáš sebe sama ve středu sítě, která je stále větší. Ze svého středu ovládáš tuto síf, ale současně jsi v ní taky v zajetí - ano opravdu ti stále jasněji to připomíná pavučinu. I v této, malé síti, jsou vnější oka stále větší a volnější - a ty se vzdaluješ stále více nahoru, a tak se centrum sítě zdá být stále menší - celá síť je ale stále větší - ted' již zahrnuje tvůj širší životní okruh. - Všechny vztahy se všemi lidmi, kteří kdy hráli v tvém životě roli, se v této veliké síti objevují jako jemná světelná vlákna - a ty stoupáš ještě výše a stále vidíš sebe sama hluboko dole v centru sítě. Nyní již rozeznáváš.krajinu, ve které žiješ, vidíš řeky a hory, a objevují se sousední vesnice a města..I do těchto vzdálených oblastí se táhnou jemná spojovací vlákna a odhalují tvé dalekosáhlé vztahy. S každým místem, které se ti podařilo navštívit tě spojují takováto jemná světelná vlákna, a nyní, ze stále se zvětšující výšky, mů­žeš sledovat a rozeznat každé z těchto vláken, kam vede. Je to tvůj svět, který se zde objevuje - stojíš v jeho centru - již dlouho jsi vidět jenom jako pouhý bod - a to je svět, ve kterém žijeme my všichni. Vidíš teď celou zemi se všemi jejími zvlášt­nostmi a hranicemi. Leží zde města jako podivné bytosti, podobné chobotnicím, které natahují svá ramena a výrůstky daleko do krajiny - vesnice působí jako jejich drobné odnože, děti těchto chobotnicovitých útvarů - a všechny mezi sebou jsou spojeny cestami a silnicemi, které odtud seshora vypadají jako jemné linie. Tvá cesta ale míří dále vzhůru. Pomaličku dostává ta země dole kulovitý tvar, jako mandala v kopuli. Na okrajích toho velkého kruhu se nyní začínají objevovat jiné země, které možná poznáváš podle jejich tvaru - objevují se daleká pobřeží - a na­konec celé Zeměkoule, ke které patří tvá země a také ty. Odtud seshora se svět dělí na pevninu a vodu, a čím výše stoupáš, tím více vody se objevuje na okrajích kru­hu - na některých místech zakrývají bílá oblačná pole výhled - obraz, na kterém dosud převládala zelená a hnědá, dostává nyní namodralý tón a stává se koulí - naše Země, namodralá koule s bělavými závoji. Je to vzrušující, ale také důvěru vzbuzu­jící pocit, vidět naši modrou planetu, vznášet se ve vesmíru, jako obrovskou živou­cí bytost, a ty jsi její součástí, maličkou, ale přece. A skutečně tato kulovitá zemská bytost žije a pohybuje se, a stále mění svůj vzhled. Nad kontinenty táhnou pole mraků, tvoří víry a fantastické vzory. Vše tam dole nyní vypadá droboulinké. Oce­ány a moře, které jsou obrovské, jsou nyní maličké a oddělují od sebe pevniny, které vypadají jako hračky. Jak se nyní vznášíš stále výše, rozeznáváš, že se Zeměkoule točí. Tvůj vlastní kontinent již dávno zmizel a udělal místo jiným, které také nezů­staly, ale díky stálému otáčení se opět znovu ponořily na okraji "Mandaly" Země. Na protější straně mandaly se zato objevily další světadíly - tak zůstává zemská koule ve stálém kruhovém pohybu. Za stále se zmenšující Zeměkoulí, se ted' také objevu­je Měsíc, jako malé stříbrné příruční zrcadlo Paní Světa. Není zakrytý závoji, jako naše modrá planeta, naopak stále ukazuje svůj zjizvený, krátery posetý povrch. Nebeská tělesa sledují svou dráhu na temně modrém nebi, ve vesmíru - a ty se cítíš jako jeho součást, sice maličká, ale přesto součást tohoto vesmíru. Veliká vzdále­nost od Země vzbuzuje pocit osamění. Ten prostor je tak nepředstavitelně prázdný a veliký a vlastně to není vesmír, ve smyslu veškerého světa. Ten svět je totiž tam vzadu dole - naše Matka Země je pouze malý modrý míč s bílými závoji, osvětlená sluncem, oslnivě jasnou skvrnou v tmavěmodrém, téměř černém vesmíru. Nyní zřetelně cítíš, jak spolu souvisí - svítící slunce a přijímající Země - a na její stra­ně, téměř jako dítě, Měsíc. Zdá se ti, že vidíš ve smyčkách té veliké kosmické ener­getické spirály, po které cestují od Slunce k Zemi částice světla kosmické vodítko na kterém drží Slunce Zemi -je stejně závislá, jako měsíc na Zemi. A nyní objevu­ješ, jak se vše točí v jediném kosmickém reji. Jsou zde ještě ostatní planety, které se točí kolem centrálního slunce, připojeny podobnými světelnými spirálami - všech­ny na jedné rovině - na svých drahách - téměř jako planetární děti na řetízkovém kolotoči. Velký světlý Jupiter s vlastními měsíčními dětmi - olovnatě zbarvený Sa­turn s kruhy tvořenými ledem a roztříštěnými nebeskými tělesy - zářící Venuše v nejjasnějším světle, to nejkrásnější planetární dítě - načervenalý Mars a nakonec proměnlivý Merkur, který je Slunci nejblíže. Je to působivý taneční rej kolem tebe v prázdnotě prostoru - kroužení a točení podivně cizích a současně důvěrně zná­mých nebeských těles a nebeských bytostí. Jistě jsou to všechno živé bytosti, jako naše Modrá planeta, která putuje po své dráze uprostřed mezi nimi a je po Merku­ru a Venuši nejblíže slunečnímu středu.

S tolika dojmy plnými krásy a vznešenosti a s vědomím vlastní maličkosti se začínáš snášet zpátky směrem k Zemi. Jediný myšlenkový impuls stačí a kolem zbráz­děného Měsíce posetého krátery, se blížíš ke svému domovu, ke své zastřené Pla­netě. Je opět možno od sebe rozlišit pevniny a oceány a právě na tom místě, kde došlo k opuštění zemské atmosféry, se do ní zase vracíš - právě nad svým vlastním kontinentem a svou vlastní zemí - a zatímco kloužeš a noříš se do atmosféry, začí­náš si do důsledků uvědomovat, jak velmi tvoje země srostla se všemi ostatními k té jedné Zemi, a jak nedůležité a banální jsou z té vzdálenosti rozdíly mezi zeměmi e dokonce i mezi kontinenty a jsou takové i zblízka - a již přechází mandala, jež ~e ohraničená hlubokou modří, v mandalu z vody a země - a moře ustupují, ztrá­cejí se kruhovém horizontu - a tvá země je zřetelnější a pak dokonce i místo, na kterém žiješ - objevuje se největší síť tvého životního okruhu, která je tak malič­ká, srovnává-li se s nebeskou sítí - všechna vlákna se sbíhají u tebe uprostřed, ve středu, na onom místě, kde trávíš nejvíce času ve svém životě. a ty si začínáš uvědomovat podobnost této sítě, do které je vpleten tvůj život tady dole, s tou mnohem větší tam nahoře, do které jsou vetkána nebeská tělesa a také naše Země.

Zpátky na počátku své cesty - po návratu na své lůžko v Sále sebepoznání, v jedné z prostor chrámu - se díváš na mandalu v kopuli nad sebou a vzpomínáš si. - Ležíš na lehátku uprostřed místnosti - přímo pod kopulí - obklopuje tě ono zvláštní světlo a vůně neznámých esencí. Vzpomínáš si na vše v této místnosti a ta­ké na každou maličkost ze své pouti do velkých souvislostí světa, do makrokosmu, jehož součástí je i naše Matka Země a jejíž maličkou součástí jsi i ty.

A tak se nyní zvedneš - možná s pocitem vděčnosti - a opustíš Sál sebepo­znání. Jakmile vstoupíš do kruhového prostoru s mnoha dveřmi, najdeš hned scho­dy, které vedou nahoru. Ještě jednou si vše pečlivě vtiskneš do paměti a pak opus­tíš svůj chrám. Nyní jej již pokaždé snáze najdeš - v centru onoho místa síly, silového pole. Kdykoli v budoucnu zavřeš své vnější oči a zaměříš své myšlenky sem dovnitř, objeví se před tvým vnitřním zrakem tato krajina. V budoucnu se ti navíc bude zdát stále jednodušší probudit v sobě pocit uvolnění - povolování a dovolíš si vzdát se v jediné chvíli všeho, co by ti mohlo bránit v cestách po vnitřních světech. Nyní se ale pomalu vynořuješ, s vědomím, že si vše prožité bereš s sebou a vracíš se do své­ho odpočatého a občerstveného těla, které zase začínáš zcela vědomě ovládat. Z to­hoto důvodu se jednou zhluboka nadechneš a vydechneš a cítíš, jak tě dech opět spojuje s polaritou světa - nádech a výdech - vnitřek a vnějšek se opět setkávají a spojují se ve středu. Protáhneš se a zavrtíš se, když budeš mít chuť - a teprve potom otevřeš oči, a orientuješ se v čase a prostoru -jsi opět zcela vědomě ve středu svého světa, v oné síti, která drží tvůj svět pohromadě a která je poměrně veliká a ma­ličká současně, podle toho, odkud ji pozoruješ.