Duchovní úvahy, cesta, motivace, rytmus, smíření,vina, zrcadlo, esoterika, Dethlefsen

Thorwald Dethlefsen: Osud jalo šance -

Další duchovní úvahy

S 47

III. Polarita skutečnosti

Vše je dvojmo, vše má dva póly, vše má svůj pár protikladů, stejné a nestejné je totožné,

protiklady jsou v přírodě identické, jen rozdílné ve stupni. Extrémy se dotýkají;

všechny pravdy jsou jen poloviční pravdy; všechny rozpory lze uvést v soulad. "KYB ALION"

Zákonu o polaritě vůbec nehovim

S49

Zákon o polaritě je základem hermetické filozofie. Kdyby lidé byli schopni tomuto zákonu porozumět a poučit se z jeho slov, bylo by možno zabránit mnoha omylům. Člo­věk se musí na své cestě utkávat s polaritou a potýkat se s ní, nebot cílem cesty je překonání polarity.

"Co je to? Ráno to jde o čtyřech, v poledne o dvou a ve­čer o třech nohou? - tak zní otázka Sfingy. Na ty, kteří ne­dovedli nalézt správnou odpověd, čekala smrt a zmar. Oidi­pus znal odpověd: je to člověk. V mládí leze po étyřech, v poledne svého života chodí po dvou nohou a ve stáří mu slouží hůl jako třetí noha.

To je však pouze esoterický význam otázky. Bylo by zřejmě nepřiměřené potrestat smrtí nezodpovězení ~er­tovné otázky. Otázka směřuje k hlavním mezníkům na lid­ské cestě, jejichž nezvládnutíje doslova a do písmene smr­telné. ~íslo čtyři bylo již od dávných dob symbolem pro hmotu, která představuje kříž člověka. Tím, že se člověk dostává do rozporu se vším hmotným a ~istě materiálním, nastupuje na začátek evolu~ní cesty (ráno), na které se má naučit chápat polaritu, symbolizovanou číslem dvě. Teprve překonání polarity ve třetím období jej dovede ve~er na práh dokonalosti. Jen ten, kdo splnil tuto úlohu, dosáhne věčného ~ivota.

Zákon polarity působí zpočátku příliš jednoduše a sa­mozřejmě, což vede k domněnce, že se nevyplatí sejím do­podrobna zabývat. Vše, co člověk ve světě "zjevných fo­rem" nachází a vše, co si dovede představit, se mu vždy jeví ve dvou pólech. Není schopen si představit jednotu mimo polaritu. Vyjádřeno symbolikou čísel by to znamenalo, že číslo jedna není myslitelné, pokud by nebylo vytvořeno číslo dvě, nebot jedna předpokládá existenci čísla dvě.

Lépe můžeme tento vztah sledovat v geometrické ro­vině. Geometrický symbol jedničky je bod. Bod nemá plošné ani prostorové rozpětí, j inak by byl koulí nebo plo­chou. Bod nemá žádnou dimenzi. Takovýto bod si však ne­dovedeme představit, jeliko~ každá představa v sobě zahr­

49

nuje rozpětí, i kdyby bylo sebemenší. Tatojednotkaje tedy pro nás nepochopitelná.

Lidské vědomí se řídí zákonem polarity. Je podřízeno existenci čísla dvě. Máme tedy plus a minus, ženu a muže, elektrické a magnetické, kyselé a zásadité, dur a moll, dobro a zlo, světlo a stín. Tato řada příkladů by se mohla prodlužovat donekonečna, nebot ke každému pólu Ize na­jít protipól. Takovéto "pojmové páry" nazýváme protiklady a zvykli jsme si i v konkrétních případech stavět otázku bud a nebo". Stále se snažíme zařazovat činitele do po­"

jmových párů. Něco je bud velké nebo malé, světlé nebo tmavé, dobré nebo zlé. Domníváme se, ~e se tyto protiklady navzájem vylučují-a v tom se právě na~e myšlení dopouští chyby.

Skutečnost se skládá z různých jednot, které se však lid­skému vědomí jeví polárně. Nejsme schopni vnímat jed­notu jako jednotu.

Z toho však nesmíme usuzovat, že jednota neexistuje. Nutným předpokladem vnímání polarity je existence jed­noty. Číslo dvě může následovatjen po číslu jedna. Jednotu jsme zvyklí vidětjen ze dvou pohledů, které se nám zdají protichůdné. Právě protiklady však vytvářejí vzájemnou jednotu a jsou ve své existenci jeden na druhém závislé.

Život je rytmus

Základní lidskou zkušeností ve vztahu k polaritě je dý­chání. Na něm lze studovat zákony polarity a přenést jejich platnost na celý vesmír. Nebot jak nahoře, tak dole. Po nadechnutí následuje jako protipól výdech, což víme sna­prostou jistotou, aniž bychom byli nuceni pro tento děj cokoliv udělat. Po vydechnutí následuje s toutéž jistotou nadechnutí. Toto trvalé střídání obou pólů nazýváme rytmus.

Rytmus je základním vzorcem našeho života. Porušíme­

50

li rytmus, porušíme život. Rytmus má vždy dva póly, je tedy "jak-tak" a nikdy "bud a nebo". Kdo se zdráhá vy­dechnout, nemůže se již více nadechnout a opačně. Jeden pól totiž žije z existence pólu opačného. Odstraníme-li je­den z pólů, zmizí i ten druhý. Jeden pól si vynucuje pří­tomnost druhého. To, co se nám v případě dýchání jeví jako samozřejmost, to v jiných oblastech znevažujeme.

Pokud člověk zaujímá postoje a vyslovuje názory "pro něco" a "proti něčemu", ničí jednotu. Je pro zdraví, a staví se proti nemoci. Nechce pochopit, že se zdraví a nemoc jako polarita vzájemně podmiňují a jeden z druhého žijí. Zdraví zakládá svoji existenci na nemoci. Zdraví se může vyvinout jen z nemoci. Proto je každá prevence pouhou iluzí.

Ten, kdo pochopil zákon polarity, ví, že cíle lze dosáh­nout jen pomocí druhého pólu a nikoliv přímou cestou, jak se o to valná většina lidí bezúspěšně pokouší. Kdo chce hodit kámen hodně daleko, ten se při hodu nenaklání do­předu, tedy vstříc, nýbrž se zakloní co nejvíce dozadu, do opačného směru. Zahradník nehnojí růže v zahradě pří­jemné vonícím parfémem s přáním, aby v příštím roce zvlášť pěkně voněly, ale zapáchajícím hnojem; a přesto Vzejdou vonící květiny. Tak učí tibetská kniha mrtvých: "Kdo se nenaučil umírání, nemůže se učit žít." Tak praví též Kristus, že teprve smrtí získáme život. V tom se shodují veškerá stará učení moudrých, že teprve podřízením se zá­konu se stane člověk volným. Teprve pak získá skutečnou svobodu. Lidé však nechtějí tento zákon pochopit. Ve Všech oblastech hledají přímou cestu a nedají se poučit ani neúspěchem.

Každý postoj pro něco nebo proti něčemu je strnulost. Život je rytmus, tedy pohyb. "Vše plyne," pravil Heraklei­tos. Ustrnutí však znemožňuje pohyb, a je tedy životu ne­přátelské. Každé strnulé mínění a názor, které člověk v kte­rékoliv oblasti uplatňuje, brání vývoji. Kdybychom se nad sebou zamysleli, zjistili bychom, že se skládáme téméř vý­

51

lučně z takových fixací. Nic není téžšího, než změnit vlastní mínění.

Jedna stará technika esoterického školení je založena na důsledné změně všech názorů a mínění v jejich pravý opak. Zmíněnou techniku jsem podrobně popsal ve své knize "Zá~ítek znovuzrození". Spočívá v tom, že se proti kaž­dému dosavadnímu zastávanému názoru důsledně postaví zcela opačný názor a opakuje se tak dlouho, až nabudou oba póly stejné závažnosti. V tomto okamžiku se můžeme auto­maticky vymanit z oné polarity a začít chápat polaritu z vyššího, třetího bodu, jako celek. Polarita nás přestává omezovat, stává se stavebním kamenem skutečnosti.

Každá lidská výpověd odráží vždy jen jeden aspekt pravdy. Máme-li obsáhnout pravdu celou, neobejdeme se bez opačného pólu. Tím se stává každá výpověd o skuteč­nosti paradoxem. Jednoznačná výpověd o skutečnosti ne­může být lidskou řečí vyjádřena. Pokud některé formulaci chybí onen paradox, pak je v každém případě neúplná a za­chycuje jen část aspektu. Tato skutečnost se stala osudnou vědeckým snahám usilujícím o jednoznačné a nerozporné odpovědi. Posměch, který budily navzájem si odporující formulace starých učení moudrých, jakým je např. Tao te fing nebo alchymie, se ukázal být předčasným.

Obrat ve vědě způsobil výzkum světla. Existovaly dvě vzájemně si odporující hypotézy o povaze světelného pa­prsku. Jedna zastávala vlnovou teorii, druhá teorii kor­puskulární a obě se zdánlivě vylučovaly. Pokud je světlo vlnové povahy, není tvořeno částicemi. Vzniká-li světlo pohybem částic, pak to není vlnění. Buď a nebo. My však již víme, že oním "bud a nebo" je otázka špatně položena. Světlo je jednak částice, ale také vlnění. Tato současnost vlastností, které se nám jeví jako protichůdné, je pro člo­věka nepředstavitelná, a přesto je pravdivá. Vlnová a kor­puskulární povaha světla je prokazatelná pouze zcela roz­dílným uspořádáním pokusných podmínek. Polaritu můžeme vnímat jen postupně, nikoliv současně. Tuto dvojí

52

povahu světla bychom měli mít vždy na mysli, budeme-li se zabývat filozofickými otázkami.

Otázka, zda je člověk svobodný nebo nesvobodný, byla od pradávna předmětem vášnivých diskusí. Nevnímáme přitom, že také tato otázka je špatně položena. Teprve když toto "bud a nebo" zaměníme za poznání, že člověk je právě tak nesvobodný, jako i zcela volný, můžeme se pravdě při­blížit. Ze zákona polarity je zřejmé, že vše, co existuje, má také právo existovat.

Uprostřed zákonitě fungujícího kosmu nemůže být něco, "co by vlastně nemělo být". To si jen lidé navykli rozdělo­vat svět na věci, které mohou být a věci, které by vlastně neměli být. Tímto postojem se však vzpíráme skuteičnosti. Každý projev má svůj smysl, jinak by vůbec nemohl vznik­nout. Kdo nechce přijmout tuto argumentaci, musí zavést opět pojem náhody.

Pokud se někdo staví proti něčemu, znamená to obvy­kle, že je pro "opak". Jsme pro mír a proti válce, pro zdraví a proti nemoci, pro štěstí a proti utrpení, pro dobro a proti zlu. Přitom přehlížíme, že veškeré tyto pojmy jsou páry vy­tvářejícími nerozlučnou jednotu, kterou není možno rozbít. Odmítáme-li vydechnout, nemůžeme se nadechnout. Zba­vím-li proud záporného pólu, zmizí i kladný pól. A právě tak mír podmiňuje válku, dobro si vynucuje zlo a zlo je pod­houbím dobra. V Goethově Faustovi říká Mefisto: "Jsem část té síly, která chce stále zlo a činí stále dobro."

Tyto úvahy v žádném případě neznamenají oprávnění pro svévolné chování, ale mají být pobídkou k tolerantnímu sledování životních projevů. Rozlišujeme mezi tím, co se již projevilo a tím, co se ještě skutečností nestalo. Dojde-li k vraždě, pak je tato vražda součástí skutečnosti a má svůj význam i důvod, jinak by k ní nedošlo. Nemělo by smysl vraždu, která se stala, neakceptovat, pokud se nechceme postavit proti celkovému pořádku. Z toho však nevyplývá, že bychom tuto vraždu měli schvalovat, nebo dokonce směli sami vraždit.

53

Uznat skutečnost znamená pouze uznat právo na exi­stenci všech věcí.

Postavíme-li se proti skutečnosti, nezměníme objektivní fakta, ale subjektivně se cítíme hůře. Každý tlak směřující proti skutečnosti budí protitlak, který pociťujeme. Největší díl lidského utrpení pramení z odporu, kterým se bráníme proti projevům nejrůznějších okolností.

Veškeré věci jsou vlastně zcela bezcenné a neutrální, teprve lidský postoj z nich činí předměty radosti nebo utr­pení. Samota není sama o sobě ani dobrá ani špatná, není příjemná ani nepříjemná. Zatímco někdo pociťuje samotu jako utrpení, vítá ji jiný jako příležitost k meditaci a za­myšlení se nad sebou. Pro někoho je majetek nejvyšším cí­lem veškerého snažení, pro jiného představuje zatěžující balast. Nikdy nerozhodují samotné okolnosti, které se nás týkají, nýbrž rozhodujfcím činitelem je naše stanovisko k nim.

Smíření

Vezmeme-li za svou první důležitou zásadu, která zní: "vše, co je, je dobré, protože to je", pocítíme v sobě stále rostoucí klid a mír. Jenom v klidu se naučíme věci pozoro­vat a ony nám zjeví svůj smysl. Takto se pozvolna opros­tíme od utkvělých představ, že např. musíme za něco nebo proti néčemu bojovat, aniž máme pocit, že zůstáváme ne­ičinnými. Ten, kdo je přesvědčen, že svou činorodostí změní svět, většinou nepozoruje, že se ve skutečnosti sám stává otrokem poměrů, které mění jeho samotného.

Pravá aktivita vychází z klidu. Ponecháme-li dění volný průběh a nezasahujeme-li okamžitě, je to projev zralosti. Právě v tomto okamžiku se však začne valná většina zú­častněných bouřit. Pramení to z obavy, že pro dodržení uve­deného pravidla bychom mohli být označeni za hříčku v ru­kou jiných, ztratili bychom zdání vlastní chytrosti,

54

případně bychom ohrozili vlastní bytí. Nechceme se vzdát oblíbených způsobů boje a obrany, chceme těm druhým do­kázat "kdo jsme", chceme demonstrovat moc. Tak jako se sv. Petr při svém zatčení v zahradě Getsemanské nemohl zdržet tasení meče, čímž dokázal, že učení svého mistra ještě plně nepochopil. Tomu, kdo není ochoten žít v har­monickém souladu s během událostí, tomu zůstane brána k esoterické cestě uzavřena.

Většina lidí s sebou vleče zátěž minulosti sestávající z událostí dřívějších let a rozporů s lidmi, s nimiž žili nebo žijí. K tomu, abychom se takové přítěže zbavili, slouží ná­sledující cvičení: v klidné chvíli si sedneme nebo lehneme, uvolníme se, zavřeme oči a necháme před svým vnitřním zrakem proběhnout situaci, o níž se domníváme, že by bylo lépe ji nikdy neprožít. Pohlížíme na tuto "negativní" osu­dovou situaci a na lidi, kteří nám podle našeho mínění ukřivdili a s nimiž bychom se raději nikdy nesetkali. Za­tímco tento děj, včetně všech jednajících osob, vnitřně po­zorujeme, uvědomíme si, že to představuje zákonitý úsek na naší osobní cestě dané osudem a že bychom bez této udá­losti nebyli tam, kde jsme. Snažme se pochopit smysl všeho toho dění tak, abychom byli takřka vděčni za to, že vše bylo tak, jak se stalo.

Až se nám podaří usmívat se událostem a účastníkům sledovaného děje z hloubi svého nitra a děkovat jim za je­jich přispění k uskutečnění našeho osudu, můžeme přejít k dalšímu zážitku, k němuž zaujmeme obdobný postoj. Ne­chejme jednotlivé prožitky vstupovat spontánně, bez po­moci našeho intelektu. Přijměme veškeré zážitky, které se vynoří při slovech;"s těmi jsem na válečné noze", aniž se snažíme cokoliv potlačit, v domnění: "s tím jsem se již dávno vypořádal".

, Tato cvičení, která se zdají být zpočátku značně obtížná, je třeba stále opakovat, abychom dospěli k poznání úlevy 1 vymizení vnitrního tlaku.

Opíráme-li se rostoucí silou proti zdi, cítíme, jak zeď se stejnou intenzitou tlak opětuje.

55

Jakmile zesílíme svůj tlak, tlačí více i stěna. Řešení spo­čívá v tom, že ruce oddálíme. Tlak zdi zmizí. Možná, že toto srovnání vyznívá banálně, přesto však stojí téměř všichni před nějakou zdí a tlačíce ze všech sil, stěžují si na tlak oné zdi. Vzdát se vlastního odporu je lehké pouze teo­reticky, ve skutečnosti je to nesmímě obtížné, neboť všichni jsou hluboce přesvědčeni o tom, že musí tlačit proti zdi, je­likož "zed tlačí proti nim" a při povolení protitlaku by na ně okamžitě spadla. V tom je právě omyl. Vyzkoušejme tento příklad sami na sobě, abychom zcela porozuměli pro­blému. Budeme mít opravdový pocit, že zeď tlačí proti nám a nám nezbývá než zvýšit vlastní tlak. Abychom tento klam prohlédli, musíme sebrat všechnu odvahu a tlak povolit. Ten, kdo přizná zdi existenční právo, nemusí proti ní tlačit a ona ho též nebude obtěžovat.

Projekce viny

Tento problém má nedozírný dosah. Lidstvo si přivyklo hledat výmluvu pro vše, co by nemělo být, ve vnějším pro­středí. Přehled viníků, které jednotlivec činí odpovědnými za svůj osud, zahrnuje rodinné příslušníky stejně jako vládu, časové faktory podobně jako společenské uspořá­dání. Takováto projekce viny byla dokonce povýšena na vědeckou úroveň, kde je pod hlavičkou psychologie a so­ciologie tento kolektivní omyl schvalován.

Všichni hovoří o tom, jak člověka ovlivňují a utvářejí faktory vnějšího prostředí. Psychologové i "praktici" hle­dají příčiny neurotických poruch v dětství, ve způsobu vý­chovy, v traumatických zážitcích ve vztahu mezi rodiči a dětmi. Zdá se, že zanedlouho převezme psychoterapie re­gresivní metody a naráz začneme věřit, že příčiny neuróz lze nalézt již v prenatálních zážitcích.

Nejrozliénější teorie a léčebné metody mají přes svoji rozdílnostjeden společný znak: hledají příčiny určité situ­

56

ace nebo poruchy vždy ve vnějším prostředí. Necháme-li si někým líčit jeho osud, označí nám v každé situaci rov­něž osoby či okolnosti, které nesou případnou vinu.

V současné době, charakterizované záplavou sociologů, bude obtížné sprovodit ze světa pohádku o vlivu vnějšího prostředí. Každá teorie uznávající projekci viny najde s jis­totou všeobecné přijetí. To, co k této otázce nabízí esote­rika, je podstatně méně líbivé a praktické, ale odměnou je návod,jak je možno změnit vlastní osud, ukázat cestu z ne­moci a splnit to, co všichni ostatní mohou jen slibovat.

Člověka neformují vlivy vnějšího prostředí, neutváří jej výchova, není viníka odpovědného za jeho osud. Bakterie a viry nevyvolávají nemoci. Všichni, kteří věří, že mají exaktní důkazy pro tato popřená tvnení, se mýlí vjednom: všechno to, co pokládají za důkaz, se opírá o pozorování souvisiostí, jsou to pouhé korelace.

Tyto korelace vypovídají o tom, že při výskytu určité in­fekční choroby lze nalézt vždy jistý virus, že u mladého zlo­čince je možno vystopovat určité utváření rodinných po­měrů, při neurotické poruše toho kterého typu usuzujeme na problematický vliv matky. V tomto smyslu jsou sou­vztažnosti souhlasné, ale dokazují pouze to, že při objevení se jednoho lze nalézt i druhé.

Nyní následuje velmi populární další krok vědy, který je však zcela nevědecký: interpretace se stává kauzalitou. Z pozorování "vždy, když - tak také" vyvozuje věda po­koutně "proto - neboť". Právě tato transformace výsledků již nesouhlasí. Je nepopiratelné, že při výskytu jisté nemoci jsou přítomny jisté viry, ale tvrzení o virech jako příčině nemoci bude pro budoucí generace asi takovým důvodem k srdečnému smíchu, jakým je pro nás názor o tom, že Země je plochá. Není tedy tak snadné vyvrátit naše tvrzení, že není žádného ovlivnění vnějším světem.

57

Zákon rezonance

Pojem rezonance je všeobecně znám z fyziky (latinsky re­sonare - souznít). Ladička se rozezvučí při zaznění tónu, odpovídajícího pouze jejímu kmitočtu. Pokud tomu tak není, tón pro ladičku neexistuje, jelikož ho nemůžeme vní­mat. Rozhlasový přijímač nastavený na střední vlnové délky je schopen na základě své rezonance přijímat pouze střední vlny, jelikož nezná VKV a dlouhé vlny; tyto nepatří do jeho "obrazu světa". Stejně tak i člověk potřebuje pro každé vnímání mít v sobě analogii schopnou "souznít", která mu svojí rezonancí toto vnímání umožní. Goethe to vystihnul větou: "Kdyby oko nebylo slunné, nemohlo by slunce nikdy zhlédnout"; jak by pak mohlo nás "božské na­dchnout, kdyby v nás nebyla vlastní síla Boží?".

Tyto Goethovy formulace již opouštějí ryze fyzikální oblast rezonance a přenášejí zákon rezonance pomocí ana­logie do naší zájmové sféry. Člověk je schopen vnímat pouze ty části skutečnosti, pro něž má rezonanční schop­nost. To se netýká jen smyslového vnímání, nýbrž celko­vého zachycení skutečnosti. Vše, co leží mimo tuto rezo­nanční oblast, Člověk nemůže vnímat, a proto to pro něj neexistuje. Z těchto důvodů také každý věří, že zná sku­tečnost jako celek a mimo ni již není nic. Čtenář knihy věří, že přečtenému porozuměl, přestože je známo, že je scho­pen přijímat pouze to, co je v souladu se současným stavem jeho vědomí. Že tomu tak opravdu je, zjistíme sami nejlépe, přečteme-li si nějakou knihu po létech znovu. Jelikož se naše vědomí za tuto dobu rozšířilo, rozumíme knize , ještě lépe".

Všechny uvedené souvislosti jsou každému z nás více či méně známé a běžné a nám slouží pouze k objasnění prin­cipu, který je možno zcela všeobecně aplikovat také na osud.

Člověk může navázat kontakt pouze s lidmi, situacemi a myšlenkami, pro které má vlastní rezonanci nebo, jak bu­

58

deme v dalším výkladu tuto vlastnost nazývat, pro něž má afinitu. Bez odpovídající afinity nemůže nikdy dojít k ma­nifestaci. Dostane-li se někdo do hádky nebo do rvačky, ne­stane se tak nikdy náhodou, nýbrž vždy jen na základě vlastní afinity k takové události. Zcela shodně s tím je spo­luvinen za následky rvačky i ten, kdo se domnívá, že byl do ní zavlečen bez vlastního přičinění. Bez odpovídající afinity by se do ní nemohl zaplést. Je-li někdo na ulici pře­jet, pak skutková a právní vina pachatele nic nemění na sku­tečnosti, že přejetý byl zralý pro onen zážitek, jinak by tato událost nemohla vstoupit do okruhu jeho zkušeností.

Vnější prostředí jako zrcadlo

{ Jsem si vědom, že toto pozorování zapůsobí zpočátku ne­zvyklým dojmem, ale zvyk nemusí být vždy kritériem správnosti. Tzv. vnější prostředí je ve skutečnosti zrca­dlem, ve kterém člověk vidí jen sám sebe. Nemůže také nic jiného vidět, neboť z té pravé, objektivní a všeobecně platné skutečnosti filtruje jen to, k čemu má afinitu. Kdo si není této skutečnosti vědom, dopouští se nezbytně chybného jednání.

Pohlédneme-li ráno do zrcadla a spatříme-li v něm ne­vlídný obličej, můžeme mu za jeho nevlídnost pořádně vy­nadat. Tím se však obličej v zrcadle nenechá nijak ovliv­nit, ale nadává stejně. Není nesnadné nadále na sebe takto útočit, až nakonec do toho zarputilého obličeje praštíme a zrcadlo rozbijeme. Nikdo zajisté nebude hrát tuto hru se zrcadlem v koupelně, protože jsme si jeho zrcadlové funkce dobře vědomi, ale v každodenním životě "slavíme" tento obřad se zarputilostí téměř všichni. Bojujeme proti nepřá­telům v okolním světě, proti zlým sousedům, příbuzným, proti nespravedlnosti představených, proti společenskému řádu a mnohému dalšímu.

Ve skutečnosti bojují všichni jen sami proti sobě. Proto

59

jsou také všude samí poražení a žádní vítězové, vždyť nad kým by mohli při takovémto zrcadlovém utkání zvítězit? Zákon rezonance a zrcadlení platí samozřejmě jak v pozi­tivním, tak negativním smyslu.

Citujeme-li v našem pozorování téměř výlučně nega­tivní případy, tak je to proto, že utrpení člověka pramení právě z této oblasti. S pozitivní stránkou osudu se stejně většina lidí snadno vyrovná. Bude-li si člověk zrcadlové funkce prostředí vědom, naskytne se mu z tohoto směru ne­tušených zdrojů informací. Přestože můžeme v zrcadle vi­dět jen sami sebe, používáme ho, neboť nám ukazuje určité části nás samých, které bychom bez něho nemohli spatřit.

Tak se stává pozorování vnějšího prostředí a událostí, s nimiž jsme konfrontováni, jednou z nejlepších metod se­bepoznání. Vše, co nás ve vnějším prostředí ruší, pouze do­kazuje, že jsme se ještě nevyrovnali s analogickým princi­pem v nás samotných. Tomu neradi věříme. Ale skutečnost, že se někdo rozčiluje nad lakotou druhého, svědčí ne­klamně o jeho vlastním lakomství. Jinak by ho to přece ne­vzrušilo. Pokud by sám byl velkorysý, proč by mu měla va­dit lakota jiných? Může vzít lakomce na vědomí, aniž se rozčiluje nebo vzrušuje.

Při střízlivém pozorování se jeví všechny věci takové, jaké j sou. Tráva je prostě zelená - i když je myslitelné, že by mohla být červená - ale ona je jednoduše zelená, a to bude mít jistě nějaký smysl. Nikdo se nevzrušuje nad zele­nou barvou trávy, protože se to netýká problému člověka. To, že jsou ve světě vedeny války, je právě taková skuteč­nost jako zelená barva trávy, ale to již naši mysl rozrušuje a tak začínáme bojovat za mír. "Bojujeme" za všechno: za mír, za spravedlnost, za zdraví, za lidskost.

Bylo by však mnohem jednodušší a účelnější, kdyby­chom uzavřeli mír sami se sebou. Zde právě leží jeden z nej­kouzelnějších klíčů pro toho, kdo ví, jak ho použít. Kdo­koliv je schopen změnit celý svět a vybudovat ho podle svých představ, a to bez boje a použití vnější síly. Člověk

60

potřebuje pouze změnit sám sebe a hle, celý svět se změní s ním. Vidíme-li v zrcadle ten nevlídný obličej, stačí se usmát a obličej v zrcadle se směje určitě také! Všichni by rádi změnili svět, nikdo ale nepoužije prostředků, které by zaručeně vedly k úspěchu. Ten, kdo změní svoji afinitu a přijme nový program, ten spatří jiný svět. Každý z nás žije ve svém "světě". Těchto světů je přesné tolik, kolik je lidí. Všechny tyto světy jsou pouhými úseky, aspekty skuteč­ného světa, který se řídí neúprosnými zákony a jejž nelze nikterak ovlivnit voláním po změně. Vnější svět je nejspo­lehlivějším zdrojem informací o vlastní situaci, v níž se právě nacházíme. Jestliže se naučíme ptát se na smysl toho, co nás potkalo, naučíme se nejen poznávat sami sebe, ale objevíme i možnosti změny.

Kdykoliv se nám něco přihodí, měli bychom si ihned klást otázky: "Pro~ se to stalo mně, proč právě teď a proč právě to?" Dokud se takovéto otázky nestanou zvykem, bude dosti těžké najít správnou odpověď. Ale i zde praxe zrodí mistra a brzy se naučíme poznávat smysl událostí, ja­kož i náš osobní vztah k nim.

V psychopatologii se používá pojmu "blud vztahovač­nosti", který je vyjádřením zvláštní vlastnosti nemocných, trpících většinou schizofrenií. Tito pacienti všechno dění světa vztahují chorobným způsobem k vlastní osobě. K to­muto chorobnému pólu bludu vztahovačnosti je protipólem pozitivní stav nazývaný "vztahové myšlení". Vše, co se ně­komu přihodí, má pro toho, kdo to prožívá, jistý význam.

S rozšiřujícím se vědomím se zvyšuje schopnost správně zařadit události a vyhodnotit informace. Nejdůležitějším požadavkem je vytvoření harmonie se vším existujícím. Pokud jí hned nedocílíme, musíme hledat příčiny v sobě: člověk je mikrokosmos, tedy přesný obraz makrokosmu. Vše, co vnímáme ve vnějším světě, najdeme i v sobě.

Jsem-li ve svém nitru v harmonickém souladu s různými oblastmi skutečnosti, pak mne nemohou rušit ani jejich představitelé ve vnějším světě. Stane-li se cokoliv, co je mi

61

nepříjemné, je to pouze výzvou, abych věnoval pozornost i této oblasti svého nitra.

Všichni zlí lidé a veškeré nepříjemné události jsou pouze poslem (médiem), který přichází proto, aby se skryté stalo zjevným. Kdo to pochopí a je ochoten převzít odpovědnost za svůj osud, ten se zbaví strachu před hrozící náhodou.

Hlavní snahou naší doby jsou opatření směřující proti nejistotám osudu. Tyto pojistné systémy zahrnující vše od pojištění až k socialismu, mají pouze jediný cíl: pomocí vnějších opatření znemožnit nebo změnit zásahy osudu. V pozadí všech takových snah je lidský strach. Toho se však můžeme zcela zbavit jen tehdy, převezmeme-li vlastní odpovědnost vůči osudu. Nikdo nemůže být nedopatřením zavražděn, nikdo se nestane nedopatřením bohatým.

Obojí se projeví teprve tehdy, když Člověk pro to dozraje a má odpovídající afinitu. Lidé usilují o bohatství a ne­uvědomují si, že pro jeho nabyti je nezbytný určitý stupeň zralosti. Zájemci o esoteriku hledají po celém světě pra­vého guru, ale zapomínají, že guru přijde sám k tomu, kdo je pro to zralý.

Stačí, abychom něco skutečně potřebovali a dostaneme potřebné. V malé míře tento zákon poznala většina lidí. Bě­hem života se někdy dostaneme do konfrontace s určitou otázkou, jejíž existenci jsme nepředpokládali a o jejíž ob­sah jsme se nezajímali. Tak například poznáme člověka, který je odborníkem v oboru "milostný život mravenců". Divíme se, že vůbec žije někdo, kdo se zabývá tak neob­vyklou tématikou a hle, někdo úplně jiný nám znenadání daruje knihu pojednávající o téže otázce. Při četbě zábav­ného časopisu narazíme na totéž téma a při návštěvě dob­rého známého zjistíme, že tento človék, s ním~ se stýkáme dlouhá léta, se věnuje také oné odlehlé problematice, jen o tom nikdy dříve nemluvil.

Za tímto "řetězem náhod", který již většina lidí v některé podobě zažila, se neskrývá nic jiného než zákon afinity a re­zonance. Tímto způsobem se nám dostane s naprostou jis­

62

totou každé informace, knihy, kontaktu, který potřebujeme - za předpokladu, že je opravdu potřebujeme a že jsme pro toto setkání zralí. Postrádáme-li tuto nepostradatelnou zra­lost, pak nám nepomůže žádné úsilí a namáhavé hledání ve vnějším prostoru.

Kdo se s tím změní, ten změní svět. V tomto světě není nic, co by bylo možné zlepšit, zato ale mnohé, co můžeme změnit sami v sobě.

Esoterická cesta je cestou trvalé změny, cestou zušlech­ťování od olova ke zlatu. Mudrc žije v harmonii i se všemi oblastmi bytí a tudíž žije v nejlepším ze všech světů. Vidí skutečnost a uznává, že všechno co je, je dobré. Nepotře­buje hledat štěstí, on ho našel - sám v sobě.

ssssssssssssssssssssssssssssss

Náboženství a skutečnost, Každodenní život jako rituál, motivace a duchovní cesta

s.183 Psychicky nemocný

Duše onemocní vždy jen ztrátou pochopení. Psychicky nemocný se již setkal se skutečností, která je "zcela normálnímu průměrnému člověku" většinou dosud zcela neznámá. Neurotik "viděl" více, ale nebyl schopen tuto skutečnost unést a onemocněl jedem pravdy.

Nemocného lze vyléčit jen tou pravdou, na kterou onemocněl. Cílem takové léčby však nemůže být snaha při­vést pacienta zpět na normál, v němž se nacházel před one­mocněním, ale po úspěšné léčbě se nemocný musí nachá­zet nad tímto normálem ve vzdálenosti odpovídající opač­nému znaménku distance, o kterou ho neuróza normalitě vzdálila.

Provázíme-li pacienta na této cestě individualizace, se­tkáváme se zcela nezbytně s otázkami po smyslu, po Bohu, po vykoupení atd. Přestože mnozí tvrdí, že se léčitelé tě­mito tématy zabývají, skutečnost je spíše taková, že je vět­šinou násilím potlačují.

Náboženské vědomí má, bohužel, u většiny lidí (přívrženců i u odpůrců církve) silně dětské rysy. Obě skupiny si však žalostně zřídka uvědomují podstatu náboženství.

Na­učí-li se pacient v průběhu léčby chápat náplň náboženství, záleží jen na něm, zda se přikloní k určitému náboženství nebo vyznání, či zda půjde svou zcela individuální cestou. Ten, kdo pochopil náboženství, ztratí agresivitu vůči chy­bám lidské společnosti, a naopak využije těchto chyb k vy­tvoření rituálního rámce své cesty.

S 191 Každodenní život jako rituál, motivace a duchovní cesta

Cesta začíná za­myšlením nad vlastním osudem. Cílem tohoto rozjímání ale není bohatství, štěstí a úspěch v obvyklém slova smyslu, nýbrž hlubší poznání skutečnosti, rozšiřování vědomí a se­tkání s instancí, kterou člověk nazývá Bůh.

Tato cesta neslibuje světskou slávu, lesk a úctu, ale místo toho práci, osamění a neustálý zápas o pravdu. Je to cesta úzká a kamenitá, ale je bohužel jediná, která vede k osvobození.

Každý kdo jde touto cestou dostává se do stádia osamělosti. Je to zákonitá fáze, kterou každý musí projít. Člověk ji prožívá vnitřně, neboť okolní svět ho ne­chápe, mezi ním a okolím se vytváří hluboká propast ne­porozumění a odlišení. Člověk se stává poustevníkem, přestože ho obklopují stovky lidí. Se stejnou jistotou, s ja­kou musí každý tímto stadiem projít, je tato fáze opět vy­střídána dalšími obdobími. Také osamocenost je jenom průchozím stavem, který člověka naučí mlčet a naslouchat.

Je proto nezbytné odložit hned na začátku této cesty veš­keré iluze. Velmi častou motivací pro okultní praktiky je přání získat schopnosti a podmanit si síly, které člověka po­zvednou nad ostatní a učiní ho mocným. Tam, kde motivací je hlad po moci, at již otevřený nebo skrytý, je cesta sloužící vlastnímu prospěchu a dominanci ega a to je cesta vysloveně nesprávná.

Smyslem té správné cesty je spolupůsobení na vykoupení naší planety ve službách světla, pravdy.

Po­kud člověk stále ještě používá moci, stává se jejím otrokem a sám je nemohoucí.

Dokud je člověk stále jen zvědavý, zů­stanou mu brány zasvěcení uzavřeny.

Jestliže jsme se zeptali sami sebe na pravou motivaci a zjistili jsme, že hnací silou našeho jednání není ani zvě­davost, ani touha po moci, můžeme se vydat na naši novou stezku. Ale vzápětí následuje další varování: zanechme všeho spěchu!

Poznání a vý­voj se však nedají libovolně urychlovat. Mají svůj vlastní rytmus a vzdorují každému nátlaku.

Hledání se nesmí stát chorobným návykem. Často se se­tkáváme s lidmi, kteří chtivě a žá­dostivě nasávají stále nové systémy a pravdy, aniž je strá­vili nebo uplatnili. Poznávacím znamením všech, kteří se svou horlivostí snaží přinutit Boha k protislužbě, je fanatismus a nesná­šenlivost. Vývoj vyžaduje klid, přičemž však klid nezna­mená nečinnost. Klid vyvstane z důvěry, že vše, co se má stát, se také v příhodné době stane. Stejně jako sedlák musí ponechat setbu vzejít v zemi, tak se také člověk musí nau­čit čekat až bude doba zralá.

Hledající se na své cestě setkává s různými skupinami. Každá skupina má svoje opodstatnění a může v jistém časovém úseku poskytnout hledajícímu některé podněty a impulsy. Hodnota skupiny, systému nebo společnosti je určována aktuálním stavem vědomí onoho hle­dajícího. Má-li někdo vztah k určitému sdružení, znamená to, že je schopen z jeho učení mít ještě užitek; v tom pří­padě je pro něj toto sdružení stále hodnotné.

Tak je jednoho dne dosaženo stavu, kdy tato společnost

ve vztahu k jedinci splnila svůj úkol a on její pomocí zís­kal schopnost vykročit k dalšímu stupni poznání.

Zde je ukryto nebezpečí společné všem sdružením. Vlastní učení, zahrnující vždy jen jeden výsek skutečnosti, se pozdvihuje k samojediné oblažující pravdě a energie nutná k vývoji jedince se spotřebuje spolkovou činností, misijní aktivitou a rivalitou vůči těm, kteří zastávají jiné ná­zory. Systém se stává strnulým a samoúčelným. Skupina se stává úto­čištěm vzájemného sebeuznávání. Vzniká houf učedníků, jejichž cesta se vyčerpává konzumací každého Mistrova projevu. Tady cesta končí ve slepé uličce.

Bez ohledu na nebezpečí, které hrozí všem větším sku­pinám, lze veškerá sdružení rozdělit také podle kvalitativ­ního hlediska do tří základních směrů:

Skupiny kladně , záporně. nebo neutrálně orientované.

Neutrální nic nepřináší a jed­notlivec se pak rozhoduje pro stezku temna či světla. V tomto rozhodování má každý dostatek svobody, ale každý také musí důsledky své volby nést a případně unést.

"Temná" cesta láká mocí, "světlá" očekává oběti

Temná stezka je jen další zacházkou. Jedinec se nakonec jednou přece jen dostane na cestu světla neboť všichni nakonec musí skončit u jednoho cíle.

Ne nadarmo se již od dáv­ných dob spojují pravda, poznání, vykoupení a osvícení se světlem a naopak lež, podvod, omyl, nemoc a utrpení s tem­notou

Existuje mnoho organizací a společností sloužících temné stezce, ale oficiálně se k tomu hlásí jen málokterá. Proto je zapotřebí před vstupem do některé společnosti otestovat si ji podle některých znaků. Typickými zname­ními temného pólu jsou: veškeré usilování o moc, ať se to již týká velikosti, expanze apod., každý pokus vá­zat své členy na organizaci tak, že pozdější vystoupení z ní je obtížné nebo nemožné, a dále všechny druhy užívání drog.

Cesta světla, pokud se vůbec vyskytuje v organizo­vané podobě, usiluje jen o poskytnutí pomoci hledajícímu, kterému bude pomáhat tak dlouho, pokud ji bude potřebo­vat a žádat o pomoc. Ukazuje cestu ke svo­bodě a nevede nikdy k závislosti. Opravdová cesta se jen obtížně organizuje a neměla by se proto hledat ve vel­kých společnostech. Touto cestou se musí konečně vydat každý sám. Potřebuje-li pomoc, pak k němu přijde sama, aniž ji vyhledává. K tomu, aby se člověku dostalo pomoci, stačí pouze to, aby ji opravdu potřeboval.

yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy

O smyslu okultních technik (196)

Existuje velké množství tzv. okultních cvičení a technik s rozdílnou účinností i rizikem. Také zde je nutné zdoko­nalovat se v umírněnosti a nesnažit se přespříliš urychlit vlastní pokroky simultánním použitím různých technik. Význam většiny cvičení spočívá spíše v určité pravidel­nosti konání než ve cvičení samotném. Nezáleží příliš na tom, zda děláme stojku, zadržujeme dech nebo loupáme brambory - o úspěchu podstatně více rozhoduje stupeň vědomí.

I ty nejlepší a nejefektivnější techniky se mohou zcela minout účinkem, pokud jsou pěstovány izolovaně od ostat­ního chování a pokud ten, kdo je provádí, nechápe, že mají charakter podobenství, která však nepochopena nemohou být přenesena do života. Již Goethe říká: "Co je platný ká­men mudrců, když mu chybí mudrc?" Naskýtá se však opačná možnost posvětit každou činnost, ať je sebejedno­dušší nebo banální, tím, že ji konáme vědomě a tím jí do­dáváme smyslu.

Rituál je vědomé mikrokosmické zobrazení makrokos­mické skutečnosti. Nejnáročnější esoterické cvičení spa­třuji v pozvednutí každodenního života k rituálu. Chceme­-li překonat polaritu, musíme nejprve odstranit předěl mezi "esoterickým cvičením" a "normálním životem", jinak de­graduje esoterika na koníčka pro volný čas. Cílem tohoto úsilí je pozvednout každou maličkost, každé slovo a kaž­dou činnost na bohoslužbu. Dělá snad květina na louce něco jiného než že velebí svého stvořitele, vyzařuje-li nezištně krásu svých květů a svoji vůni? Je zpěv ptáků a šumění moře něčím jiným než trvalou bohoslužbou? Jen lidé věří, že mají něco důležitějšího na práci a zdůvodňují smysl své činnosti samoúčelně.

Esoterika a útěk ze světa (197)

Tomu, kdo pozvedne svůj každodenní život na úroveň ri­tuálu, nehrozí nebezpečí, že by mu esoterika sloužila k útěku ze světa. Esoterika nemá tendenci odvádět nikoho od pozemského světa, ale má snahu pomoci tuto oblast na­šeho vezdejšího bytí prosvětlit a vykoupit.

Všichni, kdož pohrdají vším pozemským a hmotným jako něčím, co je ne­čisté, temné a špinavé a obracejí se pouze k čistému a ne­beskému světu nad sebou, se vydávají nebezpečným smě­rem. V takových případech je uvedený přístup k esoterice neklamným znamením, že dotyčný se tímto způsobem po­kouší uniknout z té životní fáze, kterou již není schopen zvládnout. Bohužel, esoterika výrazně fascinuje právě ten druh lidí, kteří často nejsou schopni řešit každodenní ma­teriální problémy života. To je také důvodem, proč je v eso­terických kruzích taková převaha neurotiků prchajících před světem nad zasvěcenými.

Dion Fortune precizně formuluje tento problém slovy: "Dříve než smí mystik opustit oblasti tvaru, musí splnit podmínky úrovně tohoto tvaru. Vstoupí-li však na cestu mystiky překotně, pak nepůjde do říše světla, ale do krá­lovství chaosu. Ten, komu je proti mysli disciplína tvaru vzhledem k jeho sklonu k mystice, žije ve velkém pokušení vzdát se životního boje již v úrovni tvaru a odebrat se do vyšších rovin dříve než pro tyto roviny vyzraje. Formu lze přirovnat k nádobě, která obklopuje vědomí do té doby, kdy již nemůže dojít k jeho deformaci. Rozbije-li se však ná­doba předčasně, pak se vědomí rozlije do beztvaré podoby právě tak, jako se hlína mění v kaši, jestliže se předčasně zničí matrice. Objeví-li se u mystika příznaky rozpadu, víme, že se matrice rozpadla předčasně a se musí vrátit do disciplíny forem, až se jejich lekci dokonale naučí."

Této lekci forem se lze velmi dobře naučit, jestliže za­čneme zkoumat vlastní osud z hlediska pravidel esoteric­kých zákonů. Tato kniha by měla především sloužit tako­vému cvičení, a proto bych chtěl ještě jednou nastínit základní myšlenkovou strukturu.

Cílem veškerého snažení je probudit spícího a učinit ho tak vidoucím. Nechá-li se někdo probudit ze spánku svého vědomí a naučí-li se hledět otevřenýma očima, začne obje­

198

vovat krok za krokem nové dimenze skutečnosti, o kterých, jakožto spící, nic nevěděl. Jeho přání stále dokonaleji po­znávat skutečnost ho nutí více rozšiřovat své vědomí, a tím si také přisvojovat stále více nových náhledů skutečnosti.

Velký problém na této cestě představuje fakt, že skuteč­nost přichází vstříc našemu vědomí rozpolcena do polarit. Člověk cítí své postavení v samých protikladech, ale sou­časně pociťuje velkou touhu po jednotě. Pokud ale chce tuto jednotu někdy vybojovat, musí se naučit tyto zdánlivé pro­tiklady sám v sobě sjednotit tak, aby se pro něj staly žeb­říčkem dalšího vývoje. Člověk sám sebe vnímá jako ome­zené vědomí, které nazývá "já" - a proti tomu stojí vnější svět, který vnímá jako "ne já".

Mudrci tvrdí, že člověk, jakožto mikrokosmos, by ana­logicky odpovídal makrokosmu - a takto se ono "vnější" stává odrazem "vnitřního". Podle toho sebepoznání vede k poznání světa a poznání světa k sebepoznání. Na tomto stupni se člověk musí poučit, že není obětí zevních okol­ností, jak tomu doposud věřil, nýbrž že si sám svými vlast­nostmi vytváří svůj okolní svět.

Učí se správně uplatňovat zákon rezonance, aby vlast­ními proměnami postupně dozrál pro to, co hodlá ve vněj­ším světě zjistit a prožít. Nezbytně se tak smíří se vším, co existuje a zjistí, že všechno co je, je dobré.

Tímto smířením se náhle otevírají nové souvislosti a nové dimenze, které nemůže objevit nikdo, kdo stojí v rozporu se skutečností. Člověk odpoutá pohled od dělení světa na vodorovné roviny a zjistí, že tyto roviny jsou pro­stoupeny svislými řetězci principů. Vzhledem k tomu, že každý jev je pouze jistým projevem určitého původního principu, stane se náhle velký vnější svět podobenstvím oné vyšší skutečnosti - a člověk porozumí, co mínil Hermes Trismegistos slovy: "To, co je nahoře, je také to, co je dole."

Ať pohlédneme kamkoliv, nikde nenalezneme stagnaci, všechno proudí, vše se mění a vše je v zajetí proměny;

199

jelikož se zdá, že tato neustálá změna je cílevědomá, nazý­váme jí vývojem neboli evolucí. K vývoji dochází však pouze na základě učebních procesů a učební procesy jsou opět vázány na řešení problémů. Tak objevujeme v pro­blémech vlastní motor veškerého vývoje a pochopíme, že každý problém je pouze výzvou, abychom jej prožili ak­tivním jednáním, tj. abychom jej řešili a vyřešili.

Návrat domů (200)

Anonymní osud, jehož slepou nahodilostí se lidstvo cítí ohroženo, zjeví hledajícímu poznenáhlu nejniternější zá­kon: Osud je tou instancí, která pečuje o to, aby každý šel svou předepsanou cestou. Z osudu, domnělého nepřítele, se naráz stává společník zabraňující nám, abychom se vlastní těžkopádností nevyloučili z procesu evoluce. Čím více se člověk brání řešit problémy učením, čím větší odpor klade svému osudu, tím výrazněji pozná onen negativní aspekt osudu - utrpení.

Utrpení je třecí plochou vznikající ze zákonité přede­psané dráhy a směru pohybu individua. Utrpení se lze vy­hnout pouze tehdy, jestliže nelitujeme námahy stále lépe svoji dráhu rozpoznávat a dobrovolně se do ní vpravovat. Pouze ten, kdo se naučil podřizovat se zákonu, nepociťuje jeho existenci jako nátlak. Absolutní svobodu zažije pouze ten, kdo se podrobí zákonům tohoto kosmu a splyne s nimi v jedno.

To ale vyžaduje překonání mocenských nároků ze strany našeho "Ego". Touha po moci je bezpochyby největším ne­přítelem lidstva; vždy se objevuje v nových a stále rafino­vanějších převlecích.

Opačným pólem moci je pokora a láska. Ve všech rovi­nách bytí je to vždy jen láska, která je schopna překonat po­laritu onoho "já a ne já". Jen síla lásky změní nižší ve vyšší, jen ona může transmutovat, a tedy změnit. Boj produkuje

200

jen boj, nenávist vyvolává nenávist, tlak ústí v protitlak. V lásce se ukazuje, že slabý je ve skutečnosti silný, že po­korný je de facto mocný.

Jedenáctá karta z dvaadvaceti velkých arkan Tarotu tvoří střed, má název "síla" a představuje ji růžemi ovinutá žen­ská postava držící pouze holýma rukama rozevřenou tlamu divokého lva. Jmenovaná karta symbolizuje sílu a moc lásky, kterou nelze překonat žádnou silou okolního světa.

Ten, kdo poznal, jak velká síla spočívá v pokoře a pro­kazování služeb, učinil již velký krok na své cestě. Láska usiluje o překonání polarity protikladů a snaží se člověka uvést zpět do jednoty vědomí, z níž se on sám kdysi svým prvotním hříchem vyhostil z ráje.

Člověk v podobě androgenní bytosti, ještě dokonalý v rajské jednotě, uposlechl našeptávání hada a chtěl se do­pídit poznání toho, co je dobré a co zlé. Odloučil se odjed­noty a nyní již ví, co je dobré i co je zlé.

Toto poznání se mu stalo jedem, a proto opět jen poznání může být prostředkem k jeho uzdravení, neboť "simila si­milibus curantur". Člověk stůně polaritou poznání a doufá v uzdravení. Být nemocen znamená být člověkem, nemoc je šancí člověka, neboť jen tou skutečností, že je nemocen, je dána naděje, že je také uzdravitelný a schopný uzdravení. Nemoc je mikrokosmickým dědičným hříchem a současně roztržkou s Bohem, uzdravení je smířením s Bohem. Veš­kerá vnější opatření směřující k uzdravení mohou skýtat jen formální podmínky pro toto dění.

Nemoc a utrpení nejsou tedy v lidském životě nepříjem­nými poruchami, jejichž prevenci by se mělo věnovat nej­vyšší úsilí, ale naopak představují první kroky na cestě k osvobození. Tyto kroky musí být učinény, musí být pro­žity a protrpěny, abychom našli světlo v hlubinách. Tak jako je prvotní vina neosobním hlediskem nemoci, tak osobním hlediskem je karma.

Žít vědomě znamená stále se pokoušet karmu splnit a unést, aniž současně zapříčiníme karmu novou.

201

Tento osobní a neosobní aspekt viny vytváří onen bod zvratu, v němž se nemoc mění v uzdravení.

Teprve v okamžiku, kdy je člověk ochoten převzít veš­kerou zodpovědnost za vše, co prožil a co se s ním děje, od­krývá vlastní smysl života. Nemocí naší doby je ztráta smyslu, která vykořenila člověka z kosmu. Chybění smyslu je tou cenou, kterou člověk zaplatil za pokus zbavit se zod­povědnosti. V současné době je mnoho náznaků svědčících pro to, že se tato kolektivní nemoc začíná měnit v uzdra­vení a že se nachází stále více lidí snažících se onen smysl nalézt.

Ten, kdo je ochoten převzít zodpovědnost za svůj osud, zažije zařazení do zákonitostí universa a opustí jej veškerý strach, neboť našel opět spojení se svým původem. Samotné toto spojení je obsahem náboženství. Teprve tehdy, když si je člověk vědom svého původu, je schopen poznat také svůj cíl. Cílem je dokonalost. Dokonalost je výrazem jednoty. Jednotu nazýváme Bohem.