University Karlovy v Praze
J.Martího 31
Praha 6 – Veleslavín
Školní rok 1998 – 99 II.ročník
Závěrečná práce
dvouletého cvičitelského studia I. třídy
| V Praze v prosinci 1999 | Vypracovala: Jiřina Bílková |
Toto slovo má mnoho významů, z nichž jen některé souvisí s tím, který má pro jogíny. Skoro každého napadne ztišení, soustředění-stav mysli, který je podmíněn jejím zklidněním, případně koncentrací. Tímto slovem ale často označíme myšlení, přemýšlení, hloubání o něčem, ale i těkání, bloumání, tupé civění, nebo zasnění se. Jeho význam u nás je velmi blízký pojmu modlitba, ale nejvíce se dnes spojuje s orientálními filozofickými nebo náboženskými směry. Meditace v józe není přemýšlení, je jeho pravým opakem. Je to směřování k nemyšlení, snaha po zkrocení našich myšlenek, které se někdy chovají jako opilé opice, přeskakující ze stromu na strom, a které v zahradě naší mysli dokáží udělat pěknou paseku. Tedy stav nemyšlení, který není ani tupým civěním, ani sněním nebo usínáním. Měli bychom ho prožívat v plné bdělosti. Je třeba nechat stranou všechny přijaté konstrukce, psychologické teorie, hodnocení, prostě jakékoliv myšlenky.
Většina z nás o meditaci slyšela a mluvila o ní,málokdo si ale o ní udělal kvalitní obraz a ještě méně z nás ji opravdu zažilo.
Jako při všech subjektivních zkušenostech, může se tu jen nesnadno manipulovat se slovy. Je nutné si ji zkusit, abychom jen tušili, oč běží. Zvláště v meditaci platí, že zkušenost je prožitek, zatímco její popis se prožít nedá. Pomocí moderní psychologie si ale tento problém můžeme trochu osvětlit .
Naše podvědomí, nebo nevědomá mysl, se může zhruba rozdělit na tři následující části:
spodní ( podřízená ) mysl – nižší nevědomí, týkající se funkce a koordinace tělesných funkcí, jako dechu, oběhů a zažívání . Je to taky ta zóna, která je u zrodu instinktivních impulsů, strachů, obav, dotěrných myšlenek, posedlostí a fobií .
prostřední mysl – střední nevědomí, zabývající se informacemi, které potřebujeme ve stavu bdění . Je to ona, co analyzuje, zvažuje a činí závěry dříve, než je dodá tam, kam patří. Výsledky její práce zpozorujeme v okamžiku, když je potřebujeme . Například urputně řešíme problém, stále bez výsledku. Jeho řešení se nám pak spontánně objeví ve chvíli potřeby, ovšem je-li naše mysl právě uvolněná a otevřená. Je to tato prostřední mysl, která našla odpověď mimo pole našeho vědomí. Zjednodušeně je to doména našich rozumových, intelektuálních myšlenkových obsahů.
Horní mysl – vyšší nevědomí zahrnuje to co bývá taky pojmenováváno činností nadvědomí. Je to zdroj inspirace, intuice, transcendentálních zkušeností, blahoslavení, osvícení. Právě odtud čerpají své dovednosti geniové. Je to zdroj tvořivosti a opravdového poznání.
Ve stavu bdělosti máme vědomí jistých fenoménů, ale ty jsou jen úzkou části naší mentální kapacity. Je to převážně aktivita naší prostřední mysli. Tento stav nám umožňuje například číst slova a chápat jejich smysl a to má pro nás obrovský význam.
Jiná část mysli je kolektivní nevědomí, pojmenované Karlem Jungem a přijaté jeho přičiněním i vědeckou veřejností. Zde se nachází paměť naší vývojové minulosti, archivy toho, co dělali naši předkové, shromaždiště archetypů. Tuto část naší mysli máme společnou se všemi lidskými bytostmi v dávné minulosti ras.
Nevědomí je tvořeno několika vědomými vrstvami, které spolu vzájemně souvisí. A naše takzvané nevědomí je propastně hluboké. Pro srovnání: kdybychom v noci vešli do temné katedrály s baterkou, to co by se ukázalo v kuželu světla, by bylo ve srovnání s celou katedrálou nepatrné. Podobně je úzký paprsek bdělého vědomí maličký v porovnání s celou myslí, která je zásobárnou latentních možností a sil. Indičtí myslitelé často přirovnávají vědomí k hladině oceánu, zatímco nevědomí je celá masa vod.
Za různými částmi naší mysli se nachází „Já“, skutečné jádro naší bytosti. Je to toto naše „Já“, které osvětluje všechno, co děláme, i činnost našeho nevědomí. Naproti tomu to, co označujeme jako své ego, není ničím jiným, než další částí naší mysli. Naše ego je nevědomé, protože lpí na svých názorech, přáních, vazbách, zásadách a představách o tom, jací jsme. Je to naše „Já“, kdo pomáhá našemu egu zbavovat se iluzí a postupovat k opravdovějšímu poznání.
Co se tedy děje, když meditujeme? Necháváme pronikat naše vědomí do dalších koutů své mysli, které normálně neužíváme. Můžeme pozorovat, že v běžném životě se naše vědomí uchyluje k činnosti na povrchu zón středního, čili rozumového nevědomí.
Je dobře, aby se začínající meditující obeznámili s tím, co je pravděpodobně při meditaci potká, že budou mít zvláštní zážitky nebo vize a že budou odkrývat své komplexy, o kterých dosud ani netušili. Je třeba počítat s tím, že člověk má strachy, se kterými se ještě neztotožnil. Zejména v počátcích intenzivního pravidelného meditování vědomí pracuje v oblasti spodní mysli a odhaluje strachy a fobie, zatím nepovšimnuté. Nejprve jsou naše strachy ukryty pod projevy nevole, zlosti, netrpělivosti, deprese, nebo třeba jen špatné nálady. Jakmile se člověk se svými komplexy setká a pozná je, může se jich začít zbavovat. Potom jistě povede šťastnější život.
Jestliže člověk neodstraní instinktivní strach, ukrytý ve spodní mysli, jsou pokročilejší stavy meditace obtížné. V tomto případě není možné dojít do stavu hluboké meditace, protože ty komplexy jsou tak nutkavé, že na sebe přitahují pozornost. Ačkoli jsou vyšší polohy, kam by naše meditace měla směrovat, aktivity naší spodní mysli ji přitahují přímo vášnivě. Jakoby naše strachy a fobie měly poťouchlou radost z toho, že se u nich mysl zdržuje.Někteří lidé si během meditace uvědomují více své fyziologické funkce, nebo i orgány, co tělo kontrolují.
Ve stavu pokročilejší meditace přichází vědomí do horní mysli, která je doménou nadvědomí, stoupá nad racionální myšlení a my můžeme pozorovat rozvoj aktivit, které se začínají blížit poznání nejvyšší reality. Kdo opravdu medituje, přibližuje se hlubokým aspektům své existence. Vstupuje do nových poloh bytí, do sfér, které jakoby mu připadly nepravděpodobné.
Meditace kulminuje uvědoměním si „Já“,které prožívá, když je horní mysl překročená. Vědomí zastaví kontemplaci a ztotožní se svou podstatou a stane se osvíceným. Meditující od teď ztotožňuje se svým pravým „Já“,ne už se svým egem. Z tohoto stanoviska nyní jedná i myslí.Cílem meditace pro jogína je prozkoumat různá zákoutí duševna, a pak je úplně překročit. Swami Satjananda rozlišuje meditaci při činnosti a nazývá ji aktivní od meditace v klidu, které říká pasivní.
Aktivní meditaci praktikujeme během plnění svých denních povinností, když chodíme, mluvíme, jíme, případně i pracujeme. Jóga umožňuje meditovat při aktivitách běžného života, i když jsme plně angažováni. Naše činnosti nás nebudou vyčerpávat, naopak je budeme provádět energičtěji a účinněji. Adept jógy, provádějící aktivní meditaci, může souběžně cvičit meditaci pasivní, i techniky karma a bhakti jógy.
Pasivní meditace spočívá v praktikování některé meditační techniky v pozici v sedě, nejlépe na zemi v některém z jógových sedů, v každém případě však s páteří srovnanou do svislice,bez podepření zad. Sezení na židli na východě považují za nestabilní a pro meditaci ho nelze doporučit. Výjimku tvoří pochopitelně zdravotní důvody. Cílem meditačních cvičení je zastavit proud myšlenek, soustředit mysl k meditačnímu předmětu a vytvořit prostor pro skutečnou meditaci.Zastavit řádění mysli, soustředit ji k meditačnímu předmětu. Metoda, jejíž popis teď bude následovat, je rozdělena na několik etap, podle překážek, které nám budou stát v cestě.
I. etapa : zafixovat mysl na objekt /zvuk, dech, představu atd../. Tímto se mysl zklidní a obrátí se dovnitř.
II. etapa : po zvládnutí předchozí etapy nastane automaticky rozlet myšlenek, komplexů, vizí, vzpomínek, které budou vyvstávat z nevědomé mysli. Teď máme možnost zabývat se obsahy spodní mysli a odklidit z ní to nežádoucí.
III. etapa : když je spodní mysl prozkoumána, přechází se do oblasti nadvědomí. Tady začíná opravdová meditace. Začne se rozšiřovat neohraničená schopnost našeho poznání a energie, která v nás dříme, se začne spontánně uvolňovat. Naše vnitřní bytí začne rezonovat se vším, co nás obklopuje, i s celým vesmírem.
IV. etapa :dosažení cíle, vědomí našeho „Já“ a jeho spojení s nejvyšším vědomím. Mysl sama je překročena, tento nástroj poznání už nám není třeba.
Úspěšná pasivní meditace vede k meditaci aktivní.Člověk má pak víc šancí žít ve stálém meditačním stavu, zvlášť ve složitostech každodenních situací. Ten kdo medituje hluboce, kdo hodně svoji mysl poznal, stává se silnějším. Práci a ostatní životní aktivity pak lépe zdolává a dokáže řešit věci, co se mu dřív zdály nemožné.
Jednoho dne se pasivní meditace stane zbytečná. To je tehdy, když se dosáhne realizace „Já“. Na této úrovni žije člověk spontánně a zcela podle duchovních hodnot a při tom se vyjadřovat na úrovni materiálního světa.V této situaci člověk žije materiální i duchovní život bez konfliktu, je to trvající zkušenost aktivní meditace.
Někteří lidé mají tendenci úplně se ztotožňovat s objektem, na který se soustředí. Například se zcela oddáme pozorování západu slunce.Když při tom zapomeneme na sebe, nemůžeme zakusit radost z tohoto vizuálního zážitku.
Takovým vnímáním objektu potlačujeme svou vlastní přirozenost, vědomí je ztotožněno s objektem s vyčleněním vlastního subjektu. Když čtete tato slova, jste si vědomi toho, že se v tomto okamžiku zabýváte těmito slovy, nebo jste s nimi úplně zajedno?
V obecném životě jsme stále ve vztahu k někomu nebo k něčemu. Na této duální úrovni je osobnost důležitá. Je třeba si zachovávat svoji identitu, ale neulpívat na ni, měli bychom být otevření, neztuhlí, ale pevně zakotvení.
V ideálním případě se zabýváme západem slunce, nebo jiným objektem, aniž bychom ztráceli vědomí sebe. Tímto způsobem zesílíme svou schopnost vnímání. Duše, nebo „Já “ tedy vědomě zkoumá objekt. Ve vztahu k těmto objektivním pozorováním se může prožít blaženost pocitu „Já“. Jestliže předtím byla jeho přirozenost zkoumáním objektu zatemněna, teď může jasně zazářit ve své pravé podobě. Při každé příležitosti bychom měli vnímat konkrétní svět jako přičleněný k našemu životu, ale současně bychom měli harmonizovat náš vnitřní život. To se zpětně odrazí v našem lepším životě na hmotné úrovni. V současnosti většina lidí žije úplně obrácená k vnějšku, materiálním hodnotám k vlastnictví něčeho. Meditace nás směruje do našeho nitra a umožňuje nám sladit vnitřní a vnější život. Tento krásný kontakt existuje nepřetržitě, bohužel většinou nejsme schopni ho vnímat.
V životě máme možnost spontánně experimentovat, což taky málo využíváme. Jsme v trvalém napětí, protože neznáme své vnitřní založení. Zkoušíme dělat věci, o kterých se domníváme že jsou nezbytné, ale které nám přinášejí další problémy, protože jsou proti naší přirozenosti. Je to neustálý konflikt mezi tím, co chceme a tím, co jsme. Pořád chceme, aby se něco dělo, místo abychom se spokojili s pouhým bytím. Při meditaci automaticky slaďujeme sami sebe s tím, co si přejeme.
Naše poznávání je většinou řízeno rozumem, vychází z racionální části naší mysli.Je to relativní forma poznání a toto poznání není úplné. Je to pouze pole ohraničené fakty a ciframi, z nichž odvozujeme teorie, koncepty, vztahy k našemu okolí, normy chování. Také poznání vědecké, technické i filosofické vychází z rozumové mysli.
Když zjišťujeme, že naše poznání se stává nesmyslné, tak jak postupně jsou k předmětu dodávány nové poznatky a nová vysvětlení, ztrácíme k němu úctu. Vezměme si příklad z fysiky. Newton předložil teorii gravitace, která byla přijata jako absolutní pravda. Přesto několik století později Einstein dokázal, že tíha ve smyslu této teorie neexistuje.Jistě to není jenom pravda vědeckých poznání, ale jakékoliv intelektuální spekulace.Všechny odpovědi, ke kterým přicházíme rozumovou cestou se ve světle nových informací mohou obrátit v otázky.
K poznání však můžeme používat i pocity a emoce. Cokoliv můžeme hodnotit nejen rozumem, i citem vnímáme, je-li něco pravdivé. Hodně lidí tento typ poznání směšuje s intuitivním poznáním. To je však dalším typem poznání, který se objevuje v meditačním stavu, a dovoluje nahlížet skutečnost opravdově a úplně. Oproti racionálnímu poznání, které konstruuje představy včetně detailů, intuice poznává skutečnost přímo.Tento typ poznání nevychází ani z rozumu, ani z emocí, které mají tendence přikrašlovat, nebo přetvářet do pravděpodobné formy dílčí části skutečnosti. Meditace neodvisí od promítání osobních představ. Jestli se to děje, nejedná se o meditaci.
Meditativní stav je něco, co nemůže být dosaženo vůlí. Proto je zavádějící, když říkáme budeme meditovat. Čím víc se o meditaci snažíme, tím víc se meditativnímu stavu vzdalujeme.My můžeme jen koncentrovat mysl, připravit podmínky- a jestliže je naše koncentrace dost hluboká, a naše mysl připravena, může nastat zlom, kvalitativní změna:meditativní stav. V našich silách je jedině kvalitní koncentrace.
V meditaci je pozornost vržena do oblastí mysli, kde bychom mohli použít termíny vědomí rozšířené do nadvědomí spojené s bdělým stavem…..Během meditace se nám odkrývají nejširší pohledy na život.
Pojetí neohraničených možností lidské mysli pochází z Orientu. Zatímco západní pojetí mysli se zabývá převážně jejími strachy, nejistotami, schizofreniemi neurózami, jejichž příčiny přičítá pocitům viny, zločinům a pokleskům. Jogíni mysl kultivovali a její schopnosti zdokonalovali. Mysl může změnit jinou mysl, může ovlivňovat činnost těla a její ovládnutí, zkrocení myšlenek, je účelem jógy.
Meditace, duch a věda.
Věda a jóga, které se dosud zdály být v opozici, se postupně přibližují. Věda začíná studovat a používat techniky jógy a ta zase těží z vědeckých poznatků. Věda se už nevěnuje pouze materiálním pohledům na existenci. Čím dál víc se zajímá o duchovní aspekty skutečnosti a ukazuje moderním intelektuálům fyzikální účinky duchovních úkazů. Určitě hodně mozkům otevře přístup k józe a duchovním metodám rozvoje člověka.
Koncem minulého století si vědci začali myslet, že už vědí tolik, aby nebylo nutno dále něco objevovat a poznávat. Později Einstein, Freud a další vědci otevřeného ducha zjistili, že k objevování je toho ve vesmíru ještě spousta. Vědci si přestali libovat ve svých jistotách a vydali se za dalším poznáním. Různí vědci se setkávají s úkazy, které provázejí duchovní zkušenosti. Proč by se taky věda neměla k této oblasti přiklonit? Vždyť Freud publikoval poznatky z této oblasti již před padesáti léty a geniové a svatí dokládali existenci nejvyšších stavů vědomí už v předhistorických dobách.
Jeden z nejzajímavějších pohledů dnešní vědy je ten co hledá meditaci v tělesných projevech. Zkoumání ještě nejsou ucelená, ale už naznačují potřebu meditace v poloze fyziologické, psychologické i duchovní. Předpokládá se, že věda pomůže člověku následovat duchovní cesty. Uživatelé přístrojů jako bio-feedback je doporučují pro testování vyšších stavů vědomí. Některé formy psychologie se zabývají duchovním růstem jedince právě tak, jako jejich duševním zdravím. Psychosyntéza, která má stejné cíle jako jóga v umění integrace bytí a uchopení vědomí „Já“, je toho zřejmým příkladem.
Bereme na vědomí různé oblasti, kde se věda a jóga přibližují a pracují na společném terénu. Myšlenky moderní psychologie jsou zvlášť podobné těm , co jsou předkládány v jógové filozofii, zvané Sankhya. V józe je to soubor důležitých skutečností, který zahrnuje stránky fyzické, mentální, citové, psychické i duchovní. Kultivují se tu všechny tyto oblasti a dá se říci, že praxí jógy jsou rozvíjeny všechny skryté schopnosti adepta.Je to duchovní stezka, která vede člověka k celkovému růstu a k plnosti života.
Až do zvláštního výzkumu v psychosyntéze, který provedl Robert Assagioli v roce 1910, se psychologie zajímala hlavně o efektní stránky lidské existence a téměř si nevšímala jiných vlivů, které hrají role v lidském životě. Na příklad Freud, otec západní psychologie, předložil tvrzení, že základní motivace v životě člověka je sexuální uspokojení a institut zachování potomků. K tomu je možno dodat, že to je při nejmenším omezené hledisko. Nicméně, zvláště dnes se k této koncepci hodně psychologů přiklání. Naproti tomu Jung se ukázal ve svých názorech progresivní, když připouštěl existenci hlubších vlivů na lidské vlastnosti, na něž většina lidí nemyslí.
Současná lidská psychologie vybočila z okruhu svých vyzkoušených vlivů do těch oblastí, kde psychologie nikdy člověku nepodala uspokojivé vysvětlení. Postupem času terapie, odvozené od psychologických teorií dostatečně neúčinkovaly. Pomohly lidem v jistých mezích, ale ne natolik, aby je přivedly ke štěstí a životní jistotě.
Jung si v psychologii dovolil přisvojit pojem holistický, nebo úplný v životě člověka. Přesto jeho myšlenky nebyly světově považovány za dost důvěryhodné až do nedávna. Ze škol moderního myšlení k nám přicházejí v přímé lince tyto vzdělávací obory:gestalt, humanistická psychologie, transpersonální psychologie a mnoho dalších. Vidí člověka v mnohorozměrné podobě a jsou v souladu s jógovým učením. Vcelku akceptují to, že pro porozumění lidem je třeba zvážit všechny okolnosti objektivně i subjektivně. Je-li jedna z nich opomenuta, na příklad stránka duchovní, získáme zkomolený obraz člověka.
Tyto formy moderní psychologie se zajímají především o rozvoj celého člověka individuálně. Jedná se o vybavení našeho vlastního základu a spočívá v postupném rozvinutí našich schopností. A to je přesně to, co předkládá jóga,která ale na místě termínu jedinečnost /původnost/ užívá pojem realizace „Já“ ve vědomí hluboké přirozenosti, vnitřního založení. Cílem jógy je realizace „Já“, prostřednictvím kterého člověk umocní své možnosti, vycházeje z bodu, kde bude v souladu se svým vnitřním bytím i se svým poznáním. V psychologii je realizovaná osoba ta, která projeví svůj skrytý potenciál, soubor svých vrozených schopností, aniž by zaznamenala střet své osobnosti a svého poznání a která je v harmonii s vnitřními i vnějšími prvky svého života.
To, že jsme v naší kultuře všichni křesťanstvím ovlivněni, nemůže zapřít ani ten, kdo by zapřel víru v Boha. Jako je pro jogína samádhi spojení jeho „Já „ s univerzální nejvyšší realitou, je pro křesťana cílem duchovní cesty spása, obnova ztraceného spojení s Bohem. Navzdory víře, že Bůh je v člověku neustále přítomen, přece jsme my lidé kupodivu od něj daleko. Je pro nás neuchopitelný, je vždy jiný, biblicky řečeno v nepřístupném světě. Je to paradox, ale jinak to neumíme říct. Lidé byli od počátku obdařeni účastí na božím životě. Žili v tom smyslu, že k nim vše od Boha plynulo, včetně jeho života, a oni si nic neponechali a vše nechali plynout dál. Byli prostupní, plní Boha. Neměli nic a byli obdařeni vším. Účast na Bohu jim dávala neomezenou perspektivu. Byli ale také svobodni a to jim dávalo možnost tragické vzpoury proti Bohu.A právě tato možnost se na samém začátku dějin uskutečnila. Lidé chtěli zbožštit sami sebe. Jenže tímto tragickým rozhodnutím se postavili sami proti sobě, zapřeli cíl, ke kterému byli nasměrováni. Neztratili sice lidskou důstojnost, ale odpoutali se od Pramene života. Následek nemohl být jiný, než ztráta života. Lidský život začal být bytím ke smrti. Spása se pak nabízí jako obnova spojení s Bohem, ne ovšem jako návrat do rajského stavu, ale s tím, že celé dějiny budou do tohoto spojení začleněny.
O člověku se říká, že není celý bez Boha. Můžeme snad mluvit o jakémsi prostoru v nitru člověka, který může být zcela vyplněn Bohem. Jiné hodnoty, bytˇ třeba do nekonečna zmnožené, jsou jen jeho náhražkou. K napojení člověka na Pramen života a k dokonalému vyplnění duchovního prostoru v lidském nitru došlo podle přesvědčení křesťanů jedinečně v osobě Ježíše Krista. Božská skutečnost je s Ježíšovým lidstvím spojena neoddělitelně ba dokonce neodlišitelně. Božství totiž zcela proniká Ježíšovu duši i tělo. U Ježíše jsou prolomeny hranice našeho malého uzavřeného já, které se vymezilo a ohraničilo vůči Bohu, lidem a přírodě, a přesto se člověk Ježíš v Bohu nerozplývá. Přítomnost Boha v lidském prostoru člověka nezbavuje cti, ba ani svobody, spíše nás pozvedá, posiluje a zdokonaluje. Co platí prvotně o Ježíši Kristu, nabízí se všem bez výjimky. Když srovnáváme nabízené cesty ke spáse, docházíme k něčemu, co se zdá být rozdílem téměř nesmiřitelným. Je spása z nás, nebo k nám odněkud přichází? Potřebuji prostředníka? Otázka je položena ostře, ale spor není tak nesmiřitelný, jak by se na prví pohled mohlo zdát. Spása /Nirvána,_ Samádhí…/ vlastní silou a spása od druhého se klidně snesou na příklad v buddhismu, alespoň v tom smyslu, že obě pojetí mezi sebou diskutují, ale nevylučují se. Mezi buddhisty se má obvykle za to, že člověk může být zvnějšku jen poučen, ale Vznešenou osmidílnou stezkou k vysvobození kráčí sám. Ale současně tam přece platí, že nirvána, jíž by bylo možno podržet, nirvána není. Když je dosaženo moudrosti druhého břehu a osvobození, není tu už ani já, které by k něčemu došlo. Protože původní buddhovská přirozenost je v tomto pomíjivém světě prostě už vždy zde a není čeho dosahovat. Je tu pro každého, kdo o ni stojí. V křesťanství jsme vždy nezaslouženě obdarováni a zároveň s úzkostí pracujeme na tom, abychom dosáhli spasení.Vykupitel nejedná za nás v tom smyslu, že bychom mohli založit ruce a čekat až na nás spása odněkud spadne. Bůh s ní nepřijde jako podomní obchodník, ale dá nám ji tak, že se sami rozhodneme pro určité jednání. Vždyť to, že chceme i to, že pak jednáme, v nás působí Bůh. Osobnostem z křesťanských dějin tak různým, jako byli Martin Luther a sv. Ignác z Loyoly, se připisuje věta, která navrhuje, jak se stavět ke spáse:“Jednej tak, jakoby vše záviselo jen na Tobě a modli se tak, jakoby vše záviselo jen na Bohu“! Obdarování a aktivita, nabídka i přijetí, přemostění propasti i přechod na druhý břeh, to vše patří k sobě a doplňuje se to. Obojí je pro křesťana nutné ke spáse a pro atheistu k duchovnímu vývoji
Křesťané musí trvat na tom, že Ježíš je nezastupitelný. To co dělal a co říká, není jen verzí něčeho, co jsme už mnohokrát slyšeli a ještě slyšet budeme. Ježíšův život není jen pouhou ilustrací obecného poučení, které chce říci: Tak nějak se to má s člověkem. Tajemství smrti klamného já /ego/ a zrození toho pravého „Já“ je sice základem mnoha škol duchovního života a vyskytuje se v jejich doktrínách, mystériích a v niterných prožitcích meditujících, ale to jedinečné na křesťanství je, že je v něm totéž mystérium přítomno, jako životní příběh Ježíše Krista, který se odehrál v Palestině začátkem tohoto století.Tajemství spásy se tam konkretizuje, zviditelňuje a umisťuje se do běhu dějin.To už je nabídka nejen pro ty, kdo se od světa odvrátí a přilnou k říši ducha. Mystérium sestupuje do všedních souvislostí každého dne. Podle křesťanského pojetí mýty, symboly, obřady a nauky vyslovují často tutéž pravdu, ale odkazují ke svému naplnění v čase a prostoru dějinného života..
Ježíš přichází s poselstvím, které je univerzální, volá všechny bez výjimky. Chtějí tím křesťané říci, že Kristova cesta jiné duchovní cesty vylučuje? Vystupuje vedle jiných systémů jako soupeř? Takový model vztahů by říkal asi toto: Spasen můžeš být , jen když se staneš křesťanem. Tyto hlasy, které v křesťanských dějinách zazněly, je třeba chápat. Ti co tak volali, přilnuli ke Kristu, založili na něm svůj život. Zdá se jim, že láska ke Kristu s sebou nese automaticky odsouzení jiných duchovních učitelů lidstva. Právě tak se dlouho chápalo heslo: Mimo Krista není spásy.
Teologická tradice přiznává v zásadě možnost spásy všem lidem dobré vůle.Naštěstí vždy v křesťanském společenství byli lidé se širším srdcem, které jim dovolovalo vidět i jinde odlesky Kristovy pravdy. Tak např. sv. Augustinovi se připisuje výrok o příslušnosti ke křesťanské církvi: „Mnozí, kteří jsou uvnitř, jsou venku a mnozí, kteří jsou venku, jsou uvnitř.“
Ukazuje se, že k výkladu vztahu křesťanství k jiným náboženstvím se spíše hodí model zahrnující. To neznamená pohlcující. Zahrnující pojetí náboženských vztahů zve všechny ke spoluúčasti. Toto pozvání nechce zbavit jiné identity. Je to snaha po sblížení tam, kde je to možné, aniž by to bránilo otevřenému nesouhlasu tam, kde jsou rozpory. Křesťanští zastánci inkluzívního modelu jsou přesvědčeni, že taoista, judaista, moslim,hinduista, buddhista a kdokoli jiný, když dosahuje spásy, dosahuje jí skrze Krista.Kristovo vykupitelské působení se podle obecně přijímané věrouky týká lidí bez ohledu na jakékoli rozdíly, včetně náboženských.
Podle osvícených křesťanů je duchovní cesta, která vede od lidského východiska , jaké doopravdy je a vede bezpečně k poslednímu cíli, jenom jedna. Není to cesta mravního polepšení, cesta výchovy a vzdělání, souhrn diagnostických a terapeutických postupů, ani metoda navozování mystických stavů kontrolovanými exaktními metodami. Je to cesta proměny, cesta smrti starého a zrození nového člověka, cesta na které padnou masky a rozplynou se klamné struktury našeho nitra a vyvstane to nejvlastnější v našem nitru, jádro vaší bytosti.To je spojeno s přesažným tajemstvím, jež nese veškerenstvo a prostupuje jím. Nejen cíl, ale i východisko a celá cesta jsou do tohoto tajemství ponořeny.
Tato cesta je úzká, nepohodlná a strmá. Zříkat se všeho je bolavé, než se zjistí, že
to osvobozuje.Vzdát se i sám sebe ba dokonce vzdát se boha pro Boha, neznat nic, nechtít nic, nemít nic, to je téměř nemožné a přesto nutné.A přesto v jistém smyslu je jediná cesta spásy široká. Ne že by byla pohodlná, ale vejdou se na ni vedle sebe všichni, co jdou stejným směrem. A nikdo nemá právo rozhodovat, kdo na této cestě může být a kdo ne. Křesťané hájí přesvědčení, že jít cestou hluboké vnitřní přeměny znamená jít cestou, jíž šel Kristus,atˇse té cestě říká jakkoliv. Křesťané si zvykají na to, že jiní budou tuto společnou cestu interpretovat jinak. Mohou mít radost z toho, že se snad všichni, co po této cestě jdou, nejpozději u cíle potkají.
„Abys došel zakoušení všeho, nechtěj zakoušet něco v ničem.
Abys došel poznání všeho, nechtěj zakoušet něco v ničem.
Abys došel vlastnění všeho, nechtěj vlastnit něco v ničem.
Abys došel k tomu být vším, nechtěj být něco v ničem.“
/ sv. Jan od Kříže –Hora dokonalosti /.
Že Bůh je samotné bytí, že je celý na každém místě a celý nad každým místem, že vše proniká svou přirozeností, zakoušeli mystikové prakticky. Do šerosvitu jejich víry pronikají už nějak i paprsky vědění. Ale i oni vědí o bezmocnosti lidské řeči, kdykoli se pokouší zvládnout Boha. Přesto se snaží o bohu mluvit, i když to, co říkají, často vyzní paradoxně.Spíše k Bohu ukazují, než by se jim podařilo ho popsat. Tak mistr Eckhart se odvažuje tvrdit, že není nic, než jediné božské Bytí, tedy že není nic mimo ně. V tomto smyslu je každé bytí božské a co je mimo Boha, je nicotou. I my sami jsme božské bytí plus nic. Bez Boha jsme pouhou nicotou. To se jistě dá pochopit špatně, a také se to špatně chápalo a posuzovalo. Proto Eckhart připomíná, že mnohem více znamená o Bohu mlčet, než o něm mluvit. Ukazuje také, že Boha nemůžeme vlastnit. O Bohu lze mluvit, ale samotné božství nám uniká. Chceme-li nalézt Boha, je třeba se vzdát všech myšlenek a představ o něm.
Španělský mystik 16. století, sv. Jan od Kříže, popisuje ve své knize Výstup na horu Karmel cestu lidské duše k Bohu. Podle původní ilustrace, která knihu doplňuje, na horu vede několik cest. Přímá, strmá cesta je popsána slovy nic, nic, nic a uprostřed cesty číhá na nás nápis A na hoře nic.
V tradici katolické mystiky pokračuje Johanes Scheufler / 17.stol/, známý jako Angelus Silezius. Z dvouverší sebraných v knize Cherubínský poutník ocituji myšlenky, co jistě překonávají naivní představy o Bohu :“Bůh jest jak čiré nic, je mimo zde a teď, čím více výzkumů, tím dále mizí v šeď. Věř, jemné božství jest jen nic a nadto nic, když ničím je Ti vše, pak teprv znáš je víc. Když lidé milují, pak pro někoho planou, Bůh není „to“ či „cos“,nech ono „něco“ stranou. Střed lásky závratné a všeobsáhlý kruh a milování všech a všeho-to je Bůh!
Ještě bych chtěla zmínit autora spisu Oblak nevědění, anonyma, který žil v Anglii ve 14. století a jemuž se připisuje dalších šest knih. Autor je řazen po bok takových mistrů a velikánů, jako jsou mistři Eckhart, Tauler, Suso, Tomáš Kempenský a další. Jeho kniha je návodem pro mystickou stesku k Bohu láskou a soustředěním, meditací na něho. Je to metoda lásky, nikoli rozumu a vede k soustředění na Boha takového, jaký je sám o sobě, nikoli na jeho přívlastky.
„Jak zacházet se svými myšlenkami, obzvláště s těmi, které vznikají z naší zvědavosti a přirozené inteligence? Jestliže vznikne nějaká myšlenka a vetře se mezi tebe a temnotu a bude se tázat, co hledáš a co chceš, pak vždy odpověz: Chci Boha , po něm bažím, jeho hledám a nic než jeho. Pokud se mysl táže, „co je Bůh?“ pak odpověz, že je to Bůh, který Tě stvořil a spasil a který ve své milosti Tě povolal k této lásce a také jí řekni, že o něm vůbec nic nezná. Pak pokračuj, řekni jí „Dej pokoj!“a pokračuj v pohrdání s ní z lásky k Bohu. Tak postupuj, byť by se takové myšlenky zdály být svaté a směřovaly k nalezení Boha. Je možné, že mysl Ti předvede mnoho krásných a báječných myšlenek o boží dobrotě, lásce, milosti a slitování. Když budeš mysli naslouchat, nebude si žádat nic jiného. Bude povídat stále víc a víc. Přivede Tě k přemýšlení o Kristově utrpení a na něm ti ukáže podivuhodnou dobrotu boží. Mysl nechce nic jiného, než abys ji takto rozvíjel. Pak Tě přivede k tomu, abys zkoumal svůj minulý způsob života a Ty počneš myslet na jeho ničemnost a mysl se octne opět ve starých kolejích. Dříve, než se vzpamatuješ, budeš neuvěřitelně rozložen. A důvod? Protože jsi nechal mysl volně se rozvíjet, reagoval jsi na její podněty, přijímal je za své a dával jim sílu.
A přece tyto myšlenky byly jak dobré, tak svaté i nezbytné, protože paradoxně žádný muž a žena nemohou doufat, že dosáhnou soustředění bez základu mnoha takových potěšujících rozjímání na svou nedostatečnost, na utrpení našeho pána,na dobrotu boží, na jeho velkou laskavost a cenu. A přece duchovní praktik je musí opustit, odložit a zapomenout na ně, pokud někdy chce proniknout oblak nevědění mezi sebou a Bohem.
Proto, když cítíš z milosti boží, že tě volá k této praxi, která vyzývá k soustředění na Boha beze slov a Ty se povoluješ, pozvedni své srdce k Bohu v pokorné lásce. A skutečně je to sám Bůh, který tě stvořil, vykoupil a milostivě povolal do tohoto životního stavu. Nemysli proto na nic jiného, než na něho. Vše závisí na Tvém přání. Pouhé přání směřující k Bohu a pouze k němu samému, je zcela dostačující.
Křesťanští mystikové jsou ve středu zájmu nejen těch, co se hlásí k náboženství, ale i jogínů a ostatních hledajících. Studium jejich spisů a životních příběhů může sbližovat lidi nejrůznějších zaměření, kteří v nich nacházejí své vzory.
Převzato z knihy Svatého Jana od Kříže: Výstup na horu Karmel
Meditace v modlitbě.
Modlitba je pozdvižení mysli k Bohu, podobně jako meditace vyjadřuje směřování člověka k nejvyšší realitě. Je to většinou dialog, prosba, poděkování, vyjádření citů. Lze ji chápat ne pouze jako jednu z činností, spíš jako stav otevřenosti naší bytosti vůči tajemství. Je velký rozdíl mezi oslovením Boha a mezi přemítáním o Bohu, nebo tichém spočinutí v Něm. Díky své tradici bývají většinou krásně formulovány, ale často pronášeny mechanicky, nepozorně. Jistě i špatná stylizace, třeba i modlitba vykoktaná může mít velkou hodnotu, je-li pronesena s vroucností . Modlitby jsou krásnou součástí naší kulturní tradice a mnozí ateisté mají některé uloženy hluboko do svého podvědomí.
Modlitby mnohokrát opakované, podobně jako mantry v józe, dokáží mysl uklidnit, zkoncentrovat a pomáhají navodit meditační stavy. Je to na příklad náš Růženec, nebo litanie, ve východním křesťanství dlouhodobě opakovaná modlitba Ježíšova. Některé liturgické zpěvy, zejména gregoriánské chorály, jsou pak meditační hudbou v pravém smyslu toho slova.
Anselm Grün se zabývá tématem modlitby bez obrazů a myšlenek, které přebírá z monastické literatury :
„Taková modlitba spočívá v pouhém mlčení před Bohem. Mlčení nejprve mnichovi pomáhá, aby se vůbec mohl modlit, aby zaměřil svého ducha k Bohu a soustředěně Bohu naslouchal. Pokročí –li však mnich dostatečně daleko, pak objeví modlitbu beze slov, ba dokonce bez obrazů. Tento druh modlitby je však darem boží milosti, nelze ji cvičit jako techniku. Je cílem, jehož má být dosaženo teprve tehdy, když už před tím člověk nastoupil na předchozí tři stupně: lectio, oratio a meditatio. Mnišská tradice zná čtyři stupně modlitby:
Prvním stupněm je čtení, při němž mnich četbou přijímá slovo boží a nechá je na sebe působit. Druhým stupněm je oratio, kdy čtenému odpovídá. Často i tělesně opustí četbu. Klekne si, nebo padne na zem, aby odpověděl Bohu na slovo, jež ho zasáhlo do srdce lectio a oratio jsou dvě stránky dialogu mezi Bohem a člověkem. Při lectio mluví Bůh, při oratio člověk.
Při třetím stupni, meditaci, nechává mnich prostě na sebe působit text. Nečte už dále, ale nechává se nějakým slovem vést do usebraného ticha, v němž může toto slovo, aniž by bylo analyzováno, proniknout celé srdce a proměnit je. Člověk už nepotřebuje slov, mlčky setrvává pod jejich dojmem. Ticho této meditace není ticho prázdné, nýbrž naplněné, Božím slovem vyvolané, ticho v přítomnosti Boha. Je to velmi lidské ticho, ticho s Kristem, který se na mne dívá, jemuž nemusím říkat zbožná slova, v jehož přítomnosti prostě tady jsem, nechávám ho dívat se na sebe, dávám se proniknout jeho slovem, jeho přítomností. Posledním stupněm modlitby je pro mnichy contemplatio, zření Boha. Tady přestávají obrazy, myšlenky i představy. Zde lze Boha bezprostředně zakusit v pouhém mlčení. Ke kontemplaci nemůže dojít vlastní silou. Je čistým darem. Také v biblických textech je hluboké a čisté mlčení vyvoláno samotným Bohem. My můžeme pouze vytvořit prostor ticha a usebranosti, avšak čistému mlčení se nelze naučit žádnou technikou, ono je reakcí, oněměním před vznešeným Bohem, před nímž najednou člověk není schopen nejen mluvit, ale ani myslet. Mniši tedy neudávají žádnou techniku /jako např. zenovou meditaci/, jak se zacvičit do čistého mlčení. Cvičit se můžeme jen v četbě, v modlitbě a v meditaci /viz výše,ticho naplněné…/
V tomto návodu, který vychází ze středověkých mnišských pravidel, se setkáváme s termíny, ve srovnání s jógou trochu významově odlišnými. Slovo meditace se významem blíží spíš jógové koncentraci /dháraná/. Popisovaná metoda, podle mého soudu, bude vhodná zejména tam, kde se chceme soustředit na myšlenku, hloubat o problému. To, že autor, jako ostatně většina autorit křesťanských řádů, nepřipouští jakoukoli orientální techniku, svědčí o jeho tradičním postoji.
V současné době se východní meditační metody uplatňují v našem křesťanském pro středí čím dál víc. Mnozí členové církví se zajímají o tyto formy duchovní práce a praktikují meditaci. Jsou to hlavně různé formy jógových a buddhistických meditačních technik. Děje se to navzdory nesouhlasu četných odpůrců vlivu východních kultur, kteří jsou mezi vedoucími činiteli církví. Někteří kněží i přímo varují před těmito směry ve svých kázáních, letáky a tiskem. Je zde malá ochota k dialogu, přestože jóga i buddhismus jsou tolerantní už ve své podstatě. Navíc jóga je systém převážně filosofický a buddhismus je sice některými směry a v určitém prostředí za neteistické náboženství považován, postrádá ale jakékoli misijní ambice. Páter Tomáš Halík, katolický kněz který pracuje hlavě s vysokoškolskými studenty zjišťuje, že nevyhranění křesťané, nebo ateisté po dlouhodobější meditační praxi nacházejí hlubší vztah k Bohu, že se přiklánějí, nebo vracejí k náboženství i k církvi. Zejména praktikování zazenu podle jeho zkušenosti nutí člověka ujasnit si postoj k náboženství.
V Japonsku přijímají do klášterů s otevřenou náručí vyznavače nejrůznějších konfesí, aby jim umožnili meditovat ve společenství mnichů a mistra. Cení si při tom, že tito nebuddhisté si zachovávají svoji náboženskou identitu a je jen na nich, jak se chtějí otevřít a diskutovat, pochopitelně při respektování pravidel denního režimu.Taková je i zkušenost pátera Halíka, který se v Japonsku se zenem seznámil a angažuje se v kontaktování katolíků s nekřesťanskými církvemi.
Nejvyšší představitel tibetského buddhismu 14.dalajlama Ta“ndzin Gjamccho,když v roce 1999 po prvé navštívil Československo, měl možnost pozorovat zájem našich lidí o Buddhovu nauku. Tenkrát na nás ve své promluvě apeloval, abychom si všímali víc svého vlastního náboženství, které tu má kořeny a dobře vyhovuje naší mentalitě. Doporučoval větší prohlubování křesťanství, což je důležitější, než povrchní zkoušení východních nauk.
Trochu odlišný názor měl prof. Hugo M. Enomiya Lassalle, první křesťanský zenový mistr. Po zkušenostech ze svých pobytů v japonských klášterech začal uplatňovat zenovou meditaci přímo v křesťanských centrech v Německu a začleňovat ji do duchovních cvičení – exercicií kněží, mnichů a řádových sester. Začal uvádět dospělé, mládež i děti do kurzů zenových meditací ve veřejných shromažďovacích prostorech a v klášterech. Zprávy z nácviků meditativního mlčení z mateřských, základních i vyšších škol se neustále množily. Zazen byl integrován do běžného denního programu v duchovních školících střediscích, například v noviciátě jednoho ženského karmelitánského kláštera, v jednom konventu benediktinů, v kněžském semináři. Tento vývoj plynul ze zkušeností, které získali jednotliví členové těchto společenství. Zájem o uvedení do zazenu nevycházel jen od jednotlivců, ale ozýval se v Německu i z průmyslových podniků, správních institucí i útvarů managementu. Kromě přísných kurzů japonském stylu sesšinů byly pořádány modifikované kurzy. V nich se pomalu nacvičovala sedová pozice, zařazovaly se kondiční a kompenzační jogové asány. Těmito cviky se adepti, neznalí hathajógy seznamovali s jemným vnímáním svého těla. Byl to jakýsi předstupeň náročného výcviku zazenu. Byly ukazovány pomocné sedové pozice,na příklad sed na patách, ale za nezbytné se při meditaci považovalo stabilní sezení na zemi a přímé držení trupu. Při rozvoji těchto výukových programů es objevil nedostatek zkušených učitelů-mistrů, který byl na sympoziu o zazenu v Německu formulován jako požadavek na antropologickou vědu. Ukázalo se, že kněží cvičící zazen konají následující křesťanskou liturgii i čtení písma novým způsobem, spontánně nacházejí v liturgii prostor pro mlčení. Jeden kněz se po zazenovém týdnu svěřil, že zcela nově vnímá každé slovo v eucharistické slavnosti, například formule Toto je mé tělo vyvstala před ním ve svém osobním smyslu.V jednom holandském konventě se už po léta osvědčuje tento experiment. Zen začlenili do denního pořádku. Slavnostní liturgie, chórová modlitba i manuální práce jsou příležitosti ke cvičení,.která se takto nestala ničím navíc, co by mnichy zatížilo nad míru. Podle dosavadních zkušeností se prohloubila kvalita tohoto soužití ve společenství. Naproti tomu řád Karmelitánů jako celek přijímá zazen trochu váhavě. Asi to souvisí s velmi přísnou řeholí, která je zaměřena meditativně a asketicky. Nepochopili, že v zazenu je vytvořena metodika cesty za ničím, což je cesta jejich zakladatele, sv. Jana od Kříže. Vztah křesťanů kněží i laiků k meditačním východním technikám má neustálý vývoj k lepšímu poznání a pochopení. Na závěr kapitoly ještě uvedu poznatky pátera T.Halíka ze zenových cvičení , která vedl profesor Lassalle. Cituji z knihy J..Jandourka :
Jak vypadají zenová duchovní cvičení?
Zenová cvičení byla ovšem mnohem náročnější než oddychový pobyt či klasické exercicie v klášteře. Celých devět dní jsme dodržovali absolutní mlčení, pouze jednou denně byl "dokusan", možnost osobního setkání a krátkého hovoru s mistrem. Celý den vyplňovaly meditace, ať už v klasické meditační poloze vsedě, nebo při zvláštním způsobu chůze v přestávkách mezi sezením; kdo chtěl, mohl vsedě meditovat i v noci. Sálem obcházel, jak je tomu při "zazenu" v japonských klášterech zvykem, pomocník rošiho s velkou holí, a když jsme se chtěli vzchopit z pokušení spánku, požádali jsme ho mlčenlivým gestem a on nám zasadil holí přesně nacvičenou ránu, která nás zároveň probudila i namasírovala ztuhlé šíjové svaly.
Odpoledne bývala přednáška Enomiya Lassalla a pak sloužil mši vsedě na zemi před malým oltáříkem, k níž zval sympatickými slovy, která jsem se od něho naučil používat při různých příležitostech: Všichni jsou pozváni, avšak nikdo není nucen. Ve skupině účastníků cvičení byli totiž katolíci, evangelíci i lidé stojící mimo církve; někteří v zenových meditacích hledali cestu k náboženskému zniternění, k hlubší modlitbě, jiní pak "kontakt s hloubkou", přetížení manažeři očekávali celkové uklidnění, osvěžení a obnovu vnitřních sil, umělci prohloubení tvůrčích schopností, imaginace a kreativity... Otec Enomiyo pokládal všechna tato očekávání za legitimní, jen zdůrazňoval obvyklou zásadu, že člověk nemá při zenových cvičeních chtít“ něco" získat,nýbrž spoustu toho odložit. Zen je cestou k vnitřnímu osvobození,"zchudnutí", zjednodušení, oné "Gelassenheit", radostné odpoutanosti, nelpění, odvahy "nechat věci být", pustit otěže z rukou a udělat prázdno pro Boha, prázdno, které je zároveň plností.
Věnuješ se zenu ještě i dnes?
Bohužel zdaleka ne s tou pravidelností jako kdysi. V porevolučním chvatu jsem se pravidelnosti meditace zpronevěřil, pak jsem ve svém duchovním životě našel trochu jiný řád a jiné důrazy, ale právě v této době cítím potřebu jít zas o krok dál. Ve chvílích, kdy se člověk potřebuje "přeladit" z kolotoče denních povinností a starostí k opravdu soustředěné modlitbě, duchovní četbě a rozhovoru s Bohem, je dobré zařadit několik minut sezení v klasické zenové pozici a úplně "vyprázdnit"a otevřít mysl. Zdali je tomu možno říkat zen, nechci posuzovat.
Zen mě však naučil ještě jinou užitečnou věc, že totiž lze dosáhnout kontaktu tím hlubším centrem v nás - Jung by řekl das Selbst, Augustin by hovořil o vnitřním mistru,bible o „srdci“-nejen opakováním manter nebo soustředěním na dech jako v józe,ale také vykonáváním jednotvárných prací,jako je umývání nádobí, nebo věšení prádla.Když se soustředíte na jednu věc, jste plně zde a nyní, jste „u věci“, pak vycházíte ze sebe, transcendujete své malé já a dostáváte se do kontaktu s tím, co je zároveň pravým centrem vašeho života a centrem světa a života vůbec.
To je něco velmi cenného nejen pro filozofickou úvahu o pojetí světa, které se za tím skrývá, nýbrž i pro nejvšednější praxi. Zajímavě o tom hovoří knížka "Spravování motorky jako zenové umění". Možná by bylo užitečné uspořádat duchovní cvičení inspirované těmito zkušenostmi zenu pro ženy, které se starají o malé děti a domácnost a stěžují si, že nemají čas na soustředění a duchovní život.
Zen mi otevřel oči pro krásy japonské kultury, malířství, kaligrafie, ikebanu a architekturu zahrad i pro hlubší smysl bojových umění, i když pobyt v Japonsku dosud zůstal mým nenaplněným snem. Zenový důraz na "bytí zde a nyní" je velmi blízký tomu, co učí řada psychoterapeutických škol.
Cítím určitou podobnost mezi třemi proudy tří velkých náboženství: zen v buddhismu, františkánství v křesťanství a chasidismus v židovství; jsou to takoví "vrabčáci", veselí, chudobní, pokorní, praktičtí, milující konkrétno, blízcí zemi; ne náhodou bychom mohli jejich nejtypičtější literární prameny- srovnejme Kvítka svatého Františka, chasidské příběhy a kratičká vyprávění o zenových mistrech - charakterizovat jako anekdoty.
Klasický teoretik jógy, který napsal řadu spisů, z nichž čerpáme do dnes. Pataňdžali žil asi ve třetím století p.K. a jeho dílo Jógasutra patří k základním spisům, mnohokrát překládaným a rozsáhle komentovaným. Popisuje zde cestu jógy, která má osm stupňů a její specifičnost spočívá v tom, že platí pro všechny jógové směry. Tuto cestu nazval rádžajója. Je to propracovaný systém, který pak ovlivňoval další jógové systémy. Prvních pět stupňů je nazváno krijajóga /krija-očista/ a je přípravou na zvládnutí mysli v dalších třech stupních radža jógy.
Jama a nijama, doporučují určité způsoby jednání a před jinými varují. Představují morální základ, ze kterého musí jogín vycházet. Jejich dodržování je podmínkou k nastoupení dalších stupňů. Etické jednání i myšlení, soucit, pravdivost, nehrabivost, čistota, zdrženlivost, směřování k nejvyššímu, to jsou vlastnosti, které sice můžeme stále zdokonalovat, ale jejich určitá úroveň je pro praxi třech vyšších stupňů nutná. Asána a pranajáma jsou domény hathajógy a mají význam hlavně pro posilování a energetizaci těla. Pratjahára / čtvrtý stupeň / se zabývá našimi smysly i myslí a znamená odpoutání pozornosti od vnějších podnětů. Další stupně-dhárana, dhjána a samádhi se už zabývají myslí, vědomím a duchem.
Dhárana /soustředění/ znamená proces koncentrace naší mysli na určitý objekt, kterým může být něco konkrétního, nebo myšlenka, představa, zvuk apod. Cvičící se různými technikami snaží udržet svou pozornost v jednom bodě.
Dhjána /koncentrace/ je charakterizována tím, že objekt, na který se soustřeďujeme, zůstává klidně, bez volní námahy, v centru naší pozornosti a stává se dominantní představou. Mysl může být však koncentrována i bez představ, na prázdnotu, čidakášu.
Při osmém stupni samádhi /realizace pravé skutečnosti, sjednocení s univerzálním principem, osvícení, království boží…/ se pak ztrácí rozdíl mezi tím, kdo si představuje, procesem představování a představou. Stav, kdy mizí vědomí toho, kdo si představuje i procesu představování a zůstává pouze vědomí představy, v němž se meditující rozplynul se označuje jako sampradžňáta samádhi. Stav, kdy mizí jakákoli představa a zbývá jen nepopsatelné prožívání existence a blaha,čisté vědomí, nazývá se asampradžňáta samádhí a je srovnatelný s aparókšánubhuti ve džňánajóze a nirvánou v buddhismu.
Pataňdžaliho osmistupňová jóga pomáhá všem speciálním jógám a spojuje různé směry. Lidé, kteří jsou prakticky založení a tíhnou spíš ke karmajóze, mohou současně praktikovat všechny stupně, meditaci nevyjímaje. Bhaktijogíni a džňánajogíni jsou oslovováni spíš posledními stupni, ale k užitku jim bude rádžajóga celá.
Zen, meditační metoda japonského buddhismu, s jógou souvisí, navazuje na ni a naopak ji ovlivnil. Ve své podstatě rozpracovává nejvyšší tři stupně Pataňdžaliho systému.
Jistě se klasickému systému tohoto velkého mistra nezpronevěříme, cvičíme-li stupně jeho metody souběžně a nenecháváme si meditaci až na stáří, které nemusí být nejbdělejší etapou našeho života.
„Jestliže vznikly špatné myšlenky ubližování a podobné, musely vzniknout nebo být schváleny, když je předcházela chtivost, hněv, nebo zaslepenost. Mají za následek utrpení a pobloudění.“
Swami Satyananda se řadí k význačným jogínům tohoto století. Hlásí se k učení swamiho Šivanandy, významného mistra jógy a lékaře.Vyučuje integrální jógu a zabývá se zvláště meditačníma technikami. Je znám především jako zakladatel jógového centra v Mungeru v indickém Biháru.Od roku 1964 zde vedl školu jógy a pořádal zde četná mezinárodní setkání a kurzy, jichž se v šedesátých letech zúčastnili také průkopníci moderní jógy v Československu. Tito lidé pak u nás šířili jógu v jeho duchu.
Swami Satjananda napsal řadu knih: o hathajóze, ale zejména o meditačních technikách, o tantře, kundalini józe. Hodně jich je přeloženo do Angličtiny, méně do Francouzštiny.
Kniha Meditations tantriques ze které čerpám v první kapitole této práce, pojednává o meditaci nejen teoreticky z hlediska psychologie a jógových nauk, ale zejména prakticky. Hlavní náplní knihy jsou přesné návody k praktikování meditačních technik, jako jsou: džapa, adžapa, mantra, jóganidra, antar mauna, čidakáša dharana, tratáky, seance náda jógy. Tantrismus je složitý systém, zahrnující četné obory, filosofii, právo, mystiku, jógu, zejména mantra a jantrajógu. Vznikal asi od 7.století n.l. a jógu hodně ovlivnil. Tantrismus se považuje za józe nadřazený. Klade velký důraz na práci s objekty /magii/ a s lidským tělem/ v tom se podobá hathajóze/. Meditační techniky často pracují se zrakovými představami. Slovo tantra je složeno z tan- rozšíření, a ze slabiky tra, jejíž význam je osvobození. Překlad termínu tantra by byl rozšíření vědomí a osvobození energie. V předmluvě knihu vítá André van Lysebeth, jako skvělou učebnici, která je v Evropě potřebná a je napsána tak, že zastoupí funkci mistra ve výuce. Vyzdvihuje její preciznost a nazývá ji zlatým dolem.
Meditačními technikami podle Bihárské školy se zabývá závěrečná práce Trenérské školy-obor jóga od ing., Jana Knaisla. Tato práce zpracovává metodiku meditací vyčerpávajícím způsobem, proto se jí už nebudu zabývat.
Láska má v józe velkou hodnotu a zasévá kolem sebe soucítění se všemi bytostmi, neubližování, laskavost, dobrotu srdce, přejícnost, radost z úspěchu druhého člověka. Měli bychom pěstovat postoj ničím nepodmíněné lásky ke všem bez rozdílu a tak povznášet svoji mysl. Když se láska spojí s věrností, úctou a oddaností, je to bhakti. Oddanost a láska k učiteli, neosobnímu ideálu, k Bohu, je mocnou pomocnicí člověka na duchovní cestě. Nejsou to jenom nábožensky založení lidé a mystikové, kdo se vydávají na tuto cestu. Pro některé lidi je citová stránka života hodně dominantní, a třeba zase nejsou schopni hlouběji se zamyslet, nebo postrádají schopnost pojmového myšlení.
Intelekt člověka se v posledních staletích rychle vyvinul, takže předbíhá vývoj emocionální a morální oblasti našeho mentálna. Člověk ale ke svému harmonickému životu potřebuje všechny tyto tři složky: rozum, cit i charakter. Lidská populace se překotným vývojem řítí, neznámo kam. Potřebovala by znát směr svého letu, potřebovala by vidět světlo v cíli. Jednotlivci by neměli žít jen materiálními nebo vnějšími hodnotami, ale nacházet duchovní perspektivy.
Bhaktijóga jde cestou splynutí člověka s jeho božskou podstatou v lásce. Tato cesta je podobná východnímu i západnímu křesťanství. Indové tuto cestu v dávných dobách rozdělili do sedmi stupňů:
1.) Očištění duše.
2.) Víra a oddanost věcem ducha.
3.) Úplná oddanost duchovním ideálům spojená s koncentrací mysli tj. s jedinou myšlenkou na Boha.
4.) Vlastní bhakti, vřelá, silná láska k Bohu.
5.) Stav, při němž člověk už není schopen ani slova při myšlence na Boha.
6.) Milující je prostoupen zbožností a oddaností natolik, že už nemá téměř ani vědomí o svém těle.
7.) Svět je samou láskou k Bohu úplně zapomenut. Ego, chtění a vědomí těla se úplně rozplývá a ztrácí se v božském Já. Být si vědom stále svého božského Já ve svém nitru, znamená být trvale v meditaci.Lidé už před věky přijali představu, že příroda, země, slunce i vesmír musí mít někde svého tvůrce. Většinou si však stvořitele představují odděleného od jeho díla a dávají mu různé tvary, nebo si jej představují jako nějakou sílu- inteligenci, která své dílo- vesmír, tvoří z nějaké jemné substance. Pokud chápeme Boha a jeho výtvor odděleně, omezujeme boží existenci na akt tvoření a stvořenou skutečnost.
Pokročilejší představy situují Boha jaksi dovnitř vesmíru. Vesmír je bohem tvořen a současně je jeho duší, jeho životem. Zastánci tohoto názoru už Boha nehledají mimi sebe, ale uvnitř, jako svou nejvnitřnější duši, následují Kristův pokyn Království boží je ve Vás! Tento názor si stále drží dualistickou představu ducha a vesmíru, dvou oddělených existencí.
K jednotě se dostáváme přijetím myšlenky že Vesmír je Bůh, že není nic, než tato skutečnost. Vesmír je zářivý a inteligentní, nikdy nevznikl, nikdy neměl počátek, je ustavičný. Mimo čas, prostor, mimo jméno i tvar, za světlem a tmou, mimo všechny protiklady. Tyto skutečnosti můžeme v meditaci zažít, zažít hlubinu bezpečnosti, jak to nazýval Jan Amos Komenský a samádhi jogíni.
Bhakta může praktikovat všechny techniky pratjaháry, dharany, dhjány, posilován hnací silou své emoce. Jsou to zejména techniky jednobodového soustředění, džapa, traták, ale i techniky hlubokého vnoru. Jeho cesta vrcholí hlubokým odevzdáním se nejvyššímu, odložením svého ega, mystickou smrtí.
Bhagavadgíta, základní starobylá kniha jogínů, hlásá čtyři základní cesty: karma, bhakti, džňána a radžajógu. Bhaktijógu ale vyzdvihuje jako nejdůležitější:
Bhakti, která je líčena v Bhagavadgítě, není nerozumnou extází,neslučitelnou s povinnostmi každodenního života. Povinnost nemůže být správně vykonávána bez uctívání, ani oddanost nemůže být správně vyjádřena, je-li vzdálena povinnosti. Gíta svým pojetím sděluje, že dokonalost nelze uskutečnit přehlížením citů, a že naopak opravdová kvalita citů nemůže existovat izolovaně od funkcí rozumu a vůle.
Pokud se spatřuje hlavní působnost cesty činů v odpoutání od tužeb a žádostí, pak účinek cesty uctívání spočívá v přiblížení.
Bhakti je stavem přiblížení a hluboké oddanosti ke kosmickému vědomí, k osobnímu bohu. „Pohlížím na všechny stejně, žádný mi není protivný či milý; avšak ti, kteří mne uctívají s láskou, přebývají ve mně a já v nich „( I V, 29), hlásá Kršna a dotvrzuje tak přitažlivou sílu bhakii.
Kršna je ke všem nestranný, všichni mají možnost se k němu přiblížit a získat tak jeho milostivou lásku. Oheň jeho lásky stále hoří, vždy připraven ohřát srdce kohokoli, kdo hledá a touží po jeho teplu. Ty, kdož k němu přicházejí, zahrnuje láskou, osvobozuje je od hříchu nevědomosti a láskou očištěné je počítá k spravedlivým. Uděluje jim poznání a pravé rozeznávání, jakož i sílu udržet získané. Ideálním vyznavačem Gíty je ten, v němž je láska osvícena poznáním a ve kterém vzplála touha pracovat a trpět pro lidstvo. Bolest a radost všech jsou jeho radostmi a bolestmi. Poznenáhlu vyvstává v uctívajícím světlo dokonalého poznání, které mu umožňuje splynout s Kršnou v nedělitelnou jednotu.
Bhaktijogín obětuje všechny emoce tvůrci a pánu vesmíru, kterého si promítá do představy svého boha. Bhaktijóga vede k odbourání veškerého egocentrismu, učí nejvyššímu ideálu obětovat všechny ostatní hodnoty i zážitky.
Podle hierarchie hodnot je nejvyšší jóga poznání, džňánajóga. Spočívá v zániku pocitu, že člověk má nějakou individuální existenci, že jeho osobní já je činitelem. Tohoto poznání se dosahuje tím, že se rozlišuje to, co je trvalé, od toho, co trvalé není. Tímto stálým nazíráním do nitra je pochopena pravá podstata, čisté vědomí. Je poznána jeho totožnost s vědomím absolutním, s brahmanem. Středem veškeré aktivity člověka je pocit vlastní existence, vědomý pocit „já jsem.“ Džnánajóga zkoumá toto vědomé jáství a odhaluje jeho pravou podstatu. Džňánajóga je velmi obtížná disciplina a vychází ze starobylého učení Védanty.
Předpokladem úspěšné meditace je manana (rozjímání). Je třeba pochopit védantské pravdy jako “To jsi Ty, Vše je átman,Vše je brahman“. Doporučuje se jejich moudrost nejprve ověřovat argumenty a rozhovory. Následuje vytrvalé rozjímání o jejich správnosti, jejich dokonalé rozumové přijetí. Tak jsou teprve vytvořeny předpoklady pro odhalení jejich pravdivosti v intuitivní oblasti našeho vědomí. Okamžiky hluboké koncentrace nepřicházejí náhodně, ale po dlouhém hlubokém rozjímání. Stav dhjány (meditace) je výsledkem rozjímání a může nastat v okamžiku, kdy všechny nejistoty a pochyby byly přemýšlením vyhlazeny.
Také Pataňdžali se zabývá džňánajógou a uvádí devět druhů překážek: tělesné potíže, vrozená nezpůsobilost smyslů, pochybovačnost, netečnost, lenost, připoutanost, blud, nedostatečná koncentrační schopnost a neschopnost v setrvání v již dosaženém stavu koncentrace. Tyto překážky se odstraňují opakovanými pokusy v koncentraci na jediný předmět. Dokud si mysl a tělo nezvykly nést velké nároky, kladené na ně při koncentraci a meditaci, dotud je pociťován odpor těla .V tomto ohledu je to právě vytrvalé cvičení, co způsobuje pokrok v každém směru. Procvičováním těla i mysli se schopnosti obou velice zlepší. Mysl je znečištěna, když je naplněna žádostmi a vášněmi. Je-li od nich očištěna, je klidná a pokojná. Odstraňováním připoutanosti a celkovým očišťováním mění se dosavadní přirozený sklon mysli, který vede směrem ven, do světa vnějších objektů, a nabývá samovolného sklonu směrem dovnitř. V tomto bodě splňuje cvičení svůj účel a neomylným znakem tohoto očištění je bezděčná tendence mysli k dostředivému proudění dovnitř, to je k átmanu, čistému vědomí. Zkušenost absolutna, brahmanu, přichází po dlouhé cestě a je korunou myšlenkových procesů. Védantové intuice není dosahováno cestami, které by odporovaly intelektu. Naopak, intuice je pokládána za dokonalý stav myšlenky a koncentrace a meditace je jejich dozrání.
Prvotní nevědomost jedince spočívá v tendenci považovat sebe sama za odlišného od átmana. Člověk připouští, že tělo je já a svět je skutečný. Tento názor stále přetrvává. Směšováním sebe sama a těla dochází k tomu, že člověk považuje sebe za činitele a uživatele radostí i strastí.
Vše, co je ve světě duality, ve světě rozporů, je konečné. A dále, to co je omezené a ve světě protikladů, je nějakým způsobem spojeno a vpleteno do zármutku, bídy a utrpení. Utrpení je přítomno při získávání bohatství, při jeho ochraně i při jeho spotřebě. Jaké potěšení tedy vyplývá z honby za bohatstvím, když plodí pouze utrpení? Štěstí, které pochází ze zevních předmětů je stejné hodnoty, jako sama bída. Štěstí tedy není ve světě duality, kde všechny předměty jsou konečné.
Člověk, který nelpí na předmětech, ale ani zážitcích a názorech , pociťuje štěstí. Proto bychom měli pěstovat nepřipoutanost. Naše žádosti také nejsou uspokojeny svým splněním, stále se zvětšují, až tato žádostivost končí naprostým pomatením. Člověk pak chce, aby požitek trval neustále a časem rostl a bez obtíží se zvětšoval.
Džňánin nebaží po předmětech a zážitcích. Shovívavě se usmívá nad jejich nestálou povahou a zcela se jich vzdává. Rysy vajrágje (nepřipoutanosti) popisují staří učitelé takto: nejprve je poznání, že povaha libostí, odvozených od zevních předmětů je v podstatě klamná a neskutečná. Pak následuje pociťování odporu vůči nim a nakonec se rozvíjí odpoutanost od smyslových zkušeností.
Koncentrace je stavem, který postupně vyúsťuje v džňánu. Přímo k ní vede stav zralé meditace. Při plném soustředění na objekt meditace, kdy smysly a mysl jsou naprosto dostředivě orientovány, nemohou do pole vědomí vstupovat žádné rysy vnějšího světa. Už nevystupují ani z podvědomí, které už bylo vyčištěno dlouhou cestou přísné discipliny. Meditací se člověk postupně zbavuje chybných názorů. Opakovaná hluboká meditace vede k podstatě objektů umožňuje do nich vstoupit a odhalí jejich povahu. Koncentrace a meditace jsou védantou považovány za jedinou možnost jak dosáhnout pochopení skutečné reality. Džňána je stavem propojení čistého vědomí s absolutnem.
Tisíce let staré učení oslovuje i nás.
Džňánajóga je disciplína, vycházející z učení védanty. Védanta – dovršení védu –se zabývá tím, co je za védy a za fyzickým světem. Patří mezi šest základních staroindických filosofických systémů, jejichž počátky se kladou do doby až 2 tisíce let před Kristem. Je to metafyzický systém, který hledá jednotu za mnohostí jevů světa a jeho učení spočívá v pojmu jednoty čistého vědomí átmana s vědomím absolutním brahmanem.
Podle védanty není realizace čistého vědomí pomocí jáství (ego)totožná s procesem, který probíhá při poznání určitého ne-já pomocí já, jelikož nejde o dosažení objektu subjektem. Je nutno ujasnit si pečlivě základní názor, který védanta zastává: Realizace čistého vědomí není závislá na žádném vývoji či na nějakých podmínkách.
Vše, co má základ v řadě příčin a následků, vše, co je závislé na procesu, a co je tedy podmíněné, je proměnlivé a dočasné. Cokoli má tvar a jméno, je pomíjivé. Jestliže se na absolutno hledí jako na objekt a je li považováno za něco, co musí být teprve realizováno subjektem, pak je nutno předpokládat nějaký proces, jehož je zapotřebí k překlenutí mezery mezi objektem a subjektem. Takový názor nemůže vést k ničemu, co by nebylo trvalé a neomezené.Čisté vědomí, vyjádřené v Upanišádách pojmy átman a brahman je bez mezer, neobsahuje nic „jiného, vnějšího či druhého“a je naprosto jednotnou totožností.
Realizace čistého vědomí ve smyslu védanty nastává tehdy, je-li odstraněna i ta nejmenší mezera mezi subjektem a objektem. Teprve pak září čisté vědomí a nejeví se jako subjekt, ani objekt, jelikož je povzneseno nad jakékoli kategorie a nad veškerou dualitu. Přestává vědomí objektu a subjektu a odpadá poznávání něčeho něčím. Absolutní vědomí se promítá v jedinci jako subjekt.Nerealizuje-li jedinec absolutní jednotu překlenutím veškeré podvojnosti, pak není možné osvobození z koloběhu opětovných zrození a smrtí.
Védanta učí, že zkušenost bezprostředního poznání-anubhuti je přirozeně nejpřímější, nejjasnější a nejplnější. Tato zkušenost tu je bez počátku a bez konce, a dosáhneme-li ji, je nám zřejmé, že tu byla vždy a že nezačala existovat v žádném okamžiku. Byla to nevědomost, která ji svým závojem zahalovala, a jakmile byl závoj odstraněn, vysvitla skutečnost v plné pravdě.
Védantová intuice v sobě zahrnuje zrušení dělení na subjekt, objekt a proces, které je obsaženo v obvyklém poznávání. Místo toho nabízí nezávislé, nepodmíněné poznání, ideál, nazývaný taky „nepodmíněné zjevení“. Tato intuice se vymyká pochopení jakýmkoli intelektem.
Poznání brahmana může být dosaženo postupně. V pojmu védanta je obsažena věda, filozofie, mystika i vyučování. Kdo se chce tímto systémem zabývat, musí mít rozum –buddhi- schopný pracovat vědeckými metodami. Podle védanty nemůže být nejvyšší pravdy dosaženo jinak, než cestou rozumu. Ten musí být ostřejší, než „ostří břitvy“a je také označován jako Mahabuddhi-velký, svrchovaný rozum. Totéž zmiňuje i Bhagavadgíta. Dále tam, kde ve védské literatuře jsou užívány pojmy Manas (intelekt), nebo Čitta (vědomí mysli) ve smyslu Buddhi, jsou označovány za nejvyšší prostředek k dosažení tohoto poznání. Naproti tomu se výslovně tvrdí, že náboženství, filozofie a mystická praxe jsou samy o sobě bez ceny, když je buddhi nepřítomna.
Cílem každého člověka by mělo být, aby vytrvalým přemýšlením dosáhl této nejvyšší úrovně rozumu. Přesto většina lidí nemá trpělivost a spokojí se s poznáním, založeným na autoritách, víře nebo na intuici, ale ne na rozumu. Nejdůležitějším požadavkem pro zostření buddhi je život, zahrnující čisté myšlenky, slova i činy.
Védy říkají:“Nikdo, kdo se neodvrátil od špatného chování, nikdo, jehož smysly nejsou ovládány, jehož mysl není soustředěna, nebo jehož mysl není v klidu, nemůže tohoto Atmana dosáhnout pomocí inteligence. Tento Atman je dosažitelný láskou k pravdě, odříkáním, přesným věděním a cudným životem nepřetržitě vedeným.“
Pojednání týkající se Védanty, píší především o předstupních rozumového poznání a popisují mentální jógová nebo mystická soustředění. Véda však stoupá výš do říše rozumu a je vyhrazena pokročilejšímu studiu.
Spis Drg-Dršya-Viveka je průvodcem ve studiu vyšší Védanty. Název lze přeložit : O rozlišování vidícího a viděného a jeho studium má význam pro pochopení vyšší védantické filozofie.Kniha je známá i pod názvem Vaxya Suddha a je připisována Šankaračaryovi, významnému indickému filozofovi, který žil na přelomu 8.a9. století. Vysvětluje význam ztotožnění Dživy a Brahmana. Dživa, neboli vtělená bytost, je projevem životního principu v nás. Vzniká ztotožněním vědomé pozornosti s egem, čehož výsledkem je sebeuvědomění. To se děje např. při probuzení. Tato identifikace vzniká bez naší vůle.
Vztah mezi Atmanem, čistým vědomím, které je obsaženo v poznání samém , Dživou a myslí je podobný jako mezi obličejem, zrcadlovým obrazem a zrcadlem. Spis m.j. uvádí tři empirické teorie o pojmu Dživy. Tato kniha je známá zejména podrobným popisem různých stupňů Samadhi.
Dílko má 46 kratičkých kapitol, z nichž 16 se shoduje s malou Upanišádou, zvanou taky Saraswati Rahasyopanišad. O autorství se vedou diskuse, jsou uváděna tři jména, mezi nimiž je i výše uvedený Šankaračarya. Dochovaný zápis pochází z r. 1340. Rozsáhlé poznámky pocházejí z komentářů dvou autorů.
Překladatel swami Nikhilananda měl k dispozici vydání v jazyce telugu, malayalam, anglickém, sanskrtském a bengálském. Žádné z těchto vydání nebylo překladatelem plně akceptováno. Autora českého překladu, ani vydavatele nemohu uvést, kniha je hodně poškozená a chybí poslední stránky. Cituji doslovně, bez úprav, protože mám za to, že tento archaický jazyk dobře přibližuje atmosféru starobylého spisu:
XX.
Nyní je ukázána totožnost onoho "Ty" a "To". Veškeré jsoucnosti mají pět charakteristik, a to existenci, poznatelnost (1), přitažlivost, tvar a jméno. Prvé tři z nich náleží (2) Brahmanu, další dvě (3 ) světu.
Poznatelnost - To, co činí člověka vědomým existence nějakého předmětu
2. Náleží. - Tyto tři charakteristiky odpovídají Sat, Čit, Ananda (Existence, Vědomí a Blaho).
3. Další dvě - Jména a tvary jsou hlavní charakteristikou Maji.
XXI.
Význam předešlého je učiněn jasnějším v následujícím odstavci metodou souhlasu a odporu.
Přívlastky Existence, Vědomí a Blaha jsou stejnou (1) měrou přítomny v Akaše (étheru), vzduchu, ohni, vodě a zemi, právě tak jako v bozích, zvířatech a lidech atd. Jména a tvary je činí (2) od sebe rozdílnými.
1. Stejnou měrou.-Všechny předměty, jako hrnec a obraz atd., mají tento společný rys. Je to universální charakteristika.
2. Činí. -Rozeznáváme jeden předmět od druhého pouze jejich jmény a tvary. Jména a tvary jsou charakteristiky individualit a jsou tudíž relativní. I když zamítneme jména a tvary, zůstává společná podstata, jejíž přirozenost je Existence - Vědomí - Blaho (absolutní).
XXII.
Sledujíce tedy methody souhlasu a odporu docházíme k vnitřnímu významu slov "To" a "Ty", jež poukazují k Satčitananda Brahmanu. Proto je Brahman totožným s Dživou. Musíme však cvičit soustředění (Samadhi), abychom toto přesvědčení posílili. Methody Samadhi jsou popsány níže.
Když (1) jsme se stali indiferentními ke jménu a tvaru a jsme oddáni Satčitananda (2), měli bychom vždy cvičit soustředění (3) budˇdo srdce (4)
neb na vnějšek (5).
1. Když. - Jména a tvary jsou nestálé, poněvadž se objevují a mizí. Třebaže jména a tvary dávají přímý význam "To" a "Ty", lze jejich existenci přece popřít, jak shledáváme v hlubokém spánku.
2. Satčitananda. - Toto je vnitřní význam všech předmětů. Charakteristika Existence, Vědomí a Blaha je universální a tvoří tudíž rysy substrátu předmětů zahrnutých podpojmy "To" a "Ty". Jsou tedy tyto aspekty jedině hodny soustředění, neboť jsou na rozdíl od jmen a tvarů trvalé.
3. Soustředění. - Soustředění neboli Samadhi znamená jednobodovost mysli, při níž žák cítí pevnou totožnost s Brahmanem.
4. Srdce. - Je označeno pro usnadnění soustřeďování jako sídlo Paramatmana.
5. Na vnějšek. - To znamená, že soustřeďování může býti cvičeno pomocí nějakého zevního předmětu, jako je slovo,zvuk, obraz neb jiný symbol. Tyto dva druhy soustředění jsou míněny pro různé temperamenty.
XXIII.
Samadhi se svým dvojitým rozdělením je popsáno v následujících sedmi odstavcích. Soustředění uvnitř srdce je popsáno v následujících třech.
Dva druhy Samadhi cvičených v srdci (uvnitř našeho já) jsou známy jako Savikalpa (1) a Nirvikalpa (2). Savikalpa Samadhi je opět děleno ve dvě třídy podle sdružení s poznatelným předmětem nebo zvukem (jako předmětem).
1. Savikalpa. - V tomto Samadhi soustřeďuje cvičící svoji mysl na Brahmana, aniž by úplně ztrácel rozlišování, jako je poznavatel, poznávání a poznávané. To je první krok v soustřeďovací praxi.
2. Nirvikalpa. - V tomto Samadhi se cvičící osvobodí od veškerých pojmů o rozdílu, jako je poznavatel, poznávání a poznávané.
XXIV.
Nyní je popsáno Samadhi (Savikalpa), v němž je soustředění sdruženo s předmětem.
Žádosti (1) atd. umístěné (2) v mysli mají být pokládány za (poznatelný) předmět. Meditujte o Vědomí (3) jako jejich Svědku (4). Tomu
se říká Savikalpa Samadhi, sdružené s (poznatelným) předmětem:
1. Žádosti. – Žádost po uspokojení smyslové radosti.
2. Umístěné. - Poněvadž jsou změnami mysli. Zmizí se zmizením mysli, jako v hlubokém spánku. Nemají tudíž co činit s Atmanem.
3. Vědomí. - Znamená Atmana, to je svědka všech těchto změn v mysli.
4. Svědku. - Vzhledem k přítomnosti Atmana mysl a její změny jsou pozorovány jako činné. Postup meditace je tedy tento : Kdykoli se objeví v mysli nějaká myšlenka, pokládejte ji za předmět a buďte k ní indiferentní. Myslete však o Atmanu jako o své pravé přirozenosti, věčné a stálé. Předmět, který je představou, objeví se a zmizí.Tento druh soustředění je vždy sdružen s předmětem myšlení.
XXV.
Nyní je popsán vyšší druh Savikalpa-Samadhi s nímž je sdružen nějaký zvuk co předmět.
Já jsem existence (1) - Vědomí - Blaho ne-připoutaný (2) sám - zářící (3) a prost (4) duality.
To je ono druhé Savikalpa Samadhi, sdružené se zvukem co předmětem.
1. Existence atd. - Sat, Čit, Ananda jsou přirozené charakteristiky Atmana.
2. Nepřipoutaný. - Beze vztahů k Čitě neb mysli, jejíž činnosti se jeví jako touha, žádost atd. Atman je též nepřipoután ke ctnosti, neřesti, blahu nebo strastem (relativním) vědění a nevědomosti atd. "Tento Puruša je nepřipoután."
3. Sám zářící. - O existenci Atmana nemůže býti nikdy pochybováno ani když relativní předměty jsou nepřítomné, jako v hlubokém spánku. Srovnej : "Tento Brahman je neviditelný, avšak vidoucí, neslyšný, avšak slyšící. Vidoucího ne-
můžeš viděti zrakem."
4. Prost. - Nic jiného neexistuje mimo Atmana, poněvadž Atman je jediný bez jakéhokoliv druhého a nemá částí a není neživotné přirozenosti. "On je skutečně jediný bez jakéhokoli druhého." Při cvičení tohoto soustředění si cvičící myslí:"Já jsem Svědek, nejvnitřnější Já." Předmětem jeho meditace je neduální Já, prosté pojmů, touhy atd., jež jsou cizí Atmanovi. Zde je pouze proud vědomí sebe. Tento druh
soustředěni je zván Savikalpa a není zcela prost myšlenky. Takové pojmy, jako "Já jsem nepřipoután" atd., jsou přítomny v tomto Samadhi.
XXVI.
Nyní je popsáno vyšší soustředění prosté veškerých představ. Ale (1) Nirvikalpa Samadhi je to, při němž se mysl (2) stane pevnou, podobnou nekmitajícímu plameni světla drženého v bezvětří, a v němž se žák stane indiferentním jak ku předmětům (3),tak i ke zvukům, a to tím (4), že se zcela ponoří do blaha uskutečnění Já.
1. Ale - Nirvikalpa Samadhi je zde odlišeno od Savikalpa Samadhi, jež bylo popsáno v předešlých kapitolách.
2. Mysl atd.- Neustálou praxí Savikalpa Samadhi se mysl stane prostou veškerého rozptýlení, jež je výsledkem připoutanosti k smyslovým předmětům. Proto se pak takový člověk stane schopným cvičit Nirvikalpa Samadhi, v němž
se mysl zpevní jako nekmitající plamen svíčky za bezvětří.Srovnej : "Nekmitá jako lampa na místě chráněném od větru," takové je přirovnáni použité pro jogína, který ovládl mysl a cvičí soustředění v Já.
3. Předmětům -Ty jsou sdruženy se soustřeďováním v Savikalpa Samadhi.Touhy atd. jsou poznatelné předměty a"Já jsem nepřipoután" atd. jsou zvukové předměty nebo představy.
4. Tím atd. - Slovo Annubhuti v textu znamená "Nejvyšší Vědomí" nebo "Já".
Srovnej : Klaním se onomu nejvnitřnějšímu (subjektivnímu) Já nezrozenému, nepochopitelnému, nekonečnému. Ztělesnění Blaha a základu světa stvořeného Mahatem atd.zabarveného nevědomostí (Majou).
Slovo Rasa znamená Nejvyšší Já nebo přirozenost nejvyššího Blaha.
Srovnej : "On je Rasa vůně, neboť pouze po zpozorování této vůně se můžeme stát blaženými (požehnanými)."
Slovo Avesa znamená dokonalé ponoření, nebo může znamenat "projev" Nejvyšší blaženosti v srdci jako ukazovatele úspěchu v Savikalpa Samadhi. Jiný význam tohoto slova je "příchod blaha" se všech stran. Opět jiný význam
je „uchvácení“ to jest cvičící se stane téměř uchváceným štěstím sebepoznání a nemůže se více ovládat.
Nirvikalpa Samadhi je nejvyšší druh soustředění, v němž cvičící uskuteční své pravé Já. V tomto Samadhi se činnost mysli zastaví a cvičící pozná nejvyšší blaženost.
Srovnej : "Mysl, v níž byly změny naprosto uklidněny, což nám poskytuje Nejvyšší Blaženost, nazývá se Asampradžnata Samadhi, jež je drahé všem joginům." Toto Samadhi je charakterizováno nepřítomností vědění o vztahu subjektu a objektu. Zdánlivě je tento stav podoben tichosti a klidu, který vládne v kameni, protože v Nirvikalpa Samadhi zastaví mysl svoji činnost. Nesmí však být zaměněno s otupělostí nebo hlubokým spánkem, v kterémžto jediném stavu je poznána nepřítomnost duality. Rozdíl mezi hlubokým spánkem a Nirvikalpa Samadhi je ten, že v dřívějším stavu není vědomí Já, kdežto v tomto neexistuje nejmenší pocit neznalosti Já, protože se v Nirvikalpa Samdhi ztotožníme s věčně vědomým Atmanem.
Srovnej : "Stav, v němž touhy zcela mizí, jenž je klidný jako nitro kamene, který se však nevyznačuje mdlobou nebo hlubokým spánkem, je uznáván jako skutečná přirozenost Atmana."
Nirvikalpa - Samadhi, jež je totožné s Nejvyšším Věděním, může být získáno pouze jako výsledek rozeznávání mezi skutečným a neskutečným. Po tomto rozeznávání se žák ke všemu v relativním světě stane indiferentním.
Srovnej : "To je nejvyšší nepřipoutanost, která se vzdává všech kvalit a přichází z poznání pravé podstaty- Puruši.Toto Samadhi je možné pouze pro toho, kdo se upevnil v dokonalém odříkání." Úspěch je rychlý pro lidi obzvlášť energické. V tomto Samadhi se oprostíme ode všech myšlenek neb idejí, avšak budeme naplněni Nejvyšším Blahem.
Srovnej : "Je podobno prázdnému džbánu umístěnému v prostoru, který nemá nic uvnitř ani vně, a přec je podobno plnému džbánu umístěnému v moři, plném vody jak uvnitř tak vně.
XXVII.
Cvičením Samadhi shora popsaného, uskuteční cvičící své vlastní Já, jež je povahy Existence -Vědomí - Blaho. Avšak toto soustředění může být též cvičeno pomocí předmětu v zevním světě.Tímto soustřeďováním můžeme uskutečnit podstatu Brahmana a stvoření. Brahman a Já jsou totožné.
První druh (1) Samadhi je možný pomocí nějakého zevního (2) předmětu právě tak jako pomocí nějakého předmětu vnitřního (3). V tomto Samadhi jsou jméno a tvar odděleny (4) od toho,co je čistou Existencí (5) (Brahmanem).
1. První druh atd. - Savikalpa Samadhi s pomocí předmětu.
2. Zevního.- Soustředěním na takový předmět, jako slunce atd.
3. Vnitřního atd.- Takového jako touha atd.
4. Odděleny - Jména a tvary tím, že se objevují a mizí, jsou popiratelné. To se stane soustředěním na Satčitananda -činitele nějaké jsoucnosti.
5. Čistou existencí - Ten aspekt nějakého předmětu, který se jmenuje existence, nemůže být popřen.
Ve XXIV. odstavci jsme viděli, že soustřeďování může být praktikováno pomocí předmětu pozorovaného uvnitř. Podobné soustředění může být také prováděno pomoci předmětu zevního. Veškeré předměty, jak jsme viděli, mají tři nezměnitelné aspekty: to jsou Existence, Viditelnost a Přitažlivost. Dva další měnitelné aspekty jsou jména a tvary. Cvičící má svou mysl soustředit na Čistou Existenci, jež je totožná s Brahmanem, a odloučit se od proměnlivých aspektů, jmen a tvarů.
XXVIII.
Nyní je popsán další druh Savikalpa Samadhi, sdružený se zvukem (předmětem) a cvičený pomocí zevního předmětu. Jsoucnost, jež (1) je vždy téže přirozenosti a neomezena časem, prostorem atd., a jež je charakterizována Existencí - Vědomím a Blahem, je skutečným Brahmanem. Toto nepřetržité rozjímání je zváno středním (2) ponořením, to je Savikalpa Samadhi sdružené se zvukem (předmětem).
Jež.- Jež zůstává stále táž, to je neměnitelná v minulosti, přítomnosti
a budoucnosti, a jež není omezena časem-prostorem atd.
2. Středním - Poněvadž je vyšší než Samadhi popsané v předešlých kapitolách nižší než Nirvikalpa Samadhi.
Toto Samadhi je podobné tomu, jež bylo popsáno v odstavci XXV. Jediný rozdíl je ten, že je sdruženo se zevní (objektivní) představou, kdežto ono je sdruženo s představou vnitřní (subjektivní).
XXIX.
Nyní je popsáno Nirvikalpa Samadhi, jež může být cvičeno sledováním objektivní metody: Necitelnost (1) mysli k zevním předmětům jako dříve (2) vzhledem k zakoušení (3) Blaha, je označena jako třetí druh Samadhi (Nirvikalpa). Cvičící měl by svůj čas nepřetržitě (4) trávit v těchto
šesti (5) druzích Samadhi.
1. Necitelnost. - To ukazuje, že je mysl zcela ponořena v pohroužení se v Brahmana.
2. Jako dříve. - Jako v případě Samadhi popsaném v odstavci XXVI. Zde také cvičící dosáhne Nirvikalpa Samadhi ponořením všech ilusorních zjevů do Brahmana a tím,že se stane indiferentním k projevené mnohosti a k takovým představám jako "nedílný", téže přirozenosti atd. Soustředění se zpevní jako nekmitající plamen svíce v závětří.
3. Zakoušení. - Toto blaho pramení z poznání Brahmana, jehož popisují písma jako jsoucnost Blaha. Já (subjekt) je totožné s Brahmanem. V subjektivním soustředění je Já,jež je Svědkem všech myšlenkových změn, totožné s Brahmanem. Jinak se takové soustředění bez podstaty stane pouhou mentální abstrakcí a končí v nicotě. V objektivním soustředění je opět Brahman, neměnící se jsoucnost, ve všech pozorovaných předmětech svou vše pronikající podstatou totožný s Já (subjektem). Jako poznání Brahmana je sloučeno s blahem, tak také poznání Já je doprovázeno Blahem Věčným.
4. Nepřetržitě - Toto Samadhi musí být cvičeno nepřetržitě po dlouhou dobu. Teprve potom může být cvičící pevně ustálen ve svrchovaném vědění. Bude upevněno dlouhým vytrvalým úsilím s velkou láskou k cíli, jehož má být dosaženo.
5. Šesti - To je tři subjektivní a tři objektivní.
XXX.
Výsledek stálého cvičení samadhi shora popsaného je, že se stane zcela přirozeným a spontánním. Potom žák realizuje Brahmana všude. Jakmile zmizí připoutanost (1) k tělu a uskuteční se Nejvyšší Já, pak ať se mysl obrátí ke kterémukoli předmětu (2), zažíváme Samadhi (3).
1. Připoutanosti.- Vzhledem k připoutanosti k tělu, cítí bytost, že je člověkem, Brahmínem, tím a oním atd. Sleduje-li postup pátrání vyložený ve Vedantě, pozná žák, že veškeré vnitřní jsoucnosti od empirického ega až k tělu jsou pouze předměty, a subjekt ( Já) je Svědkem. Proto se přestává ztotožňovat jako když byl připoutaný k předmětům, věda, že objevování se a mizení je jejich nevyhnutelnou přirozeností. Podobně pozná při analyse zevního světa, že Brahman je jedinou trvalou jsoucností ve vesmíru, kdežto jména a tvary jsou zjevy měnivé. Proto se cvičící stane indiferentním ke vnitřním i zevním předmětům a upevní svoji mysl na Brahmana, jenž je totožný s Já.
2. Předmětu.- Jak jsou pozorovány smysly.
3. Samadhi.- Jako výsledek neustálého cvičení jogického Samadhi, shora popsaného, po dlouhou dobu a za pomoci poznání pravdy, pozná cvičící všechny předměty vnitřní a zevní jako Brahmana. Také na jména a tvary, jež se nevědo-
mému zdají jako by neměly skutečnosti, pohlíží Džnani jako na vždy existujícího Brahmana. On vidí všude pouze Brahmana. Poznání Brahmana, kterého lze zprvu dosáhnouti úsilím, stane se později zcela spontánní a přirozené.
XXXI.
Nyní je popsán tento výsledek svrchované realizace v řeči Mundaka Upanišady.
Při spatření Jeho (1), který (2) je nahoře i dole, jsou pouta (3) zlomena, veškeré pochybnosti (4) jsou rozřešeny a veškeré karmy (5)
(činnosti a jejich výsledky) jsou zaniklé.
1. Při spatření Jeho - To je realizování Brahmana skrze projevenou mnohost.
2. Který je nahoře i dole - Slovo nahoře znamená Brahmana, který je znám jako příčina vesmíru. Slovo dole znamená vesmír atd., který je účinkem. Je to neduální Turiya Brahman sám, jenž existuje všude, v příčině i v účinku.
3. Pouta atd. - Znamená to představy, činnosti atd., jež
jsou mylně přisuzovány Já. To je zaviněno nevědomostí.
4. Veškeré pochybnosti - To je pochybnosti pokud jde
o přirozenost Já.
5. Veškeré karmy atd. - Pro Džnaniho veškerá nahromaděná práce, právě tak jako práce nová, nemá žádných následků. Pouze ovoce nesoucí skutky, jichž výsledkem člověk dostal toto přítomné tělo, pokračují v tvoření výsledku. Tyto skutky dávají výsledky tak dlouho, pokud trvá tělo. Avšak tento výklad je poskytnut pouze se stanoviska nevědomého člověka, který vidí i Džnaniho jako podrobeného nemoci, bídě, hladu, žízni atd. Avšak Džnani který se zcela oprostil myšlenky těla, necítí účinku žádné karmy. Pro něho žádná činnost a její výsledky neexistují. Srovnej :"Avšak když je osvobozen od těla, nedotýká se ho ani radost ani bolest." Ten, kdo realizuje Brahmana, získá svobodu, jež je nejvyšším účelem života.
Porovnej následující stati Sruti :
Kdo pozná Brahmana, stane se v pravdě Brahmanem.
Kdo pozná Brahmana, dosáhne Nejvyššího.
Kdo pozná Já, dostane se za zármutek.
Ó Džanaka ! Dosáhl jsi nebojácnosti.
Ó Maitreyro ! potud sahá nesmrtelnost.
Znajíce to (Já), dostanem se za smrt.
Kdy jedině Já je vším.
Učení buddhismu i jógy se , během staletí paralelního vývoje, hluboce vzájemně ovlivňovala a obě se vyznačují velkou tolerancí. To je důvod, proč se v této práci, jejíž hlavní téma je jóga, zmíním o Buddhově nauce / podobně jako výše o křesťanství/ trochu podrobněji.
Podobně jako jóga buddhismus vznikl v Indii a zde má dosud množství vyznavačů. Jeho počátek spadá do 6. století př. Kr. a jeho zakladatel,Gótama Šakjamuní, později nazývaný Buddha (probuzený) vycházel ze znalosti védského brahmanského učení i z jógy. V tomto čase starobylé védské učení zakoušelo období stagnace, orientovalo se převážně na obřady a od života se úplně vzdálilo.
Buddhova nauka byla lidem srozumitelná a prospěšná v praktickém životě, obsahuje přesné návody. Její jádro je shrnuto v pouhých čtyřech větách.“Život je utrpení. Utrpení má svoji příčinu. Utrpení může přestat. Je cesta, která vede k zániku utrpení.“ Touto cestou je Buddhova Osmidílní cesta, která se týká tří oblastí :
etická základna, chování (síla): pravá řeč, pravé jednání, pravá obživa
čištění a kultivace mysli (samádhi): pravá snaha, pravá všímavost a uvědomování (sati), pravé soustředění
c) nabytí vhledu a poznání (paňňá): pravá motivace a smýšlení, pravý názor a poznání.
Podobně jako v radžajóze, základem cesty je dodržování mravních zásad, bodu a).Další dva body b) a c) se už týkají práce s myslí a jsou jakýmsi rozpracováním jógové koncentrace (dharana) a meditace (dhjána). Výjimku tvoří buddhistická sati-všímavost, které jedna oblast buddhistických meditací přikládá velkou důležitost. Tato bdělost se netýká pouze meditace, má doprovázet i náš běžný život a stále ji můžeme cvičit, umožňuje nám žít naplno, bez chtivosti, odporu, hodnocení…Znamená neustále kontrolovat věci tak jak jsou, všímat si toho aby v naší mysli nevznikaly negativity, dosahovat nadhled. Je to jakési zopravdovění života, snaha vědět to podstatné v každé situaci a pak i to podstatné udělat. Znamená odložit berličky principů a jistot, které jsou iluzorní , ale vláčně se přizpůsobit a nechat se oslovit okamžitou situací. V Buddhově nauce je mezi jinými důležitý pojem prázdnota šunjata, který meditacím dává směr.
Pojem prázdnoty je vyjádřením znalosti konečné reality všech objektů, materiálních i jevových.Šúnjata existuje, ale její existenci nevyvolaly síly buddhů působící zázraky a není ani závislá na plodech činů vnímajících bytostí. Šúnjata existuje a podstata šúnjaty prostupuje všechny prvky. Ať už je nový objekt jakýmkoli výtvorem a ať má jakékoli určení, konečnou podstatou všech objektů je prázdnota. Již samotnou svou podstatou mají všechny dharmy znak prázdnoty Citováno ze sútry: "Ať se Budhové zjeví na tomto světě nebo ne, šúnjata, konečná podstata všech věcí, je absolutní a věčná."
Šúnjata je princip, který popírá všechny protiklady v existenci „já“. Šúnjata pouze popírá, ale nepotvrzuje. Slavný učitel Čandrakírti, filosof mádhjamiky, říká: "Slovo Já označuje jakoukoli samostatně existující podstatu nebo substanci v čemkoli, co není závislé na jiných. Negací Já je šúnjata." Metodou pro pochopení šúnjaty je studium a aplikace logiky střední cesty (mádhjamika). Všeobecně řečeno je znalost konečné podstaty všech dharem ( dharma v tomto významu je vše, co je projevené.) ve skutečnosti protikladem toho, co si myslíme, že víme. Pravdou je, že konečnou podstatou všech prvků všech předmětů je šúnjata.
Takže z toho přirozeně vyplývá, že všechny objekty, které nesou konečnou známku šúnjaty, samy o sobě neexistuji. Protože jsme však zvyklí považovat iluzi (tj . to,co si myslíme, že víme) za realitu - což je zvyk získaný na samém počátku samsárické existence,jež nevychází ze žádného zdroje -, lidé stále věří, že jejich zdeformovaná představa dharem všech objektů je pravá realita a jako takovou ji považují za samovznikající a soběstačnou entitu.
Tak všechny jevové a nehmotné představy, které mysl považuje za pravdivé, směřují proti znalosti imanentní podstaty dharem všech pozemských objektů. Výsledek toho je, že mysl upadne do zmatků a není schopna rozlišovat mezi jevem a odvozenou realitou. Pojem odvozené reality nevědomý člověk chybně považuje za pojem vlastní entity. To pak vyúsťuje v jeho špatný úsudek, tj. chybné vnímání a myšlení. Jakmile si předpojatá mysl, která pojem pouhé představy chybně vykládá jakožto realitu, uvědomí, že žádný takový objekt reality ve skutečnosti neexistuje, uvědomí si rovněž i ne-absolutno, podstatu, která neexistuje sama o sobě (nikoli „ samo-existující podstatu“). V tomto bodě se zřetelně objasní fakt, že žádný prvek ani objekt sám o sobě neexistuje, že je prázdný (šúnja).
Významným základem pro pochopení šúnjaty je především správné pochopení způsobu, jak pracuje naše mysl. K pochopení tohoto komplexu však musíme analyzovat jáství neboli „vědomí já.“ Jestliže přijmeme představu, že jáství není nic jiného než „já“ tj. že „vědomí“ já je imanentní v sobě samém, pak jako samozřejmý důsledek bude zproštěno jakékoli příčinné závislosti.A protože toto „já“ nezávisí ani na těle, ani na mysli, ani na souboru skandh,(smysly)musí tedy toto „já“ být entitou oddělenou a odlišnou od těchto všech. Jinými slovy: jedno je nezávislé na ostatních. A když za takových okolností bude mé tělo trpět bolestí, nebude to znamenat, že bolestí trpí toto „já“. Když se uspokojí můj hlad, neznamená to, že je uspokojen hlad tohoto „já“. Ale tak tomu přece nemůže být. Vždyť když mé tělo trpí bolestí, znamená to, že trpí bolestí toto „já“. Podobně když je má mysl smutná, znamená to, že toto „já“ se cítí smutné. Takže logickým závěrem by bylo, že žádná entita nemůže mít svou vlastní nezávislou oddělenou existenci. Pokud toto „já“ je totožné se souborem pěti složek bytosti (skandha), pak tento soubor musí tvořit jednu jedinou jednotku. Ale soubor složek se skládá z pěti různých částí. Je-li tomu tak, mělo by tedy být pět různých „já“. Vezměme však znovu příklad tohoto „já“ a těla.
Kdyby tělo bylo totožné s tímto „já“, pak by se toto „já“ mělo rozložit, když se rozloží současné tělo. Tak tomu ale není. Proto je logickým závěrem, že toto „já“ a tělo nejsou totožné. Podobně toto „já“ a spojitost složek, „já“ a mysl nejsou totožné.
Není ani správné říkat, že toto „já“ není ani identické, ani odlišné od souboru složek. Existuje-li „já“, které se na pohled projevuje jakožto existující samo o sobě, bud' musí být identické nebo odlišné od souboru složek. Nijak jinak se to nedá vyložit. Proto není toto „já“, které se mysli zdá být jedinou realitou, ani identické, ani nezávislé na souboru složek. Takže jsme vedeni k závěru, že toto „já“ nemůže existovat.
Nyní jsme dospěli k předpokladu, že takové „já“ neexistuje. Současně ale nemůžeme dogmaticky popírat ani neexistenci takového „já“. Utváření představy názvu „já“ závisí na souborech složek - pouhém označení nebo pouhém pojmenování. Toto označení „já“ umožňuje utvořit pojetí, podle kterého toto „já“ rádo jí, pije atd., rodí se znovu a znovu v samsáře, věnuje se náboženství a dosahuje probuzení. Toto „já“ se liší od čtverých kategorií samo-existence; ne-existence; i samo-existence i ne-existence a ani samo-existence, ani ne-existence.
Nágárdžuna říká: “Všechny dharmy nejsou ani samo-existující, ani ne-existující, ani jak samo-existující, tak ne-existující a ani odlišné od obou." A znovu: "Když člověk nabyl jistoty o významu obsaženém v tomto „já“ jakožto pouhém označení odděleném od logiky čtverých kategorií, pak pochopil rovněž pravý význam ne-existence „já“." Podobně vezmeme-li si za příklad oči, uši atd.,tvar, zvuk, vůni, chuť atd., a dokonce samotnou šúnjatu, můžeme použít tuto logiku čtverých kategorií, abychom prokázali relativitu a neexistenci všech prvků a objektů. Považovat totiž alespoň samotnou šúnjatu za samoexistující znamená zaujmout fatalistický pohled na věc. Pro správné pochopení významu základního faktu, tj. že objekty světa neexistují samy o sobě, se musí provést hluboké a pronikavé studium nauky. Poslouchá-li člověk výklad učených mistrů a učitelů, získá “teoretickou moudrost“. Přemýšlí-li znovu a znovu o pravém významu toho, co se naučil, získá „praktickou moudrost“.
Dá se říci, že každá meditace rozvíjí mysl některým směrem a způsobem. Společným znakem všech hodnotných typů meditace je to, že mysl čistí a kultivují. Ale i tak existuje nejen mnoho druhů, ale i několik základních typů buddhistické meditace. Rozdíl je nejen ve volbě různých meditačních objektů, nýbrž i v tom, jak mysl k meditačnímu objektu přistupuje, jak a k čemu ho používá.(To se týká i meditací, které žádný specifický meditační objekt nepoužívají). V podstatě se nejedná jen o různé typy meditační praxe, ale zároveň o různé duchovní orientace, které mají svůj dopad i na náš praktický život.
I.) První typ: Meditační soustředění na jeden vybraný meditační objekt mysl především zklidňuje, zjemňuje a sjednocuje. Pomocí ušlechtilé motivace a silné koncentrace se meditujícímu může podařit svoji mysl bezezbytku vyplnit meditačním objektem . Za těchto okolností se běžné mentální rozruchy a znečištění vůbec nemohou projevit-není jim dána ani příležitost, ani prostor. Vnitřní čistota otevře mysl ke vnímání subtilní radosti. Racionální rozbory, úvahy a debaty se v tomto směru duchovního vývoje nedoporučují, protože víří mentální kal.
V procesu této meditační praxe mysl čím dál víc opouští světskou úroveň a napojuje se na vyšší frekvence jemnějšího vědomí. Přední místo je vyhrazeno směřování k Nejvyššímu, k ideálu. Je zřejmé, že takováto praxe se promítne i do běžného života. Hrubohmotný svět bude vnímán jako poutající zátěž, průniky k nehmotným úrovním reality budou hodnoceny spíš kladně. Velká důležitost bude věnována tomu, co mysl čistí, zjemňuje : striktní vegetářství, smyslová abstinence, extrémní čistota, radostná pokora. Pokročilá stádia této praxe ústí do hlubokých mentálních stavů, kterým se říká vnory. Silná intenzita vnorů bývá přirovnávána k různým úrovním božského vědomí. Čistá motivace a dlouhodobé soustředění na jediný objekt mysl integruje, někdy taky připraví a předznamená k prožitkům sjednocení. Zážitky vnorů mohou zůstat bez dalších obsahů; někteří meditující však mohou prožít subtilní mystickou zkušenost splynutí s Nejvyšším. Pocit osobního vyčleněného Já prochází velkou transformací, jež může vyústit až do vědomí univerzální všeobsahující jednoty.
Pokročilí stoupenci těchto duchovních směrů bývají nápadní svojí čistotou, mentální éteričností. Transformační účinky této meditace mohou být dlouhodobé i krátkodobé, v kontextu buddhistických nauk budou vždy chápány jako zvratné. V buddhismu je tento typ meditace používán hlavně v základní střídmé formě. Mystickým zážitkům nebývá přisuzován žádný speciální význam. Některé soudobé buddhistické meditační systémy se vysokým úrovním této meditace systematicky vyhýbají s vysvětlením, že blaženost vnorů zpravidla vede k ulpění, které zablokuje další duchovní vývoj.
II.) Druhý typ: Meditace, která jde cestou splynutí protipólů, překonává upřednostňování, polaritu lidské mysli. Tato praxe zdůrazňuje jsoucnost fenoménů, ne jejich obsah nebo význam. Mluví se o takovosti, někdy také o prvotním vědomí. Duální kategorie, jako správný-nesprávný, dobrý-zlý nejsou rozvíjeny. Rozdíl mezi profánním a sakrálním je úplně setřen, tento druh praxe se nevyhýbá světské úrovni vědomí. Často se zde setkáváme s postojem, že není třeba dělat něco jiného, než děláme, není třeba chodit někam jinam, než kde jsme, není třeba se stát někým jiným, než kým jsme, není třeba přidávat něco dalšího k tomu, co už je v nás, co máme. Meditace tu je někdy presentována ve formě nemeditace. Jestli je vůbec nějaký cíl předložen, pak je to cesta sama. Důležitost osvícení bývá podceňována s tím, že každý je již tak jako tak plně osvícen. Sebestředný pocit já-moje a deformace mysli s tím související jsou korigovány splynutím objektu se subjektem. V praxi to znamená, že vnímání se osvobodí od dvojnosti subjektu vnímajícího objekty. Jestliže se v pokročilém stádiu prolne i příjemné s nepříjemným, praxe dostane rychlý spád. Vysoká realizace v tomto směru se mnohdy týká nečekaného uvědomění, že nikdy nebylo nic v nepořádku ani se světem, ani se mnou samým. Tento vývoj se může stupňovat až do stavů, které se dají označit jako všímavá pozornost ztřeštěná moudrost, jak ji známe třeba od zenových mistrů. Životní projevy realizovaných lidí dokáží být překvapivé a paradoxní.
Třetí typ: Meditace vhledu je příznačná pro původní Buddhovo učení. Tato meditace vede adepta k proniknutí skrze i ty nejsubtilnější úrovně iluze.Vhled je cesta do podstaty, je to nekompromisní cesta za nejčistší a nejzazší úrovní pravdy a skutečnosti. Meditace vhledu vipassaná umožňuje čím dál jasnější pohled za kulisy světa i sebe sama. Jejím nosným principem je všímavá pozornost a jasné uvědomování. Cílem této cesty je překonání nevědomosti vhledem a poznáním. Závěrečná realizace Nibbány bývá přirovnávána k procitnutí z těžkého snu. Chtivost, nenávist a s tím související pozitivní nebo negativní ulpívání jsou vnímány jako základní faktory, které deformují mysl- tudíž i to, jak vnímáme skutečnost. Mezi jasností vhledu a úrovní odulpění je přímý vztah. Mysl, která je ovládána prvky žádosti a odporu, je jako zprohýbané zrcadlo, které není schopné podat správný obraz skutečnosti.
Sebestředný pocit já-moje vytváří jednu z nejtěžších deformací našeho vnímání reality. Tento fenomén známe dobře na př. z historie lidského pojetí kosmologie. První obraz vesmíru je geocentrický, kde iluze zaujala centrální pozici. Naše země byla samozřejmým, nediskutovatelným centrem celého univerza. Dlouhá byla cesta k poznání, že celý náš solární systém je nepatrnou součástí celkové rotace hmoty kolem středu naší galaxie a že v množinách galaxii ta naše zastává zcela průměrné postavení. Obdobný vývoj odkládání sebestředných iluzí čeká i na meditátora vhledu. S pocitem já je to však ještě horší než s kosmologií. V oblasti ega je naše ulpění vystupňováno až do intenzity plné identifikace a ztotožnění se s pocitem já. Tuto přirozenou deformaci naší mysli koriguje meditace vipassaná přímým vhledem do podstaty naší bytosti. Meditující pak může vidět, že tu jsou rychlé, komplexní tělesné a mentální funkce, které vytvářejí dojem života a vlastní identity. V nejhlubší úrovni vhledu poznáme, že v těchto složkách bytosti nepřebývá žádná trvalá instance, kterou by bylo možno označit jako ego nebo já. Toto poznání pravdy vede k nevyslovitelnému bytostnému osvobození. Je třeba ještě upozornit, že cílem není ztráta naší identity, ale odložení ulpělosti na egocentrickém pocitu já.
V meditačních metodách tohoto směru bývá pozornost věnována nejen tomu, co se děje, ale i tomu, jak se to děje. Podstatné místo v nauce má i rozeznávání základních společných charakteristik všech mentálních a materielních jevů, tj. Pomíjivosti, neuspokojivosti, bezpodstatnosti. V pokročilejších stadiích si mysl začne všímat nejen svých objektů a stavů, ale i vlastních funkcí: začne vidět sama sebe. To je zásadní rozdíl proti normálnímu stavu, kdy mysl žije téměř výhradně v obsazích svých vlastních projekcí. Stupně realizace tohoto směru duchovního vývoje byly v buddhismu odpradávna označovány za nezvratné. Pohled probuzeného člověka na světské dění a zápolení je podobný pohledu starého moudrého člověka na chumel dětí v parku. Vhledem osvícený člověk bývá naplněn vnitřní prostorností, úsměvem a mírem.
Uvedené tři hlavní směry meditačních metod se ve svých čistých formách prakticky nevyskytují, jsou to spíš jejich vzájemné kombinace, kdy jeden směr převládá a tím dává praxi základní směr a charakter. Žádná meditace se neobejde bez síly a čistoty soustředěné mysli, žádná se nevyhne jisté úrovni vhledu a poznání, žádná nezůstane viset v rozštěpenosti duálního myšlení.
Návod k prvnímu cvičení meditace vhledu.
Meditaci vhledu (Vipassaná) bychom měli cvičit
v klidném příjemném prostředí, nejlépe vždy na sejném místě. Oblékneme
si volný pohodlný oblek. Nejvhodnější doba, jako ostatně pro každou
meditaci, je časně z rána, brzy po našem probuzení.Můžeme cvičit
pochopitelně i v jinou dobu, podle svých možností,optimální je ale domu,
kdy usedáme k meditaci neměnit. Odvyklá doba meditace je dvacet
minut,potom zařazujeme meditaci v chůzi, nebo protažení před dalším
meditačním sezením. Toto je ale doba pro zkušeného adepta jógy, první
sezení stačí tři minuty, pak budeme minutu přidávat, vždy po několika
dnech.
Pokud cvičíme bez cvičitele,nařídíme si budíka na zvolenou dobu.Dobu meditačního sezení pokud možno nezkracujeme,vydržíme až do znamení.V případě, že v konkrétní den máme na meditaci méně času, nařídíme si budík na kratší dobu.
- Sedneme si do některého meditačního sedu na polštář na zemi,nebo na nízkou stoličku. Záda zůstanou bez, opory po celou dobu meditace vzpřímená.
- Upravíme se polohu těla: plocha, kterou se dotýkáme polštáře nebo sedačky,by měla být co největší. Proto si povytáhneme do stran hýždě,případně stehenní svaly a lýtka, na kterých sedíme. Uvolníme nohy a trup vytáhneme za temenem hlavy, ramena rozložíme do stran, bradu mírně skloníme. Ruce si složíme do klína, hřbet levé ruky do dlaně pravé a palce spojíme.Spojené palce tvoří nad dlaněmi ovál(kosmická mudra).Někomu bude vyhovovat více poloha každé ruky na souhlasném stehně,dlaní nahoru, spojené palce a ukazováčky (džňána mudra).
- Uvědomíme si svislou polohu svého trupu,vnímáme své těžiště a vzpřímenou páteř i hlavu, přivřeme oči a představíme si,jak jsou středy uší nad středem ramen, ramena nad kyčlemi a špička nosu nad pupkem.
- Uvědomíme si dotyk svých hýždí,stehen,lýtek a nohou s podložkou, dotyk nohou navzájem, dotyk rukou spolu i s nohama a pocity, které máme mezi dolním a horním rtem na plochách, kde se spolu dotýkají
- Oči za přivřenými víčky se dívají asi třicet centimetrů před tělo.
- Pozorujeme svůj dech a vybereme si jedno z těchto dvou míst: oblast nosních dírek, kde vnímáme proud nadechovaného a vydechovaného vzduchu,nebo oblast dolního břicha, kde v nádechu vnímáme vyklenutí a ve výdechu přiblížení k páteři. U oblasti, pro kterou jsme se rozhodli, zůstaneme během tohoto i dalších sezení.
- Pozorujeme stále svůj dech, teď už na zvoleném místě těla.Při nádechu si v duchu říkáme nádech při výdechu výdech. Když pak začneme pozorovat i krátké spontánní zastávky dechu po výdechu a posléze i po nádechu, označíme je slůvkem klid.
- Pokud by naši pozornost odvádějí nějaké zvuky, řekněme si v duchu slyšení podobně postupujeme, jestliže se objeví nějaký tělesný pocit (např. tep- lo). Můžete ho v duchu popsat jako teplo. Některé pocity může být obtížné pojmenovat, v tom případě se spokojíme s výrazem pocit. Pak se vždy vrátíme k uvědomování dechu, jako k nádechu, výdechu nebo klidu.
- Stejně postupujeme i ve vztahu k myšlenkám. Jakmile se objeví,označíme je slovem. Podobně si počínáme i ve vztahu k duševním pocitům a pojmenováváme i je. Tradice doporučuje být zvláště pozorný k tzv. pěti překážkám (touha, odpor, ospalost, neklid a pochybovačnost).Pak se vždy vracejme k uvědomování dechu. Takto po delší meditační praxi rozpoznáváme a pojmenováváme i velmi jemné vjemy i pocity vážící se ke cvičení, jako jsou netrpělivost, zvědavost nebo uspokojení.
- Po znamení cvičitele nebo budíku odpočítáme si devět plynulých dechů a pak si uvědomíme dotyky nohou se zemí a mezi sebou, dotyky rukou spolu a s nohama a dotyk svých rtů. Potom pomalu otevřeme oči. Začneme se protahovat.
Lze tedy říci že, na rozdíl od meditace vnoru, má meditace vhledu nejméně dva předměty klidného soustředění. Tím prvním je, podobně jako u meditace vnoru, dech. Jsou to tělesné počitky dechu, nikoli představa dechu, se kterou se pracuje ve cvičeních pranajámy. Druhým předmětem soustředění jsou pocity a myšlenky, i to, jak na ně reagujeme.
Thich Nhat Hahn, vietnamský zenový mnich a učitel, léta žijící ve Francii, napsal řadu srozumitelných knih, jimiž na západě šíří myšlenky soucitu a pomáhá lidem.Vybírám kapitolu o práci s myslí na úrovni běžného života i při meditaci:
Jsou výrazy v buddhistické psychologii, které lze přeložit jako "vnitřní útvary", "vzdušné zámky" nebo "komplexy". Když něco smyslově vnímáme, záleží na tom, jak si to uvědomíme, a může to být příčinou komplexu. Když nás někdo nepěkně osloví a my pochopíme příčinu a jeho slova si nevezmeme k srdci,nebudeme se cítit dotčeni a žádný komplex nevznikne. Ale když nepochopíme, proč nás někdo takhle napadl, a dotkne se nás to, utvoří se u nás komplex.
Nedostatek jasného pochopení je základem každého komplexu. Když uplatňujeme plné vědomí, budeme schopni poznat vnitřní útvary při jejich vzniku a najdeme způsob, jak je proměnit. Manželka kupříkladu slyší svého manžela, jak se ve společnosti vychloubá, a cítí, jak se v nitru utváří komplex nedostatku úcty k němu. Když o tom mluví se svým manželem, může dojít k vzájemnému pochopení a její komplex se snadno rozplyne. Vnitřním útvarům nutno věnovat naši plnou pozornost, jakmile se projeví, dokud jsou ještě slabé a lze je snadno rozplést.
Když neuděláme nic proti komplexům, dokud se tvoří, vzrostou, zesílí a upevní se. Když rozumně uvažujeme, víme, že negativní pocity jako hněv, strach a lítost jsou pro nás i společnost nepřijatelné, a snažíme se je potlačit, vyhnat je z dosahu vědomí a zapomenout na ně. Protože se chceme vyhnout utrpení, snažíme se bránit tím, že popíráme existenci těchto negativních pocitů, a máme dojem, že v nás je mír. Ale naše vnitřní útvary stále hledají cestu k svému projevu jako nepříjemné obrazy, pocity, myšlenky, slova nebo chování.
Způsob, jak zacházet s vnitřními útvary, je především nalézt cestu k jejich uvědomění. Při vědomém dýchání si tím můžeme zjednat přístup k některým našim komplexům. Jsme-li si jasně vědomi svých obrazů, pocitů, myšlenek, slov i chování, můžeme si položit otázku: Proč mi bylo nepříjemné, když jsem ho slyšel, jak to říká? Proč jsem mu to řekl? Proč neustále myslím na svoji matku, když vidím tu ženu? Proč se mi nelíbila tato postava ve filmu? Koho jsem kdysi nenáviděl, protože se jí podobá? Takové sebezpytování může postupně vynést vnitřní útvary zahrabané v říši našeho podvědomí.
Když jsme při meditaci vsedě zavřeli dveře i okna smyslového vnímání, vnitřní útvary zahrabané v našem nitru se nám někdy odhalí jako obrazy, pocity nebo myšlenky.Můžeme postřehnout úzkost, strach a nepříjemné stavy, jejichž příčiny nechápeme. Zaměříme tedy na ně pronikavý pohled naší pozornosti a jsme připraveni spatřit tyto obrazy, pocity a myšlenky s veškerou jejich složitostí. Když se začne ukazovat jejich podoba, měli bychom se intenzivně soustředit a nasadit ostré pozorování. Třeba narazíme na tak otřesné věci, že nás to zbaví našeho klidu, radosti a pohody, a nebudeme se možná už tím chtít zabývat.Budeme chtít obrátit svou pozornost k jinému předmětu a úplně přerušit meditaci; snad pocítíme ospalost nebo si řekneme, že budeme raději meditovat někdy jindy. V psychologii se to nazývá odporem. Bojíme se uvést na světlo pocity bolesti,které jsou v nás zasuté, protože by nás trápily. Ale když jsme po určitou dobu pravidelně vědomě dýchali a usmívali se, vyvinuli jsme schopnost tiše sedět a klidně pozorovat svá duševní hnutí. Když nepřerušíme vědomé dýchání a usmívání, můžeme říci: "Ahoj, strachu, už jsi tu zase?“
Jsou lidé, kteří meditují vsedě několik hodin denně, ale nikdy se skutečně nepostaví tváří v tvář svým pocitům. Někteří z nich říkají, že pocity nejsou důležité a že dávají přednost metafyzickému bádání. Netvrdím, že tyto předměty meditace nejsou důležité, ale když se nevyrovnáme se svými životními problémy, není naše meditace příliš hodnotná a nepomůže nám.
Když víme, jak žít v každém okamžiku s jasným vědomím, poznáme, co se děje s našimi pocity a vnímáním v přítomném okamžiku a nedovolíme, aby se tvořily komplexy a usazovaly se v našem vědomí. A když umíme své pocity pozorovat, můžeme nalézt kořeny dlouhodobých vnitřních útvarů a proměnit i ty, jež časem velmi zesílily.
( Podle knihy Thich Nhat Hanha: Cesta k plnému vědomí.)
Buddhisté chtějí nasměrovat svoji mysl do poloh laskavé přízně, soucítění, radosti z úspěchu jiných a harmonie. První z žádoucích poloh mysli, laskavá přízeň-mettá bhávaná – je cílem následujícího krásného cvičení, které doporučují i naší psychiatři. Mettá-laskavá přízeň, znamená lásku ke všem bytostem, ničím nepodmíněnou, nečekající žádnou odměnu, ani pozornost, nezištnou a tak velkou, že se sama chce rozšířit a všechno do sebe zahrnout. Buddhistické mettá bhávaná se do češtiny překládá obvykle jako vyzařování dobrotivosti. Tuto meditaci bychom měli provádět vždycky, když zpozorujeme že se v naší mysli začínají objevovat neprospěšné city, jako zloba,závist,nepřejícnost.
Podle tradice naučil Buddha své následovníky toto cvičení po té, co si stěžovali, že je z meditace vyrušují zlí duchové. Je otázka, jestli to byli zlí duchové, nebo vlastní myšlenky a pocity žáků. Co myslíte?
Popis meditační techniky:
Cvičíme v meditační pozici v sedu, s rovnou páteří, cvicení trvá asi 15 minut a je hezké cvičit ho společně ve skupině. Začínáme tradičním rituálem, kterým prosíme Buddhu (Osvíceného),Dharmu(Nauku) a Sanghu(Společenství následovníků učení Buddhy) o ochranu: Buddhovi vzdávám respekt a úctu, Dharmě vzdávám respekt a úctu, Sangze vzdávám respekt a úctu. Tyto tři věty se obvykle třikrát opakují.
Požádáme o odpuštění všechny bytosti, kterým jsme v životě ublížili.
Odpustíme všem, kdo někdy ublížil nám.
Odpustíme sami sobě to, čím jsme si sami kdy ublížili.
Vybavíme si situaci, kdy jsme prožili něco šťastného a příjemného. Měla by to být vzpomínka na klidné štěstí, nespojovaná se sexem, ani alkoholem. Při dalších meditacích se můžeme vracet vždy k této situaci, už si ji budeme dobře vybavovat. Představu tohoto krásného prožitku si spojíme s přáním: Ať jsem šťastná, ať je mi dobře.
Nyní si vybavíme situaci, kdy jsme někomu pomohli a udělalo to radost i nám. Zase by to měla být situace klidná. Vybavme si pocit laskavosti, který naše jednání provázel.
Teď v duchu posílejte laskavou dobrotu směrem dopředu a řekněte:
Ať jsou všechny bytosti přede mnou šťastné, ať žijí v lásce, harmonii, míru, bez záští, ať je jim dobře!
Posílejte laskavou dobrotu směrem dozadu a řekněte:
Ať jsou všechny bytosti za mnou šťastné, ať žijí v lásce, harmonii, míru, bez záští, ať je jim dobře!
Posílejte laskavou dobrotu směrem napravo a řekněte:
Ať jsou všechny bytosti napravo ode mne šťastné, ať žijí v lásce, harmonii, míru, bez záští, ať je jim dobře!
Potom posílejte laskavou dobrotu směrem nalevo, nahoru, a pod sebe, vždycky se stejným prosloveným přáním.
Posílejte laskavou dobrotu všemi směry současně.
Pošlete laskavou dobrotu nějaké konkrétní žijící osobě, bez zištných nebo erotických myšlenek.
Řekněte větu Ať jsou všechny bytosti šťastné!
Meditaci zakončete přáním sobě samému: Ať jsem šťastná, ať je mi dobře!
Úryvek z knihy André van Lysebetha : Jóga. Čtení o józe:
Meditace - ztráta času?
V mentální józe stejně jako v józe tělesné je základní a téměř jedinou podmínkou úspěchu pravidelnost. Je třeba si vyhradit určitý okamžik ve svém časovém rozvrhu na meditaci a provádět ji každý den, pokud možno vždy ve stejnou dobu. Že máte spoustu neodkladných povinností? Že jste zahlceni prací a vězíte po krk v potížích?
Jakkoli neodkladná může být ta povinnost, meditování je nutné k tomu, abyste uvolnili větší síly a mohli čelit situaci, a pak vás jako zázrakem napadnou nečekaná řešení.
Své problémy řešívají elegantně a účinně stále stejní lidé a stejně tak stále stejní lidé se bohužel topí v nesčetných těžkostech a zabředají do nich stále hlouběji a hlouběji. Zdánlivě vás meditace připravuje o část vašeho drahocenného času, ale je to taková ztráta času opravdu?
Podívejte se na dva sekáče. Jeden pracuje urputně a bez přestávky. Celý zpocený se taktak zastaví, aby se najedl, a když se rozhlédne kolem, tak jen proto, aby viděl, kolik mu toho ještě zbývá pokosit, a to, co udělal od úsvitu, mu připadá nedostatečné. V poledne ho už bolí všechny svaly, obličej se bolestně stahuje křečí, nevydrží a do večera se zhroutí.
Zato jeho soused pracuje uvolněně a nepospíchá. Často se zastavuje, vytahuje z kapsy brousek a pečlivě brousí kosu. Zkušeným palcem zkoumá ostří, a když je pěkně nabroušené, pouští se znovu do práce vznosným a širokým pohybem. Tráva padá se zvukem připomínajícím mačkání papíru a kosa si prosekává cestu jako loď,rozčesávající vlny. Paže, která ji vede, si odpočala během broušení,a přestože se ten člověk tak často zastavuje, než padne noc, pokosí toho dvakrát víc než jeho soused. Večer po práci bude zdravě unaven, ale ne vyčerpán.
Přestaňte být jako ten sekáč, který si nedopřeje ani čas na nabroušení kosy. Bruste každý den svou mentální kosu meditací. Věřte, že to mohou dělat všichni,lidé hodně zaměstnaní zejména.
Současná hektická doba nás ovlivňuje na každém kroku. Jsme obklopeni čím dál větším množstvím věcí, které na nás útočí, tváří se lákavě a nezbytně, ze všech stran jsme atakováni nabídkami lepší životní úrovně. Ještě více jsme zahlcováni informacemi všeho druhu, které nejsme schopni vnímat, natožpak zužitkovat. Máme možnosti cestovat, podnikat, užívat si....
Taky naše práce si na nás dělá stále větší nároky, chceme-li ji zodpovědně zvládat, nebo třeba jen udržet si zajímavé pracovní místo. Ještě obtížnější je situace ambiciózního podnikatele, který nedokáže vystoupit z rozjetého vlaku.
Náš osobní život, vztahy k rodině a přátelům, přichází v této situaci zkrátka. Na své nejbližší máme málo času a přestáváme jim dávat dost pozornosti i když na druhé straně ji od nich vyžadujeme stále víc. Nemáme čas se uvolnit, zastavit se a rozhlédnout se. Nevnímáme ve svém okolí projevy stáří, nemocí a utrpení a o to hůř je pak snášíme, když dolehnou přímo na nás.
Není divu, že každodenní opakované stresy se podepisují na naší kondici, náladách i na zdravotním stavu. Neurózy a psychosomatické nemoci se šíří stále víc a my neznáme jejich příčiny, nejsme zvyklí pracovat se svou myslí
Dnešní člověk se stává extrovertem, jeho pozornost je téměř výlučně zaměřená ven. Považujeme za nezbytné vydělávat stále víc, vlastnit víc věcí a dopřávat si příjemnější zážitky. Myslíme si, že si tak vytváříme podmínky ke štěstí. A to je obrovský omyl. Naopak, tím děláme všechno pro to, že budeme nešťastnější, protože takto se odvracíme od svého vnitřního života, od svých kořenů. A stále nám něco bude chybět.
Aby člověk našel štěstí, aby žil naplno a mohl řešit své denní problémy bez úhony, musí obnovit přerušené pouto sám se sebou. Proto meditujme každý den. Pojednání, které jste si teď přečetli si dalo za cíl osvětlit pojem meditace ze všech stran a taky do hloubky. Možná, že pro někoho nebylo dost srozumitelné, možná místy bylo zbytečně odborné, někoho mohly odradit dlouhé citace starých textů. Mrzí mě to a prosím, zapomeňte na všechno, co jsem napsala v předchozích kapitolách.
Sedněte si do meditační pozice a začněte meditovat. Nevadí, že jste v józe začátečníci, nebo že jste ještě nezačali. Nevadí, jste-li úplně nezkušení, nebo naopak už moc staří. Vezměte si k ruce návod , který jsem popsala v bodě 4.5. a meditujte podle něj. Tuto základní techniku-sledování dechu na úrovni tělesných počitků, lze doporučit jako bezpečnou i pro začínající.
Zkuste po prvé jen pět minut, později pomalu prodlužujte a seďte každý den. Sedněte k meditaci taky, kdykoliv Vás život zaskočí obtížnou situací, nevrhejte se hned do překotných činností. Váš život se zlepší už po praxi několika dní, toto cvičení vám pomůže zvládat každodenní obtíže. Možná se později inspirujete ještě jinou meditační technikou, n.př. z knihy nebo od učitele, kterého potkáte. Spoléhejte se na svoji intuici a nenásilně pokračujte.
Západní člověk je natolik zaměřen směrem ven, že i když se chce obrátit k vnitřnímu životu, očekává pomoc zvnějšku, hledá mistra a podřizuje se. Mistr nám může ukázat cestu, ale pracovat musíme sami-žák by měl vstát od mistrových nohou a jít. Časem dojdeme k poznání, že náš skutečný mistr je v nás samých. Nebojte se, pokud nejste psychicky nemocní, můžete meditovat sami. V pozici relaxujte a nepřetahujte se. Průběžně sledujte, jak dodržujete mravní zásady, jamu a nijamu, nebo křesťanské desatero. Mravný život je pro meditujícího člověka důležitý, stejně jako střídmost v jídle a požitcích. Meditační techniky bychom ale neměli příliš střídat. Je třeba začít některou jednoduchou a pokusit se ji dokonale zvládnout, možná bychom se mohli spokojit s jednou pro celý život.
Myslím, že je dobré, nabídnout meditační techniku v kurzech hathajógy i pro úplné začátečníky. Ti, kdo k meditaci inklinují, budou ji cvičit i sami doma a těm ostatním prospěje alespoň zklidnění při společných lekcích a také výdrž v meditační pozici v sedu s rovnou páteří. Možná, že jsem teď agitovala až příliš, předpokládám, že meditace v klidu nevyhovuje úplně všem. Praktičtí lidé třeba půjdou cestou karmajógy a svými nepřipoutanými činy prospějí nejen okolí, ale i sobě. Někomu třeba bude vyhovovat meditace v chůzi, nebo pohybu, které jsem tu ani nezmínila.
Nebojme se meditovat. Zklidníme se, vyjasníme si postoje k životním hodnotám, podíváme se s odstupem na své problémy a začneme citlivěji reagovat na potřeby jiných lidí. Budeme taky čím dál lépe poznávat sami sebe, své myšlenky i vlastnosti a budeme moci zlepšovat svoji mysl a to, co děláme, budeme dělat s lepší koncentrací a menším úsilím. Budeme vzdorovat ranám osudu a dosáhneme štěstí v každé situaci, protože si uvědomíme, že zdroj míru, jasu a radosti máme stále sami v sobě. Na závěr bych ještě ocitovala svoji učitelku jógy, Marušku Vorlovou :
“Plody vnitřního míru a harmonie nás vedou zákonitě k životnímu nadhledu, jenž umožňuje žít život v moudrosti a lásce. Toužíme-li žít život opravdu svobodně, bude naším cílem učinit tento prožitek základnou všech aktivit, neboť vnější podmínky našeho života jsou do značné míry odrazem našeho životního stavu. Tak získává náš život jasný, smysluplný směr, od chaosu a roztříštěnosti k harmonii a celistvosti.”
Literatura:
Anonym: Oblak nevědění. Jiří Vacek, Praha 1999
Bartoňová, Milada a kol.: Jóga od staré Indie k dnešku. Avicenum, Praha 1971
Bratr Vojtěch od sv.Hedviky: Vcházím v nepoznané. Karmelitánské nakladatelství , Kostelní Vydří 1992
Grün, Anselm: O mlčení. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994
Jandourek, Jan: Tomáš Halík. Portál, Praha 1997
Lassale, Hugo M. Enomiya: Zenová meditace. Cesta, Brna 1995
Lysebeth, André van: Čtení o józe. Argo, Praha 1999
Nešpor, Karel: Uvolněně a s přehledem. Grada, Praha1998
Ottama, Ashin: Základní typy spirituální praxe. Buddha Mangala, Praha 1999
Satyananda swami: Meditations tantriques. Satyanandashram, Paris 1983
Šankaračarya: Drg –dršya-viveka
Štampach, Ivan: Život, duch a všechno. Sursum, Tišnov 1993
Tänzin, Gjamccho,14. dalajlama: Úvod do Buddhismu. Dharma Gaia, Praha 1999
Thich Nhat Hanh: Cesta k plnému vědomí. Pragma, Praha 1999
Tomáš, Eduard: Umění klidu mysli. Cesta, Praha 1990
Zbavitel,Dušan: Starověká Indie. Panorama, Praha 1985
Obsah:
1.2. Mysl jako zdroj poznání. 3
1.4. Naše mysl má velké možnosti. 9
2.1. Křesťané otevírají okna na východ. 13
2.4. Jóga a zen pro dnešní křesťany. 21
3.1. Pataňdžali spojuje jogíny různých směrů. 26
3.2. Swami Satyananda Sarasvati – učitel meditace. 27
3.3. Pomáhají emoce meditaci? 29
3.4. Rozum vždycky neznamená nadřazenost 31
4.1. Několik vět o Buddhově nauce. 44
4.3. Základní typy buddhistické meditace. 48
