Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy
Trenérská škola
Závěrečná práce
Mechanizmy dýchání v józe
Konzultanti: Vedoucí práce:
Doc.PhDr.Jaroslav Potměšil, Csc. Ing. Jan Knaisl
MUDr. Jaroslav Šedivý
Doc. Dr. František Véle, CSc.
Doc.MUDr. Vránová Jana, Csc. Zpracoval: Josef Trojánek
Obsah:
Dechová nedostatečnost a dechová rezerva. /dndr/
Poddajnost plic a hrudníku. (pph)
Odpor plic /opl/
Pneumotorax. /pnm/
(Přestup kyslíku a kysličníku uhličitého)
Přenos kyslíku /pkk/
Přenos kysličníku uhličitého /pku/
Krční uzávěr - džalandhara bandha /kdb/
Spodní uzávěr - múla bandha /sum/
Břišní uzávěr - uddíjána bandha /buu/
Velký uzávěr - mahá bandha - traja bandha /bum/
Fáze kontrolovaného výdechu - réčaka /fkv/
Úvaha: „prána“ jako pojem /upp/
Úvaha: „nádí“ jako kanálky pro vedení „prány“/nkp/
Úvaha: „prána“ jako negativní ionty /pni/
Úvaha: léčivé účinky „prány“ /lpr/
Úvaha: normální klidové dýchání /nkd/
Úvaha: neusilovné hluboké klidové dýchání /nhd/
Úvaha: usilovné hluboké klidové dýchání - hyperventilace /úhd/
Úvaha: jógové ( vědomé, pomalé) klidové dýchání /jkd/
Úvaha: rytmicita dýchání /rdh/
Závěr úvahy: normální hluboké a jógové dýchání /znj/
Úvaha: působení na plicní sklípky /pnp/
Úvaha: prokrvení vnitřních orgánů /pvg/
Úvaha: tlakové poměry /tpm/
Úvaha: vliv na složení dýchacích plynů /sdp/
Úvaha: vliv na acidobázickou rovnováhu organizmu /acr/
Úvaha: vliv dechových uzávěrů /vdu/
Úvaha: dechové centrum a vegetativní nervový systém /dcv/
Úvaha: dýchání a vegetativní nervový systém /dvn/
Úvaha: nebezpečí na úrovni fyzických regulačních systémů /nf/
Úvaha: nebezpečí na úrovni psychických regulačních systémů /np/
Závěr /zrv/
Literatura
Dýchání je jednou z nejdůležitějších funkcí našeho organizmu. Jeho základním úkolem je výměna dýchacích plynů, čímž udržuje naše tělo při životě. Lidský organizmus ovlivňuje ale ještě v mnoha dalších směrech.
Naše tělovýchovné pedagogické procesy se dechem příliš nezabývají. Naproti tomu v józe je dýchání jedním ze základních pilířů. Používá se zde velmi široká plejáda dýchacích technik a na vrcholu stojí jógové dýchání označované jako „pránájáma“.
Působení jednotlivých druhů dýchání je různé a názory na ně se v literatuře ne vždy zcela shodují. Je samozřejmě možné přijmout a procvičovat jednotlivé dechové techniky zcela mechanicky, tak jak je popisuje literatura. Pokud však chceme alespoň trochu pochopit hlubší principy, proč a jak ta která z metod působí, je třeba se nejdříve blíže seznámit s fyziologií dýchání.
Musíme si ovšem uvědomit, že nauka o dechu prezentovaná východní fílozofií vznikala dávno před Kristem na zcela jiné úrovni poznání a s naprosto odlišným cílem.
Cílem mé práce bylo najít souvislosti mezi původními názory východní filosofie na jógové dýchání a poznatky současné vědy o dýchání. Prvá kapitola je kompilací literárních informací o fyziologii dýchání. Ve druhé kapitole je uveden literární přehled názorů na základní prvky jógového dýchání - pránájámu (pránu, dechové zádrže, uzávěry a fáze dechu) z pohledu východní filozofie. Třetí kapitola je stěžejní částí mé práce. Vyjadřuji zde svůj vlastní názor ve snaze vysvětlit základní postupy jógového dýchání - pránájámy na základě informací shromážděných v předchozích dvou kapitolách. Současně je zde poukázáno na možnost zdravotního poškození při neuváženém unáhleném nácviku pránájámy.
Dýchání je základní proces organismu, bez kterého by život nemohl existovat. Dýchací systém má následující funkce:
- vlastní dýchací funkce /respirativní/
.přívod kyslíku z atmosféry do těla a odvod CO2 , H2O opačným směrem
- ostatní /nerespirativní/ funkce
. vznik a formování zvukového projevu
. ochrana organismu před vniknutím škodlivin (antibakteriální účinky)
. podílí se na regulaci teploty organismu,
. podílí se na defekaci (vyprazdňování střevního obsahu) a mikci (močení)
. plíce působí i jako filtr v krevním oběhu, zachytávají se zde z venozní krve přicházející malé tromby dříve, než se mohou dostat do arterií velkého oběhu a ucpávat je - ohrožovat tak mozek a srdce. (Průměrem plicních kapilár je dána velikost částeček, jež mohou plicním řečištěm volně procházet. V důsledku přeplnění plic krví a tím i rozevřením plicních kapilár může být filtrační schopnost plic snížena. Rovněž spojky mezi tepnami a žílami umožňují některým částečkám, o velikosti až 400μ, projít plícemi. Filtrační funkce se uplatňuje při zachytávání embolů a při fyziologickém zachytávání krevních elementů.
. plíce jsou krevní zásobárnou
. plíce se podílí i na funkci krevního objehu
. v plicích jsou i receptory důležitých reflexů
. plíce se podílí na vodním a elektrolytovém hospodářství
. plíce se účastní na regulaci acidobázické rovnováhy
. plíce mají významnou úlohu v přijímání a vylučování některých těkavých látek (např. inhalační anastetika - látky vyvolávající znecitlivění)
. v plicích je řada faktorů účastnících se srážení krve i protisrážlivých mechanizmů
. v plicích je řada biologicky aktivních látek: histamin „pomalu působící látka“ (SRS), serotonin, kininy, katecholaminy, prostaglandiny
. plíce se aktivně účastní při tukovém metabolismu, zejména při novovytvoření fosfolipidů. Tato jejich funkce zřejmě souvisí s existencí plicního surfaktantu.
Cestu dýchacích plynů z ovzduší si můžeme rozdělit na několik etap:
. vnější dýchání (plicní ventilace) - výměna vzduchu mezi zevním prostředím a plícemi,
. výměna plynů v plicích (přestup kyslíku z plicních sklípků – alveolů) do krevních kapilár při současném přechodu kysličníku uhličitého v opačném směru na principu difúze,
. transport dýchacích plynů krevní cestou z plic k buňkám a naopak,
. tkáňové dýchání - prostup dýchacích (někdy nazývaných krevních) plynů mezi krví a tkáněmi, využití kyslíku v buňkách.
Dýchací ústrojí z hlediska ventilace dělíme na dýchací cesty a plicní parenchym (tkáň zajišťující vlastní funkci plic, to je výměnu plynů mezi vzduchem a krví). Horní dýchací cesty začínají nosní případně ústní dutinou, pokračují nosohltanem, hltanem, průdušnicí, která se v hrudní dutině dělí na dvě průdušky a ty vstupují do pravé a levé plíce. Plíce jsou párový orgán. Pravá plíce má tři laloky , levá plíce dva. Průdušky se dále dělí s určitou pravidelností postupně vždy na dvě další větve o menším průřezu a délce a nakonec přecházejí v drobné průdušinky. Těchto dělení bývá 17 až 27. Jako průdušinky (bronchioly) označujeme dýchací cesty zhruba pod 1 mm průměru. Průdušinky se rozvětvují v alveolární chodbičky a ty přecházejí v plicní sklípky, které vytvářejí vlastní funkční plochu plic o velikosti cca 80 -100 m2. Jejich velikost je asi 0,25 mm a počet dosahuje u člověka cca 300 miliónů.
Složení vzduchu v %
==========================================================================
Vzduch O2 CO2 N2
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
atmosférický 20,94 0,04 79,02
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
vydechovaný 16,3 4,0 79,3
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
alveolární 14,0 5,6 80,4
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úbytek kyslíku ve vdechovaném vzduchu v klidu je 4 - 4,5 %. Podobně přírůstek oxidu uhličitého je asi 3,5 - 4 %.
Při poklesu obsahu O2 pod 12 % v nadechovaném vzduchu se projevují obtíže a při poklesu pod 7 % dochází k dušení. Může k tomu dojít v uzavřených prostorách vydýcháním O2, nebo ve velkých nadmořských výškách. Ve 4 000 m nad mořem klesá parciální tlak (i při podílu kyslíku 21 %) tak, jakoby v nížinách klesl podíl kyslíku na 12 %.
Vliv CO2 je samozřejmě opačný. Jeho obsah je normálně 0,3-0,4 %. V uzavřeném prostoru jeho podíl stoupá a je ukazatelem vydýchání atmosféry. Při 5 % dochází k pálení očí, při 10% se projevují značné dýchací obtíže snesitelné po dobu 10 minut a při 18 % přichází okamžitá smrt.
Množství vzduchu v dechovém ústrojí jsou přesně definována. Rozlišujeme čtyři objemy a čtyři kapacity. Plicní objemy se navzájem nepřekrývají, zatím co plicní kapacity zahrnují více objemů. Množství vzduchu, které nadechneme při jednom nádechu se může značně měnit a označujeme ho jako dechový (respirační) objem (DV). V klidu bývá 300 až 500 ml, při tělesné zátěži 2 až 3 l. Část vzduchu, který nadechneme nad klidový vdech nazýváme inspirační rezervní objem (IRV). Po klidovém výdechu můžeme vydechnout další množství vzduchu tzv. exspirační rezervní objem (ERV). Množství vzduchu, které zůstane v plicích ještě po maximálním výdechu se nazývá reziduální objem (RV). Vitální kapacitou (VC) nazýváme maximální množství vydechnutého vzduchu po maximálním nádechu. Připočteme-li k vitální kapacitě reziduální objem, dostaneme celkovou (totální) kapacitu (TC). Inspirační kapacita (IC) je maximální množství vzduchu, které můžeme nadechnout po klidném výdechu. Vzduch, který zůstává v plicích po klidném výdechu nazýváme funkční reziduální kapacitou plic (FRC). Dechová rezerva ( DR) je rozdíl mezi vitální kapacitou a dechovým objemem (VC -VT). Průměrné hodnoty plicních objemů dospělých a jejich grafické znázornění je na obrázku.
Dechová frekvence (DF) v klidu je v průměru u mužů 16, u žen 18 dechů za min (u trénovaných méně). Minutová ventilace (V.) je množství vzduchu, které projde plícemi za jednu minutu a je dána dechovou frekvencí a hloubkou dechu. V klidu je minutová ventilace cca 8 l/min při dechové frekvenci 16 x za min a dechovém objemu 0,5 l . Při zátěži stoupá až na hodnoty 100-160 l/min (např. při dechové frekvenci 40 l/min a dechovém objemu 4,0 l).
IRV inspirační rezervní objem 2,5 l
DV dechový /respirační/ objem 0,5 l
ERV exspirační dechový objem 1,0 l
VC vitální kapacita 4,0 l
RV reziduální objem 1,0 l
TC celková /totální/ kapacita 5,0 l
IC inspirační kapacita 3,0 l
FRC funkční reziduální kapacita 2,0 l
DR dechová rezerva (VC -VT) 3,5 l
Pro potřeby organismu je důležité zajistit potřebné množství kyslíku a zbavit se kysličníku uhličitého. Většinou toho dosahujeme využitím dechové rezervy, to je zvětšením dechového objemu, a to spíše z IRV než z ERV . Částečně též zvýšením dechové frekvence.
0. dýchání v klidu, I. zvětšený nádech do inspirační oblasti, II. zvýšení dechové frekvence, III. zvětšený nádech do inspirační i expirační oblasti při současném zvýšení dechové frekvence, IV. vysoké zvyšování dechové frekvence způsobující posun do inspirační oblasti a snižování dechového objemu
Za mechaniku dýchání považujeme fyzikálně-biologickou podstatu procesu výměny vzduchu mezi zevním prostředím a plicními sklípky. Ta je zajišťována změnami objemu plic. Při vdechu vstupuje vzduch dýchacími cestami do plicních sklípků /alveolů/ a při výdechu se sklípkový /alveolární/ vzduch vrací do atmosféry.
K výměně plynů dochází v plicních sklípcích, které se objevují prvně ve stěně respiračních bronchiolů a proto tato část tvoří hranici mezi dýchacími cestami a vlastním dýchacím ústrojím. Dýchací cesty, ve kterých neprobíhá výměna plynů, nazýváme anatomický mrtvý prostor.
Plíce nejsou nikde spojeny s hrudní stěnou. Jsou pokryty poplicnicí a stěny hrudníku pohrudnicí. Štěrbina mezi nimi je vyplněna nepatrným množstvím tekutiny, která umožňuje plicím sledovat pohyby hrudníku a tím i vlastní ventilaci plic. Jedná se o ideální spojení plic s hrudníkem pomocí dvou hladkých, vlhkých povrchů poplicnice a pohrudnice, které umožňuje roztahování plic hrudníkem a bránicí za současného klouzání obou blan po sobě. Bolestivě se projevuje tento pohyb jen při poruše hladkosti uvedených blan, což bývá při jejich akutním zánětu nebo i po něm, když došlo k jejich místním srůstům. Zvlášť bolestivě se pak projevují při prudších pohybech bránice a hrudníku např. při zakašlání.
A. při pohledu z předu, B. plně - maximální nádech, B. čárkovaně - maximální výdech
Vstup vzduchu do plic je zajištěn aktivní činností dýchacích svalů, které rozepnou hrudník. Protože mezi hrudníkem a plícemi je jen malá štěrbina vyplněná tenkou vrstvičkou tekutiny, sleduje povrch plic vnitřní stěnu hrudníku. Plíce zvětšují svůj objem, vzniká v nich podtlak a vnější vzduch je nasáván do plicních sklípků. Nádech je tedy vždy aktivní.
Při klidném dýchání je výdech pasivní. Dochází k němu samovolným smrštěním elastických struktur hrudníku a plic, jakmile přestane působit síla nádechových svalů. Při aktivním výdechu ( např. při usilovném výdechu nebo při kašli) se kontrahují svaly výdechové. Vnitřní mezižeberní svaly zmenšují průměr hrudníku, kontrakce břišních svalů stlačuje břišní obsah a vytlačuje bránici nahoru a tím zmenšuje podélný rozměr hrudníku.
Dýchání pomocí bránice nazýváme břišní - abdominální a dýchání pomocí svalů mezižeberních nazýváme dýcháním hrudním - žeberním - kostálním. Z obou svalových systémů, zajišťujících vdech, stačí i jeden k udržení ventilace nezbytné pro život. Za normálních podmínek by se u lidí mělo uplatňovat stejnoměrně dýchání smíšené. Převaha jednoho typu dýchání může poukazovat na poruchu ve druhé složce.
Poruchou mohou být oslabené nebo atrofované dýchací svaly, způsobené trvale opakovanými špatnými dýchacími návyky, například jednostranným zatěžováním monotónní prací, nevhodným sezením, nesprávnou chůzí ... Příčinou poruchy ventilace mohou být i poruchy kostní stavby hrudníku ( deformity páteře, žeber, hrudní kosti či kloubních spojení omezujících pohyblivost hrudníku), porušená inervace svalů, zánětlivé či degenerativní procesy ve svalech.
Ženy dýchají převážně horním žeberním dýcháním. Vysvětluje se to značně omezenou možností břišního dýchání v těhotenství, což se potom přenáší jako nesprávný návyk do dalšího života a má za následek pozdější zdravotní problémy v oblasti podbřišku. Muži naproti tomu dýchají omezeně v oblasti hrudníku a tomu se zase připisuje častější výskyt srdečních problémů u mužů.
Při dýchání se plíce nerozpínají všude stejně. Nejvíce se rozšiřují okrajové části. Málo promývané jsou oblasti naléhající na málo pohyblivou část hrudníku, především jsou to plicní hroty, zadní povrch a mezihrudní oblast. Je proto nutné prodýchávat tyto oblasti soustavným cíleným cvičením. Rozpínání plic při vdechu je provázeno i roztahováním drobných větví průdušek.
Všechen vzduch, který nadechneme , se celý nedá pro vlastní dýchání využít, neboť se nedostane do plicních sklípků. Jeho část zůstává v tak zvaném mrtvém prostoru (nos, ústa, nosohltan, hrtan, průdušnice, průdušinky), který zejména při klidném mělkém dýchání podstatně snižuje využití nadechnutého vzduchu. Objem mrtvého prostoru činí cca 150 ml u dospělého člověka. Při dechovém objemu 500 ml se tedy do plicních sklípků dostane jen 350 ml a při nádechu 300 ml pouze polovina nadechnutého vzduchu. Aby byla uspokojena příslušná potřeba kyslíku i při malých dechových objemech, stoupá obvykle dechová frekvence, což při větších nárocích zbytečně neúměrně namáhá dýchací svaly. Je proto účelné dýchat hlouběji a to v klidu i při tělesné zátěži. Obdobně se projevuje přístrojový mrtvý prostor např. prostor dýchací masky.
Kromě již zmíněného anatomického a přístrojového mrtvého prostoru, existuje ještě alveolární mrtvý prostor, což představuje objem alveolů, které nejsou prokrvovány (perfundovány). Součet těchto prostorů se nazývá celkový (efektivní, fyziologický, funkční) mrtvý prostor.
Zvyšování dechové frekvence může vést ke snižování dechového objemu a snižování minutové i alveolární ventilace. Tím se relativně zvyšuje fyziologický mrtvý prostor, což může vést k dušnosti (dyspnoe).
Čím větší je alveolární mrtvý prostor při stejné ventilaci plic, tím nižší je v arteriální krvi parciální tlak kyslíku a vyšší parciální tlak kysličníku uhličitého. K tomu, aby se parciální tlaky v krvi mohly znormalizovat, musí se ventilace plic zvýšit.
Alveolární vzduch se svým složením liší od vzduchu nadechovaného. Při vdechu se vzduch nasytí vodními parami a ohřeje na tělesnou teplotu (tím zvětší svůj objem) a po proniknutí do alveolů se smísí se vzduchem v nich obsaženým (reziduálním). Vzduch v alveolách má oproti nadechovanému nižší obsah kyslíku a vyšší obsah kysličníku uhličitého a tím i nižší parciální tlak kyslíku a vyšší parciální tlak kysličníku uhličitého. Výdech, až do počátku dalšího nádechu, je z hlediska výměny plynů obdobný zástavě dechu. Během výdechu ubývá v alveolárním vzduchu kyslíku a přibývá kysličníku uhličitého. Parciální tlaky kolísají v alveolárním vzduchu poměrně málo.
Alveolární ventilace je jen ta část minutové ventilace, která se účastní výměny plynů v plicích. Adekvátnost alveolární ventilace posuzujeme podle toho, zda a jak odpovídá metabolickým potřebám organismu. Nedostačuje-li metabolickým potřebám organismu, označuje se jako hypoventilace a přesahuje-li potřeby, mluvíme o hyperventilaci.
Při běžných úvahách se vychází z předpokladu, že alveolární ventilace je rovnoměrná, že všechny alveoly se současně a rovnoměrně plní a vyprazdňují. Ve skutečnosti tomu tak není ani u
zdravého člověka a u některých onemocnění plic může být tato nerovnoměrnost značná. Nerovnost plnění jednotlivých alveolů je ovlivněna místními rozdíly v plicní poddajnosti nebo v plicním odporu. V důsledku toho jsou pak některé alveoly ventilovány více jiné méně.
Při ventilačních poruchách (omezení přívodu vzduchu do plic) dochází k hypoxii (nedostatku O2) a hyperkapnii (přebytku CO2). Při úplném uzávěru dýchacích cest (např. vniknutím cizího tělesa nebo vody) dochází k dušení. Dostavuje se zvýšené ventilační úsilí, zvýšení srdeční činnosti doprovázené zvýšeným krevním tlakem (na základě stimulace tlakových receptorů a hemoreceptorů). Postupující nedostatek kyslíku vede k arytmii a konečně k zástavě činnosti dýchacích svalů.
Doba přežití je dána zásobou kyslíku v těle, která je velmi malá. U dospělého člověka se odhaduje na 2 500 ml. Z toho je v krvi 40% ( 1 000 ml, 900 vázáno na hemoglobin, 100 ml rozpuštěno v plazmě), v plicích 40 % (1000 ml) a ve tkáních 20 % (500 ml). Spotřeba kyslíku je 0,3 l/min. Nedostatek kyslíku se projeví nejdříve u mozkových buněk. Udává se, že již po 5 minutách dochází k nevratnému poškození mozku. Při záchraně však nestačí obnovit pouze ventilaci plic, ale je nutno se postarat též o krevní oběh.
Vázne - li z nějakého důvodu alveolární ventilace, např. při zástavě dechu, úmyslném zadržení dechu, při usilovném cvičení, při plavání ... , dochází k hromadění CO2 v krvi, vzniká hyperkapnie, klesá pH krve a nastupuje respirační acidóza. Při větším koncentračním spádu mezi parciálním tlakem CO2 v krvi a alveolárním vzduchem, např. při hlubokém usilovném dýchání zejména v klidu, dochází k velkému úbytku CO2 z krve, vzniká hypokapnie, stoupá pH krve a nastupuje respirační alkalóza. V obou případech vznikají nepříjemné pocity. Hyperkapnie se projevuje návaly tepla, dostavuje se nouze o dech , vzniká potřeba hlubokého nádechu. Hypokapnie bývá provázena bolestí hlavy, někdy svalovými křečemi a zástavou dýchání.
Nedostatečná ventilace, slabé prokrvování plic (perfúze), narušená difúze způsobují nedostatek O2 v arteriální krvi, nedostatečné zásobování tkání kyslíkem - hypoxii.
Částečky vdechované do plic pronikají v závislosti na velikosti do různé hloubky plic. Ty nejmenší o velikosti 0,5 - 0,2 μm se mohou dostat až do alveolů. Částečky z alveolů mohou přejít do krve, nebo lymfatickými cestami do lymfatických uzlin, nebo mohou být vypuzeny zpět dýchacími cestami. Ve všech případech, podle chemické či biologické povahy, může dojít nejprve k fagocytóze. Způsob transportu částeček dýchacími cestami je umožněn tím, že všechny dýchací cesty včetně alveolů jsou za normálních okolností pokryty vrstvičkou kapaliny. Řasinkový epitel, který lze prokázat od terminálních bronchiolů, udržuje vrstvičku kapaliny v neustálém pohybu směrem ven z těla, proto je v této části odplavování vzniklých částeček poměrně rychlé (hodiny). Očišťování alveolů může trvat dny až roky. K vypuzení většího množství hlenu napomáhá kašel.
Bránice je se srdcem jedním z nejvýkonnějších a nejaktivnějších svalů v těle. Pracuje bez přestání a odpočívá jen mezi výdechem a nádechem, proto má mimořádnou hodnotu zadržování dechu při prázdných plicích. Je to jediný moment, kdy je možné bránici vědomě relaxovat.
Bránice hraje základní roli při dýchání:
při nádechu bránice klesá, zplošt'uje se a působením tohoto tlaku se spodní část duté žíly plní krví pocházející z trávicí soustavy prostřednictvím jater. Během této doby rozšíření hrudní dutiny vytváří podtlak v hrudníku a v plicích, který nasává též krev do pravé síně.
při výdechu se bránice v hrudním koši pohybuje vzhůru a díky tomu se vypudí využitý vzduch. Krev, která byla v prvé fázi nasáta do plic, kde se zbavila plynných odpadů a obohatila se kyslíkem, je vháněna do levé síně.
Bránice a srdce jsou nejdůležitější a nejaktivnější svaly v těle. Můžeme tvrdit, že bránice je druhé srdce, stejně významné jako první. Bránice nasává vzduch do plic a chová se též jako sací čerpadlo na žilním (venózním) oběhu. Navíc bránice při svém vertikálním pohybu způsobuje velmi účinnou rytmickou trvalou masáž břišních orgánů a podporuje tak jejich správnou funkci.
V józe se velká důležitost přikládá dokonalé relaxaci. Během relaxačních cvičení totiž pečlivě uvolňujeme veškeré svalstvo údů a trupu, ale dokud pokračujeme v dýchání, četné a důležité svalové skupiny ještě pracují. Teprve když se bránice dostane do horní polohy na konci normálního výdechu (tedy nenásilného), jsou uvolněny všechny svaly dýchacího ústrojí.
V určitých situacích se může dostavit subjektivní prožitek dechové nedostatečnosti, spojený s pocitem dušení, nedostatku vzduchu tzv. „dyspnoe“. Postižený se pak snaží zvýšit plicní ventilaci všemi možnými způsoby (použitím pomocných dýchacích svalů) a současně snížit nároky na ventilaci (zastaví se, odpočívá). Dyspnoe vzniká nepoměrem mezi nároky organismu na kyslík a mezi možnostmi dechového ústrojí. Může tedy vzniknout i u zdravých lidí při maximálních zatíženích, to je při vysokých nárocích na ventilaci. Prakticky se jedná o to, že již nestačí dechová rezerva. Dechová rezerva je dána rozdílem mezi maximální a klidovou minutovou ventilací. Maximální minutová ventilace se stanoví jako čtyřnásobek maximálního objemu naměřeného při intenzívním hlubokém dýchání za 15 s. U trénovaných lidí dosahuje maximální minutová ventilace až 120 l/min.
Ke snížení dechové rezervy může dojít:
omezením schopnosti zvýšit ventilaci. Příčinou mohou být ochablé dýchací svaly v důsledku nesprávného omezeného dýchání, což je dnes u většiny lidí. Ve větší míře se vyskytuje u všech onemocnění plic a hrudníku, které vedou ke snížení ventilační schopnosti,
při již zvýšené klidové ventilaci. Vyskytuje se u metabolické acidózy, chronické hypoxie, thyreotoxikózy (soubor projevů zvýšené činnosti štítné žlázy), při srdečním selhávání ( zde se podílí jak zvýšená ventilace tak zhoršení ventilační schopnosti plic),
kombinací obou předchozích.
Dechovou rezervu je možno naopak zvýšit tělesným cvičením a zejména vhodnými dechovými cvičeními.
Poddajnost plic a hrudníku (pph)
Hrudník i plíce jsou pružné. Rozepneme-li je působením síly dýchacích svalů, vrátí se do původní polohy, přestane-li tato síla působit. Pružnost plic způsobují vlákna elastinu a kolagenu. Elastin je značně poddajnější než vlákna kolagenu. Důležitější však je, že tato vlákna jsou uspořádána do tvaru sítě, což plicím zaručuje podstatně větší poddajnost než samotná vlákna.
Plicních sklípků, ve kterých probíhá vlastní výměna plynů, je asi 300 miliónů. Nejsou všechny stejně velké a nejsou ani stále všechny aktivní. Z fyzikálních zákonů (P=2T/r ; P je tlak uvnitř sklípku, T je napětí ve stěně, r je poloměr sklípku) vyplývá, že napětí ve stěně menšího sklípku by mělo být větší a tudíž by se měl menší sklípek automaticky vyprázdnit do většího. Tomu však brání tzv. plicní surfaktant, který se tvoří v plicních buňkách (pneumocytech) a tvoří molekulární vrstvu vystýlající plicní sklípky. Surfaktant snižuje povrchové napětí a to v závislosti na rozměrech. Při zmenšení plicního sklípku je účinek surfaktantu proti povrchovému napětí větší, a tím působí proti tendenci menších sklípků vyprázdnit se do větších, čímž zajišťuje jejich stabilitu. Předpokládá se, že ke stabilitě plicních sklípků o nestejné velikosti přispívají i mechanické vlastnosti plicní tkáně, dané strukturálními vztahy mezi alveoly, dýchacími cestami a cévami různé velikosti.
Nedostatek plicního surfaktantu může za určitých podmínek způsobit smrštění (kolaps) plicní tkáně. K poruše tvorby surfraktantu dochází např. po dočasném uzávěru plicní arterie, nebo bronchu. Stejně působí dlouhodobé vdechování 15% CO2 nebo 100% O2.
Plicní surfaktant navíc zvyšuje, vlivem snižování povrchového napětí alveolů, plicní poddajnost a snižuje též práci spojenou s jejich rozepínáním při každém vdechu. A konečně udržuje plicní sklípky „suché“ tím, že snižuje nasávací síly v plicních sklípcích, čímž brání pocení.
Na celkovou pružnost plic má vliv též povrchové napětí plicních sklípků, které zase závisí na velikosti jednotlivých alveolů, naplněnosti plicní tkáně a na geometrii plic. Jako míru pružnosti plic používáme plicní poddajnost, vyjádřenou jako přírůstek objemu k přírůstku tlaku ( v litrech na kP, nebo litrech na cm H2O). Zvýšená plicní poddajnost (snížená tuhost) znamená, že smrštivá síla plic je menší. Vyskytuje se u prořídnuté plicní tkáně např. u rozedmy plic (empfyzému). Naproti tomu snížená plicní poddajnost (zvýšená tuhost) znamená, že smrštivá síla plic je větší. Tak je tomu např. při zmnožení kolagenního vaziva (nahrazení tkáně kolagenním vazivem - jizva).
Poddajnost hrudníku je snížena při omezení jeho rozpínavosti např. při deformitě hrudníku, při jeho ztuhlosti nebo fixaci při zlomenině žeber, případně i omezením pohybu vědomým stažením svalů (schoulením se do klubíčka - ohnutím a stažením ramen k sobě). Za normálních okolností je poddajnost hrudníku přibližně rovna poddajnosti plic.
Celkový odpor plic je dvojí: statický a dynamický.
„Statický odpor plic“(dnes mluvíme o plicní poddajnosti nebo elasticitě) je odpor, který kladou plíce zvětšujícímu se objemu vlivem pružných vlastností plicní tkáně. Tento „statický odpor plic“ nezávisí na tom, zda jsou plíce a vzduch v pohybu či v klidu.
„Dynamický odpor plic“ naproti tomu vzniká teprve při pohybu plic a proudění vzduchu a má dvě složky.
Prvá složka se nazývá „odpor plicní tkáně“. Je dána setrvačností plicní tkáně, narůstá s pohybem plic a je tedy nepřímo závislá na proudu vzduchu. K jeho zvýšení dochází po procesech vedoucích ke zhutnění či zbytnění plicní tkáně. U zdravých jedinců dosahuje asi 20% celkové hodnoty odporu plic.
Druhá složka se nazývá „odpor dýchacích cest“. Je závislá na proudění vzduchu dýchacími cestami a je proto největší při největším proudu vzduchu a nulová na konci výdechu či nádechu. Jeho velikost závisí na řadě faktorů:
na způsobu proudění (laminárním nebo turbulentním), na délce a průřezu dýchacích cest. Průměr dýchacích cest ovlivňuje tonus bronchů a bronchiolů, který je pod vlivem funkčně protichůdné vegetativní inervace. Stimulace sympatiku vede k bronchodilataci, parasympatiku k bronchokonstrikci. Mimo to existují látky (např. histamin), které mohou vyvolat bronchokonstrikci přímým působením na bronchiální sval. Reflexní bronchokonstrikci může dále vyvolat řada podnětů, působících na plicní receptory. K nim patří např. prach, kouř, dráždivé chemické látky, ale též chlad a změny v parciálních tlacích krevních plynů,
na stavu sliznic dýchacích cest. Jejich zduření, nadměrné množství hlenu vede ke zmenšení průřezu dýchacích cest a tím ke zvýšení odporu,
na elastickém tahu tkání upínajících se k dýchacím cestám, udržujících jejich volný průchod. Při úbytku těchto elastických sil (např. při rozedmě - emfyzému) dochází snáze k jejich zúžení,
na omezení průchodu dýchacích cest při případném vniknutí cizího tělesa,
na úmyslném omezení průchodu dýchacích cest vědomým seškrcením průřezu v oblasti hlasivek,
na nádechu a výdechu. Při dýchání dochází fyziologicky ke kolísání průřezu dýchacích cest a tím ke změnám jejich odporu. Mechanismus těchto změn je jednak mechanický a jednak reflexní. Při vdechu se působením dýchacích svalů, které rozpínají hrudník, dýchací cesty rozšiřují. Reflexní změny jsou z části závislé na periodické aktivaci plicních receptorů a při vdechu mají za následek laryngo a bronchodilataci. Při výdechu probíhají změny opačně. Navíc při usilovném výdechu se uplatňuje nitrohrudní tlak, který dýchací cesty zužuje.
Dýchací svaly vykonávají práci překonáváním celkového plicního odporu. Fyzikálně je práce vykonávaná při rozpínání plic (nikoli též hrudníku) dána součinem přírůstku tlaku a objemu. Při grafickém znázornění odpovídá ploše vymezené souřadnicemi přírůstku tlaku a přírůstku objemu (obr.).
3. dechová práce na překonání odporu dýchacích cest
Stoupne-li odpor při dýchání a má-li se zachovat stejný dechový objem, musí se zvýšit transpulmonální tlak. Proto vedou všechny výše uvedené příčiny ke zvýšení dechové práce a tedy i ke zvýšení spotřeby energie. Výkon je práce za jednotku času. Výkon dýchacích svalů je dán součinem dechové práce a dechové frekvence. Při snížení dechového odporu se dechový výkon zvyšuje více zvětšením dechového objemu, než zvýšením dechové frekvence. Při zvětšení dechového odporu je tomu naopak.
Při snaze zvednout břemeno, které neuneseme (nepohneme s ním), nevykonáváme z fyzikálního hlediska žádnou práci. Z biologického hlediska však práci vykonáváme, neboť napínáme sval a k tomu musíme produkovat energii. Měřítkem takto realizované práce je spotřeba kyslíku svalovou tkání.
Účinnost práce dýchacích svalů stanovujeme jako poměr práce fyzikální k práci biologické. U zdravého člověka za normálních podmínek se tato účinnost pohybuje mezi 5 až 10 %. Za patologických stavů, ale i při zatížení může účinnost práce dýchacích svalů klesnout i pod 1 %. To znamená, že přírůstek spotřeby kyslíku dýchacími svaly za těchto podmínek, může překročit přírůstek dodávky kyslíku zvýšenou ventilací plic. Tím je ovšem další zvyšování plicní ventilace neúčelné a samo se omezuje.
Plíce vlivem své pružnosti mají tendenci ke smršťování. V tom jim však brání pevnost hrudníku. Dostane-li se však vzduch do pleurální dutiny (mezi poplicnici a pohrudnici), např. při poranění, dojde ke kolapsu - smrštění plic. Přítomnost vzduchu v interpleurálním prostoru se nazývá pneumotorax. Podle rozsahu smrštění může být pneumotorax částečný nebo úplný a podle vzniku vnitřní (při porušení plic), nebo vnější (při porušení stěny hrudníku). Při porušení stěny hrudníku lze člověka zachránit uzavřením otvoru přiložením ruky, igelitu, papíru...
Reflexy z dýchacích cest patří mezi reflexy obranné, neboť pomáhají udržovat průchodnost dýchacích cest a chrání organizmus před vniknutím dráždivých látek do plic. Patří sem:
apnoický reflex - zástava dechu po vniknutí dráždidel k receptorům v nose,
kašel - vyvolávají jej mechanoreceptory, umístěné na začátku dýchacích cest, při vniknutí cizího tělesa a též dráždivé receptory umístěné v plicích, reagující na chemické podněty. Rychlost vzduchu při kašli se může blížit rychlosti zvuku. Podíl na tom má i zúžení dýchacích cest. U zdravých plic není nebezpečí jejich poškození vysokým tlakem při kašli. Tento tlak působí současně na všechny alveoly a má za následek vypuzování vzduchu směrem ven. Nebezpečné rozepětí alveolů může vzniknout při poruchách jejich vyprazdňování, kdy se tlakový gradient může uplatnit napříč alveolárních stěn. Uplatňuje se při rozedmě plic a je otázkou, zda se může uplatnit též pří vědomých násilných zástavách dechu.
Výměna dýchacích plynů O2 a CO2 v plicích probíhá cestou difuze mezi alveolárním vzduchem a krví skrz tenkou buněčnou stěnu plicních sklípků tloušťky 0,2 - 0,6 um.
Kyslík, vzhledem k tlakovému spádu ( pO2 alveolárního vzduchu je 13,3 kPa, přitékající venozní krve 5,3 kPa), difunduje v plicích do krevní plazmy plicních kapilár, kde se rozpouští. Tím stoupá pO2 v plazmě a je příčinou difúze O2 do intracelulární tekutiny erythrocytů. Vzestup pO2 v erythrocytech umožňuje vazbu O2 na hemoglobin. Převážná část O2, který difunduje do krevní plazmy, nezůstává rozpuštěná, ale váže se na hemoglobin (97%). Kyslík rozpuštěný v plazmě má význam pouze pro buňky, které jsou v plazmě, ale ne pro tkáně /Kohlíková - ústní sdělení/. Krev nasycená kyslíkem ho transportuje k jednotlivým tkáním., kde jej dále předává (viz. vnitřní dýchání).
Přechod kysličníku uhličitého z krve do alveolů je asi 20x snadnější než kyslíku ve směru opačném.
Difúze dýchacích plynů v plicích závisí na:
ventilaci alveolů,
tlakovém spádu,
ploše přestupu,
difúzní schopnosti plicní tkáně,
době kontaktu erytrocytů s alveolárním vzduchem.
ad 1. Ventilaci alveolů můžeme ovlivnit hloubkou dýchání, to je velikostí dechového objemu a frekvencí dechu. S hloubkou dýchání se významně zmenšuje podíl vzduchu mrtvého prostoru a mění se tím i koncentrace dýchacích plynů.
Při zvýšené námaze, kdy má organizmus větší spotřebu kyslíku, dochází k tzv. hyperventilaci. Využíváme inspirační a exspirační objemy. Hyperventilací v klidu můžeme dosáhnou pouze toho, že zlepšíme ventilaci dýchacího systému, aktivujeme ty sklípky, které byly uzavřeny (asi 20 %). To znamená, že zlepšujeme jejich funkční schopnosti. Nemůžeme však zvětšit difúzi kyslíku do krve, protože tkáně, které nepracují kyslík neodeberou. Umělé zvyšování obsahu O2 za normálních podmínek nemá tedy smysl. Naopak reflexně snižuje plicní ventilaci a vzniká nebezpečí toxického působení kyslíku. Ten může při zvýšených dodávkách poškozovat plicní respirační epitel a způsobit poškození centrálního nervstva a tak může nakonec přes zvýšenou dodávku kyslíku v atmosférickém vzduchu vzniknout nedostatek kyslíku ve tkáních.
Snížená ventilace označovaná jako hypoventilace způsobuje nedostatečné zásobení těla kyslíkem. Při déletrvající hypoventilaci dochází k chronické intoxikaci kysličníkem uhličitým. V důsledku hypoventilace dochází ke zvyšování tenze CO2 v organizmu a k postupné adaptaci dechového centra na zvýšenou hladinu CO2. Zvýšená hladina CO2 pak již nepůsobí budivě na dýchání. Dýchání je v tomto případě stimulováno nedostatkem kyslíku (hypoxémií) periferními chemoreceptory. Dýchání čistého kyslíku v tomto případě příliš nepomáhá, naopak může škodit. Při podání čistého kyslíku za tohoto stavu se může dostavit snížená nebo úplná zástava dýchání v důsledku odpadnutí hypoxického stimulu. Prohloubená hypoventilace vede k dalšímu zvýšení parciálního tlaku CO2 s případným projevem narkotických účinků.
ad 2. Tlakový spád parciálních tlaků kyslíku (pO2) mezi alveolárním prostorem a nitrem erytrocytů je hnací silou difúze. Na pO2 jednotlivých úseků je závislý celý pochod oběhu kyslíku v těle. Se zvýšením tlakového spádu se přechod kyslíku zvětšuje a urychluje. Přehled parciálních tlaků O2 v těle je uveden v tabulce. Jeho hodnoty se za normálních podmínek příliš nemění. K významnějším změnám dochází např. při potápění nebo ve velkých nadmořských výškách.
Parciální tlaky O2 ( pO2) /kPa(torry)/
=========================================================================
atmosférický vzduch 100 (760)
vdechovaný vzduch 20-21,1(158) vydechovaný vzduch 15,5(116)
sklípkový 14,7(110) sklípkový 13,3(100)
tepenná krev 13,3(100) žilní krev 5,3(40)
tkáně v klidu 4,0-5,3(30-37) pří max. zatížení 2,5-3 kPa (18-22 torrů)
=========================================================================
Parciální tlak O2 ve tkáních zcela výjimečně klesá pod 3 kPa. I velké nároky tkání na O2 jsou zajištěny v rozmezí 2,5-5,3 kPa (Slavíková udává pokles až na 1,3 kPa).
Zvýšení parciálního tlaku O2 v alveolárním vzduchu za normálních klidových podmínek nevede k úměrnému zvýšení obsahu O2 v protékající krvi, neboť hemoglobin je již při normálním parciálním tlaku sklípkového vzduchu z 97 % nasycen kyslíkem a proto další zvyšování parciálního tlaku již nemůže obsah O2 v krvi podstatně ovlivnit.
Při vdechování samotného O2 se jeho parciální tlak zvýší na cca 86,5 kPa (650 torrů). To může mít účinky žádoucí ( zvýšení okysličení při hypoxémii např. po otravě kysličníkem uhelnatým), ale i nežádoucí (útlum až zástava dýchání, plicní dráždění až edém plic, křeče při déletrvajícím dýchání O2 za přetlaku).
Přestup kysličníku uhličitého je rovněž závislý především na parciálním tlakovém spádu (pCO2). Jeho hodnoty jsou uvedeny v tabulce.
Parciální tlaky CO2 (pCO2) /kPa(torry)/
=========================================================================
atmosférický vzduch 100 (760)
vdechovaný vzduch 0,04(0,3) vydechovaný vzduch 3,9(29)
sklípkový 5,1(38) sklípkový 5,2 -6,13(40)
tepaná krev 5,3(40) žilní krev 6,1(45)
tkáně 6,0-6,7(46-50)
=========================================================================
ad 3. Plocha alveolů je pro nás veličinou stálou (asi 80-100 m2), ale plocha přestupu (difúzní plocha) závisí na prokrvení plic (na počtu otevřených kapilár) a na počtu ventilovaných alveolů.
Lidský organismus ovlivňuje plíce tak, že jsou schopné v případě potřeby při zvýšené zátěži změnit své prokrvení a tím zvětšit styčnou plochu mezi atmosférou a krví až na dvojnásobek.
Při poruše ventilace( ucpání dýchacích cest) nebo při uzávěru cév (plicní embolie, omezení průtoku krve při zvětšeném vnitrohrudním tlaku) se plocha přestupu naopak zmenšuje. Rozdíly vznikají rovněž v závislosti na poloze člověka. U stojícího člověka je plicní ventilace ale i perfuze horních laloků plic menší než v bazální části. Uplatňuje se zde hydrostatický tlak krve. To je dáno tím, že plicní kapiláry jsou v bezprostředním styku s vnější atmosférou a že jejich stěny jsou poddajné. Kolabují, pokud není tlak uvnitř větší než zvenku (tlak alveolární). Hroty plic u stojícího člověka jsou asi 15 - 18 cm nad vstupem plicní arterie. To znamená, že krev z plicních hrotů vyvíjí hydrostatický tlak 1,5-1,8 kPa (11-13 torrů). Systolický tlak v plicní arterii v klidu je 1,9-2,7 kPa (14-20 torrů), diastolický 0,7-1,0 kPa (5-8 torrů). To znamená, že v klidu u stojícího člověka nejvýše položená část plic nebude perfudována vůbec, nebo jen v průběhu části systoly. Ve spodní části plic se hydrostatický tlak krve přičítá k tlaku vznikajícímu činností srdce. Plicní kapiláry jsou zde rozšířeny a převážné množství krve protéká touto oblastí. Množství krve v plicích zdravého člověka se odhaduje na 1-1,5 litru. Vzhledem k značné roztažitelnosti plicních vén (dochází tím samozřejmě ke zvětšení styčné plochy) zvýší se již jenom při přechodu do vodorovné polohy množství krve v plicích o cca 400 ml.
ad 4. Difúzní schopnost plicní tkáně závisí, jak bylo výše uvedeno, též na tlakovém spádu dýchacích plynů a na difúzní dráze z alveolů do erytrocytů, která je za normálních poměrů dostatečně krátká (1-2 um). Ke zhoršení může dojít při ztluštění plicní tkáně např. při plicním edému.
ad 5. Difúzní děj se mění s časem a s průtokem krve plicní kapilárou. Venózní krev přitékající kapilárou k alveolu je chudá na kyslík a tlakový rozdíl je na začátku největší. V průběhu 1/10 s stoupá parciální tlak v kapilární krvi nejsilněji z 5,33 kPa (40 torrů) na 10,66 kPa (80 torrů). V dalších dvou desetinách sekundy se ustaluje na 10,33 kPa (100 torrech). K nasycení krve kyslíkem tedy stačí 0,3 s kontaktu kapilární krve se stěnou alveolu. Kysličník uhličitý má vysoký difúzní koeficient (difunduje dýchací plochou 20x rychleji než O2), proto stačí tlakový spád 0,8 kPa (6,0 torrů) k tomu, aby se odpovídající množství CO2 uvolnilo z kapilární krve a přešlo do alveolárního vzduchu rovněž za 0,3 s. Odhaduje se, že průchod krve plicní kapilárou trvá asi 1 s takže je tu dostatečná časová rezerva, která se uplatňuje při zrychlení průtoku krve při svalové práci.
Difúzní kapacitu plic (faktor přenosu) udává velikost difúze za časovou jednotku a jednotku tlakového gradientu. Fyziologická hodnota pro kyslík je 150 ml/min/ kPa. Ve stáří se zmenšuje, při práci se několikrát zvětšuje. Difúzní kapacita plic pro CO2 je mnohem větší než pro O2, proto se CO2 nehromadí v organismu ani při alveokapilárním bloku.
Podmínkou účinnosti výměny plynů je přiměřená ventilace i perfúze. Nepoměr ventilace a perfúze je jednou z příčin rozdílu mezi pO2 v alveolárním vzduchu a pO2 v arteriální krvi. Důležitá je skutečnost, že organizmus je schopen poruchy ventilace a perfúze částečně kompenzovat dvěma lokálními reflexy. Ideální situace nastává při svalové práci, kdy se průtok krve plícemi a alveolární ventilace zvyšují a výměna plynů probíhá téměř optimálně.
Při klidovém dýchání je objem vydechovaného vzduchu poněkud menší než vdechovaného. Spotřeba kyslíku je v klidu v průměru 0,3 l/min, ale výdej kysličníku uhličitého jen 0,25 l/min. Podíl minutových objemů CO2 / O2 je tzv. respirační koeficient, jehož hodnota se pohybuje mezi 0,75-1,0 a je závislá na složení potravy a fyzické zátěži.
Běžně se úvahy o výměně plynů v plicích týkají pouze dýchacích plynů O2 a CO2. My však dýcháme vzduch, který obsahuje i další složky. Jednou z nich je dusík (79 %), který se dýchání rovněž zúčastňuje. Dusík difunduje v množství úměrném své fyzikální rozpustnosti z alveolů do krve, ta jej okamžitě předává játrům. Játra ho zpracovávají a pak používají k regeneraci bílkovin v celém těle jako doplněk k dusíku získanému z potravin a nápojů.
Vdechovaný vzduch však obsahuje mnohdy i jedovaté plynné látky. Kyslík i dusík jsou nositeli těchto jedů, které společně s nimi přecházejí do krve. Ty poškozují nejprve mozek. Pokryjí systém žláz s vnitřní sekrecí v mozku, čímž negativně ovlivňují jejich činnost. Potom se tyto jedy projeví negativně i v ostatních částech našeho těla, neboť se krví dostanou prakticky do všech buněk.
Dýchací plyny - kyslík a kysličník uhličitý jsou přenášeny krví jednak fyzikálně rozpuštěné v krvi a jednak ve speciálních chemických vazbách.
Přenos kyslíku /pkk/
Kyslík je rozpuštěn v krvi jen v malém množství (asi 0,24 ml O2 na 100 ml arteriální krve). Podstatné množství kyslíku je chemicky vázáno na hemoglobin. 1,0 g hemoglobinu na sebe váže 1,34 ml kyslíku. Koncentrace hemoglobinu u dospělého muže je 150 g na 1 litr krve, tudíž při plném nasycení připadá cca 200 ml O2 na 1 litr arteriální krve ( 20 ml O2 na 100 ml krve). Při průměrném množství 5 litrů krve v těle máme v krvi zásobu celkem asi 1 litr kyslíku.
Množství O2 v ml vázaného na 100 ml krve
==========================================================================
v klidu při práci
rozpuštěný celkem rozpuštěný celkem
v plazmě v plazmě
v tepnách 0,24 20 20
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
v žilách 0,1 14 5
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
arteriovenozní 0,14 6 15
rozdíl
==========================================================================
Trefný 93 udává: při těžké práci poklesne pO2 až na 1,3 kPa (10 torrů), při čemž poklesne saturace hemoglobinu na 5 %. To by znamenalo že arteriovenozní rozdíl dosáhne 95 %, tedy 19 ml kyslíku. Havlíčková 97 uvádí: …arteriovenozní rozdíl dosahuje při zatížení u netrénovaného 50%, což je 10 ml O2, při max. zatížení u trénovaného 70-80 %, což představuje 14-16 ml O2. Stejné hodnoty udává Trefný 93.
V tepenné krvi je hemoglobin nasycen ze 97 %, v žilní krvi za klidu ze 70 %. Tkáně si za klidu ponechávají jen cca 30 % O2 vázaného na hemoglobin. Při fyzické zátěži se využití O2 ve tkáních zvyšuje na 70-80 %. Procento využití O2 z maximálního obsahu O2 vázaného na hemoglobin, který přechází do tkání, se označuje jako utilizační koeficient. Jeho číselné vyjádření se nazývá arteriovenozní rozdíl (diference). Z rezervy kyslíku, který zůstává v žilní krvi, čerpá organizmus na počátku fyzické zátěže, ještě dříve než může zvýšit přívod O2 do tkání zvýšením objemu cirkulující krve a pak i v průběhu zátěže. Větší využití (utilizace) kyslíku je podmíněno snížením pO2 ve tkáních (při práci svaly spotřebovávají rychleji a více O2, což snižuje jeho parciální tlak) a je podporováno zvýšenou tvorbou CO2, kyselých metabolitů a tepla (tím se posouvá disociační křivka O2 v krvi na hemoglobin).
Závislost mezi parciálním tlakem O2 a množstvím O2 vázaného na hemoglobin znázorňuje vazbová (disociační) křivka kyslíku na obrázku. Skutečnosti, které vyplývají z rozboru působení vazbové křivky kyslíku, se nazývají pufrovací systém.
Disociační křivka kyslíku v krvi na hemoglobin (Hb) a ve svalu na myoglobin (Mb) [Trefný 93]
Na ose x jsou parciální tlaky kyslíku (pO2), na ose y sycení Hb kyslíkem % O2 v závislosti na parciálním tlaku CO2 (pCO2). Fyzikálně vázaný kyslík (F) má vazbovou křivku lineárně závislou na pO2
Ještě nad parciálním tlakem 8 kPa (60 torrů) probíhá křivka téměř vodorovně, což znamená že i při téměř polovičním parciálním tlaku kyslíku v alveolách dochází ke značnému nasycení hemoglobinu. Například při poklesu pO2 z 12 kPa (90 torrů), kdy je hemoglobin téměř 100 % nasycen, na 5,3 kPa (40 torrů), což je pO2 ve tkáních za klidu, klesá nasycení hemoglobinu pouze na 75 %, tedy o 1/4. Strmý průběh křivky v oblasti nižších pO2 znamená, že hemoglobin uvolňuje značné množství O2. To umožňuje tkáním čerpat značné množství O2 při maximálním zatížení, kdy pO2 ve tkáních klesá na 1,3 kPa (10 torrů), při kterém hemoglobin uvolňuje cca 3/4 vázaného kyslíku.
Zvýšené množství kysličníku uhličitého posunuje disociační křivku doprava a dolů. Ve tkáních toto zvýšení způsobuje uvolňování většího množství O2 při vyšších pO2, což usnadňuje a urychluje přechod O2 do tkání. Snížené množství kysličníku uhličitého posunuje naopak disociační křivku doleva. To zase usnadňuje a urychluje vazbu O2 na hemoglobin po ochuzení žilní krve v plicích o CO2 (po přechodu CO2 z krve do alveolárního vzduchu).
Posun disociační křivky doprava a dolů způsobuje i zvýšení kyselosti krve a zvýšení teploty. To umožňuje větší a rychlejší zásobení pracujících svalů kyslíkem, neboť při jejich činnosti vznikají kyselé metabolity a již malé zvýšení kyselosti zvětší uvolňování O2 z hemoglobinu. Dochází tak ke zlepšení zásobování činných svalů, které jsou navíc díky vazodilataci prokrveny lépe než svaly v nečinnosti.
Saturace hemoglobinu O2 nemůže stoupnout nad 100%, ani když stoupne pO2 v alveolárním vzduchu (při potápění do vyšších hloubek). Obsah O2 v arteriální krvi se jen nepatrně zvýší v důsledku malého přírůstku rozpuštěného kyslíku. Na druhé straně ve vysokohorském prostředí (5 000 m nad mořem odpovídá tlaku 11 kPa) i když pO2 poklesne na 8 kPa se sycení hemoglobinu téměř nemění. Přesto již od poklesu pO2 na 11 kPa mohou vznikat subjektivní potíže jako svalová slabost a křeče, zrychlení tepové a dechové frekvence, ztráta ostrosti zraku a sluchu, bolesti hlavy, pocity únavy končící až bezvědomím, případně i psychické poruchy.
70 % (85%)se přenáší ve formě bikarbonátu,
23 % (10%) se přenáší ve vazbě na hemoglobin a bílkoviny krevní plazmy.
Údaje literární se liší (Slavíková 97, Trefný 93)
Transport CO2 je značně složitý fyzikálně-chemický děj. V podstatě je CO2 přenášen jako volný a v chemické vazbě s vodou, hemoglobinem a plasmatickými proteiny.
Množství CO2 v ml vázaného na 100 ml krve
==========================================================================
v klidu při práci
rozpuštěný celkem rozpuštěný celkem
v plazmě v plazmě
v tepnách 2,5 52 52
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
v žilách 3,0 58 67
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
arteriovenozní 0,14 6 15
rozdíl
==========================================================================
Disociační křivka CO2 má dvě větve. Obě větve mají na rozdíl od disociační křivky O2 trvale vzestupný charakter. Žilní krev za jinak stejných podmínek váže o 6-8 objemových procent větší množství CO2, což je způsobeno rozdílnou vazbou CO2 na hemoglobin. Rozsah pCO2 v krvi je poměrně malý 5,1-6,7 kPa. Arteriovenozní rozdíl je 6-15 ml CO2/100 ml krve /Trefný 93/, 4-5 ml CO2/100 ml krve /Slavíková 97/.
Disociační křivka kysličníku uhličitého v žilní (1)a tepenné krvi (2)
a fyzikálně vázaného kysličníku uhličitého (F) [Trefný 93]
Vlastní výměna dýchacích plynů a výměna látek mezi krví a tkáněmi probíhá na konci krevního oběhu v oblasti vlásečnic /kapilár/. To je umožněno tím, že vlásečnice jsou velmi tenké, mají průměr 2-30 um a délku 0,5-0,8 mm a jejich stěna je velmi slabá, prostá svalových vláken - skládá se z jedné vrstvičky buněk endotelu. Navíc je vlásečnic velké množství, celkový průřez všemi vlásečnicemi je asi 700 x větší než je průřez aorty a představuje celkovou plochu 1000 m2. Je to proto, že v místě výměny dýchacích plynů a ostatních látek musí být plocha cév co největší. V průměru celého těla připadá na 1 mm 3 600 vlásečnic. Je třeba si uvědomit, že různé tkáně mají různé množství vlásečnic. Např. srdce má 3 000, kdežto sval v klidu jen 300 vlásečnic na 1 mm3. Tréninkem sportovců lze počet vlásečnic ve svalech zvýšit až na 5000/mm3 . Vlásečnice nejsou a nemohou být stále v plném rozsahu otevřeny krevnímu proudu. Otevírají se a uzavírají podle potřeby zásobení příslušné tkáně / svalu, vnitřního orgánu/ , dle její funkce a okamžitého stavu.
Místem spotřeby kyslíku jsou buněčné mitochondrie. V tkáních vzhledem k tlakovému spádu
( pO2 arteriální krve je 13,3 kPa, tkání v klidu 4 kPa) difunduje kyslík z krevní plazmy přes kapilární stěnu do intersticiální (mezibuněčné) tekutiny. Tím klesá pO2 plazmy pod hodnotu pO2 v intracelulární tekutině erytrocytů a kyslík difunduje z erytrocytů do plazmy. Pokles pO2 erytrocytů je příčinou disociace hemoglobinu, který uvolňuje O2. Paralelně probíhá difúze O2 z intersticiální tekutiny do buněk. Ve svalech se část kyslíku váže na myoglobin a slouží jako rezerva při zvýšených nárocích na O2. Myoglobin má 5x vyšší afinitu ke kyslíku než hemoglobin. Je překladištěm kyslíku v tkáních a svojí zásobou O2 umožňuje delší ekonomický aerobní metabolizmus buněk. Tréninkem a adaptací na nadmořskou výšku může stoupnout množství myoglobinu ve svalech na 170 %, zatím co hemoglobinu v krvi jen na 125 %.
Kyslík se v tkáních spotřebovává při chemických reakcích s výživnými látkami za postupného uvolňování v nich obsažené energie a za vzniku CO2 a H2O. Rychlost a průběh vnitřního - tkáňového dýchání je ovlivňován dýchacími enzymy.
Spotřeba kyslíku ve tkáních závisí na druhu tkáně a na zatížení. Spotřeba v kostech, vazivu a tukové tkáni je poměrně malá. Ve svalech je nejmenší v klidu a se zvyšujícím se zatížením se zvětšuje. Nejvyšší je v nervové tkáni. Z praktického hlediska je důležité, že množství O2 v alveolárním vzduchu je za běžných životních podmínek vždy dostačující.
Z celkového množství 200 ml O2 na litr krve se v klidu buňkami odebere a využije pouze cca 20 - 25% O2, což představuje 50 ml O2. Zbytek 150 ml O2 zůstává ve venozní krvi. Protože tkáněmi proteče za 1 minutu asi 5 l krve je spotřeba O2 tkáněmi 250 ml/min za klidového stavu.
Při tělesné práci stoupá úměrně se zvyšující se intenzitou látkové přeměny i spotřeba kyslíku, který je potřeba dodat krevními cestami ke tkáním. Spotřeba kyslíku při zvýšených nárocích je zajišťována zvětšováním arteriovenozní diference a zvyšováním minutového objemu srdečního.
Při intenzívní svalové práci, kdy pO2 ve tkáních klesá až na 1,3 kPa (10 torrů), se může v tkáních odebrat a využít až trojnásobek, to je 150 ml O2 z 1 litru krve. Výši minutového objemu srdečního ovlivňuje srdeční frekvence, systolický srdeční objem / ovlivněný roztaživostí srdečních komor/, žilní návrat krve a v menší míře i tlak krve v tepnách. Systolický srdeční objem za klidových podmínek je cca 70 ml a při tepové frekvenci 72/min je minutový objem cca 5 l. Při tělesné práci může stoupnout systolický srdeční objem na 150 ml a tepová frekvence na 180/min, takže minutový objem srdeční dosáhne 27 l/min. Vynásobením trojnásobného zvýšení arteriovenozní diference a pětinásobného zvýšení minutového objemu srdečního dostáváme 15ti násobné zvýšení přívodu O2 k tkáním.
Od jisté „kritické“ tepové frekvence však systolický srdeční objem začíná klesat, takže pak začne klesat i objem minutový. Příčinou poklesu systolického srdečního objemu je takové zkrácení diastoly, že vázne plnění komor krví.
Nedostatek kyslíku (hypoxie) nebo naprosto bezkyslíkový stav (anoxie) mohou vzniknout z různých důvodů, např. při malé plicní ventilaci, při malém pO2 v atmosférickém vzduchu ve vysokých horách, při závadě v dopravě O2 krví ke tkáním, při nedostatečném prokrvování tkání, při náhlé nadměrné spotřebě O2 ve tkáni. Krátkodobá hypoxie nezanechává v organizmu žádné nasledky. Soustavně navozovaná hypoxie (např. při rychlostních cvičeních) působí na růst různých orgánů pozitivně a vede k adaptaci tkáňových oxidací.. Naopak déle trvající hypoxie a zejména anoxie vede poměrně rychle k vážnému poškození organizmu, případně až ke smrti. Při několik desítek minut trvající zástavě krve v končetině může dojít k trvalému ochabnutí svalstva. Při hlubší hypoxii se výrazně zvyšuje arteriovenózní rozdíl obsahu O2, krev vlásečnic dostává modrofialovou barvu a nápadně zbarvuje viditelné sliznice a kůži. Na anoxii je zvlášť citlivý nervový systém.
Nutnou podmínkou činnosti srdce je pravidelný přívod kyslíku a živných látek. Srdeční sval má malou schopnost pracovat na kyslíkový dluh. Znamená to, že je značně citlivý na nedostatek kyslíku. Na vysokou spotřebu kyslíku ukazuje i značný počet mitochondrií ve svalových buňkách. Při tělesném klidu se spotřeba kyslíku myokardem udává na 8-10 ml/min na 100 g tkáně, takže srdce o hmotnosti 400 g spotřebuje 32 -40 ml/min kyslíku , což je 10-15 % celkové spotřeby organismu. Při tělesné práci stoupá spotřeba kyslíku myokardem na 4-5 násobek klidové hodnoty a může pak dosáhnout cca 150 až 200 ml/min, což odpovídá celkové spotřebě celého organizmu v klidu . Je třeba připomenout, že živnou látkou pro srdce je i laktát, jehož množství se při zatížení zvyšuje.
Spotřeba kyslíku mozkovou tkání je značná, u dospělého člověka představuje asi 20% kyslíkové potřeby celého organizmu ( u dítěte v 5 letech je na 100g mozkové tkáně spotřeba kyslíku dvojnásobná než ve věku 70 let, stejně je tomu i s minutovým průtokem krve mozkovou tkání). Mozkovými tkáněmi proteče asi 75 ml krve za minutu. Větší množství krve je přiváděno dvěma vnitřními krkavicemi a menší množství přichází dvěma páteřními tepnami. Největší krevní zásobení potřebuje mozková a mozečková kůra a oblasti které řídí zrakové sluchové a hybné funkce. I při měnícím se tlaku krve v organizmu je udržován tlak krve v mozkových cévách na poměrně stálých hodnotách, což regulují svým průměrem především cévy, které přivádějí a odvádějí krev z mozku.
Dýchaní je jedinou funkcí v našem těle, která je řízena zcela automaticky vegetativním nervovým systémem a při tom do něho můžeme kdykoliv podle své vůle vědomě zasahovat.
Automatické řízení je zajišťováno dechovým centrem, které je uloženo v prodloužené míše. Toto centrum se skládá ze dvou částí a to zadního , které obsahuje pouze nádechové neutrony a předního, které obsahuje neutrony nádechové i výdechové. Zjednodušeně možno říci, že z nádechového centra vycházejí spontánní impulsy k nádechovým svalům, ty rozšiřují hrudní dutinu a probíhá nádech. Rozpínáním plic jsou aktivovány plicní baroreceptory, které předávají tlumící impulzy zpět do výdechové části dechového centra, ustává nádech a následuje pasivní výdech. S výdechem přestanou být drážděny plicní baroreceptory a začne nový nádech.
Činnost zadní části dechového, které obsahuje jen nádechové neutrony, je pro vznik základního dechového rytmu rozhodující. Pracuje spontánně i po přerušení vlivů z nadřazených oblastí mozku v rytmu 12-15 cyklů za minutu. Tento rytmus může být pozměněn přídavnými signály z různých oblastí organizmu (viz dále), nebo naší vůlí.
Přední část dechového centra obsahuje kromě nádechových i výdechové neutrony. Její aktivita se uplatňuje především při usilovném dýchání s aktivním nádechem i výdechem, tedy při zvýšené ventilaci, kdy se dýchání účastní i pomocné dýchací svaly. V průběhu klidného dýchání je zcela neaktivní.
Některé literární prameny (Slavíkova 97) udávají složení dechového centra ze tří částí. Třetí část se nazývá pneumotaxická oblast. Je nadřazena zadní inspirační části a reguluje délku nádechu přerušením jeho inspiračního signálu v rozsahu 0,5-10 s. Podle této teorie je tento přerušující signál primární, uplatňuje se především v klidovém stavu. Signál z plicních baroreceptorů přerušující nádech se uplatňuje až při zvětšení dechového objemu nad 1,5 l a funguje tedy jako ochrana plic před nadměrným rozepnutím.
V této souvislosti se mluví ještě o tzv. apneustickém centru, které stimuluje nádech při přerušení nádechového signálu z přední části dechového centra. Při normální činnosti dechového centra se neuplatní.
Automatická činnost je regulována dalšími podněty, které přicházejí jak z vnitřního tak i vnějšího prostředí. Jedná se o následující nervové a látkové ovlivňování:
centrální chemoreceptory (centrální chemosensitivní oblast), umístěné oboustraně v přední části prodloužené míchy několik nm pod povrchem, která je v těsném kontaktu s mozkomíšním mokem (likvorem), zajišťuje přímou chemickou vazbu na nádechovou část dechového centra. Zvýšený obsah vodíkových iontů, ale především kysličníku uhličitého v mozkomíšním moku aktivuje toto centrum, což vede ke stimulaci nádechového centra a okamžitému zvětšení dechového objemu i dechové frekvence,
chemoreceptory, umístěné v oblouku aorty, při krčních tepnách a v plicích reagují především na změny parciálních tlaků kyslíku, kysličníku uhličitého a koncentraci vodíkových jontů. Dechové centrum zvlášť silně reaguje i na malé změny v obsahu CO2. Stačí zvýšení obsahu CO2 o 0,2 % v alveolárním vzduchu a dýchání se dvakrát prohloubí a zvýšená ventilace trvá tak dlouho, dokud je v cirkulující krvi zvýšená koncentrace CO2. Toho se využívá při křísení z hlubokého podvědomí (při otravě svítiplynem) tak, že se aplikuje kyslík s příměsí kysličníku uhličitého,
baroreceptory, umístěné rovněž v oblouku aorty a při krčních tepnách. Reagují na tlakové změny v krevním systému a v plicích,
tahové receptory ve stěně bronchů a bronchiolů vydávají tlumivé signály při přektočení nádechu nad 1,5 l. Chrání tak plíce před nadměrným rozepětím, při klidovém dýchání se jejich vliv neuplatňuje,
propioreceptory ve svalech a šlachách stimulují dýchání při zvýšené svalové námaze. Tento mechanizmus je výhodný, protože se vydýchá CO2, uvolňující se ve zvýšené míře při svalové práci dříve, než stoupne pCO2 a také proto, že se dříve zvýší přívod O2.
vyšší mozková centra (kůra mozková, limbický systém, hypotalamus, Varolův most) působí automaticky při různých psychických stavech pod vlivem emocí , jako jsou úzkost, bolest, hněv, smích, pláč, předstartovní stavy, pocity při sledování televizních divadelních a jiných představení.... Řídí též změny frekvence a hloubky dechu při vědomých činnostech jako jsou řeč, zpěv, plavání, námaha, potápění, dechová cvičení,
kožní receptory a chemoreceptory například aktivují dýchání jak při zvýšení tak i při snížení tělesné teploty. Reflexně se vybavuje krátkodobá zástava dechu při intenzivním podráždění kůže studenou vodou, nebo kýchnutí či bezdeší při působení vody na nosní sliznici. podobně se projevují obranné reflexy například po vdechnutí dráždícího plynu, nebo polknutí cizího tělesa.
Dechové centrum [Slavíková 97]
DRS - zadní část dechového centra, VRS - přední část dechového centra,
CHO - centrální chemoreceptory, n. X, IX hlavové nervy (bloudivý a jazykový)
Literatura:
Dylevský I.: Základy funkční anatomie člověka, vydavatelství KAROLINUM UK, 1996
Havlíčková L. : Fyziologie tělesné zátěže, vydavatelství KAROLINUM UK , 1997
Máček M. : Fyziologie tělesných cvičení, nakladatelství ONYX, 1995
Paleček F.: Rreoetitorium patologické fyziologie, SPN Praha, 1976
Paleček F. : Patofyziologie dýchání, SPN Praha, 1977
Paleček F.: Regulace dýchání při plicních onemocněních, AVICENUM, Praha 1983
Seliger V.: Fyziologie tělesných cvičení, SPN Praha, 1974
Silbernagl S.: Atlas fyziologie člověka, AVICENUM, Praha 1993
Slavíková J. : Fyziologie dýchání, vydavatelství KAROLINUM UK, 1997
Trefný Z.: Fyziologie člověka, vydavatelství KAROLINUM UK, 1993
Trojan S.: Fysiologie pro lékařské fakulty. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1982
„Jako vítr odnáší kouř a nečistoty atmosféry, tak pránájáma odnáší nečistoty těla a mysli“, říká Pataňdžáli v Jógasútře /II.52/.
Celé pojednání o dechu z pohledu východní filozofie se týká obecných základních znaků jógového dýchání označovaného jako „pránájáma“.
Podle Pataňdžáliho učení je nauka o dechu nazývána „pránájáma“. Je čtvrtým stupněm na osmidílné stezce jógy. Podmínkou pro započetí s tímto cvičením byla znalost a ovládnutí předchozích tří stupňů.
Adept se musel dostat nejdříve na určitou morální úroveň, která byla požadována v prvých dvou stupních nazývaných „JAMA - morální zákazy“ (neubližování, nelhaní, nekradení, neulpívání, střídmost) a „.NIJAMA - morální příkazy“ (čistota, spokojenost, sebekázeň, sebepoznání, uznání vyšších životních principů, pokora). Pak se věnoval kultuře svého těla nazývané „HATHAJÓGA - tělové pozice (ásany) a teprve potom ho jeho guru zasvěcoval do tajů dechových cvičení nazývaných „PRÁNÁJÁMA“.
Pro úplnost uvádím i zbývající stupně osmidílné stezky jógy, které jsou považovány za duševní hygienu. Jsou to „PRATJÁHÁRA „- odtažení smyslů, „DHÁRANA“ - koncentrace, „DHJÁNA“ - meditace, „SAMÁDHI“ - čisté vědomí.
Za základ pránájámy lze považovat kontrolovaný průběh nádechu, zastavení dechu a výdechu, při čemž každá fáze trvá několik sekund (kdysi byla pránájáma v józe známa pod názvem kumbhaka = zastavení dechu). Současně s dechem se manipuluje s energií tzv. „pránou“. Z tohoto hlediska lze pránájámu definovat následovně:
PRÁNÁJÁMA JE VĚDOMÁ PRÁCE S DECHEM A ENERGIÍ.
Zatím co západní učení o dýchání se soustřeďuje především na okysličování organismu, případně na odstraňování kysličníku uhličitého a dalších metabolitů z těla, je v józe kladen důraz na vytvoření stavu „kumbhaky“ tj. na dočasné zastavení dechu a na manipulaci s vnitřně plicním, vnitřně hrudním a vnitřně břišním tlakem a na udržení určitých změn tlaku po určitou dobu a to ještě při značném prodloužení celého dechového cyklu. Lze toho dosáhnout použitím kontrolovaného dechu při správné poloze těla, případně spolu s dalšími technikami jako jsou některé bandhy, mudry a další způsoby omezování proudu vzduchu jazykem, zúžením hlasivkové štěrbiny, omezením dechu na jednu nosní dírku...
Zásadní rozdíl mezi hlubokým dýcháním a pránájámou je mimo jiné v tom, že při hlubokém dýchání se jedná pouze o maximální nádech a výdech, při čemž se vždy na konci nádechu i výdechu tlak v plicích vyrovnává s atmosférickým tlakem. U pránájámy se však, kromě aplikace plného jógového dechu, manipuluje s vnitřními tlaky tak, že tlak v plicích se na konci výdechu a nádechu nemusí rovnat tlaku atmosférickému.
Další, zatím nepřekonaný názorový rozdíl je v tom, že podle tradiční filozofie je existence prány „životní síly“ jako součásti dechu a manipulace s ní nezbytným předpokladem k udržení fyzického a psychického zdraví a duševní rovnováhy. Západní věda naproti tomu existenci prány - „životní síly“ neuznává a to především proto, že se dosud nepodařilo ji prokázat hmatatelným způsobem. Nepodařila se prokázat žádná její chemická stopa ani dráha nebo kanálek, ve kterých by se pohybovala a nelze ji registrovat žádným dosud známým přístrojem. Přitom podle jógy je těchto kanálků v těle několik desítek tisíc a navíc existují i centra této energie nazývané čakry, které jsou schopné pránu přijímat a rozvádět ji.
Existují i drobnější dílčí názorové rozdíly. Například západní věda považuje solar plexus za jednu z řady nervových pletení. Východní filozofie považuje solar plexus za jednu z nedůležitějších částí nervového systému, který má jeden z nejvýznamějších úkolů v řízení lidského organizmu.
Východní učitelé tvrdí, že pravidelné hluboké zejména pak jógové dýchání - pránájáma ovlivňuje nejen fyzické zdraví, ale zvyšuje naši energii, zvětšuje i duchovní sílu, štěstí, sebevládu, bystrost myšlení a prohlubuje i duševní rozvoj. Jogíni kontrolují pomocí dechu činnost svého těla, ovládají „ pránu“ a dokáží ji přimět k působení na své tělo i ducha. Dovedou usměrnit tuto životní sílu a využít ji k posílení určitého orgánu. Součástí pránájámy je i vytváření mentálních představ o přijímání prány a jejím rozvádění po těle.
Z praktického hlediska se dnes v našich podmínkách snaží jogíni o správné dýchání, za což považují
vědomé, pomalé, hluboké a rytmické dýchání nosem
Prána není hmota, ačkoliv se nachází ve všech formách hmoty. Není vzduchem ani žádnou z jeho částic, ačkoliv se ve vzduchu nachází. Prána je v pokrmu, který požíváme, ale není žádnou substancí v něm. Nachází se ve vodě, ale není žádným z prvků, který vodu tvoří. Je ve slunečním světle, ale není teplem ani světlem jeho paprsků. Je znakem hmoty a každá hmota je vodičem prány. [Sieradski]
Sri Svámi Šivananda píše v knize „Cvičení jogínů“: Prána zahrnuje vše a proniká vše. Může být ve stavu aktivním nebo pasivním. Nachází se ve všech formách života, od jepice po slona, od základní jednotky života rostlin po život zvířat. Je to stejná prána, která svítí v tvých očích. Tedy díky práně oči vidí, uši slyší, pleť cítí, jazyk vnímá chuť, růže voní, mozek a mysl konají své funkce. Úsměv mladé dívky, melodie hudby, síla slov řečníka, kouzlo slov milované osoby, to vše se děje díky práně. Díky jí plane oheň, vane vítr, plynou řeky, jezdí auta a vlaky, radiové vlny se šíří v prostoru. Prána je elektronem, silou, magnetismem. Ona pumpuje krev ze srdce do tepen. Vděčíme jí za trávení, přeměnu hmoty i vyměšování. Používáme ji vždy a všude - při myšlení, pohybu, hovoru, psaní, používání vůle... Její zásoba se shromažďuje v nervové soustavě. Když plodící (semennou) sílu nepoužíváme k souložení, ale ke zmohutnění schopnosti mysli, dodáváme organismu hojnost prány, která se uskladňuje v mozku. Takový člověk kolem sebe vyzařuje životní sílu. Ti, kdo jsou s ním v kontaktu, tuto pránu pociťují, vstřebávají do sebe, čímž získávají nervovou potravu a nabývají sílu.... [Sieradski]
Pránu získáváme prostřednictvím nervových zakončení jednak v nose z procházejícího vzduchu a jednak pomocí podobných nervových zakončení v ústech a v hrdle ze „živých“ potravin a část prány prostě absorbujeme pokožkou. Nervový systém ji využívá pro svoji práci. Při kontrolovaném a řízeném dýchání (pomalé a uvolněné), dostatečném rozmělňování potravy a pomalém srkání vody po malých doušcích jsme schopni extrahovat větší množství prány. Velké množství prány se také absorbuje nebo asimiluje nervovými zakončeními v plicích. Proto staří jógini nazývali dýchací proces "hává khanna", tj. pojídání vzduchu. Gítananda uvádí, že tito jógini si uvědomovali, že velkou hodnotou potravy a pití je právě prána v nich obsažená. Tato vědomost pak vedla ke vzniku skupiny tzv. "dýchačů'' neboli lidí, kteří žili jen z dechu, bez potravy a pití. Přebytky prány se nám ukládají v určitých centrech v našem těle.
Každá myšlenka, každé úsilí vůle, každé jednání, každý pohyb svalů využívá určité množství prány. Při různých způsobech jógového dýchání se vytvářejí ještě další možnosti jak pránu využívat. Pránou je možno působit na různé části těla. Při zvýšené cílené spotřebě prány naším mozkem se uvolňují latentní vlastnosti projevující se v mimořádných psychických schopnostech.
Na obrázku jsou typicky jógovým způsobem znázorněny nádí, které rozvádějí pránu v lidském těle a čakry, ve kterých je prána obsažena. Hathajógapradípika uvádí, že počet nádí je 72 000 a hlavních čaker je 7. Nevýznamnější nádí jsou tři - ida, pingala a sušumna. Hlavní čakry jsou zobrazeny jako lotosy, a to od základu páteře až po čelo. Méně důležité čakry jsou zobrazeny v hrdle, ramenech, loktech, zápěstích, stehnech, kolenou a kotnících.
Pro ortodoxní jóginy je cílem dechových cvičení a cvičení ásan probudit hadí sílu, sídlící v nespodnější čakře a přinutit ji stoupat vzhůru.
Rišiové prohlašují, že prána může být shromažďována a akumulována v nervovém systému, zvláště pak v solar plexu. Dále zdůrazňují, že nejvyšší a nejdůležitější poznání jógy je v tom, že nám dává návod jak můžeme řídit proud prány ve svém těle - a to vlastní myšlenkou.
Podle východní filozofie prána ovládá a řídí činnost orgánů našeho těla, naší rozumovou a duševní činnost.
Každým dechem načerpáváme do sebe prána-váju a každým výdechem vylučujeme apána-váju. Prána-váju představuje pozitivní - přijímací impulz, který přílivem prány ovlivňuje mozek. Apána-váju je opačný - negativní impulz, který zapříčiňuje odliv energie z oblasti mozku.
Zadržením dechu při pránájámě dosáhneme křižovaní a spojování těchto dvou pránických proudů, které mohou dát za určitých podmínek popud na probuzení hadí síly. Tato síla odpočívá stočená v nejnižší čakře. Po probuzení při dalších cvičeních se začne vlnovitě pohybovat vzhůru středním kanálem - sušumnou. Pokud je sušumna pročištěná - bez bloků, aktivuje postupně stoupající energie jednotlivé čakry. Probuzení hadí síly, její vzestup a zejména její udržování ve vyšších čakrách je cílem ortodoxních jogínů. Stoupající hadí síla po aktivaci jednotlivých čaker propůjčuje dotyčnému nadpřirozené schopnosti. Dostane- li se tato energie do nejvyšší čakry, dochází k vytvoření zvláštního stavu tzv. „samádhi“.
Pokud jógin probudí hadí sílu a není dostatečně připraven, nemá pročištěnou sušumnu, vznikají nepříjemné reakce. Objeví se například mírné tepelné záchvěvy v páteři, hrdle a hlavě, pocit zvýšené teploty, nechuť k jídlu a žízeň. Pokud cvičení několik dní vynechá, těžkosti pominou.
Pro jógové dýchání je důležitá poloha pánve, zad a šíje. Pánev má být skloněna pod úhlem asi 30, což má velký význam pro správný tonus pánevního dna a vytvoření spodního uzávěru - múla bandhy. Páteř je ve vzpřímené poloze a krk je v prodloužení páteře. Správný sed, se stabilní základnou, nejlépe trojúhelníkovou, nám umožní sedět s rovnou páteří po určitou dobu bez pohnutí. Ideální je padmásana - lotosový sed, která zaručuje dokonale rovnou páteř a omezuje krevní oběh v nohách, čímž je zvýhodněn hrudník. Je ale možné sedět i v jiné poloze s rovnou páteří, např. vadžrásaně, v krajním případě i na židli.
Ruce jsou položeny na kolenou dlaněmi dolů a prsty vytvoří džňána mudru (vrchol ukazováčku se opírá o palec mezi prvým a druhým článkem palce z vnitřní strany a ostatní prsty jsou nataženy). Lokty lehce propnuté spolu s mírným prohnutím v pase nám dostanou hrudník do mírného vyklenutí dopředu, takže je v pozici lehkého nádechu a pánev se tím dostává mírně dozadu. Ramena máme stažena lehce dozadu a dolů. Hlava je mírně skloněná, brada je na šířku prstů vzdálena od hrudní kosti (lehký náběh do džalandhary bandhy), což nám opět pomůže udržet mírné vyklenutí hrudníku dopředu. Při tom se lehce napnou prsní svaly, páteř se mírně prohne v bederní oblasti a tím se celé postavení těla podstatně zpevní. Nakonec ještě lehce stáhneme podbřišek (uddíjána mudra).
Zastavení dechu je podstatnou částí jógového dýchání - pránájámy. Patří k vědomému ovládání prány pomocí dechu. Zadržení dechu způsobuje uvolnění prány v těle. Jógin pak má možnost usměrňovat ji podle své vůle do příslušných částí těla.
Jogíni jsou schopni zastavit dech na poměrně dlouhou dobu bez jakéhokoliv škodlivého působení na zdraví. Abychom si ani my své zdraví nepoškodili, musíme se na zadržování dechu pečlivě připravit. Je nutno zdůraznit, že lidé s poruchami v krevním oběhovém systému, lidé s nemocným srdcem (kardiaci) se musí jakýchkoli pokusů se zadržováním dechu vzdát.
Účinky zastavení dechu jsou závislé na délce zádrže. Zádrž dechu do 20 vteřin, kterou každý zdravý jedinec snadno zvládne, není pro naše zdraví nebezpečná. Budeme pociťovat určité napětí v hrudníku a v hlavě, možná vycítíme svůj tep a rozhodně se projeví signály k ukončení zádrže.
Delší zádrže dechu bychom měli provádět pod odborným vedením. Dochází pří nich již k výraznějším projevům. Měly by se provádět v sedu s rovnou páteří v pozici lotos nebo siddhásana. Jógin v tomto případě začne pociťovat teplo a při delší zádrži dochází až k pocení. Takto vybuzenou energii pak může využít k vyšším psychofyziologickým účelům. Mimořádné (nadpřirozené) schopnosti jogínů, označované jako siddhi, zřejmě souvisejí též s ovlivňováním nervového systému. Bližší vysvětlení se v literatuře nevyskytují.
Zastavení dechu (dechová zádrž) je trojího typu:
1. kumbhaka (ábhjantará, púrna kumbhaka) - zastavení dechu po maximálním hlubokém nádechu včetně inspirační rezervy a jeho stlačení v alveolách. Maximální množství nadechnutého vzduchu zůstane tedy v plicích uzavřeno pod zvýšeným tlakem.
2. šúnjaka (báhja, šúnja kumbhaka) - zastavení dechu po úplném výdechu včetně exspirační rezervy. V plicích zůstává jen zbytkový - reziduální vzduch se sníženým tlakem.
3. kévala kumbhaka - zastavení dechu v neutrální poloze. Tlak v plicích se vyrovná s atmosférickým. Tato poslední varianta pravděpodobně nastává automaticky po delším praktikování předchozích dvou typů.
Jógini tvrdí, že touto kévalou vchází člověk zcela přirozeně a samovolně do kontaktu a harmonie se svou vlastní vesmírnou podstatou a získává kontrolu nad nejemnější a nejmocnější silou, která utváří atom i sluneční soustavy.
Jóga vyžaduje, aby se pránájáma a zejména dechové zádrže, prováděly současně s některými uzávěry „bandhami“. Bandhy se tvoří stažením určitých orgánů a žláz v těle. Ohraničují určité oblasti, aby z nich neunikala prána. Jde v podstatě o uzavírání tělních dutin, čímž se mění vnitřní tlakové poměry, které potom ovlivňují jednotlivé nervové a energetické dráhy a centra. Prostřednictvím nich se působení potom přenáší do CNS a k jednotlivým orgánům. Samozřejmostí by měla být snaha po prociťování a rozlišování účasti jednotlivých svalových skupin při uzavírání a uvolňování uzávěrů.
Během zadržení dechu ve spojení s bandhou se nesmí rozbušit srdce, naopak se má srdeční tep zmírnit a usměrnit v mocný pravidelný tep. Pokud tomu tak není, je to známkou, že jsme nedostatečně připraveni. Buď jsme provedli uzávěr špatně, takže neplní svoji funkci, nebo jsme překročili své možnosti a musíme se vrátit ke kratšímu dechovému rytmu (zejména zkrátit dechovou zádrž).
Řízený nádech by měl probíhat současně se spodním uzávěrem „múla bandhou“. Na konci nádechu se provádí horní - krční uzávěr „džalandhara bandha“ a okamžitě následuje ještě břišní uzávěr - „uddíjána bandha“. Řízený výdech by měl probíhat po uvolnění všech tří uzávěrů.
Dechové uzávěry- bandhy ukončujeme tak, že závěry uvolníme a pokud byly provedeny po nádechu, tak nejdříve ještě alespoň nepatrně nadechneme a teprve potom pomalu volně vydechujeme. Při provádění uzávěru po výdechu postupujeme obdobně, ale opačně. Dodatečným nádechem nebo výdechem předejdeme prudkému výdechu nebo nádechu po uvolnění uzávěrů.
Džalandharu bandhu lze provádět v kterékoliv dechové fázi. Povinně doprovází každé prodloužené zadržení dechu. Je-li prováděna pránájáma bez džalandhara bandhy, může být pocitován tlak u srdce, v uších i očích a někdy dochází také k závrati.
Po ukončeném nádechu (výdechu) polkneme sliny. Na konci polykacího pohybu jsou svaly zvláštním způsobem sevřeny a my je v tomto okamžiku zablokujeme tak, že skloníme hlavu, zatlačíme bradu přitiskneme k hrudní kosti do jungulární jamky , čímž jsou přitlačeny karotické sinusy. Krční páteř zůstává ale rovná. Šíji přitom protáhneme vzhůru a zatlačíme mírně dozadu, jako bychom chtěli umístit bradu co nejvýš do krční jamky. Přitom můžeme pociťovat zřejmé protahování vazu, které se rozšiřuje až na svaly v zádech. Přitlačení má být mírné, bez většího úsilí. Krční svaly zůstávají stažené po celou dobu trvání uzávěru. Doporučuje se současně posunout jazyk dozadu na patro a kořen jazyka přitlačit proti hrtanu. To má za následek vytlačení horní části krku nahoru a pomáhá to k ještě většímu stlačení karotických sinusů.
Kontrola správnosti tohoto uzávěru spočívá v tom, že se v zaujaté pozici nedá nadechnout ani vydechnout.
Stažením krčních svalů dochází k sevření tepen na krku, omezení přítoku krve krčními tepnami do mozku, čímž se dosáhne utlumení mentální činnosti (myšlenek) a proto se používá též před mentálním cvičením. Reguluje i tok krve k srdci a krčním žlázám. Ovlivňuje žlázy s vnitřní sekrecí, což se příznivě projevuje na zdravotním stavu, a funkci většiny vnitřních orgánů. Dochází též k stlačení a tím aktivaci štítné žlázy, což příznivě působí na řadu dalších orgánů a funkcí. Nemocní s poruchami štítné žlázy mohou toto cvičení provádět po konzultaci s odborným lékařem. Subjektivně se objevují pocity euforie, blaženosti, někdy též jakéhosi hypnotického transu, kdy se individuální vědomí stává stále jemnější a může docházet až k jakýmsi individuálním vizím, kdy je umožněn nadsmyslový příjem.
Podle klasických textů je omezen tok nektaru z tisíciplátkového lotosu dolů, mění se tok prány v 16 vitálních střediscích, prána je směrována do center blízkých páteři a dochází k probuzení kundaliní. Výsledkem je možnost získání schopnosti vnímání prány, kontrola vitální síly, omezení předčasného stárnutí a urychlení mentálního vývoje. Při praktikování džalandhary bandhy jsou tyto projevy velice slabé. Silnějších projevů se dosahuje praktikováním speciálních dlouhodobějších mechanických kompresí v oblasti krku, kdy dochází k tak jemnému místně omezenému (mimo krční tepny) tlaku, který nepůsobí odkrvení mozku s neblahými následky.
Popis různých stavů vědomí nás nesmí vábit, ani odradit, neboť se prakticky dostavuje až po tak dlouhém tréninku, na který u nás průměrný člověk nemá dostatek volného času. Avšak při přehnaném, ukvapeném provádění bez příslušné přípravy a odborného vedení by mohlo dojít k poškození mozku a duševním poruchám.
Podmínkou pro cvičení pránájámy s aplikací džalandhara - bandhy je pravidelné cvičení sarvángásany (svíčky) a halásany (pluhu). Těmto polohám se musíme pečlivě věnovat, cvičit je velmi důkladně, abychom krční oblast měli dostatečně připravenu.
V případě dechu udždžají můžeme tuto bandhu použít s tím, že krční svaly a hlasivky uvolníme natolik, aby mohl procházet vzduch způsobující charakteristický zvuk.
Múla bandhu můžeme provádět po zastavení dechu jak s plnými tak i s prázdnými plícemi, ale i při normálním dýchání bez zádrží případně i při cvičení některých ásan.
Provádí se tak, že pevně stáhneme sedací svaly, částečně i svaly podbřišku a snažíme se do sebe vtahovat spodinu pánevní (prostor mezi řitním a močovým svěračem). Múla bandha v tomto případě představuje lehké stažení jemných svalů do středu perinea. Oči máme zavřené, snažíme se udržet toto vtažení dle našich možností co nejdéle a hlavně procítit rozdílné pocity mezi vtažením a uvolněním. S pravidelným nácvikem dobu stažení postupně prodlužujeme.
Z pohledu jógy má značný význam. V ovlivňované oblasti se nachází nejspodnější centrum múládhára, kde je uložena hadí síla a navíc se zde setkávají tří energetické dráhy - ida, pingala a sušumna. Vzniklým napětím táhneme apánu nahoru.
Spojením džalandhara bandhy a múla bandhy vzniká další cvičení, při kterém se spojují dva proudy pránické energie. Negativní proud (apána-váju) směřuje od kostrče nahoru a pozitivní proud (prána-váju) postupuje směrem opačným. Toto spojení odstraňuje únavu, ospalost a způsobuje rychlé osvěžení.
U této bandhy je zvednuta bránice až k hrudníku a břišní orgány jsou vtaženy směrem k páteři. Obvykle se provádí po výdechu ve stoji nebo v sedě. Při aplikaci po nádechu bude samozřejmě menší, protože je bránice dole a břišní stěna se může propadnout jen málo.
Ve stoji rozkročném mírně pokrčíme kolena a dlaněmi se pevně opřeme o stehna. Prsty jsou napjaty a roztaženy, čtyři směřují dovnitř a palec ven. Přitom se ještě trochu předkloníme. Dvakrát, třikrát se hluboce prodýchneme a po posledním hlubokém nádechu energicky úplně vydechneme ústy, zadržíme dech, přiblížíme bradu k hrudní kosti a utvoříme džalandhara bandhu. Pak provedeme falešný nádech, při kterém rozšíříme hrudní koš, ale nevpustíme vzduch do plic. Ještě pevněji se opřeme o stehna, tím se nazdvihne hrudník, což ještě zvýší podtlak v plicích. To způsobí posun bránice nahoru a vtažení břišní stěny dovnitř směrem k páteři a nahoru. Dáváme pozor, abychom břicho nevtahovali silou břišních svalů, ale jen působením podtlaku v plicích. Před nádechem uvolníme nejdříve ruce a rozevřený hrudník, džalandhara bandhu a pokusíme se ještě alespoň nepatrně vydechnout a teprve potom pomalu nadechujeme nosem. Dodatečným výdechem se zamezí prudkému nadechnutí po uvolnění džalandhara bandhy. Nakonec se ještě několikrát volně prodýchneme. Bronislavská uvádí variantu, při které dochází ke vtažení břišní stěny pomocí břišních svalů.
Uddíjána bandha zlepšuje funkci břišních orgánů a redukuje tuk v břišní oblasti. Zvedání bránice působí též jako masáž na srdeční sval. Napijeme-li se předem vody, dojde k úpravě trávení a vyprazdňování.
Maha bandha je v podstatě traja bandha se zádrží po nádechu. Doporučuje se po nádechu a zadržení dechu lehce se zhoupnout dopředu, opřít rukama o stehna a při tvoření postupně múla, uddíjány, džalandhary bandhy lehce posouvat ramena k uším, čímž se zablokuje hrudník v pozici nádechu a lépe se nám zadržuje dech.
Kdo není zvyklý cvičit maha bandhu, může cvičit jenom múla bandhu a džalandhara bandhu samozřejmě po nádechu - vynechává uddíjánu bandhu.
Bandhy můžeme uzavírat a uvolňovat dvojím způsobem.
. Začínáme uzavírat odspoda múla, uddíjána, džalandharu bandhu a uvolňujeme od shora džalandharu, udíjánu , múla bandhu.
. Začínáme uzavírat múla, džalandharu, uddíjánu bandhu a uvolňujeme v opačném pořadí, než v jakém jsme uzavírali, to je uddíjánu, džalandharu a nakonec múla bandhu.
Jógové techniky dýchání pozůstávají ze čtyř částí:
1. Réčaka - fáze kontrolovaného výdechu při zachování určité délky výdechu a vnitřního tlaku. Většinou se doporučuje prodloužit tuto fázi na dvojnásobek času nádechu.
Prašvása je výraz používaný pro běžný, nekontrolovaný, automatický výdech.
2. Šúnjaka - fáze kontrolovaného zadržení dechu po úplném výdechu. Přidává se po určité době nácviku u pokročilých žáků.
3. Púraka - fáze kontrolovaného nádechu , provádí se většinou pomalu s důrazem na prodloužení jejího trvání a snížení intenzity nádechu . Jsou však i techniky, které vyžadují naopak velice rychlý nádech spojený s velice rychlým výdechem. Celý cyklus pak trvá půl sekundy nebo i méně (bhastrika).
Švása je výraz používaný pro běžný, nekontrolovaný, automatický nádech.
4. Kumbhaka - fáze kontrolovaného zadržení dechu po nádechu. (V sanskrtu není výraz pro automatické zadržení dechu, které nastává při těžké práci nebo v silné emoci a z překvapení). Každou prodlouženou kumbhaku nutně provází krční uzávěr - džalandhara bandha.
Jednotlivá cvičení pránájámy se od sebe liší rozdílnými postupy při uplatňování výše uvedených fází. Z hlediska pránájámy jsou nejdůležitější fáze kontrolované dechové zádrže.
Praktikování dechové zádrže „kumbhaky“ zároveň se všemi třemi bandhami je nebezpečné, pokud se provádí bez patřičné pozornosti a opatrnosti a nenacvičuje se trpělivě a pomalu. Pro další rozvoj bude však kumbhaka nevyhnutelná. „Kumbhaka“ však vyžaduje od adepta jógy mimořádnou pozornost a maximální soustředění. Mysl by měla neustále sledovat dýchací pohyby. Jógin by se měl soustředit na různé body buď vně nebo uvnitř svého těla. Počítání cyklů - „máter“ velice často narušuje koncentraci na dech a proto je může dělat jen ten, koho to neruší. Pokud se však postupuje pomalu, s náležitou opatrností a pozorností, nepředstavuje „kumbhaka“ ani pránájáma jako celek žádné nebezpečí.
Zájemci o tělesný, ale i duchovní rozvoj mohou získat velice mnoho pouze praktikováním púraky a réčaky, při kterých se dodržuje poměr nádechu k výdechu 1:2 . Bylo ověřeno, že i při těchto cvičeních může být spuštěna aktivita důležitých čaker. Doporučuje se proto začínat nácvik jen s „púrakou“ a “réčakou".
Délka každé z fází není ve všech tradicích stejná. Většina doporučuje poměr 1:4:2. Výchozí hodnotou je doba nádechu. Zastavení dechu po nádechu je jejím čtyřnásobkem a výdech dvojnásobkem. Je třeba zdůraznit, že volbu výchozí hodnoty, to je délky doby nádechu, je třeba volit tak, aby v žádném případě nedošlo k nepříjemným pocitům - pocitům úzkosti nebo „dechového hladu“ a to nejenom v jednom cyklu, ale po celou dobu cvičení. Pokud se objeví sebemenší nepříjemné pocity, musíme okamžitě zkrátit výchozí hodnotu doby nádechu.
Trvání výchozí časové jednotky - doby nádechu - je dáno kapacitou žáka a postupně se citlivě a nenásilně prodlužuje. V závěru může jeden cyklus trvat jednu minutu a někteří jogíni dokáží dýchat ještě pomaleji. Měli bychom dbát na to, abychom všechny fáze prováděli zcela pohodlně po celou dobu cvičení a nemuseli je přerušovat přechodem na normální dýchání. Je třeba mít na paměti, že mechanizmus dechu je velice citlivě regulován dechovými centry uloženými v prodloužené míše. Každé neuvážené zacházení s dechem by mohlo vést k tragickým koncům. Je možné se fyzicky i psychicky zničit. Proto je nutné se k uvedenému poměru 1:4:2 přibližovat pomalu a postupně, např. přes poměr 6:8:5. Po určité době nácviku se u pokročilých žáků přidává čtvrtá fáze „šúnjaka“, to je zastavení dechu po úplném výdechu, která se opět postupně prodlužuje na konečný cílový poměr 1:4:2:4
Je třeba zdůraznit, že v žádné z fází bychom neměli vynakládat mimořádné úsilí, ale naopak po celou dobu cvičení udržovat svaly i mysl v naprostém uvolnění. Častěji se chybuje nadměrným vynakládáním úsilí v púrace a kumbhace než v réčace. Pokud se púraka a kumbhaka provádí nad správnou míru, obyčejně se mnohem více poškozují plíce než srdce, zatím co příliš hluboká réčaka postihuje více srdce než plíce.
S výdechem začínáme proto, že je to nejdůležitější fáze dýchacího procesu. Před výdechem jsou plíce naplněné znečištěným vzduchem. Dříve než necháme vniknout do plic vzduch čistý, je třeba z nich vytlačit veškerý vzduch znečistěný. Navíc, právě výdech podmiňuje nádech, a nikoli naopak.
Fáze kontrolovaného výdechu „réčaka“ se provádí postupně, pomalu a rytmicky. Nejdříve uvolníme krční uzávěr „džalandhara bandhu“ a zvedneme hlavu. Břicho je kontrahováno a zatahováno, vnitřně břišní tlak stoupá a vytlačuje bránici nahoru (dosud tomuto tlaku odolávala). I když hrudník poklesne do minima, břicho by se mělo stahovat stále dál, dokud není vypuzen téměř všechen vzduch. To však neznamená, že bychom měli při výdechu vynakládat nějakou námahu, ale výdech by měl být natolik úplný, nakolik je to možné učinit bez zbytečné námahy. Žaludek se postupně vysouvá nahoru a při nácviku uvolňujeme i pánevní dno a zatáhnutí podbřišku. Výdech by měl trvat 2x tak dlouho jako nádech, avšak nesmíme ho prodloužit natolik, abychom museli při následující fázi pospíchat. Pak začneme stahovat žebra a bazální část hrudníku. Nakonec dovolíme zvednutému hrudníku, aby postupně klesl a vydechneme až k bodu, kdy cítíme, že víc vydechnout nemůžeme. Současně uvolňujeme břišní svaly a bránice zůstává zvednutá a rovněž pánevní dno zůstává ještě zvednuté (v době nácviku není nezbytně nutné).
Po neúplném výdechu můžeme nadechnout jen malé množství čerstvého vzduchu, které se v plicích smísí se značným množstvím již použitého zbytkového - reziduálního vzduchu. Tak se může stát, že i když pobýváme ve velmi čistém vzduchu (například na horách) máme v plicních sklípcích pro vlastní výměnu dýchacích plynů jen značně znečistěný vzduch. Za všech okolností je tedy třeba nejprve z plic vypudit veškerý nečistý vzduch a na jeho místo přivést čerstvý.
Správný výdech a dýchání vůbec od nás vyžaduje odstranění vnitřního napětí, nápravu špatných zvyklostí, nesprávných tělesných i životních postojů. Mnohým vadí nesprávné oblečení (různé pasy, pásky a gumy v pase, podprsenky...) stahující břicho a hrudník. Existují i překážky uvnitř našeho těla nahromaděné v zažívacím traktu (stažený žaludek, nepružný hrudní koš, znehybnělá bránice) a trvale napjaté svaly v oblasti celého hrudníku. Vnější závady mechanického typu odstraní snadno každý, ale jóga se snaží i o odstranění fyzických a psychických napětí v těle cílenou relaxací.
Při nácviku se soustřeďujeme na pomalý výdech, nacvičujeme jeho zpomalení. Dlouhý, hluboký výdech je něco jako povzdech, přirozená známka úlevy a uvolnění. Abychom se naučili správně a velmi pomalu vyprazdňovat plíce, přejdeme vleže či vsedě ke kontrolovaným povzdechům. Nejdříve několikrát úmyslně vzdychneme a mírným stažením břišních svalů na konci výdechu přitom zdůrazníme vyprázdnění plic, aby tak mohly odejít zbytky vzduchu. Výdech musí být co možná nejtišší, rovnoměrný a nepřerušovaný. Můžeme popřípadě současně s výdechem vyslovit zvuk „AÓÚM“.
Několik minut dýchání se zpomaleným výdechem rozptyluje únavu, křečovité stažení a celkové fyzické i psychické napětí. Tento typ dýchání nemá žádné kontraindikace a může se provádět podle libosti. Výdech musí trvat přibližně dvojnásobek doby nádechu.
Na konci výdechu uvolníme břišní svaly, ale zatáhnutí podbřišku trvá (v době nácviku není nezbytně nutné). Tím se vytvoří několik palců pod pupkem mírná prohlubeň. To je „uddíjána bandha“ v réčace, kterou udržujeme několik sekund. Potom uvolníme pánevní dno, které bylo až do této doby zvednuté. Dobu dechové zádrže nelze přesně stanovit, závisí na každém jednotlivci a na okolnostech. Zastavení dechu při prázdných plicích není nebezpečné. Můžeme zadržovat dech tak dlouho, dokud je nám to příjemné. Brzy rozeznáme spontánní impuls k nádechu přicházející ze samotného organismu od impulsu vyvolaného vědomě vůlí.
Jestliže blokujeme dech při prázdných plicích na konci prodlouženého výdechu, dýchací svaly mají příležitost se uvolnit. Když uvolníme veškeré svalstvo ovládané vůlí a zadržíme pohodlně dech při prázdných plících, zakusíme mimořádný pocit klidu a míru. V tomto okamžiku jsme ve stavu úplné relaxace a podle jogínů je to okamžik, kdy přichází spánek. Je proto zastavení dechu při prázdných plicích na konci prodlouženého výdechu výborným prostředkem proti nespavosti.
Jogíni považují za samozřejmé, že jógový nádech je úplný a zahrnuje tři fáze nádechu spojené do jediného plného a rytmického pohybu. Rozlišují tři způsoby nádechu: abdominální (břišní), kostální (hrudní-žeberní) a klavikulární (podklíčkový). Připomeňme je krátkým popisem:
- abdominální vdech
Při nádechu se bránice snižuje, břicho se zvedá. Při výdechu jde bránice nahoru a břicho klesá.
- kostální vdech
Dýchání kostální se uskutečňuje rozestupem žeber a rozpínáním hrudního koše jako měchu. Při tomto nádechu proniká menší množství vzduchu do plic než při abdominálním dýchání a přitom vyžaduje větší úsilí.
- klavikulární vdech
Přístup vzduchu je umožněn nadzvednutím klíčních kostí. Příděl čerstvého vzduchu obdrží pouze horní část plic. Zajišťuje poměrně malé množství nadechnutého vzduchu. Vyskytuje se často u žen.
Dříve než budeme provádět komplexní dechová cvičení a než si dech přizpůsobíme speciálním rytmům, je třeba se naučit normálně plně a spontánně dýchat!
O to zda nadechovat shora nebo odspoda se vedou spory.
Při nadechování shora postupujeme následovně:
a. začneme pomalu nadechovat zvedáním klíčních kostí a horní části hrudníku při současném vtahování pánevního dna až do uzavření spodního uzávěru - múla bandha .
b. po maximálním zvednutí horní části hrudníku pokračujeme ve velice pomalém nádechu tak, že rozšiřujeme střední část hrudníku, při čemž se vědomě snažíme maximálně roztáhnout žebra. Pánevní dno po celou dobu nádechu vtahujeme do břicha.
c. nasátí maximálního objemu vzduchu docílíme, soustředíme-li se v dalším na vědomé posunutí bránice dolů. Břišní svalstvo je třeba mít neustále pod kontrolou. V čase nádechu by mělo být mírně napnuté, ne příliš vystrčené, což podle laboratorních zkoušek umožňuje nadechnout více vzduchu. Navíc mírně stažené břišní svaly mají hlubší vliv na nervovou soustavu než svaly relaxované. Pánevní dno je stále zvednuté, což přispívá ke stažení dolní části břicha pod pupkem (to se nazývá uddíjána pítha) a při další kontrakci se vytváří uddíjána bandha.
Při nadechování zdola postupujeme následovně:
a. činností bránice nasáváme vzduch do spodní části plic. Tlakem bránice na obsah břicha dochází současně k vytlačování horní břišní stěny,
b. následně začneme plnit střední část plic tím, že začneme rozevírat hrudník odspodu až nahoru. Žebra se přitom od sebe vzdalují a hrudní kost se pohybuje nahoru k bradě a ven z těla,
c. soustředíme se na horní hroty plic a pozvolna nadzvedáváme klíční kosti a lopatky.
V obou případech je nadechování souvislé, stejnoměrné, jemné a rytmické.
Při nádechu, který by měl být klidný a rovnoměrný, je třeba uvolnit svaly tváře a nosu. Jakékoliv napětí obličejových svalů, vraštění tváře je zcela zbytečné. Jestliže je dosaženo maxima nádechu, nesmíme se snažit dodatečně nadechnout. Žádnou další svalovou činností nenadechneme ani o 1 cm3 vzduchu více.
Na začátku této fáze, ihned po zastavení dechu , kdy je podbřišek stažen a pánevní dno maximálně vysoko, se provádí horní - krční uzávěr džalandhara bandha. Následuje ještě provedení břišního uzávěru uddíjány bandhy stáhnutím břišní stěny, hlavně části nad pupkem s případným následným kmitáním bránice.
Pokud je hrudník naplněn a stlačen zevnitř tímto způsobem, pociťujeme po celém povrchu těla lehké chvění (v oblasti kořínků vlasů a chloupků). Obzvlášť v prstech pociťujeme silné prokrvení protože dochází k rozšíření kapilár a stoupá pulsový objem. Zádrž má trvat až do tohoto pocitu. V případě, že se dostaví nepříjemné pocity, je nutné ihned příslušné časy zkrátit.
Protože při pránájámě tělo vychládá, je vhodné přes sebe přehodit něco teplejšího. Po celou dobu cvičení pránájámy máme zavřené oči.
Bartoňová M. : Jóga, od staré Indie k dnešku
Bronislavská Z. : Jóga - svetlo poznania. ALFA 1991
Dvořák J., Šťastná, E.: Jóga všedního dne pro ty, kteří chtějí lépe žít. Ostrava 1990
Gítánanda S.: Jóga krok za krokem. Brno 1995
Klíma A.: Začínáme s jógou. Hradec Králové 1990
Knížetová V., Tillich J.: Jóga. Praha, Olympia 1995
Kuvalayananda S.: Jógová terapie. Bratislava 1990
Lysebeth A. : Jóga, Olympia 1984
Lysebeth A. : Cvičíme jógu, Olympia 1988
Lysebeth A. : Pránajáma, Olympia 1992
Mrnuštíková M.: Pránájáma. Brno 1997
Polášek M.: Jóga. Praha, Svoboda 1995
Šedivý J.: Jóga očima lékaře. Olomouc 1980
Votava J. a kol.: Jóga očima lékařů. Praha, Avicenum 1988
Yogiradž, Sacharov.: Gheranda samhita. Bratislava 1992
Zeman V.: Cest je bezpočtu. Brno 1991
V této kapitole vyjadřuji své vlastní názory na postupy jógového dýchání vycházeje při tom z informací nashromážděných v předchozích kapitolách.
V přístupu k dýchání jsou mezi východní filozofií - jógou a na vědeckých základech postavenou západní medicínou značné rozdíly.
Západní medicína se zabývá v anatomii velmi podrobně stavbou dýchacího ústrojí, ve fyziologii zase rozebírá funkce tohoto ústrojí a všechny chemické proměny a regulační děje, které se k dýchání vztahují. Patofyziologie rozebírá chorobné změny, ke kterým při onemocnění dýchacího ústrojí dochází. Veškerá tato věda má za cíl uzdravovat lidi, u nichž došlo k poškození dýchacího ústrojí, jeho funkce a mají s dýcháním potíže.
Cíle východní filozofie jsou spíše duchovního rázu. Její působení v oblasti dýchání je zaměřeno na zdravé lidi. Snaží se pomocí různých dechových technik především zlepšit a upevnit lidské zdraví a potom využít dýchání k dalšímu duchovnímu růstu člověka. O stavbu dýchacího ustrojí a probíhající chemické přeměny se příliš nezajímá a dechovými technikami, které používá, se snaží příznivě ovlivňovat jednotlivé orgány včetně nervového systému a samotnou podstatu myšlení.
Dechových technik v józe je nepřeberné množství. V podstatě celá hathajóga, každá ásana je svým způsobem dechovým cvičením ve ztížených podmínkách. Jóga má celou řadu speciálních přípravných dechových technik a navíc čistící dechové metody.
Omezíme se proto na dýchání, které můžeme nazvat „klasická pránájáma“ a vyjdeme z jedné definice, která praví, že:
PRÁNÁJÁMA JE VĚDOMÁ PRÁCE S DECHEM A ENERGIÍ,
a že správné jógové dýchání je:
vědomé, pomalé, hluboké a rytmické dýchání nosem.
Snad největší názorový rozdíl mezi východní filozofií a západní vědou je v tom, že :
tradiční filozofie manipuluje s pojmem „ prána“, která je součástí dechu a je pro ni představitelem „životní síly“. Je přijímána spolu s dechem a potravou a manipulace s ní je nezbytným předpokladem k udržení fyzického a psychického zdraví a duševní rovnováhy. Pohybuje se v těle po tisíci drahách a soustřeďuje se v centrech nazývaných čakry. Dr. Svámí Gítananda na důkaz existence „prány“ jako „životní síly“ uvádí, že osobně zná jedenáct tzv. „dýchačů“, to je lidí , kteří žijí zdravým životem jenom z dechu bez potravy a pití.
západní věda naproti tomu existenci prány - „životní síly“ neuznává a to především proto, že se dosud nepodařilo ji prokázat hmatatelným způsobem. Nepodařilo se dosud prokázat žádnou její chemickou stopu ani dráhu nebo kanálek, ve kterých by se pohybovala a nelze ji registrovat žádným dosud známým přístrojem.
„Prána“ je dnes chápána jako energie, neboť takto je dnes označována v indické i čínské literatuře. Uvědomíme-li si však, že v době, kdy východní filozofie vznikala, pravděpodobně neznali energii v dnešním slova smyslu (elektrickou, atomovou, ...), nemusí mít prána s našimi běžnými představami o energii nic společného. Mělo by být proto slovo „prána“ chápáno jako čistě pracovní pojem, jako fenomén, u kterého ve skutečnosti původní představu neznáme.
Chirurgové jsou přesvědčeni , že znají lidské tělo naprosto dokonale, ale žádné „nádí“- kanálky pro vedení jakési „prány“ nikdy nenašli. To považují za dostatečné pro tvrzení o neexistenci „nádí“ i „prány“. Přesto se vyskytuje názor, že „nádí“ by mohly být štěrbiny podél nervových vláken. Navíc některé druhy energií (tepelná, světelná, radiové a televizní vlny...) ke svému přenosu žádné kanálky ani dráty nepotřebují a jsou schopné prostupovat jak plyny tak pevnými látkami. Z tohoto pohledu existenci „prány“ ve vzduchu i pevných látkách a její vedení můžeme připustit.
Véle zastává názor, že vedení prány je totožné se šířením vzruchů po nervových drahách ( ústní sdělení). Vysvětluje to rozdílností anatomických znalostí jogínů v době vzniku východní filozofie a
v současnosti.
Podle Lysebetha se atmosférická prána skládá ne-li vcelku tak alespoň z převážné části z elektrických částeček, negativních iontů a v našem těle skutečně existuje metabolismus energie získané z ovzduší. Vyplývá to ze srovnání klasické východní filozofie s poznatky a objevy západní vědy.
Podle této teorie se v atmosféře setkáváme se dvěma typy iontů:
S malými negativními, velmi aktivními ionty. Ve vzduchu, který dýcháme, jsou většinou složeny z jednoho nebo několika atomů kyslíku případně dusíku s nábojem odpovídajícím jednomu elektronu. Malé negativní ionty dávají organizmu vitalitu a představují atmosférickou pránu v její aktivní formě.
S velkými pomalými ionty, tvořenými polymolekulárním jádrem, které je schopno negativní ionty pohlcovat.
Velkými ionty jsou částice prachu, kouře, mlhy, které na sebe vážou negativní ionty. Ve znečištěném vzduchu, kde velké částice na sebe navázaly velké množství negativních iontů (ve městech a v místnostech), je volných negativních iontů málo. Jeden negativní malý iont tam připadá cca na 275 až 600 velkých iontů. Naproti tomu na venkově, kde je vzduch čistý, připadá na jeden velký iont jeden až tři malé negativní ionty. To vysvětluje tvrzení jogínů, že prána je obsažena ve vzduchu, ale není to ani kyslík ani dusík ani žádná jiná chemická složka vzduchu, neboť ve městě je složení vzduchu stejné jako na vesnici. Prána to jsou tedy záporné ionty a jejich zdrojem je ionizace vzduchu. Zdrojem záporných iontů - prány - energie - je především slunce, které působením elektromagnetického krátkovlnného záření vytváří nevyčerpatelné zásoby. Další množství negativních iontů je produkováno velkými masami vod v pohybu nebo během vypařování, pohybem vzduchu v horách , v blízkosti skal nebo v rozlehlých rovinách.
Skutečnost, že organizmus absorbuje atmosférickou energii „ pránu“ ve formě negativních iontů a použitou zase odstraňuje pokožkou a dechem, lze označit za energetický metabolizmus. Čím je tento metabolizmus aktivnější, jednak absorbcí, jednak odstraňováním přebytečné a opotřebované energie, tím je člověk zdravější. Překážkou takové výměny je izolace těla oblečením, obuví, nesprávné dýchání, ale též psychické bloky. Izolaci těla lze snadno odstranit, psychické bloky nám může pomoci odstraňovat jóga svými metodami relaxace a klíč k uskladňování a rozdělování energie v organizmu nám dává pránájáma.
Podle východní filozofie kontrolují jogíni činnost svého těla tím, že ovládají „ pránu“ - „životní sílu“ a dokáží ji přimět k působení na své tělo i ducha. Dovedou pomocí vědomého dýchání usměrnit tuto životní sílu do libovolného místa ve svém těle a tak ji využít k posílení určitého orgánu. „Prána“ má podle tohoto učení léčivé účinky, proto může v daném místě omezit bolest, urychlit hojení poraněné tkáně, urychlit srůstání zlomených kostí.... Součástí pránájámy je i vytváření mentálních představ o přijímání prány, jejím rozvádění po těle i o jejím zdravotním působení. Tyto představy účinky prány zesilují.
Ve spojitosti s dechem se v józe mnohdy mluví o prodýchávání určitého místa, např. o „dýchání“ bolavým kolenem. Protože vzduch podle východní filozofie obsahuje „pránu“, považuje se urychlené zhojení právě za účinek „prány“. Připustíme-li, že neznáme původní představu autorů východní filozofie o „práně“ a opustíme-li i naši představu o „práně“ jako o energii , přesto tuto skutečnost můžeme snadno vysvětlit.
Ze zkušenosti víme, že když se myšlenkami soustředíme do určitého místa našeho těla, začne se prohřívat. O tom se může každý snadno přesvědčit. Pokud podpoříme toto soustředění vizuální představou, je prohřívání silnější. Vytvoříme-li si představu v určitém místě našeho těla spojenou s působením chladu (studenou vodou nebo ledem), dojde v tomto místě k ochlazení.
Spojíme-li svou představu o „práně“ místo s neznámou energií s krví, můžeme připustit, že prostřednictvím CNS jsme schopni ovlivnit vazokonstrikci nebo dilataci cév v daném místě a tím regulovat i přítok krve. Podaří-li se nám v daném místě našeho těla zvýšit přítok krve, dojde automaticky k jeho prohřátí, zvýšení přívodu kyslíku, výživných látek, odvodu kysličníku uhličitého a ostatních škodlivých látek, čímž se podstatně zlepší podmínky k léčení.
Mimořádné (nadpřirozené) schopnosti jogínů, označované jako siddhi, zřejmě souvisejí též s ovlivňováním nervového systému. Žádná bližší vysvětlení se v literatuře nevyskytují.
Zásadní rozdíl mezi hlubokým dýcháním a pránájámou je mimo jiné v tom, že při hlubokém dýchání se jedná pouze o maximální nádech a výdech, při čemž se vždy na konci nádechu i výdechu tlak v plicích vyrovnává s atmosférickým tlakem. U pránájámy se však, kromě aplikace plného jógového dechu, manipuluje jednak s rychlostí a rytmem dýchání a jednak s vnitřními tlaky tak, že tlak v plicích se na konci výdechu a nádechu nemusí rovnat tlaku atmosférickému.
Východní učitelé tvrdí, že jógové dýchání - pránájáma (ale i řada technik používaných jako přípravná dechová cvičení pro pránájámu) ovlivňuje nejen fyzické zdraví, ale zvyšuje naši energii, zvětšuje i duchovní sílu, štěstí, sebevládu, bystrost myšlení a prohlubuje i duševní rozvoj. A naopak mnoho chronických chorob je spojeno s nedostatečným dýcháním a může být odstraněno nebo zmírněno správným dýcháním.
Průměrný dospělý zdravý člověk dýchá frekvencí 16 dechů za minutu s dechovým objemem 0,5 l ( objem vzduchu na jedno nadechnutí, 14 % z 3,5 l VC). Odečteme- li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru (prostor nosu, úst, hrtanu, průdušek..), který se nedostane do plicních sklípků, zbývá na jeden nádech 0,3 l vzduchu který se účastní vlastní výměny vzduchu v plicích. Za jednu minutu plícemi tak projde 4,8 litrů vzduchu (16x (0,5-0,2) = 4,8). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 1,0 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Je-li systolický objem srdeční 70 ml, tak při 70 tepech za minutu projde plícemi cca 5,0 l (70 tepů/ min x 0,070 l krve = cca 5 l/min) krve za jednu minutu. Tato krev rozvede po těle za jednu minutu 250 ml ( =5% z 5 l krve) kyslíku. To znamená, že lidské tělo při naprostém klidu z 4,8 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 1 litr kyslíku, využilo pouze 250 ml kyslíku, to je 25%. Toto množství za normálních fyziologických podmínek je pro udržení všech životních pochodů zcela dostačující.
Při normálním hlubokém dýchání (při zvětšení dechového objemu do inspirační i exspirační části rezervního objemu) dospělého zdravého člověka se sníží dechová frekvence na 10 dechů za minutu a dechový objem se zvětší z 0,5 l na cca 2,0 l (60 % z 3,5 l VC). Odečteme-li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru (prostor nosu, úst, hrtanu, průdušek..), který se nedostane do plicních sklípků, zbývá na jeden nádech 1,8 l (2 - 0,2 = 1,8 l) vzduchu, který se účastní vlastní výměny plynů v plicích. Za jednu minutu plícemi tak projde 18 litrů vzduchu (10x 1,8 = 18). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 3,8 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Systolický objem srdeční se prakticky nezmění, zůstává na 70 ml, tep se nepatrně zvýší cca na 75 tepů za minutu. Minutový objem srdeční potom bude 5,25 l krve (75 tepů/ min x 0,070 l krve = 5,25 l/min) a tato krev rozvede po těle za jednu minutu 262 ml kyslíku (5% z 5,25 l). To znamená, že lidské tělo při hlubokém dýchání v klidu z 18 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 3,78 litrů kyslíku, využije pouze 262 ml kyslíku , což je necelých 7 %. Využití kyslíku se podstatně sníží.
Z toho vyplývá, že při hlubokém dýchání dosáhneme pouze zvýšení ventilace plic - aktivujeme ty sklípky, které byly uzavřeny (asi 20 %). To znamená, že zlepšujeme jejich funkční schopnosti. Difúzi kyslíku do krve prakticky příliš nezměníme, protože tkáně, které nepracují, kyslík neodeberou. Nepatrné zvýšení spotřeby kyslíku bylo využito pro zvýšenou práci dýchacích svalů.
Při usilovném hlubokém dýchání (při zvětšení dechového objemu do inspirační i exspirační části rezervního objemu) dospělého zdravého člověka se zvýší dechová frekvence na 25 dechů za minutu a dechový objem zůstává cca 2,0 l (60 % z 3,5 l VC). Odečteme- li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru, který se nedostane do plicních sklípků, zbývá na jeden nádech 1,8 l (2 - 0,2 = 1,8 l) vzduchu, který se účastní vlastní výměny plynů v plicích. Za jednu minutu plícemi projde 45 litrů vzduchu (25x 1,8 = 45). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 9,45 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Předpokládáme, že minutový objem srdeční se opět prakticky nezmění, zůstává na 70 ml, tep se zvýší cca na 79 tepů za minutu. Minutový objem srdeční tedy bude 5,53 l krve za jednu minutu (79 tepů/ min x 0,070 l krve = 5,53 l/min) a tato krev rozvede po těle za jednu minutu 276 ml kyslíku (5% z 5,53 l). To znamená, že lidské tělo při usilovném hlubokém dýchání v klidu z 45 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 9,45 litrů kyslíku, využije pouze 276 ml kyslíku, což je cca 3 %. Využití kyslíku se dále snížilo.
Při hlubokém usilovném dýchání v klidu vzniká větší koncentrační spád parciálního tlaku CO2 mezi krví a alveolárním vzduchem, proto dochází k velkému úbytku CO2 z alveolárního vzduchu a z krve, vzniká hypokapnie, stoupá pH krve a nastupuje respirační alkalóza. Hypokapnie bývá provázena bolestí hlavy, někdy svalovými křečemi a zástavou dýchání.
Z toho vyplývá, že při usilovném hlubokém dýchání v klidu můžeme dosáhnout pouze zvýšení ventilace plic, aktivujeme zbývající plicní sklípky, které byly ještě uzavřeny. Difúzi kyslíku do krve zvýšíme jen nepatrně, protože tkáně, které nepracují, kyslík neodeberou. Zvyšování množství O2 přiváděného do plic s vdechovaným vzduchem za klidových podmínek nemá pro okysličování krve praktický význam. Naopak reflexně může snížit plicní ventilaci a vzniká nebezpečí toxického působení kyslíku. Ten může při zvýšených dodávkách poškozovat plicní respirační epitel a způsobit poškození centrálního nervstva a tak může nakonec přes zvýšenou dodávku kyslíku atmosférickým vzduchem vzniknout nedostatek kyslíku ve tkáních.
Při jógovém zpomaleném hlubokém dýchání dospělého zdravého člověka vědomě prodlužujeme nádech a výdech v poměru 1:2. Absolutní dobu nádechu i výdechu si odzkouší každý sám tak, aby mu to bylo příjemné a doby zastavení nechává volně plynout, vědomě je neprodlužuje. Jde o pozorování zpomaleného dechu s příjemnými pocity spíše než o řízení dechu. Aby se docílilo dostatečně dlouhého dýchání s příjemnými pocity, je nutné se nejdříve řádně prodýchat, aby bylo předem aktivováno co možná nejvíce plicních sklípků.
Zvláštní důraz při jógovém dýchání je kladen na úplný výdech. Po neúplném výdechu můžeme nadechnout jen malé množství čerstvého vzduchu, které se v plicích smísí se značným množstvím již použitého zbytkového - reziduálního vzduchu. Tak by mohlo dojít i v ideálně čistém prostředí k projevům spojeným s nedostatkem kyslíku.
Dechová frekvence se při jógovém pomalém hlubokém dýchání sníží na 2 dechy (někdy i méně) za minutu a dechový objem se zvýší na 2,2 l (63 % z 3,5 l VC). Odečteme- li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru, který se nedostane do plicních sklípků, zbývá pak na jeden nádech 2,0 l vzduchu (2,2 - 0,2 = 2,0), který se účastní vlastní výměny plynů v plicích. Za jednu minutu plícemi tak projde 4 litry vzduchu (2x 2,0 = 4). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 0,84 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Předpokládáme, že systolický objem srdeční se opět prakticky nezmění, zůstává na 70 ml. Tep se nepatrně zvýší na 73 tepů za minutu. Minutový objem srdeční potom bude 5,1 1 krve za jednu minutu (73 tepů/ min x 0,070 l krve = 5,1 l/min) a tato krev rozvede po těle za jednu minutu 255 ml kyslíku (5% z 5,1 l). To znamená, že lidské tělo při jógovém prodlouženém hlubokém dýchání v klidu ze 4 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 0,84 litrů kyslíku, využije 255 ml kyslíku, což je cca 30 %. Využití kyslíku se oproti předchozím způsobům dýchání podstatně zvýšilo.
V józe se velká důležitost přikládá dokonalé relaxaci. Během relaxačních cvičení pečlivě uvolňujeme veškeré svalstvo údů a trupu, ale dokud pokračujeme v dýchání, četné a důležité svalové skupiny ještě pracují. Při jógovém dýchání využíváme nenásilné volné zastavení dechu po nádechu, kdy i bránice je uvolněná, k navození ještě hlubší relaxace.
Pomalý výdech podporuje dosažení dokonalé relaxace a je jedním z mechanizmů, kterého lze využít u poruch, charakterizovaných nadměrným drážděním, nadměrnou tenzí svalovou. Jeho účinnost se ještě zvýší ve spojitosti s mentální recitací manter. Přitom zde není vedlejších účinků. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že po 2 - 3 minutách dýchání prodlouženým pomalým dechem se může snížit systolický srdeční tlak o 15 - 20 %. Pro dosažení dokonalé relaxace je důležité, aby výdech nezasahoval do exspiračního dechového objemu. Všechny svaly dýchacího ústrojí jsou uvolněny teprve tehdy, když se bránice dostane do horní polohy na konci normálního výdechu (tedy nenásilného).
Někdy se při prodlouženém způsobu jógového dýchání ještě zvětšuje dechový odpor zúžením hlasivkové štěrbiny (udždžají) nebo dýcháním jen jednou nosní dírkou. Tím stoupají nároky na práci dýchacích svalů a její účinnost klesá. Účinnost práce dýchacích svalů (účinnost je poměr práce vykonané k práci spotřebované) můžeme stanovit jako poměr práce fyzikální k práci biologické, podle spotřeby kyslíku. U zdravého člověka za normálních podmínek se tato účinnost (to je podíl spotřeby kyslíku dýchacími svaly z jeho celkové spotřeby za klidových podmínek) pohybuje mezi 5 až 10 %. Při úmyslném zvyšování dechového odporu narůstá spotřeba kyslíku dýchacími svaly natolik, že přírůstek spotřeby kyslíku může překročit zvýšenou dodávku kyslíku ventilací plic. Tím je ovšem další zvyšování plicní ventilace neúčelné a samo se omezuje.
K tomu je možno ještě dodat, že při dýchání dochází fyziologicky ke kolísání průřezu dýchacích cest a tím ke změnám jejich odporu. Při vdechu se dýchací cesty rozšiřují působením dýchacích svalů, které rozpínají hrudník, ale i reflexním působením nedostatku kyslíku při zastavení dechu na konci výdechu. Při výdechu probíhají změny opačně. Navíc při usilovném výdechu se uplatňuje nitrohrudní tlak, který dýchací cesty zužuje. Z toho vyplývá, že když při výdechu a zejména usilovném výdechu přirozeně stoupá odpor dýchacích cest a my tento odpor ještě úmyslně zvětšíme, klademe zvýšené nároky na dýchací svaly. Je to další důvod postupovat obezřetně a pomalu i při nácviku dechu udždžají zejména u lidí se špatnými dýchacími návyky a oslabenými dýchacími svaly.
Každé dýchání zdravého člověka se vyznačuje určitým rytmem. Jógové dýchání se odlišuje především tím, že pracuje s tzv. plným jógovým dechem. To znamená, že se současně naplňuje spodní, střední i horní třetina plic a dechový objem je v důsledku toho vždy o něco větší, než při dýchání normálním. A navíc mnohé pránájámické techniky pracují s rozdílnými dechovými rytmy podle speciálních dechových vzorců.
Rytmus dechu je řízen dechovým centrem, které svůj vlastní dechový rytmus přizpůsobuje automaticky potřebám organizmu podle okamžitých impulzů přicházejících z vyšších nervových center (odrážející nervový stav) a z periférie těla (související s metabolismem).
Při jógovém dýchání často rytmus našeho normálního dýchání vědomě měníme a tím ovlivňujeme činnost dalších orgánů jednak mechanickou cestou (rytmickou změnou vnitrohrudního tlaku) a jednak prostřednictvím nervového systému.
Mechanicky ovlivňuje rytmicita dechu například srdeční činnost. Při vdechu vzniká v hrudníku podtlak, rozšiřují se hrudní orgány, zejména srdce. Současně má podtlak savý účinek na velké žíly hrudníku, zvyšuje a urychluje přítok krve do srdce. Při silném přetlaku v hrudníku je oběh krevní omezen a je možno pozorovat spontánní zmenšení velikosti srdce, podmíněné omezeným plněním srdečních komor. Změna srdeční frekvence způsobená určitým rytmem dechu je nazývána respirační arytmií. Tím je tedy prokázána možnost působit dechovými cviky nepřímo na srdeční činnost.
Jógové dýchání ovlivňuje rovněž mechanicky břišní orgány, neboť při všech dechových cvičeních klade velký důraz na pohyb bránice. Při kontrakci bránice a vydutí břišní stěny dopředu, klesnou všechny útroby dolů. Při výdechu spojeném s vtažením břicha stoupnou nahoru. Tento děj lze označit za masáž břišních útrob, která působí na změnu v prokrvení, a to v úzké souvislosti s dýchacím rytmem. Takovýmto způsobem jsou propojeny funkce většiny orgánů a podléhají dechovému rytmu.
Prostřednictvím nervového systému působí jógová dechová cvičení vnucováním námi zvoleného rytmu dechovému centru. Způsobujeme tím rozkolísávání regulačních pochodů, čímž dosahujeme jejich vyšší stability.
Vzhledem k tomu, že s rytmy dechového centra jsou synchronizovány aktivity dalších systémů, zejména kardiovaskulárního, svalového i činnost samotných nervových buněk, lze právem očekávat, že jakákoliv změna rytmicity dechového centra bude mít dopad na všechny ostatní synchronizované pochody v těle i na centrální nervový systém.
Udržujeme-li určitý dechový vzorec dechového rytmu po určitou dobu, indukuje se tento rytmus prostřednictvím nervového systému i do dalších tělesných systémů. Byl například prokázán příznivý účinek jógového dýchání na metabolickou aktivitu tkání a orgánů při dlouhodobých zkouškách s dechovým rytmem 2:8:4. Dále bylo prokázáno, že při pravidelném opakovaném dráždění čichového receptoru vlivem proudu vzduchu v rytmu kapálabháti, dochází k významnému vyvolání theta aktivity v EEG. To svědčí pro reflexní mechanismus zprostředkovaný čichovou dráhou.
Některé rytmy mají silně povzbuzující účinek, jiné naopak zklidňují. Můžeme proto předpokládat, že zpomalený dechový rytmus povede ke ztlumení nervové hyperaktivity.
Jógové rytmické dýchání svým působením rozšiřuje vědomé ovládání našeho těla do oblasti autonomního řízení. Dýchání je činnost řízená automaticky bez našeho vědomí, do které však můžeme svojí vůlí kdykoliv zasáhnout. A tím, že vnucujeme dechovému centru zcela určité dechové rytmy a dýchání podstatně zpomalujeme /což se přenáší i do běžného života mimo cvičení/, ovlivňujeme jeho aktivitu a rytmicitu. Tím působíme nepřímo i na ostatní pochody v těle a rozšiřujeme jejich reaktivitu na změny, přicházející jak z vnitřního tak z vnějšího prostředí (homeostatické mechanizmy). Z hlediska duševní činnosti jógové dýchání naši psychiku zklidňuje a tím nám umožňuje lépe řešit stresové situace.
Některé způsoby dýchání v józe uplatňují velmi rychlou frekvenci dechového rytmu. Literatura udává až 120 dechů za minutu. Mohlo by se zdát, že půl vteřiny, po kterou trvá jeden nádech, je příliš krátkou dobou na výměnu plynů. Podle současných fyziologických znalostí však stačí k nasycení krve kyslíkem 0,3 vteřiny kontaktu kapilární krve se stěnou alveolu. Kysličník uhličitý má vysoký difúzní koeficient (difunduje dýchací plochou 20x rychleji než O2), proto stačí rovněž 0,3 vteřiny k tomu, aby se odpovídající množství CO2 uvolnilo z kapilární krve a přešlo do alveolárního vzduchu. Odhaduje se, že průchod krve plicní kapilárou trvá asi 1 vteřinu. To znamená, že se parciální tlaky plynů v kapiláře vyrovnají již při průchodu krve jednou třetinou kapiláry. Je tu tedy dostatečná časová rezerva, která se uplatňuje při zrychlení průtoku krve. Problém ovšem je velikost dechového objemu a způsob jak se kyslík při vysoké dechové frekvenci dostane do plic přes mrtvý prostor.
Ve všech uváděných případech se jedná o dýchání při naprostém fyzickém klidu. Jediné svaly, které byly aktivní, byly svaly dýchací. Nádech byl vždy aktivní. V prvém případě normálního klidového dýchání byl výdech pasivní. Při neusilovném a usilovném hlubokém dýchání byl aktivní nádech i výdech. V případě zpomaleného hlubokého jógového dýchání šlo o aktivní nádech, ale výdechové svaly při výdechu musely normální výdechovou rychlost zpomalovat a šlo tedy v tomto případě o tzv. negativní práci. Tento pojem je užíván v zátěžové fyziologii tehdy, když se jedná o zpomalování a jemnou kontrolu aktivních pohybů nebo o brždění setrvačných hmot, např. při chůzi s kopce. Je zajímavý tím, že může za určitých okolností kumulovat určité množství energie, které může být využito při bezprostředně následujícím pohybu. Je otázkou, zda se i zde negativní práce získaná při výdechu může uplatňovat při případném následném prodlužování výdechu do exspirační části výdechu. V tom případě by zpomalené dýchání bylo nejméně energeticky náročné.
VC = vitální kapacita 3,5 l - RV = mrtvý prostor 0,2 l
| způsob dýchání | dechová frekvence DF [1 /min[ |
dechový objem DV [l] |
podíl DV z VC [%] |
alveolární objem DV-RV [l] |
minutový objem vzduchu MV [l/min] |
minutový objem kyslíku MV [I/min] |
| normální klidové dýchání | 16 | 0,5 | 14 | 0,3 | 4,8 | 1,0 |
| neusilovné hluboké klidové dýchání | 10 | 2,0 | 60 | 1,8 | 18 | 3,8 |
| usilovné hluboké klidové dýchání | 25 | 2,0 | 60 | 1,8 | 45 | 9,45 |
| jógové prodlouženéhluboké dýchání | 2 | 2,2 | 63 | 2,0 | 4,0 | 0,84 |
| způsob dýchání | tepová frekvence TF [1/min] |
srdeční objem Qs [ml] |
minutový objem srdeč. Q [l/min] |
spotřeba kyslíku/ min VO2 [ l/min] |
využití kyslíku [%] |
|
| normální klidové dýchání | 70 | 70 | 5,0 | 250 | 25 | |
| neusilovné hluboké klidové dýchání | 75 | 70 | 5,2 | 262 | 7 | |
| usilovné hluboké klidové dýchání | 79 | 70 | 5,53 | 276 | 3 | |
| jógové prodloužené hluboké dýchání | 73 | 70 | 5,11 | 255 | 30 |
Uvedené tabulky jsem zpracoval na základě vlastní úvahy, měření a výpočtů.
Z výše uvedeného rozboru a údajů v tabulkách vyplývá, že spotřeba kyslíku při fyzickém klidu není uvedenými způsoby prakticky ovlivněna. Největší rozdíly jsou v plicní ventilaci. Pokud bychom se zajímali jenom o dostatečný přívod kyslíku, musíme konstatovat, že i ta nejmenší ventilace při zpomaleném dýchání potřebu kyslíku za klidu plně pokrývá. Nepatrně zvýšená spotřeba kyslíku je zdůvodnitelná vyšší spotřebou energie dýchacích svalů při hlubokém a prodlouženém dýchání.
Pří jógovém dýchání rozeznáváme zastavení dechu po maximálním hlubokém nádechu, zastavení dechu po úplném výdechu a zastavení dechu v neutrální poloze.
Podle mínění interních lékařů je považováno zadržení dechu po plném vdechu za nesprávné a nebezpečné. K tomu je třeba si uvědomit následující:
Na konci plného nádechu má rozevřená kostra hrudníku a silně pokleslá bránice snahu se mechanicky vrátit do svého středního postavení. Pokud jsme schopni udržet extrémní rozevření hrudníku a bránici ve spodní poloze jen pomocí nádechových svalů, zůstává spojení plic s vnějším prostředím zachováno, tlak v plicích na konci výdechu je roven tlaku atmosférickému a nehrozí zde žádné nebezpečí. Jakmile však uzavřeme hrtan a povolíme nádechové svaly, hrudník se automaticky stahuje, bránice stoupá, tím se zmenšuje vnitrohrudní prostor a tlak vzduchu v plicích značně vzroste. Pokud bychom v tomto okamžiku při stále uzavřeném hrtanu vědomě nebo i nevědomě stáhli ještě výdechové svaly, přetlak v plicích by se ještě dále zvýšil. A protože ne všechny plicní sklípky jsou otevřeny, vzniká uvnitř plic mezi jednotlivými alveolami nerovnoměrné rozdělení tlaků, které by mohlo tenkou stěnu některých plicních sklípků roztrhat. Vznikla by tak rozedma plic nebo by se mohla již existující rozedma ještě zvětšit.
Tomuto nebezpečí čelíme pomalým postupným nácvikem, při kterém se jednotlivé zúčastněné struktury organismu dostatečně posílí. A nezapomeneme před každým cvičením své plíce dostatečně provětrat, abychom aktivovali co největší počet plicních sklípků a tak zmenšili nerovnoměrné rozdělení tlaků uvnitř plic.
Účinky zastavení dechu jsou závislé na délce zádrže. Zádrž dechu do 20 vteřin, kterou každý zdravý jedinec snadno zvládne, není pro naše zdraví nebezpečná. Můžeme pociťovat určité napětí v hrudníku a v hlavě, možná vycítíme svůj tep a rozhodně se projeví signály k ukončení zádrže. Delší zádrže dechu bychom měli provádět pod odborným vedením. Dochází pří nich k výraznějším projevům pocitů tepla a případně až k pocení.
Při ukvapeném, přehnaném a neuváženém postupu nácviku jógového dýchání - pránájámy, zejména s využitím zástavy dechu, může dojít ještě k další poruše, která je známa pod názvem respirační neuróza. Postižený cítí stále nutkání k hlubšímu nádechu, jakoby se nebyl schopen dost nadechnout. V takovém případě přerušíme cvičení a začneme znovu s přípravnými cviky od samého začátku a postupujeme pomalu.
Při zadržení dechu po hlubokém výdechu je situace zcela jiná. Na konci plného výdechu má stažená kostra hrudníku a silně vystouplá bránice snahu se mechanicky vrátit do svého středního postavení. Pokud jsme schopni udržet extrémní sevření hrudníku a bránici v horní poloze jen pomocí výdechových svalů, zůstává spojení plic s vnějším prostředím zachováno, tlak v plicích na konci výdechu je roven tlaku atmosférickému. Jakmile však uzavřeme hrtan a povolíme výdechové svaly, hrudník se automaticky otevírá, bránice klesá, tím se zvětšuje vnitrohrudní prostor a v plicích vzniká podtlak. Ten působí příznivě, neboť pomáhá dosud uzavřené plicní sklípky aktivovat - otevřít. Vzniklý podtlak můžeme ještě zvětšit tím, že při trvale uzavřeném hrtanu zapojíme do procesu vědomě nádechové svaly.
Tlakové změny působí příznivě též na prokrvení orgánů hrudníku, břicha i pánve. Přetlak vzniklý pří výdechu, zejména usilovném a při zádrži dechu po nádechu způsobuje stlačení vnitřních orgánů, což je provázeno jejich odkrvením. A naopak při nádechu a zádrži dechu po výdechu vzniká v celém trupu podtlak, což vede k mírnému rozepětí vnitřních orgánů, nastává zvýšený přítok okysličené krve do těchto orgánů a to vede ke stimulaci jejich činnosti. K zesílení uvedených účinků při nádechu i výdechu dochází pří dýchání s omezováním průchodu vzduchu ( dech udždžají, dýchání jednou nosní dírkou).
Tlakové poměry v plicích se mění v závislosti na nádechu, výdechu a zejména v souvislosti s dechovou zádrží. Změny tlaku jsou vázány na změnu objemu hrudníku, způsobovanou činností dýchacích svalů, čímž je zajišťováno plnění a vyprázdňování plic. Plíce jsou pokryty poplicnicí, stěny hrudníku pohrudnicí. Štěrbina mezi nimi je vyplněna nepatrným množstvím tekutiny, která umožňuje plicím sledovat pohyby hrudníku a tím i vlastní ventilaci plic. Ve štěrbině je trvale negativní nitrohrudní tlak. Při klidném, pomalém výdechu je roven 0,3 kPa (2 torry). Při usilovném výdechu se sevřenou hlasivkovou štěrbinou nebo po hlubokém nádechu a uzavření hrtanu (zádrži dechu po hlubokém nádechu) může stoupnout na 6,6 až 11 kPa (50 až 80 torrů). Při klidném, pomalém vdechu je -1,3 kPa (-10 torrů), při hlubokém vdechu může klesnout na -4 kPa (-30 torrů) a při usilovném vdechu se sevřenou hlasivkovou štěrbinou nebo po hlubokém výdechu a uzavření hrtanu (zádrž dechu po hlubokém výdechu) může klesnout až na -11 kPa /-80 torrů/.
Při jakékoliv zádrži dechu dochází ke zvýšení obsahu CO2 v krvi, plicních sklípcích i ve vydechovaném vzduchu a současně ke snížení přestupu O2 do tkání. V určitém slova smyslu to napodobuje změny, které vznikají při těžké fyzické práci, ovšem při jógovém dýchání je situace poněkud odlišná. Při zádržích u jógového dýchání dochází k nárůstu CO2 postupně, a protože svaly jsou uvolněné, je spotřeba O2 snížená, nedochází k současnému vzestupu kyselých metabolitů.
Dechové centrum reaguje na zvýšený obsah CO2 velmi citlivě. Stačí zvýšení obsahu CO2 o 0,2 % v alveolárním vzduchu a dýchání se dvakrát prohloubí a zvýšená ventilace trvá tak dlouho, dokud je v cirkulující krvi zvýšená koncentrace CO2. Při vědomém zadržení dechu vyciťujeme postupně silnější a silnější impulzy k nádechu. Zádrž dechu můžeme poněkud prodloužit, když se předem zhluboka prodýcháme. Tím se vydýchá více CO2 z krve a dráždící impuls k nádechu přijde později (až se v krvi opět zvýší koncentrace CO2 na příslušnou hodnotu).
Při zádrži po nádechu, přestože je v plicích vyšší tlak vzduchu, dochází ke snižování parciálního tlaku kyslíku. Dýchací systém je uzavřen, přítomný kyslík přechází do krve a současně do plic přechází CO2. To znamená, že relativní obsah O2 v plicích se zmenšuje a tím tedy i jeho parciální tlak. Zásoba vzduchu v plicích po úplném nádechu je cca 5 000 ml (součet 1 000 ml reziduálního vzduchu, 1 000 ml exspiračního vzduchu, 500 ml normálního dechového objemu a až 2 500 ml inspiračního dechového objemu). Protože vzduch obsahuje 21 % kyslíku máme v plicích po nádechu v zásobě cca 1000 ml kyslíku. V krvi je 1 000 ml O2 ( 900 vázáno na hemoglobin, 100 ml rozpuštěno v plazmě) a ve tkáních 500 ml. Celková zásoba kyslíku v těle po úplném nádechu je 2 500 ml. Při minutové spotřebě 250 až 300 ml by měla tato zásoba teoreticky vystačit na dobu cca 8 až 10 minut. Lékaři udávají, že již po 5 minutách zastaveného přívodu kyslíku do mozku, dochází k poškození nervových buněk. Lovci perel uvádí apnoe 12 min a jogíni ještě daleko, víc bez újmy na zdraví.
Při zádrži po výdechu je situace obdobná s tím rozdílem, že v plicích je podtlak a množství vzduchu kleslo na minimum. Celková zásoba vzduchu v plicích po úplném výdechu klesá na cca 1 000 ml (objem reziduálního vzduchu). Tomu odpovídá množství 210 ml kyslíku. Přičteme-li zásobu 1 000ml kyslíku v krvi a 500ml ve tkáních dostaneme celkovou zásobu kyslíku v těle cca 1 700ml. Tělo má tedy po výdechu podstatně menší zásobu kyslíku a proto dechovou zádrž po výdechu vydržíme při stejném úsilí přirozeně kratší dobu než po nádechu. Teoreticky vychází tato doba na 5 až 7 minut.
Protože v těle i v naprostém klidu probíhá látkový metabolismus, spotřebovává se postupně přítomný kyslík a v uzavřeném dýchacím systému dochází v průběhu zádrže k nedostatku kyslíku (hypoxie) nebo naprosto bezkyslíkovému stavu (anoxie). Krátkodobá hypoxie nezanechává v organizmu žádné následky. Soustavně navozovaná hypoxie (např. při rychlostních cvičeních nebo jako v našem případě při dechových zádržích) působí na růst různých orgánů pozitivně. Podněcuje změny v krvi ( podporuje zvýšení tvorby erytrocytů a hemoglobinu až na 125 % - tím se zvyšuje kyslíková kapacita krve z 19 % na 22 až 24 %, stoupá rovněž arteriovenozní rozdíl kyslíku až na 14 %). Přizpůsobuje se též tkáňová oxidace, množství myoglobinu ve svalech může stoupnout až na 170 %. Z toho plyne, že dlouhodobě opakovanou krátkodobou hypoxii můžeme považovat za prospěšný trénink, neboť vede k celkové adaptaci organizmu na nedostatek kyslíku. Naopak ale déle trvající hypoxie a zejména anoxie vede poměrně rychle k vážnému poškození organizmu až ke smrti. Při hlubší hypoxii se výrazně zvyšuje arteriovenózní rozdíl obsahu O2 krve vlásečnic, krev dostává modrofialovou barvu a nápadně zbarvuje viditelné sliznice a kůži. Na anoxii je zvlášť citlivý nervový systém.
K výše zmíněné déle trvající hypoxii dochází například při špatném dýchání, dýchání v uzavřeném vydýchaném prostoru nebo při dýchání znečištěného vzduchu. Organizmu se trvale nedostává kyslík a vzniká chronická intoxikace kysličníkem uhličitým. Dochází ke zvyšování tenze CO2 v organizmu a k postupné adaptaci dechového centra na zvýšenou hladinu CO2. Zvýšená hladina CO2 pak již nepůsobí budivě na dýchání. Dýchání je v tomto případě stimulováno nedostatkem kyslíku (hypoxémií) periferními chemoreceptory. Dýchání čistého kyslíku v tomto případě příliš nepomáhá, naopak může škodit. Při podání čistého kyslíku za tohoto stavu se může dostavit snížená nebo úplná zástava dýchání v důsledku odpadnutí hypoxického stimulu. Prohloubená hypoventilace vede k dalšímu zvýšení parciálního tlaku CO2 s případným projevem narkotických účinků. Pomáhá jedině postupný pomalý nácvik správného dýchání.
Úvaha: vliv na acidobázickou rovnováhu organizmu /acr/
Zvýšení CO2 v krvi - hyperkapnie má vliv i na kyselost organizmu. Klesá pH krve a nastupuje respirační acidóza. Mohou vznikat nepříjemné pocity projevující se návaly tepla, bolestí hlavy, svalovými křečemi, dostavuje se nouze o dech , vzniká potřeba hlubokého nádechu a někdy se dostaví i zástava dýchání. Podobné pocity se vyskytují u žen v přechodu, ale jejich příčinou je překyselení organizmu v důsledku hormonálních změn. Nepříjemné pocity lze poměrně rychle odstranit tzv. „mukha bhastrikou“ (hluboký plný nádech nosem a na několikrát vyrážený nádech ústy při současném předklonu).
Při jógovém dýchání, kdy provádíme dechové zádrže, navozujeme stav hyperkapnie -respirační acidózu- úmyslně. Při dlouhodobě opakovaných zádržích nastává adaptace na lehce hypometabolický stav, což je organizmu prospěšné. Zlepšuje se tím jeho homeostatická schopnost vyrovnávat se změnami okolí.
Při jógovém dýchání se dechové zádrže provádějí současně s tzv. „bandhami“- uzávěry. Jde v podstatě o uzavírání tělních dutin, čímž se mění vnitřní tlakové poměry, které potom ovlivňují jednotlivé nervové a energetické dráhy a centra. Prostřednictvím nich se působení potom přenáší do CNS a k jednotlivým orgánům. Jedná se především o horní uzávěr „džalandhara bandhu“, střední uzávěr „uddíjánu bandhu“ a spodní uzávěr „mula bandhu“. Navíc zádrž dechu podporuje vnitřní respiaci, což je dalším příznivým vlivem .
Horní (krční) uzávěr „džalandhara bandha“ se tvoří zatlačením brady do krčního důlku, čímž se:
Stlačí krkavice a omezí přívod krve a tím i přívod kyslíku do mozku. Spotřeba kyslíku mozkovou tkání je značná. Omezením jeho přívodu dojde k omezení mozkové činnosti. Protože nejvíce kyslíku spotřebuje mozková a mozečková kůra a oblasti které řídí zrakové, sluchové a hybné funkce, může docházet především k utlumení mentální činnosti, zpomalení myšlenek, případně změně stavu vědomí, porušení zrakového a sluchového vnímání, narušení rovnováhy a schopnosti zajišťovat součinnost mezi jednotlivými svalovými skupinami. Subjektivně se objevují pocity blaženosti, euforie, hypnotického transu ... Pokud by však krkavice byly delší dobu stlačeny, přivodí bezvědomí. Je-li však prováděna delší dechová zádrž bez džalandhara bandhy, může být pociťován tlak u srdce, v uších i očích a někdy dochází také k závrati.
Stlačí a aktivuje štítná žláza a příštítná tělíska, což příznivě působí na řadu dalších orgánů a žláz s vnitřní sekrecí. Prostřednictvím příslušných hormonů jsou ovlivňovány přesuny vody mezi krví a tkáňovým mokem, úroveň tkáňových oxidací, nervová činnost, metabolismus, nervosvalová dráždivost... Nemocní s poruchami štítné žlázy mohou tato cvičení provádět po konzultaci s odborným lékařem.
Stlačí obě větve bloudivého nervu, které probíhají vedle velkých krčních tepen. Výsledkem jsou změny ve vegetativním nervovém systému. Z převládající převahy sympatiku dochází k posunu ve prospěch parasympatiku, to je k fázi regenerace organizmu.
Stlačí karotické sinusy - baroreceptory, velmi citlivé na každou změnu tlaku. Brání nežádoucímu abnormálnímu zvýšení krevního tlaku a tepové frekvence, k čemuž by jinak došlo při náhlém přerušení dechu a jeho uzavření pod vysokým tlakem v plicích. Tyto receptory se významně podílejí nejen na řízení krevního tlaku a tepové frekvence, ale i na řízení dechu. Provedený krční uzávěr tak chrání srdce a celý cévní systém proti škodlivým následkům prodloužené zádrže dechu.
Protáhnou vazy na zadní straně krku, což působí určitým tahem i na míchu, která podněcuje všechna nervová centra. Uvolňují se tím důležité lebeční nervy a působí se tím na nervové spoje v míše, zejména ty, které ovládají vazomotoriku, trávicí, zažívací a vyměšovací systém. Působení se projeví i u řídících center uložených v prodloužené míše, která je nejblíže.
Střední (břišní ) uzávěr „uddíjána bandha“ se tvoří vtažením celé břišní oblasti směrem k páteří a nahoru do hrudníku, čímž se :
Prokrvují všechny orgány uložené v břišní dutině. Při vtažení břicha se orgány břicha odkrví a při uvolnění se do nich dostává nová, čerstvá okysličená krev, která přináší i potřebné živiny.
Aktivuje nervová sluneční pleteň , která má přímé spojení na žaludek, játra, slezinu, slinivku, nadledviny, ledviny, tenké a tlusté střevo, žlučník a cévy, kůži a svalstvo střední oblasti trupu. Ovlivňuje tedy funkce trávicích a zažívacích orgánů, uvolňuje vyměšovací orgány, léčí zácpu, ochabnutí střev, regeneruje téměř všechny vnitřnosti. Nedoporučuje se při vážnějších nemocech srdce, zánětech v dutině břišní, vředech žaludku a dvanácterníku.
Spodní (pánevní) uzávěr „mula bandha“ se tvoří stažením sedacích svalů, částečně i svalů podbřišku , čímž se:
Prokrvují všechny orgány uložené v pánevní dutině. Stažením podbřišku a svaloviny pánevního dna po dobu jógového dýchání se zabraňuje městnání krve v pánevní oblasti a dociluje se lepšího oběhu krve v orgánech a důležitých žlázách s vnitřní sekrecí v celé břišní oblasti. Navíc lze tím usnadnit i návrat žilní krve do pravé poloviny srdce. Odstraňuje se ochablost stěn vyústění tlustého střeva, léčí hemeroidy a některé nemoci ženských orgánů a menstruační poruchy.
Aktivuje další nervová pleteň umístěná v pánvi, která má přímé spojení na tlusté střevo, konečník, močový měchýř a pohlavní orgány. Příznivě působí na odstraňování únavy , ospalosti, dochází k rychlému osvěžení.
Jedním z významných prvků jógového dýchání je důraz, který je kladen na pohyb pánevního dna. Má zřejmě vliv na zbytkový - reziduální objem vzduchu v plicích. Zanedbávání svalů pánevního dna vede k jejich atrofii, což způsobuje pokles bránice a to zvyšuje objem reziduálního vzduchu. Svaly pánevního dna mají mnohem větší podpůrnou úlohu pro vnitřní orgány a vlastní dýchání, než se doposud myslelo. To ještě zdůrazňuje význam mula bandhy.
Zádrže dechu ve spojení s bandhami, pokud se dělají správně, chrání srdce. To se nesmí rozbušit, ale naopak má zmírnit svůj tep a usměrnit ho v mocný a pravidelný.
Dýchání je výjimečnou funkcí lidského organismu, která nám umožňuje zpětně ovlivňovat náš nervový systém. Dech sám probíhá za normálních podmínek zcela automaticky bez našeho vědomí. Celý systém dýchání je poměrně složitý a v každém okamžiku je náš dech regulován dechovým centrem a pomocí signálů přicházejících od příslušných receptorů, zachycujících změny vnějšího i vnitřního prostředí. Na tento systém jsou prostřednictvím CNS a vegetativního nervového systému napojeny funkce prakticky všech ostatních orgánů. Protože dýchání můžeme ovlivňovat i svojí vůlí, můžeme touto cestou ovlivňovat i funkce ostatních orgánů.
Dýcháním můžeme působit především na vegetativní nervový systém. Vegetativní nebo též autonomní nervový systém (ANS) vysílá, prostřednictvím svých sympatických a parasympatických vláken, neustále impulsy k vnitřním orgánům a hladkému svalstvu a řídí tak jejich činnost. Počet impulsů se mění v závislosti na změnách zevního i vnitřního prostředí. Většina orgánů je inervována jak sympatickými tak parasympatickými vlákny a podle toho, kterých vláken tonus převládne, se činnost příslušného orgánu aktivuje nebo utlumí. Při aktivaci sympatiku se např. urychluje činnost srdce, zvyšuje se krevní tlak, uklidňují se vnitřnosti břicha, rozkládá se glykogén v játrech atd. Převaha parasympatiku má účinek zcela opačný. Podle přibližného pravidla sympatikus orgány nad bránicí aktivuje , parasympatikus tlumí a pod bránicí je jejich působení opačné.
Úpravou dýchání můžeme podle potřeby aktivovat buď sympatikus nebo parasympatikus a tím přispívat k harmonizaci tělesných i psychických funkcí. Při nedostatečné znalosti bychom však mohli svůj zdravotní stav také zhoršit. Proto je důležité vědět jak můžeme dýcháním aktivitu vegetativního systému ovlivnit (viz. níže aktivace sympatiku a parasympatiku - prakticky využívá MUDr. Šedivý)
a jak tento systém působí na jednotlivé orgány (viz. tabulka).
Aktivaci sympatiku podporuje:
nádech, prodloužený nádech
zádrž po nádechu,
udždžájí upravené (krátký výdech a prodloužený intenzívní nádech se zádrží po nádechu),
dýchání pravou nosní dírkou,
dech bhastrika
Aktivaci parasympatiku podporuje:
výdech, prodloužený výdech,
zádrž po výdechu,
dýchání levou nosní dírkou,
udždžají upravené (krátký řízný nádech a dlouhý pomalý výdech se zastavením dechu po výdechu),
dech šítalí a sítkárí
stlačení obou větví bloudivého nervu, které probíhají vedle velkých krčních tepen, pří krčním uzávěru.
Při dýchání jednou nosní dírkou můžeme aktivizovat vegetativní nervový systém v jednom nebo druhém směru. Je dokázáno, že při prodýchávání levé nosní dírky se ovlivňuje levá polokoule mozku, aktivizuje se parasympatikus. Dýchání pravou nosní dírkou ovlivňuje pravou hemisféru mozku, aktivuje sympatikus. Aplikujeme-li klasické střídavé dýchání, vyrovnáváme působení těchto nervů a dosáhneme harmonizujícího účinku.
Obecně můžeme říci, že jógové dýchání pracuje se změnou dechového objemu, frekvence a rytmu, rozkolísává regulační pochody lidského organizmu, čímž se dosáhne jejich větší stability.
Často se setkáváme s upozorněním, že cvičit pránájámu bez zkušeného cvičitele je nebezpečné. Toto upozornění je však obvykle zahaleno tajemstvím, neboť nejsou uváděny další podrobnosti.
Pránájáma se od normálního dýchání liší mimo jiné dechovými zádržemi. Podle mínění lékařů vnitřních chorob je považováno zadržení dechu po plném nádechu za nesprávné, neboť je provázeno zvýšením vnitřního tlaku v plicích, což může vyvolat nebo zhoršit plicní rozedmu.
Tento názor je zcela oprávněný a zdůvodnitelný především tím, že stěna alveolů je velmi tenká (0,2-0,6 um) a alveoly nejsou vždy všechny aktivovány (naplněny). Vzniká potom tlakový gradient napříč alveolárních stěn, který může způsobit jejich protržení. Dalším argumentem je skutečnost, že zádrže i zvyšování odporu vzduchu (jakýmkoliv způsobem) klade zvýšené nároky na srdce a proto lidé se srdečním onemocněním je nesmí provádět vůbec.
Podporuje se nádechem sympatikus |
Podporuje se výdechem parasympatikus |
|
| Ledvina | snížená exkrece moče (vylučování) |
zvýšená exkrece moče |
| Uretra (močová trubice) | kontrakce (stažení) | dilatace (roztažení) |
| Měchýř | roztažení moč. měchýře sevření uzávěru měchýře |
sevření moč. měchýře roztažení uzávěru měchýře |
| Bronchy (průdušky) | dilatace (roztažení) | kontrakce (stažení) |
| Děloha | kontrakce (stažení) | dilatace (roztažení) |
| Penis | kontrakce cév | naplnění cév |
| Likvor (mozkomíšní mok) | zvýšená sekrece (vylučování) | -------------- |
| Nadledvinky | vyplavení adrenalinu | -------------- |
| Pot | -------------- | hojná sekrece řídkého potu |
| Zvedač kožních chlupů | husí kůže | -------------- |
| Spánek | porucha, znesnadnění | zvýšená pohotovost k spánku |
| Psyché | neklid, nespavost, zlostné exploze | únavnost, spavost, deprese |
| Metabolismus | Katabolismus (urychlení rozkladu látek) | anabolismus (nabíjení organismu - syntéza látek) |
| Tonus svalů (napětí) | Zvýšení | snížení |
| Pupilla (panenka) | mydriasis, dilatace – zvětšení, roztažení | miosis, dráždění sfinkteru (zúžení panenky) (stahovače) |
| Slzy | ---------------- | zvýšená sekrece (vylučování) |
| Srdce | zrychlení tepu | zpomalení tepu |
| Tepny srdce | dilatace (roztažení) | nemění tvar |
| Cévy | konstrikce tělesných cév (stažení, zúžení) |
dilatace tělesných cév (roztažení) |
| Krevní tlak | vysoký | nízký |
| Jícen | mohutná peristaltika | relaxace |
| Slinné žlázy | hustá, vazká slina | hojně řídké sliny |
Nežádoucí efekt se může dostavit též nedodržením správného postupu. Například při mechanickém provádění mula bandhy bez předchozího nácviku a zvládnutí mula bandhy a agnisáry (střídavého vtahování břišní stěny), může dojít ke vzniku zácpy nebo hemeroidů, případně vznikne nežádoucí stimulace sexuální touhy (ale ne zlepšení sexuálních funkcí). Příčinou je to, že se dotyčný nenaučil při předchozím nácviku uddíjány bandhy prociťovat a přijímat odpovídající impulsy z pánevní oblasti.
Obezřetní musíme být i při nácviku dýchaní s vědomě zvyšovaným odporem dýchacích cest (dech udždžají, dýchání jednou nosní dírkou). Pro zdravého člověka je toto dýchání bez nebezpečí. Pro lidi se špatnými dýchacími návyky a oslabenými nebo dokonce atrofovanými dýchacími svaly by toto dýchání mohlo představovat značnou zátěž. Mohlo by totiž dojít k tomu, že zvýšená spotřeba kyslíku při dýchání s odporem by převýšila příjem kyslíku.
Pozornost si zasluhuje i způsob rychlého jógového dýchání pomocí bránice (bhastrika). Musíme dát pozor, aby cvičení bylo jemné a nedocházelo při něm k hyperventilaci. Při hyperventilaci dochází k vydýchání CO2, což se může projevovat jako křeče svalů nebo i cév, tedy odkrvením včetně mozku, případným bezvědomím a omezením přestupu kyslíku do tkání. Učitel by měl cvičence upozornit, aby při sebemenším točení hlavy dýchání zastavil, udělal krční a spodní uzávěr a čekal, až se stav zcela vyrovná. Nebo pozorovat cvičence a jakmile na něm pozná, že jde do větší hyperventilaci, tak cvičení přerušit. Dále je zde problém u epileptiků. Hyperventilací se velmi lehce vyprovokuje epileptický záchvat a to je poměrně nebezpečné. Na to je rovněž nutné cvičence upozornit.
Obranou proti tomuto nebezpečí je pomalý citlivý postup při nácviku pránájámy, který zajistí postupné zesílení všech zúčastněných struktur. Při tom je nutné dbát na řádné prodýchání před každým cvičením, které zajistí aktivaci co největšího počtu plicních sklípků.
Přehnané silové nadměrné hluboké dýchání přináší ještě další nebezpečí v podobě „otravy kyslíkem“. Je třeba si uvědomit, že umělé zvyšování obsahu O2 za klidových podmínek nemá smysl, neboť krev může na sebe vázat jen omezené množství kyslíku a tkáně které nejsou v činnosti ani kyslík nepřijmou. Naopak zvýšený obsah kyslíku reflexně snižuje plicní ventilaci a vzniká nebezpečí jeho toxického působení. Ten může při zvýšených dodávkách poškozovat plicní respirační epitel, způsobit poškození centrálního nervstva a tak může nakonec přes zvýšenou dodávku kyslíku v atmosférickém vzduchu vzniknout nedostatek kyslíku ve tkáních (to platí zejména pro dýchání čistého kyslíku.)
Pránájáma je vědomá manipulace s dechem a energií. Pokud se věnujeme pravidelnému dechovému cvičení pránájámy a důsledně dbáme na udržení vědomé pozornosti na dech, dostáváme se postupně zcela automaticky k dalším stupňům jógy. Podaří-li se nám zcela omezit příjem ostatních smyslových vjemů, dostáváme se na úroveň dhárany, pří plném soustředění pouze na dech se dostaneme na úroveň koncentrace a při naplněnosti naší mysli prázdnotou můžeme prožít i ty nepopsatelně příjemné pocity samádhi. Na této cestě se v závislosti na předchozích zážitcích a zkušenostech začnou z mysli člověka vyplavovat nejrůznější představy (všechny podvědomé kladné i záporné tendence, temné síly, nevyplněná přání ...).
Profesor Bašný (přednáška listopad 99) na základě svých zkušeností zdůrazňuje, že dotyčný si musí být plně vědom, že tyto představy jsou jeho představy, které si vytvořil on sám. Ještě důležitější však je nezbytné neochvějné přesvědčení dotyčného, že představy, které si sám vytvořil je schopen ovládat a samozřejmě i zrušit. Nutno poznamenat, že zrušení těchto představ bývá mnohdy daleko náročnější, pracnější než jejich vytvoření. Toto přesvědčení je však naprosto nezbytné proto, abychom se vyhnuli hospitalizaci v psychiatrické léčebně.
Z psychiatrické praxe dále vyplývá, že v době kdy jogín začne pravidelně aplikovat pránájámická cvičení a zejména když se začínají v jeho mysli objevovat výše uváděné představy, musí se bezpodmínečně vystříhat pohlavního života. Jedná se zřejmě o ne zcela probádanou hru vnitřních sil v lidském organizmu, která při nedodržení výše uvedené podmínky přivede dotyčného rovněž na psychiatrickou kliniku.
Další nebezpečí, opět potvrzené psychiatrickou praxí, spočívá v tom, že pránájámická cvičení mohou vybudit latentní schizofrenii k akutnímu projevu. V takovém případě je potom léčba na psychiatrické klinice opravdu nutná. Je ovšem nezbytné, aby diagnostikující lékař byl o pránájámické praxi dotyčného informován a mohl odlišit zda jde o skutečně projevenou schizofrenii nebo o předchozí dvě varianty onemocnění a mohl správně stanovit způsob léčby.
Mnohdy jsou důvody vzniklého psychického napětí mnohem prozaičtější. Člověk, který začne cvičit intenzivněji jógové dýchání, je schopen se stále hlouběji koncentrovat na proces dýchání ve svém těle. Postupně přichází tato koncentrace zcela automaticky a on přechází nenásilně do meditace. Uvolnění, které prožívá, je spojeno s velice příjemnými vnitřními zážitky a on chvíle těchto příjemných prožitků prodlužuje, věnuje jim stále více času. Potom se mu nedostává času na zajištění vlastní existence a plnění dalších povinností, které má vůči rodině a společnosti. Tak u něho vzniká psychické napětí, se kterým se obtížně vyrovnává.
Může se ovšem stát i to , že při hlubší koncentraci na dech, když jsou omezeny vnější stimuly, začne člověk přijímat stále více impulsů ze svého vlastního těla a tím vzniká rovněž určité psychické napětí. To pak začne vytvářet mimovolnou svalovou aktivitu, která je zpětně zdrojem dalších vnitřních impulsů. Vjemy z vlastního těla jsou tím pádem stále intenzivnější a dotyčný není schopen se se stoupajícím psychickým napětím vyrovnat. Navíc některé svaly, zejména v oblasti páteře, zůstávají stažené a je možné je uvolnit jen příslušnými ásanami.
Může dojít též k tomu, že se zvýší vnitřní tenze, člověk jde stále hlouběji do svého nitra, ztrácí kontakt s realitou, nakonec se zcela uzavře vůči vnějšímu světu a tak se vyřadí ze společnosti.
Další známou poruchou, vznikající při příliš rychlém postupu v jógovém dýchání (neuvážené dlouhé násilné zádrže) je respirační neuróza. Postižený cítí stále nutkání k hlubšímu nádechu, jakoby se nebyl schopen dost nadechnout. V takovém případě přerušíme cvičení a začneme znovu s přípravnými cviky od samého začátku a postupujeme pomalu.
Dýchání je převážně řízeno automaticky vegetativním nervstvem a je prokázáno, že prostřednictvím dechu můžeme zase zpětně ovlivňovat nervový systém. Pokud využíváme této možnosti se znalostí věci, můžeme člověka harmonizovat a příznivě působit na jeho zdraví. Je však možné si také zdraví poškodit. Například příznivě se projeví, když bude člověk s vysokým krevním tlakem dlouze vydechovat a na konci ještě zadrží dech. To zaktivizuje parasympatikus a krevní tlak se mu sníží. Kdyby však tentýž člověk začal cvičit udždžají s prodlouženým nádechem a se zadrží po nádechu, své zdraví by jednoznačně poškozoval a možná, že by se mohl tlak dostat i do kritického stadia. Obdobně, pokud by dech šítalí neb sítkárí (nadechování ústy s úmyslně vytvořeným odporem pomocí rtů nebo jazyka), které aktivují parasympatikus a působí vysloveně uklidňujícně, aplikoval člověk, terý trpí depresemi, mohl by svoji depresi výrazně prohloubit.
Na tomto místě je vhodné uvést doporučení, jak se preventivně chránit před případnými zdravotními problémy při dechových cvičeních. Z výše uvedených možných nebezpečí vyplývá, že jogíni již v dávné minulosti měli pravděpodobně na základě zkušeností a intuice dostatek znalostí a navrhli jednotlivé kroky v osmidílné stezce jógy naprosto správně. Pokud se chceme vyvarovat zdravotních problémů je vhodné se přidržet navrženého postupu a postupovat trpělivě a uvážlivě, zejména od čtvrtého stupně - pránájámy.
Je nutné si uvědomit, že nezvládnutí prvých dvou stupňů morálních zásad jamy a nijamy nás může ohrožovat při praktikování pránájámy tím, že vlivem nečistých myšlenek se budou v naší mysli objevovat takové negativní představy, které naše osobnost bez dostatečně zažitých správných morálních zásad nebude schopna zvládnout. Nemá-li člověk dostatek vnitřní čistoty a opravdovosti upadá do většího vnitřního zmatku než byl ten, ze kterého se chtěl dostat.
Třetí stupeň fyzických cvičení ásan připravuje naše tělo. Jedná se nejen o fyzickou přípravu našeho dýchacího systému, ale i celkovou fyzickou kondici, která nám umožní zvládnou vyšší stupně v příslušné pozici s dostatečnou trpělivostí. Ásany nám mimo jiné odstraňují jednotlivé bloky na příslušných cestách, usnadňují tak přijímání a odvod potřebných látek a energií. Navíc cvičení ásan zvyšuje i naši psychickou odolnost. Jsou proto ásany nutnou a nezbytnou přípravou pro jógové dýchání - pránájámu.
Pokud postupujeme s rozvahou podle staletími ověřených postupů, naučí nás jóga porozumět potřebám našeho těla, vyciťovat jeho možnosti a potřeby. Snadno potom poznáme, kdy a kde jsme překročili své možnosti a my se pokorně vrátíme na příslušné místo.
Závěr /zrv/
Dýchání je pro nás Čechy, Evropany a možná pro celý moderní civilizovaný svět naprostou samozřejmostí, jako že svítí slunce nebo že se pravidelně střídá noc a den. Možná to, že dýcháme, je pro nás ještě samozřejmější. Každé malé dítě se totiž již na základní škole dozví, že střídání dne a noci je způsobeno rotací naší planety a že sluneční paprsky k nám přinášejí tepelnou energii, bez které by rostliny nerostly a která způsobuje koloběh vody v přírodě ..., ale o vlivu dýchání na zdraví člověka se mnoho nedozví.
Z vlastní zkušenosti vím, že když se někomu řekne: bude přednáška o dýchání, tak bez dlouhého rozmýšlení odpoví : „K čemu přednášku o dýchání, vždyť dýcháme stále“. Když se pak na začátku přednášky zeptáme : „Proč dýcháme?“ odpovídají normální dospělí zkušení lidé :
„ No proto, abychom neumřeli,...abychom do sebe dostali kyslík“. Jsou potom velice překvapeni, když se dozví jak dalece dýchání může ovlivňovat jejich zdraví.
Vrcholoví sportovci, učitelé tělocviku a trenéři sledují a měří vitální kapacitu plic, časově rozepsanou kapacitu plic, objem vzduchu vydechnutý za vteřinu a umějí z těchto údajů vyvodit příslušné závěry. Jsou seznámeni s fenoménem druhého dechu a vědí jak jeho působení omezit.
Lékařská věda má své disciplíny - anatomii, fyziologii, patofyziologii - ve kterých se dechovým ústrojím a dechem zabývá. Její snažení je však zaměřeno především na nemocné a na odstranění jejich potíží.
Mne samotného před časem překvapilo množství dechových technik, které má jóga k dispozici. A již delší dobu mne zajímalo, proč tomu tak je, k čemu je to dobré, v čem jsou rozdíly v působení jednotlivých technik, jak se která technika v těle projevuje ... To byl hlavní důvod proč jsem si dané téma vybral pro svou závěrečnou práci.
Ve své práci jsem se snažil využít znalostí získaných při studiu na trenérské škole, upřesnit a zdůvodnit především sám sobě základní prvky jógového dýchání používané ve cvičeních jógy.
Zvláště jsem se mnohdy pozastavoval nad sice důrazným, ale bez dalšího vysvětlení uváděným upozorněním, že jógová dechová cvičení - pránájáma se nemá provádět bez přímého vedení zkušeného učitele. Zkušených učitelů je u nás poskrovnu a ne vždy má člověk možnost se s nimi setkat.
Sám za sebe mohu říci, že díky poznatkům ze studia na zdejší škole, na základě konzultací s řadou zkušených pedagogů a cvičitelů jsem si na řadu otázek odpověděl a snad se mi to podařilo alespoň zčásti vystihnout v této práci.
Bartoňová M. : Jóga, od staré Indie k dnešku
Bronislavská Z. : Jóga - svetlo poznania. ALFA 1991
Dvořák J., Šťastná E.: Jóga všedního dne pro ty, kteří chtějí lépe žít. Ostrava 1990
Dylevský I.: Základy funkční anatomie člověka, vydavatelství KAROLINUM UK, 1996
Gítánanda S.: Jóga krok za krokem. Brno 1995
Havlíčková L. : Fyziologie tělesné zátěže, vydavatelství KAROLINUM UK , 1997
Klíma A.: Začínáme s jógou. Hradec Králové 1990
Knížetová V., Tillich J.: Jóga. Praha, Olympia 1995
Kuvalayananda S.: Jógová terapie. Bratislava 1990
Lysebeth A. : Cvičíme jógu, Olympia 1988
Lysebeth A. : Jóga, Olympia 1984
Lysebeth A. : Pránajáma, Olympia 1992
Máček M. : Fyziologie tělesných cvičení, nakladatelství ONYX, 1995
Mrnuštíková M.: Pránájáma. Brno 1997
Paleček F. : Patofyziologie dýchání, SPN Praha, 1977
Paleček F.: Regulace dýchání při plicních onemocněních, AVICENUM, Praha 1983
Paleček F.: Rreoetitorium patologické fyziologie, SPN Praha, 1976
Polášek M.: Jóga. Praha, Svoboda 1995
Seliger V.: Fyziologie tělesných cvičení, SPN Praha, 1974
Silbernagl S.: Atlas fyziologie člověka, AVICENUM, Praha 1993
Slavíková J. : Fyziologie dýchání, vydavatelství KAROLINUM UK, 1997
Šedivý J.: Jóga očima lékaře. Olomouc 1980
Trefný Z.: Fyziologie člověka, vydavatelství KAROLINUM UK, 1993
Trojan S.: Fysiologie pro lékařské fakulty. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1982
Votava J. a kol.: Jóga očima lékařů. Praha, Avicenum 1988
Yogiradž, Sacharov.: Gheranda samhita. Bratislava 1992
Zeman V.: Cest je bezpočtu. Brno 1991
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou práci vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury
V Říčanech dne 15. 12. 1999
Josef Trojánek
Poděkování
Na tomto místě si dovoluji poděkovat Ing. Janu Knaislovi především za to, že se zasadil
o zařazení studia jógy do trenérské školy a organizačně jej zajistil.
Doc.PhDr. Jaroslavu Potměšilovi, Csc., Doc.Dr. Františku Vélemu, CSc. a Doc.MUDr. Vránové Janě, Csc. velice děkuji za ochotu se kterou mi věnovali část svého drahocenného času, mou práci prostudovali a formou konzultace mi předali své rady a připomínky.
Zvláště potom děkuji MUDr. Jaroslavu Šedivému z Opavy, který nezvykle ochotně odpovídal na mé dotazy písemně v dopisech a nakonec pečlivě prostudoval moji práci a poslal mi řadu podnětných připomínek a doplňků.