Obsah:
Úvaha: „prána“ jako pojem /upp/
Úvaha: „nádí“ jako kanálky pro vedení „prány“/nkp/
Úvaha: „prána“ jako negativní ionty /pni/
Úvaha: léčivé účinky „prány“ /lpr/
Úvaha: normální klidové dýchání /nkd/
Úvaha: neusilovné hluboké klidové dýchání /nhd/
Úvaha: usilovné hluboké klidové dýchání - hyperventilace /úhd/
Úvaha: jógové ( vědomé, pomalé) klidové dýchání /jkd/
Úvaha: rytmicita dýchání /rdh/
Závěr úvahy: normální hluboké a jógové dýchání /znj/
Úvaha: působení na plicní sklípky /pnp/
Úvaha: prokrvení vnitřních orgánů /pvg/
Úvaha: tlakové poměry /tpm/
Úvaha: vliv na složení dýchacích plynů /sdp/
Úvaha: vliv na kyselost organizmu /vko/
Úvaha: vliv dechových uzávěrů /vdu/
Úvaha: dechové centrum a vegetativní nervový systém /dcv/
Úvaha: dýchání a vegetativní nervový systém /dvn/
Úvaha: nebezpečí na úrovni fyzické /nf/
Úvaha: nebezpečí na úrovni psychické /np/
V přístupu k dýchání jsou mezi východní filozofií - jógou a na vědeckých základech postavenou západní medicínou značné rozdíly.
Západní medicína se zabývá v anatomii velmi podrobně stavbou dýchacího ústrojí, ve fyziologii zase rozebírá funkce tohoto ústrojí a všechny chemické proměny a regulační děje, které se k dýchání vztahují. Patofyziologie rozebírá chorobné změny, ke kterým při onemocnění dýchacího ústrojí dochází. Veškerá tato věda má za cíl uzdravovat lidi, u nichž došlo k poškození dýchacího ústrojí, jeho funkce a mají s dýcháním potíže.
Cíle východní filozofie jsou spíše duchovního rázu. Její působení v oblasti dýchání je zaměřeno na zdravé lidi. Snaží se pomocí různých dechových technik především zlepšit a upevnit lidské zdraví a potom využít dýchání k dalšímu duchovnímu růstu člověka. O stavbu dýchacího ustrojí a probíhající chemické přeměny se příliš nezajímá a dechovými technikami, které používá, se snaží příznivě ovlivňovat jednotlivé orgány včetně nervového systému a samotnou podstatu myšlení.
Dechových technik v józe je nepřeberné množství. V podstatě celá hathajóga, každá ásana je svým způsobem dechovým cvičením ve ztížených podmínkách. Jóga má celou řadu speciálních přípravných dechových technik a navíc čistící dechové metody.
Omezíme se proto na dýchání, které můžeme nazvat „klasická pránájáma“ a vyjdeme z jedné definice, která praví, že:
PRÁNÁJÁMA JE VĚDOMÁ PRÁCE S DECHEM A ENERGIÍ,
a že správné jógové dýchání je:
vědomé, pomalé, hluboké a rytmické dýchání nosem.
Snad největší názorový rozdíl mezi východní filozofií a západní vědou je v tom, že :
tradiční filozofie manipuluje s pojmem „ prána“, která je součástí dechu a je pro ni představitelem „životní síly“. Je přijímána spolu s dechem a potravou a manipulace s ní je nezbytným předpokladem k udržení fyzického a psychického zdraví a duševní rovnováhy. Pohybuje se v těle po tisíci drahách a soustřeďuje se v centrech nazývaných čakry. Dr. Svámí Gítananda na důkaz existence „prány“ jako „životní síly“ uvádí, že osobně zná jedenáct tzv. „dýchačů“, to je lidí , kteří žijí zdravým životem jenom z dechu bez potravy a pití.
západní věda naproti tomu existenci prány - „životní síly“ neuznává a to především proto, že se dosud nepodařilo ji prokázat hmatatelným způsobem. Nepodařilo se dosud prokázat žádnou její chemickou stopu ani dráhu nebo kanálek, ve kterých by se pohybovala a nelze ji registrovat žádným dosud známým přístrojem.
Úvaha: „prána“ jako pojem /upp/
„Prána“ je dnes chápána jako energie, neboť takto je dnes označována v indické i čínské literatuře. Uvědomíme-li si však, že v době, kdy východní filozofie vznikala, pravděpodobně neznali energii v dnešním slova smyslu (elektrickou, atomovou, ...), nemusí mít prána s našimi běžnými představami o energii nic společného. Mělo by být proto slovo „prána“ chápáno jako čistě pracovní pojem, jako fenomén, u kterého ve skutečnosti původní představu neznáme.
Úvaha: „nádí“ jako kanálky pro vedení „prány“ /nkp/
Chirurgové jsou přesvědčeni , že znají lidské tělo naprosto dokonale, ale žádné „nádí“- kanálky pro vedení jakési „prány“ nikdy nenašli. To považují za dostatečné pro tvrzení o neexistenci „nádí“ i „prány“. Přesto se vyskytuje názor, že „nádí“ by mohly být štěrbiny podél nervových vláken. Navíc některé druhy energií (tepelná, světelná, radiové a televizní vlny...) ke svému přenosu žádné kanálky ani dráty nepotřebují a jsou schopné prostupovat jak plyny tak pevnými látkami. Z tohoto pohledu existenci „prány“ ve vzduchu i pevných látkách a její vedení můžeme připustit.
Úvaha: „prána“ jako negativní ionty /pni/
Podle Lysebetha se atmosférická prána skládá ne-li vcelku tak alespoň z převážné části z elektrických částeček, negativních iontů a v našem těle skutečně existuje metabolismus elektřiny získané z ovzduší. Vyplývá to ze srovnání klasické východní filozofie s poznatky a objevy západní vědy.
Podle této teorie se v atmosféře setkáváme se dvěma typy iontů:
S malými negativními, velmi aktivními ionty. Ve vzduchu, který dýcháme, jsou většinou složeny z jednoho nebo několika atomů kyslíku případně dusíku s nábojem odpovídajícím jednomu elektronu. Malé negativní ionty dávají organizmu vitalitu a představují atmosférickou pránu v její aktivní formě.
S velkými pomalými ionty, tvořenými polymolekulárním jádrem, které je schopno negativní ionty pohlcovat.
Velkými ionty jsou částice prachu, kouře, mlhy, které na sebe vážou negativní ionty. Ve znečištěném vzduchu, kde velké částice na sebe navázaly velké množství negativních iontů (ve městech a v místnostech), je volných negativních iontů málo. Jeden negativní malý iont tam připadá cca na 275 až 600 velkých iontů. Naproti tomu na venkově, kde je vzduch čistý, připadá na jeden velký iont jeden až tři malé negativní ionty. To vysvětluje tvrzení jogínů, že prána je obsažena ve vzduchu, ale není to ani kyslík ani dusík ani žádná jiná chemická složka vzduchu, neboť ve městě je složení vzduchu stejné jako na vesnici. Prána to jsou tedy záporné ionty a jejich zdrojem je ionizace vzduchu. Zdrojem záporných iontů - prány - energie - je především slunce, které působením elektromagnetického krátkovlnného záření vytváří nevyčerpatelné zásoby. Další množství negativních iontů je produkováno velkými masami vod v pohybu nebo během vypařování, pohybem vzduchu v horách , v blízkosti skal nebo v rozlehlých rovinách.
Skutečnost, že organizmus absorbuje atmosférickou energii „ pránu“ ve formě negativních iontů a použitou zase odstraňuje pokožkou a dechem, lze označit za elektrický metabolizmus. Čím je tento metabolizmus aktivnější, jednak absorbcí, jednak odstraňováním přebytečné a opotřebované energie, tím je člověk zdravější. Překážkou takové výměny je izolace těla oblečením, obuví, nesprávné dýchání, ale též psychické bloky. Izolaci těla lze snadno odstranit, psychické bloky nám může pomoci odstraňovat jóga svými metodami relaxace a klíč k uskladňování a rozdělování energie v organizmu nám dává pránájáma.
Úvaha: léčivé účinky „prány“ /lpr/
Podle východní filozofie kontrolují jogíni činnost svého těla tím, že ovládají „ pránu“ - „životní sílu“ a dokáží ji přimět k působení na své tělo i ducha. Dovedou pomocí vědomého dýchání usměrnit tuto životní sílu do libovolného místa ve svém těle a tak ji využít k posílení určitého orgánu. „Prána“ má podle tohoto učení léčivé účinky, proto může v daném místě omezit bolest, urychlit hojení poraněné tkáně, urychlit srůstání zlomených kostí.... Součástí pránájámy je i vytváření mentálních představ o přijímání prány, jejím rozvádění po těle i o jejím zdravotním působení. Tyto představy účinky prány zesilují.
Ve spojitosti s dechem se v józe mnohdy mluví o prodýchávání určitého místa, např. o „dýchání“ bolavým kolenem. Protože vzduch podle východní filozofie obsahuje „pránu“, považuje se urychlené zhojení právě za účinek „prány“. Připustíme-li, že neznáme původní představu autorů východní filozofie o „práně“ a opustíme-li i naši představu o „práně“ jako o energii , přesto tuto skutečnost můžeme snadno vysvětlit.
Ze zkušenosti víme, že když se myšlenkami soustředíme do určitého místa našeho těla, začne se prohřívat. O tom se může každý snadno přesvědčit. Pokud podpoříme toto soustředění vizuální představou, je prohřívání silnější. Vytvoříme-li si představu v určitém místě našeho těla spojenou s působením chladu (studenou vodou nebo ledem), dojde v tomto místě k ochlazení.
Spojíme-li svou představu o „práně“ místo s neznámou energií s krví, můžeme připustit, že prostřednictvím CNS jsme schopni ovlivnit vazokonstrikci nebo dilataci cév v daném místě a tím regulovat i přítok krve. Podaří-li se nám v daném místě našeho těla zvýšit přítok krve, dojde automaticky k jeho prohřátí, zvýšení přívodu kyslíku, výživných látek, odvodu kysličníku uhličitého a ostatních škodlivých látek, čímž se podstatně zlepší podmínky k léčení.
Mimořádné (nadpřirozené) schopnosti jogínů, označované jako siddhi, zřejmě souvisejí též s ovlivňováním nervového systému. Žádná bližší vysvětlení se v literatuře nevyskytují.
Zásadní rozdíl mezi hlubokým dýcháním a pránájámou je mimo jiné v tom, že při hlubokém dýchání se jedná pouze o maximální nádech a výdech, při čemž se vždy na konci nádechu i výdechu tlak v plicích vyrovnává s atmosférickým tlakem. U pránájámy se však, kromě aplikace plného jógového dechu, manipuluje jednak s rychlostí a rytmem dýchání a jednak s vnitřními tlaky tak, že tlak v plicích se na konci výdechu nerovná tlaku atmosférickému.
Východní učitelé tvrdí, že jógové dýchání - pránájáma (ale i řada technik používaných jako přípravná dechová cvičení pro pránájámu) ovlivňuje nejen fyzické zdraví, ale zvyšuje naši energii, zvětšuje i duchovní sílu, štěstí, sebevládu, bystrost myšlení a prohlubuje i duševní rozvoj. A naopak mnoho chronických chorob je spojeno s nedostatečným dýcháním a může být odstraněno nebo zmírněno správným dýcháním.
Úvaha: normální klidové dýchání /nkd/
Průměrný dospělý zdravý člověk dýchá frekvencí 16 dechů za minutu s dechovým objemem 0,5 l ( objem vzduchu na jedno nadechnutí, 14 % z 3,5 l VC). Odečteme- li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru (prostor nosu, úst, hrtanu, průdušek..), který se nedostane do plicních sklípků, zbývá na jeden nádech 0,3 l vzduchu který se účastní vlastní výměny vzduchu v plicích. Za jednu minutu plícemi tak projde 4,8 litrů vzduchu (16x (0,5-0,2) = 4,8). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 1,0 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Je-li systolický objem srdeční 70 ml, tak při 70 tepech za minutu projde plícemi cca 5,0 l (70 tepů/ min x 0,070 l krve = cca 5 l/min) krve za jednu minutu. Tato krev rozvede po těle za jednu minutu 250 ml ( =5% z 5 l krve) kyslíku. To znamená, že lidské tělo při naprostém klidu z 4,8 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 1 litr kyslíku, využilo pouze 250 ml kyslíku, to je 25%. Toto množství za normálních fyziologických podmínek je pro udržení všech životních pochodů zcela dostačující.
Úvaha: neusilovné hluboké klidové dýchání /nhd/
Při normálním hlubokém dýchání (při zvětšení dechového objemu do inspirační i exspirační části rezervního objemu) dospělého zdravého člověka se sníží dechová frekvence na 10 dechů za minutu a dechový objem se zvětší z 0,5 l na cca 2,0 l (60 % z 3,5 l VC). Odečteme-li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru (prostor nosu, úst, hrtanu, průdušek..), který se nedostane do plicních sklípků, zbývá na jeden nádech 1,8 l (2 - 0,2 = 1,8 l) vzduchu, který se účastní vlastní výměny plynů v plicích. Za jednu minutu plícemi tak projde 18 litrů vzduchu (10x 1,8 = 18). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 3,8 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Systolický objem srdeční se prakticky nezmění, zůstává na 70 ml, tep se nepatrně zvýší cca na 75 tepů za minutu. Minutový objem srdeční potom bude 5,25 l krve (75 tepů/ min x 0,070 l krve = 5,25 l/min) a tato krev rozvede po těle za jednu minutu 262 ml kyslíku (5% z 5,25 l). To znamená, že lidské tělo při hlubokém dýchání v klidu z 18 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 3,78 litrů kyslíku, využije pouze 262 ml kyslíku , což je necelých 7 %. Využití kyslíku se podstatně sníží.
Z toho vyplývá, že při hlubokém dýchání dosáhneme pouze zvýšení ventilace plic - aktivujeme ty sklípky, které byly uzavřeny (asi 20 %). To znamená, že zlepšujeme jejich funkční schopnosti. Difúzi kyslíku do krve prakticky příliš nezměníme, protože tkáně, které nepracují, kyslík neodeberou. Nepatrné zvýšení spotřeby kyslíku bylo využito pro zvýšenou práci dýchacích svalů.
Úvaha: usilovné hluboké dýchání - hyperventilace /úhd/
Při usilovném hlubokém dýchání (při zvětšení dechového objemu do inspirační i exspirační části rezervního objemu) dospělého zdravého člověka se zvýší dechová frekvence na 25 dechů za minutu a dechový objem zůstává cca 2,0 l (60 % z 3,5 l VC). Odečteme- li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru, který se nedostane do plicních sklípků, zbývá na jeden nádech 1,8 l (2 - 0,2 = 1,8 l) vzduchu, který se účastní vlastní výměny plynů v plicích. Za jednu minutu plícemi projde 45 litrů vzduchu (25x 1,8 = 45). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 9,45 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Předpokládáme, že minutový objem srdeční se opět prakticky nezmění, zůstává na 70 ml, tep se zvýší cca na 79 tepů za minutu. Minutový objem srdeční tedy bude 5,53 l krve za jednu minutu (79 tepů/ min x 0,070 l krve = 5,53 l/min) a tato krev rozvede po těle za jednu minutu 276 ml kyslíku (5% z 5,53 l). To znamená, že lidské tělo při usilovném hlubokém dýchání v klidu z 45 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 9,45 litrů kyslíku, využije pouze 276 ml kyslíku, což je cca 3 %. Využití kyslíku se dále snížilo.
Při hlubokém usilovném dýchání v klidu vzniká větší koncentrační spád parciálního tlaku CO2 mezi krví a alveolárním vzduchem, proto dochází k velkému úbytku CO2 z krve, vzniká hypokapnie, stoupá pH krve a nastupuje respirační alkalóza. Hypokapnie bývá provázena bolestí hlavy, někdy svalovými křečemi a zástavou dýchání.
Z toho vyplývá, že při usilovném hlubokém dýchání v klidu můžeme dosáhnout pouze zvýšení ventilace plic, aktivujeme zbývající plicní sklípky, které byly ještě uzavřeny. Difúzi kyslíku do krve zvýšíme jen nepatrně, protože tkáně, které nepracují, kyslík neodeberou. Zvyšování množství O2 přiváděného do plic s vdechovaným vzduchem za klidových podmínek nemá pro okysličování krve praktický význam. Naopak reflexně může snížit plicní ventilaci a vzniká nebezpečí toxického působení kyslíku. Ten může při zvýšených dodávkách poškozovat plicní respirační epitel a způsobit poškození centrálního nervstva a tak může nakonec přes zvýšenou dodávku kyslíku atmosférickým vzduchem vzniknout nedostatek kyslíku ve tkáních. /Tref
Úvaha: jógové ( vědomé, pomalé) klidové dýchání /jkd/
Při jógovém zpomaleném hlubokém dýchání dospělého zdravého člověka vědomě prodlužujeme nádech a výdech v poměru 1:2. Absolutní dobu nádechu i výdechu si odzkouší každý sám tak, aby mu to bylo příjemné a doby zastavení nechává volně plynout, vědomě je neprodlužuje. Jde o pozorování zpomaleného dechu s příjemnými pocity spíše než o řízení dechu. Aby se docílilo dostatečně dlouhého dýchání s příjemnými pocity, je nutné se nejdříve řádně prodýchat, aby bylo předem aktivováno co možná nejvíce plicních sklípků.
Zvláštní důraz při jógovém dýchání je kladen na úplný výdech. Po neúplném výdechu můžeme nadechnout jen malé množství čerstvého vzduchu, které se v plicích smísí se značným množstvím již použitého zbytkového - reziduálního vzduchu. Tak by mohlo dojít i v ideálně čistém prostředí k projevům spojeným s nedostatkem kyslíku.
Dechová frekvence se při jógovém pomalém hlubokém dýchání sníží na 2 dechy (někdy i méně) za minutu a dechový objem se zvýší na 2,2 l (63 % z 3,5 l VC). Odečteme- li 0,2 l vzduchu v mrtvém prostoru, který se nedostane do plicních sklípků, zbývá pak na jeden nádech 2,0 l vzduchu (2,2 - 0,2 = 2,0), který se účastní vlastní výměny plynů v plicích. Za jednu minutu plícemi tak projde 4 litry vzduchu (2x 2,0 = 4). Protože vzduch obsahuje 21% kyslíku, dostane se do plic za jednu minutu cca 0,84 l kyslíku. Krev v klidu na sebe váže cca 5% kyslíku. Předpokládáme, že systolický objem srdeční se opět prakticky nezmění, zůstává na 70 ml. Tep se nepatrně zvýší na 73 tepů za minutu. Minutový objem srdeční potom bude 5,1 1 krve za jednu minutu (73 tepů/ min x 0,070 l krve = 5,1 l/min) a tato krev rozvede po těle za jednu minutu 255 ml kyslíku (5% z 5,1 l). To znamená, že lidské tělo při jógovém prodlouženém hlubokém dýchání v klidu ze 4 l vzduchu, přivedeného během 1 minuty do plic, který obsahoval 0,84 litrů kyslíku, využije 255 ml kyslíku, což je cca 30 %. Využití kyslíku se oproti předchozím způsobům dýchání podstatně zvýšilo.
V józe se velká důležitost přikládá dokonalé relaxaci. Během relaxačních cvičení pečlivě uvolňujeme veškeré svalstvo údů a trupu, ale dokud pokračujeme v dýchání, četné a důležité svalové skupiny ještě pracují. Při jógovém dýchání využíváme nenásilné volné zastavení dechu po nádechu, kdy i bránice je uvolněná, k navození ještě hlubší relaxace.
Pomalý výdech podporuje dosažení dokonalé relaxace a je jedním z mechanizmů, kterého lze využít u poruch, charakterizovaných nadměrným drážděním, nadměrnou tenzí svalovou. Jeho účinnost se ještě zvýší ve spojitosti s mentální recitací manter. Přitom zde není vedlejších účinků. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že po 2 - 3 minutách dýchání prodlouženým pomalým dechem se může snížit systolický srdeční tlak o 15 - 20 %. Pro dosažení dokonalé relaxace je důležité, aby výdech nezasahoval do exspiračního dechového objemu. Všechny svaly dýchacího ústrojí jsou uvolněny teprve tehdy, když se bránice dostane do horní polohy na konci normálního výdechu (tedy nenásilného).
Někdy se při prodlouženém způsobu jógového dýchání ještě zvětšuje dechový odpor zúžením hlasivkové štěrbiny (udždžají) nebo dýcháním jen jednou nosní dírkou. Tím stoupají nároky na práci dýchacích svalů a její účinnost klesá. Účinnost práce dýchacích svalů (účinnost je poměr práce vykonané k práci spotřebované) můžeme stanovit jako poměr práce fyzikální k práci biologické, podle spotřeby kyslíku. U zdravého člověka za normálních podmínek se tato účinnost (to je podíl spotřeby kyslíku dýchacími svaly z jeho celkové spotřeby za klidových podmínek) pohybuje mezi 5 až 10 %. Při úmyslném zvyšování dechového odporu narůstá spotřeba kyslíku dýchacími svaly natolik, že přírůstek spotřeby kyslíku může překročit zvýšenou dodávku kyslíku ventilací plic. Tím je ovšem další zvyšování plicní ventilace neúčelné a samo se omezuje.( Pal. str15)
K tomu je možno ještě dodat, že při dýchání dochází fyziologicky ke kolísání průřezu dýchacích cest a tím ke změnám jejich odporu. Při vdechu se dýchací cesty rozšiřují působením dýchacích svalů, které rozpínají hrudník, ale i reflexním působením nedostatku kyslíku při zastavení dechu na konci výdechu. Při výdechu probíhají změny opačně. Navíc při usilovném výdechu se uplatňuje nitrohrudní tlak, který dýchací cesty zužuje. Z toho vyplývá, že když při výdechu a zejména usilovném výdechu přirozeně stoupá odpor dýchacích cest a my tento odpor ještě úmyslně zvětšíme, klademe zvýšené nároky na dýchací svaly. Je to další důvod postupovat obezřetně a pomalu i při nácviku dechu udždžají zejména u lidí se špatnými dýchacími návyky a oslabenými dýchacími svaly.
Úvaha: rytmicita dýchání /rdh/
Každé dýchání zdravého člověka se vyznačuje určitým rytmem. Jógové dýchání se odlišuje především tím, že pracuje s tzv. plným jógovým dechem. To znamená, že se současně naplňuje spodní, střední i horní třetina plic a dechový objem je v důsledku toho vždy o něco větší, než při dýchání normálním. A navíc mnohé pránájámické techniky pracují s rozdílnými dechovými rytmy podle speciálních dechových vzorců.
Rytmus dechu je řízen dechovým centrem, které svůj vlastní dechový rytmus přizpůsobuje automaticky potřebám organizmu podle okamžitých impulzů přicházejících z vyšších nervových center (odrážející nervový stav) a z periférie těla (související s metabolismem).
Při jógovém dýchání často rytmus našeho normálního dýchání vědomě měníme a tím ovlivňujeme činnost dalších orgánů jednak mechanickou cestou (rytmickou změnou vnitrohrudního tlaku) a jednak prostřednictvím nervového systému.
Mechanicky ovlivňuje rytmicita dechu například srdeční činnost. Při vdechu vzniká v hrudníku podtlak, rozšiřují se hrudní orgány, zejména srdce. Současně má podtlak savý účinek na velké žíly hrudníku, zvyšuje a urychluje přítok krve do srdce. Při silném přetlaku v hrudníku je oběh krevní omezen a je možno pozorovat spontánní zmenšení velikosti srdce, podmíněné omezeným plněním srdečních komor. Změna srdeční frekvence způsobená určitým rytmem dechu je nazývána respirační arytmií. Tím je tedy prokázána možnost působit dechovými cviky nepřímo na srdeční činnost. /Dol. sep3str.5/
Jógové dýchání ovlivňuje rovněž mechanicky břišní orgány, neboť při všech dechových cvičeních klade velký důraz na pohyb bránice. Při kontrakci bránice a vydutí břišní stěny dopředu, klesnou všechny útroby dolů. Při výdechu spojeném s vtažením břicha stoupnou nahoru. Tento děj lze označit za masáž břišních útrob, která působí na změnu v prokrvení, a to v úzké souvislosti s dýchacím rytmem. Takovýmto způsobem jsou propojeny funkce většiny orgánů a podléhají dechovému rytmu.
Prostřednictvím nervového systému působí jógová dechová cvičení vnucováním námi zvoleného rytmu dechovému centru. Způsobujeme tím rozkolísávání regulačních pochodů, čímž dosahujeme jejich vyšší stability.
Vzhledem k tomu, že s rytmy dechového centra jsou synchronizovány aktivity dalších systémů, zejména kardiovaskulárního, svalového i činnost samotných nervových buněk, lze právem očekávat, že jakákoliv změna rytmicity dechového centra bude mít dopad na všechny ostatní synchronizované pochody v těle i na centrální nervový systém./ Dol. sep3str.5/
Udržujeme-li určitý dechový vzorec dechového rytmu po určitou dobu, indukuje se tento rytmus prostřednictvím nervového systému i do dalších tělesných systémů. Byl například prokázán příznivý účinek jógového dýchání na metabolickou aktivitu tkání a orgánů při dlouhodobých zkouškách s dechovým rytmem 2:8:4 /Dol. sep3str.4/. Dále bylo prokázáno, že při pravidelném opakovaném dráždění čichového receptoru vlivem proudu vzduchu v rytmu kapálabháti, dochází k významnému vyvolání theta aktivity v EEG. To svědčí pro reflexní mechanismus zprostředkovaný čichovou dráhou, /. Dost. sep. 4 str. 144/
Některé rytmy mají silně povzbuzující účinek, jiné naopak zklidňují. Můžeme proto předpokládat, že zpomalený dechový rytmus povede ke ztlumení nervové hyperaktivity. /Dol. sep3-str.4
Jógové rytmické dýchání svým působením rozšiřuje vědomé ovládání našeho těla do oblasti autonomního řízení. Dýchání je činnost řízená automaticky bez našeho vědomí, do které však můžeme svojí vůlí kdykoliv zasáhnout. A tím, že vnucujeme dechovému centru zcela určité dechové rytmy a dýchání podstatně zpomalujeme /což se přenáší i do běžného života mimo cvičení/, ovlivňujeme jeho aktivitu a rytmicitu. Tím působíme nepřímo i na ostatní pochody v těle a rozšiřujeme jejich reaktivitu na změny, přicházející jak z vnitřního tak z vnějšího prostředí (homeostatické mechanizmy). Z hlediska duševní činnosti jógové dýchání naši psychiku zklidňuje a tím nám umožňuje lépe řešit stresové situace.
/ Dol.sep.3 str 5/
Některé způsoby dýchání v józe uplatňují velmi rychlou frekvenci dechového rytmu. Literatura udává až 120 dechů za minutu. Mohlo by se zdát, že půl vteřiny, po kterou trvá jeden nádech, je příliš krátkou dobou na výměnu plynů. Podle současných fyziologických znalostí však stačí k nasycení krve kyslíkem 0,3 vteřiny kontaktu kapilární krve se stěnou alveolu. Kysličník uhličitý má vysoký difúzní koeficient (difunduje dýchací plochou 20x rychleji než O2), proto stačí rovněž 0,3 vteřiny k tomu, aby se odpovídající množství CO2 uvolnilo z kapilární krve a přešlo do alveolárního vzduchu. /Trefný 1. str 154/ Odhaduje se, že průchod krve plicní kapilárou trvá asi 1 vteřinu. To znamená, že se parciální tlaky plynů v kapiláře vyrovnají již při průchodu krve jednou třetinou kapiláry. Je tu tedy dostatečná časová rezerva, která se uplatňuje při zrychlení průtoku krve. /Slavíková. str.30/
Ve všech uváděných případech se jedná o dýchání při naprostém fyzickém klidu. Jediné svaly, které byly aktivní, byly svaly dýchací. Nádech byl vždy aktivní. V prvém případě normálního klidového dýchání byl výdech pasivní. Při neusilovném a usilovném hlubokém dýchání byl aktivní nádech i výdech. V případě zpomaleného hlubokého jógového dýchání šlo o aktivní nádech, ale výdechové svaly při výdechu musely normální výdechovou rychlost zpomalovat a šlo tedy v tomto případě o tzv. negativní práci. Tento pojem je užíván v zátěžové fyziologii tehdy, když se jedná o zpomalování a jemnou kontrolu aktivních pohybů nebo o brzdění setrvačných hmot, např. při chůzi s kopce. Je zajímavý tím, že může za určitých okolností kumulovat určité množství energie, které může být využito při bezprostředně následujícím pohybu. Je otázkou, zda se i zde negativní práce získaná při výdechu může uplatňovat při případném následném prodlužování výdechu do exspirační části výdechu. V tom případě by zpomalené dýchání bylo nejméně energeticky náročné.
VC = vitální kapacita 3,5 l - RV = mrtvý prostor 0,2 l
| způsob dýchání | dechová frekvence DF /1 /min/ |
dechový objem DV /l/ |
podíl DV z VC /%/ |
alveolární objem DV-RV /l/ |
minutový objem vzduchu MV /l/min/ |
minutový objem kyslíku MV /I/min/ |
| normální klidové dýchání | 16 | 0,5 | 14 | 0,3 | 4,8 | 1,0 |
| neusilovné hluboké klidové dýchání | 10 | 2,0 | 60 | 1,8 | 18 | 3,8 |
| usilovné hluboké klidové dýchání | 25 | 2,0 | 60 | 1,8 | 45 | 9,45 |
| jógové prodlouženéhluboké dýchání | 2 | 2,2 | 63 | 2,0 | 4,0 | 0,84 |
| způsob dýchání | tepává frekvence TF /1/min/ |
srdeční objem Qs /ml/ |
minutový objem srd. Q. /l/min/ |
spotřeba kyslíku/ min /l/min/ |
využití kyslíku /%/ |
/ |
| normální klidové dýchání | 70 | 70 | 5,0 | 250 | 25 | |
| neusilovné hluboké klidové dýchání | 75 | 70 | 5,2 | 262 | 7 | |
| usilovné hluboké klidové dýchání | 79 | 70 | 5,53 | 276 | 3 | |
| jógové prodloužené hluboké dýchání | 73 | 70 | 5,11 | 255 | 30 |
Z uvedeného rozboru a údajů v tabulkách vyplývá, že spotřeba kyslíku při fyzickém klidu není uvedenými způsoby prakticky ovlivněna. Největší rozdíly jsou v plicní ventilaci. Pokud bychom se zajímali jenom o dostatečný přívod kyslíku, musíme konstatovat, že i ta nejmenší ventilace při zpomaleném dýchání potřebu kyslíku za klidu plně pokrývá. Nepatrně zvýšená spotřeba kyslíku je zdůvodnitelná vyšší spotřebou energie dýchacích svalů při hlubokém a prodlouženém dýchání.
Pří jógovém dýchání rozeznáváme zastavení dechu po maximálním hlubokém nádechu, zastavení dechu po úplném výdechu a zastavení dechu v neutrální poloze.
Úvaha: působení na plicní sklípky /pnp/
Podle mínění interních lékařů je považováno zadržení dechu po plném vdechu za nesprávné a nebezpečné. K tomu je třeba si uvědomit následující:
Na konci plného nádechu má rozevřená kostra hrudníku a silně pokleslá bránice snahu se mechanicky vrátit do svého středního postavení. Pokud jsme schopni udržet extrémní rozevření hrudníku a bránici ve spodní poloze jen pomocí nádechových svalů, zůstává spojení plic s vnějším prostředím zachováno, tlak v plicích na konci výdechu je roven tlaku atmosférickému a nehrozí zde žádné nebezpečí. Jakmile však uzavřeme hrtan a povolíme nádechové svaly, hrudník se automaticky stahuje, bránice stoupá, tím se zmenšuje vnitrohrudní prostor a tlak vzduchu v plicích značně vzroste. Pokud bychom v tomto okamžiku při stále uzavřeném hrtanu vědomě nebo i nevědomě stáhli ještě výdechové svaly, přetlak v plicích by se ještě dále zvýšil. A protože ne všechny plicní sklípky jsou otevřeny, vzniká uvnitř plic mezi jednotlivými alveolami nerovnoměrné rozdělení tlaků, které by mohlo tenkou stěnu některých plicních sklípků roztrhat. Vznikla by tak rozedma plic nebo by se mohla již existující rozedma ještě zvětšit.
Tomuto nebezpečí čelíme pomalým postupným nácvikem, při kterém se jednotlivé zúčastněné struktury organismu dostatečně posílí. A nezapomeneme před každým cvičením své plíce dostatečně provětrat, abychom aktivovali co největší počet plicních sklípků a tak zmenšili nerovnoměrné rozdělení tlaků uvnitř plic.
Účinky zastavení dechu jsou závislé na délce zádrže. Zádrž dechu do 20 vteřin, kterou každý zdravý jedinec snadno zvládne, není pro naše zdraví nebezpečná. Můžeme pociťovat určité napětí v hrudníku a v hlavě, možná vycítíme svůj tep a rozhodně se projeví signály k ukončení zádrže. Delší zádrže dechu bychom měli provádět pod odborným vedením. Dochází pří nich k výraznějším projevům pocitů tepla a případně až k pocení.
Při ukvapeném, přehnaném a neuváženém postupu nácviku jógového dýchání - pránájámy, zejména s využitím zástavy dechu, může dojít ještě k další poruše, která je známa pod názvem respirační neuróza. Postižený cítí stále nutkání k hlubšímu nádechu, jakoby se nebyl schopen dost nadechnout. V takovém případě přerušíme cvičení a začneme znovu s přípravnými cviky od samého začátku a postupujeme pomalu.
Při zadržení dechu po hlubokém výdechu je situace zcela jiná. Na konci plného výdechu má stažená kostra hrudníku a silně vystouplá bránice snahu se mechanicky vrátit do svého středního postavení. Pokud jsme schopni udržet extrémní sevření hrudníku a bránici v horní poloze jen pomocí výdechových svalů, zůstává spojení plic s vnějším prostředím zachováno, tlak v plicích na konci výdechu je roven tlaku atmosférickému. Jakmile však uzavřeme hrtan a povolíme výdechové svaly, hrudník se automaticky otevírá, bránice klesá, tím se zvětšuje vnitrohrudní prostor a v plicích vzniká podtlak. Ten působí příznivě, neboť pomáhá dosud uzavřené plicní sklípky aktivovat - otevřít. Vzniklý podtlak můžeme ještě zvětšit tím, že při trvale uzavřeném hrtanu zapojíme do procesu vědomě nádechové svaly.
Úvaha: prokrvení vnitřních orgánů /pvg/
Tlakové změny působí příznivě též na prokrvení orgánů hrudníku, břicha i pánve. Přetlak vzniklý pří výdechu, zejména usilovném a při zádrži dechu po nádechu způsobuje stlačení vnitřních orgánů, což je provázeno jejich odkrvením. A naopak při nádechu a zádrži dechu po výdechu vzniká v celém trupu podtlak, což vede k mírnému rozepětí vnitřních orgánů, nastává zvýšený přítok okysličené krve do těchto orgánů a to vede ke stimulaci jejich činnosti. K zesílení uvedených účinků při nádechu i výdechu dochází pří dýchání s omezováním průchodu vzduchu ( dech udždžají, dýchání jednou nosní dírkou).
Úvaha: tlakové poměry /tpm/
Tlakové poměry v plicích se mění v závislosti na nádechu, výdechu a zejména v souvislosti s dechovou zádrží. Změny tlaku jsou vázány na změnu objemu hrudníku, způsobovanou činností dýchacích svalů, čímž je zajišťováno plnění a vyprázdňování plic. Plíce jsou pokryty poplicnicí, stěny hrudníku pohrudnicí. Štěrbina mezi nimi je vyplněna nepatrným množstvím tekutiny, která umožňuje plicím sledovat pohyby hrudníku a tím i vlastní ventilaci plic. Ve štěrbině je trvale negativní nitrohrudní tlak. Při klidném, pomalém výdechu je roven 0,3 kPa (2 torry). Při usilovném výdechu se sevřenou hlasivkovou štěrbinou nebo po hlubokém nádechu a uzavření hrtanu (zádrži dechu po hlubokém nádechu) může stoupnout na 6,6 až 11 kPa (50 až 80 torrů). Při klidném, pomalém vdechu je -1,3 kPa (-10 torrů), při hlubokém vdechu může klesnout na -4 kPa (-30 torrů) a při usilovném vdechu se sevřenou hlasivkovou štěrbinou nebo po hlubokém výdechu a uzavření hrtanu (zádrž dechu po hlubokém výdechu) může klesnout až na -11 kPa /-80 torrů/. /Trefný 142/.
, grafické vyjádření, způsoby ovlivnění -zádrže - překážky udžaj - rychlost výdechu, nádechu - dech nosem, otevřená ústa- dech v klidu, při zátěži) Viz atlas. str 89
Úvaha: vliv na složení dýchacích plynů /sdp/
Při jakékoliv zádrži dechu dochází ke zvýšení obsahu CO2 v krvi, plicních sklípcích i ve vydechovaném vzduchu a současně ke snížení přestupu O2 do tkání. /Dol. sep3str.3/ . V určitém slova smyslu to napodobuje změny, které vznikají při těžké fyzické práci, ovšem při jógovém dýchání je situace poněkud odlišná. Při zádržích u jógového dýchání dochází k nárůstu CO2 postupně, a protože svaly jsou uvolněné, je spotřeba O2 snížená, nedochází k současnému vzestupu kyselých metabolitů.
Dechové centrum reaguje na zvýšený obsah CO2 velmi citlivě. Stačí zvýšení obsahu CO2 o 0,2 % v alveolárním vzduchu a dýchání se dvakrát prohloubí a zvýšená ventilace trvá tak dlouho, dokud je v cirkulující krvi zvýšená koncentrace CO2. Při vědomém zadržení dechu vyciťujeme postupně silnější a silnější impulzy k nádechu. Zádrž dechu můžeme poněkud prodloužit, když se předem zhluboka prodýcháme. Tím se vydýchá více CO2 z krve a dráždící impuls k nádechu přijde později (až se v krvi opět zvýší koncentrace CO2 na příslušnou hodnotu).
Při zádrži po nádechu, přestože je v plicích vyšší tlak vzduchu, dochází ke snižování parciálního tlaku kyslíku. Dýchací systém je uzavřen, přítomný kyslík přechází do krve a současně do plic přechází CO2. To znamená, že relativní obsah O2 v plicích se zmenšuje a tím tedy i jeho parciální tlak. Zásoba vzduchu v plicích po úplném nádechu je cca 5 000 ml (součet 1 000 ml reziduálního vzduchu, 1 000 ml exspiračního vzduchu, 500 ml normálního dechového objemu a až 2 500 ml inspiračního dechového objemu). Protože vzduch obsahuje 21 % kyslíku máme v plicích po nádechu v zásobě cca 1000 ml kyslíku. V krvi je 1 000 ml O2 ( 900 vázáno na hemoglobin, 100 ml rozpuštěno v plazmě) a ve tkáních 500 ml. Celková zásoba kyslíku v těle po úplném nádechu je 2 500 ml. Při minutové spotřebě 250 až 300 ml by měla tato zásoba teoreticky vystačit na dobu cca 8 až 10 minut. Lékaři udávají, že již po 5 minutách zastaveného přívodu kyslíku do mozku, dochází k poškození nervových buněk. Jogíni a lovci perel údajně vydrží mnohem déle bez újmy na zdraví.
Při zádrži po výdechu je situace obdobná s tím rozdílem, že v plicích je podtlak a množství vzduchu kleslo na minimum. Celková zásoba vzduchu v plicích po úplném výdechu klesá na cca 1 000 ml (objem reziduálního vzduchu). Tomu odpovídá množství 210 ml kyslíku. Přičteme-li zásobu 1 000ml kyslíku v krvi a 500ml ve tkáních dostaneme celkovou zásobu kyslíku v těle cca 1 700ml. Tělo má tedy po výdechu podstatně menší zásobu kyslíku a proto dechovou zádrž po výdechu vydržíme při stejném úsilí přirozeně kratší dobu než po nádechu. Teoreticky vychází tato doba na 5 až 7 minut.
Protože v těle i v naprostém klidu probíhá látkový metabolismus, spotřebovává se postupně přítomný kyslík a v uzavřeném dýchacím systému dochází v průběhu zádrže k nedostatku kyslíku (hypoxie) nebo naprosto bezkyslíkovému stavu /anoxie/. Krátkodobá hypoxie nezanechává v organizmu žádné následky. Soustavně navozovaná hypoxie (např. při rychlostních cvičeních nebo jako v našem případě při dechových zádržích) působí na růst různých orgánů pozitivně. Podněcuje změny v krvi ( podporuje zvýšení tvorby erytrocytů a hemoglobinu až na 125 % - tím se zvyšuje kyslíková kapacita krve z 19 % na 22 až 24 %, stoupá rovněž arteriovenozní rozdíl kyslíku až na 14 %). Přizpůsobuje se též tkáňová oxidace, množství myoglobinu ve svalech může stoupnout až na 170 %. /Trefný 151/.Z toho plyne, že dlouhodobě opakovanou krátkodobou hypoxii můžeme považovat za prospěšný trénink, neboť vede k celkové adaptaci organizmu na nedostatek kyslíku. Naopak ale déle trvající hypoxie a zejména anoxie vede poměrně rychle k vážnému poškození organizmu až ke smrti. Při hlubší hypoxii se výzrazně zvyšuje arteriovenózní rozdíl obsahu O2 krve vlásečnic, krev dostává modrofialovou barvu a nápadně zbarvuje viditelné sliznice a kůži. Na anoxii je zvlášť citlivý nervový systém./ Tref.163/
K výše zmíněné déle trvající hypoxii dochází například při špatném dýchání, dýchání v uzavřeném vydýchaném prostoru nebo při dýchání znečištěného vzduchu. Organizmu se trvale nedostává kyslík a vzniká chronická intoxikace kysličníkem uhličitým. Dochází ke zvyšování tenze CO2 v organizmu a k postupné adaptaci dechového centra na zvýšenou hladinu CO2. Zvýšená hladina CO2 pak již nepůsobí budivě na dýchání. Dýchání je v tomto případě stimulováno nedostatkem kyslíku (hypoxémií) periferními chemoreceptory. Dýchání čistého kyslíku v tomto případě příliš nepomáhá, naopak může škodit. Při podání čistého kyslíku za tohoto stavu se může dostavit snížená nebo úplná zástava dýchání v důsledku odpadnutí hypoxického stimulu. Prohloubená hypoventilace vede k dalšímu zvýšení parciálního tlaku CO2 s případným projevem narkotických účinků. /Pal. str 52/ Pomáhá jedině postupný pomalý nácvik správného dýchání.
Úvaha: vliv na kyselost organizmu /vko/
Zvýšení CO2 v krvi - hyperkapnie má vliv i na kyselost organizmu. Klesá pH krve a nastupuje respirační acidóza. Mohou vznikat nepříjemné pocity projevující se návaly tepla, bolestí hlavy, svalovými křečemi, dostavuje se nouze o dech , vzniká potřeba hlubokého nádechu a někdy se dostaví i zástava dýchání. Podobné pocity se vyskytují u žen v přechodu, ale jejich příčinou je překyselení organizmu v důsledku hormonálních změn. Nepříjemné pocity lze poměrně rychle odstranit tzv. „mukha bhastrikou“ (hluboký plný nádech nosem a na několikrát vyrážený nádech ústy při současném předklonu).
Při jógovém dýchání, kdy provádíme dechové zádrže, navozujeme stav hyperkapnie -respirační acidózu- úmyslně. Při dlouhodobě opakovaných zádržích nastává adaptace na lehce hypometabolický stav, což je organizmu prospěšné. Zlepšuje se tím jeho homeostatická schopnost vyrovnávat se změnami okolí. /Dol. sep3-str.4 /.
Úvaha: vliv dechových uzávěrů /vdu/
Při jógovém dýchání se dechové zádrže provádějí současně s tzv. „bandhami“- uzávěry. Jde v podstatě o uzavírání tělních dutin, čímž se mění vnitřní tlakové poměry, které potom ovlivňují jednotlivé nervové a energetické dráhy a centra. Prostřednictvím nich se působení potom přenáší do CNS a k jednotlivým orgánům. Jedná se především o horní uzávěr „džalandhara bandhu“, střední uzávěr „uddíjánu bandhu“ a spodní uzávěr „mula bandhu“. Navíc zádrž dechu podporuje vnitřní respiaci, což je dalším příznivým vlivem .
Horní (krční) uzávěr „džalandhara bandha“ se tvoří zatlačením brady do krčního důlku, čímž se:
Uzavřou dýchací cesty, znemožní plicní ventilace, což sebou přináší již výše popisované změny tlaků, složení plynů, kyselosti organizmu... Uzávěr znemožní též i ochlazování organizmu pomocí vydechovaného vzduchu. To se projeví pocitem zvýšené teploty případně až pocením. Někteří autoři vysvětlují tínto způsobem schopnost jóginů odolávat chladu. /Lysebeth 70/
Stlačí krkavice a omezí přívod krve a tím i přívod kyslíku do mozku. Spotřeba kyslíku mozkovou tkání je značná. Omezením jeho přívodu dojde k omezení mozkové činnosti. Protože nejvíce kyslíku spotřebuje mozková a mozečková kůra a oblasti které řídí zrakové, sluchové a hybné funkce, může docházet především k utlumení mentální činnosti, zpomalení myšlenek, případně změně stavu vědomí, porušení zrakového a sluchového vnímání, narušení rovnováhy a schopnosti zajišťovat součinnost mezi jednotlivými svalovými skupinami. Subjektivně se objevují pocity blaženosti, euforie, hypnotického transu .../Trefný 123/. Pokud by však krkavice byly delší dobu stlačeny, přivodí bezvědomí. Je-li však prováděna delší dechová zádrž bez džalandhara bandhy, může být pociťován tlak u srdce, v uších i očích a někdy dochází také k závrati.
Stlačí a aktivuje štítná žláza a příštítná tělíska, což příznivě působí na řadu dalších orgánů a žláz s vnitřní sekrecí. Prostřednictvím příslušných hormónů jsou ovlivňovány přesuny vody mezi krví a tkáňovým mokem, úroveň tkáňových oxidací, nervová činnost, metabolismus, nervosvalová dráždivost... Nemocní s poruchami štítné žlázy mohou tato cvičení provádět po konzultaci s odborným lékařem.
Stlačí obě větve bloudivého nervu, které probíhají vedle velkých krčních tepen. Výsledkem jsou změny ve vegetativním nervovém systému. Z převládající převahy sympatiku dochází k posunu ve prospěch parasympatiku, to je k fázi regenerace organizmu.
Stlačí karotické sinusy - baroreceptory, velmi citlivé na každou změnu tlaku. Brání nežádoucímu abnormálnímu zvýšení krevního tlaku a tepové frekvence, k čemuž by jinak došlo při náhlém přerušení dechu a jeho uzavření pod vysokým tlakem v plicích. Tyto receptory se významně podílejí nejen na řízení krevního tlaku a tepové frekvence, ale i na řízení dechu. Provedený krční uzávěr tak chrání srdce a celý cévní systém proti škodlivým následkům prodloužené zádrže dechu.[Kulv. 75]
Protáhnou vazy na zadní straně krku, což působí určitým tahem i na míchu, která podněcuje všechna nervová centra. Uvolňují se tím důležité lebeční nervy a působí se tím na nervové spoje v míše, zejména ty, které ovládají vazomotoriku, trávicí, zažívací a vyměšovací systém. Působení se projeví i u řídících center uložených v prodloužené míše, která je nejblíže.
Střední (břišní ) uzávěr „uddíjána bandha“ se tvoří vtažením celé břišní oblasti směrem k páteří a nahoru do hrudníku, čímž se :
Prokrvují všechny orgány uložené v břišní dutině. Při vtažení břicha se orgány břicha odkrví a při uvolnění se do nich dostává nová, čerstvá okysličená krev, která přináší i potřebné živiny.
Aktivuje nervová sluneční pleteň , která má přímé spojení na žaludek, játra, slezinu, slinivku, nadledviny, ledviny, tenké a tlusté střevo, žlučník a cévy, kůži a svalstvo střední oblasti trupu. Ovlivňuje tedy funkce trávicích a zažívacích orgánů, uvolňuje vyměšovací orgány, léčí zácpu, ochabnutí střev, regeneruje téměř všechny vnitřnosti. Nedoporučuje se při vážnějších nemocech srdce, zánětech v dutině břišní, vředech žaludku a dvanácterníku.
Spodní (pánevní) uzávěr „mula bandha“ se tvoří stažením sedacích svalů, částečně i svalů podbřišku , čímž se:
Prokrvují všechny orgány uložené v pánevní dutině. Stažením podbřišku a svaloviny pánevního dna po dobu jógového dýchání se zabraňuje městnání krve v pánevní oblasti a dociluje se lepšího oběhu krve v orgánech a důležitých žlázách s vnitřní sekrecí v celé břišní oblasti. Navíc lze tím usnadnit i návrat žilní krve do pravé poloviny srdce. /Dolež. sep. 3 str.3/ Odstraňuje se ochablost stěn vyústění tlustého střeva, léčí hemeroidy a některé nemoci ženských orgánů a menstruační poruchy.
Aktivuje další nervová pleteň umístěná v pánvi, která má přímé spojení na tlusté střevo, konečník, močový měchýř a pohlavní orgány. Příznivě působí na odstraňování únavy , ospalosti, dochází k rychlému osvěžení.
Jedním z významných prvků jógového dýchání je důraz, který je kladen na pohyb pánevního dna. Má zřejmě vliv na zbytkový - reziduální objem vzduchu v plicích. Zanedbávání svalů pánevního dna vede k jejich atrofii, což způsobuje pokles bránice a to zvyšuje objem reziduálního vzduchu. Svaly pánevního dna mají mnohem větší podpůrnou úlohu pro vnitřní orgány a vlastní dýchání, než se doposud myslelo. To ještě zdůrazňuje význam mula bandhy. [Kulv. 71]
Zádrže dechu ve spojení s bandhami, pokud se dělají správně, chrání srdce. To se nesmí rozbušit, ale naopak má zmírnit svůj tep a usměrnit ho v mocný a pravidelný.
Úvaha: dýchání a vegetativní nervový systém /dvn/
Dýchání je výjimečnou funkcí lidského organismu, která nám umožňuje zpětně ovlivňovat náš nervový systém. Dech sám probíhá za normálních podmínek zcela automaticky bez našeho vědomí. Celý systém dýchání je poměrně složitý a v každém okamžiku je náš dech regulován dechovým centrem a pomocí signálů přicházejících od příslušných receptorů, zachycujících změny vnějšího i vnitřního prostředí. Na tento systém jsou prostřednictvím CNS a vegetativního nervového systému napojeny funkce prakticky všech ostatních orgánů. Protože dýchání můžeme ovlivňovat i svojí vůlí, můžeme touto cestou ovlivňovat i funkce ostatních orgánů.
Dýcháním můžeme působit především na vegetativní nervový systém. Vegetativní nebo též autonomní nervový systém (ANS) vysílá, prostřednictvím svých sympatických a parasympatických vláken, neustále impulzy k vnitřním orgánům a hladkému svalstvu a řídí tak jejich činnost. Počet impulsů se mění v závislosti na změnách zevního i vnitřního prostředí. Většina orgánů je inervována jak sympatickými tak parasympatickými vlákny a podle toho, kterých vláken tonus převládne, se činnost příslušného orgánu aktivuje nebo utlumí. Při aktivaci sympatiku se např. urychluje činnost srdce, zvyšuje se krevní tlak, uklidňují se vnitřnosti břicha, rozkládá se glykogén v játrech atd. Převaha parasympatiku má účinek zcela opačný. Podle přibližného pravidla sympatikus orgány nad bránicí aktivuje , parasympatikus tlumí a pod bránicí je jejich působení opačné.
Úpravou dýchání můžeme podle potřeby aktivovat buď sympatikus nebo parasympatikus a tím přispívat k harmonizaci tělesných i psychických funkcí. Při nedostatečné znalosti bychom však mohli svůj zdravotní stav také zhoršit. Proto je důležité vědět jak můžeme dýcháním aktivitu vegetativního systému ovlivnit a jak tento systém působí na jednotlivé orgány.
Aktivaci sympatiku podporuje:
nádech, prodloužený nádech
zádrž po nádechu,
udždžájí upravené (krátký výdech a prodloužený intenzívní nádech se zádrží po nádechu),
dýchání pravou nosní dírkou,
dech bhastrika
Aktivaci parasympatiku podporuje:
výdech, prodloužený výdech,
zádrž po výdechu,
dýchání levou nosní dírkou,
udždžají upravené (krátký řízný nádech a dlouhý pomalý výdech se zastavením dechu po výdechu),
dech šítalí a sítkárí
stlačení obou větví bloudivého nervu, které probíhají vedle velkých krčních tepen, pří krčním uzávěru.
Podporuje se nádechem sympatikus |
Podporuje se výdechem parasympatikus |
|
| Ledvina | snížená exkrece moče (vylučování) |
zvýšená exkrece moče |
| Urethra (močová roura) | kontrakce (stažení) | dilatace (roztažení) |
| Měchýř | roztažení moč. měchýře sevření uzávěru měchýře |
sevření moč. měchýře roztažení uzávěru měchýře |
| Bronchy (průdušky) | dilatace (roztažení) | kontrakce (stažení) |
| Děloha | kontrakce (stažení) | dilatace (roztažení) |
| Penis | kontrakce cév | naplnění cév |
| Likvor (mozkomíšní mok) | zvýšená sekrece (vylučování) | -------------- |
| Nadledvinky | vyplavení adrenalinu | -------------- |
| Pot | -------------- | hojná sekrece řídkého potu |
| Zvedač kožních chlupů | husí kůže | -------------- |
| Spánek | porucha, znesnadnění | zvýšená pohotovost k spánku |
| Psyché | neklid, nespavost, zlostné exploze | únavnost, spavost, deprese |
Metabolismus (výměna látková) |
Katabolismus (urychlení) | anabolismus (nabíjení organismu) |
| Tonus svalů (napětí) | Zvýšení | snížení |
| Pupilla (panenka) | mydriasis, dilatace – zvětšení, roztažení | miosis, dráždění sfinkteru (zúžení panenky) (stahovače) |
| Slzy | ---------------- | zvýšená sekrece (vylučování) |
| Srdce | zrychlení tepu | zpomalení tepu |
| Tepny srdce | dilatace (roztažení) | nemění tvar |
| Cévy | konstrikce tělesných cév (stažení, zúžení) |
dilatace tělesných cév (roztažení) |
| Krevní tlak | vysoký | nízký |
| Jícen | mohutná peristaltika | relaxace |
| Slinné žlázy | hustá, vazká slina | hojně řídké sliny |
Často se setkáváme s upozorněním, že cvičit pránájámu bez zkušeného cvičitele je nebezpečné. Toto upozornění je však obvykle zahaleno tajemstvím, neboť nejsou uváděny další podrobnosti.
Úvaha: nebezpečí na úrovni fyzické /nf/
Pránájáma se od normálního dýchání liší mimo jiné dechovými zdržemi. Podle mínění lékařů vnitřních chorob je považováno zadržení dechu po plném nádechu za nesprávné, neboť je provázeno zvýšením vnitřního tlaku v plicích, což může vyvolat nebo zhoršit plicní rozedmu.
Tento názor je zcela oprávněný a zdůvodnitelný především tím, že stěna alveolů je velmi tenká (0,2-0,6 um) a alveoly nejsou vždy všechny aktivovány (naplněny). Vzniká potom tlakový gradient napříč alveolárních stěn, který může způsobit jejich protržení. Dalším argumentem je skutečnost, že zádrže i zvyšování odporu vzduchu (jakýmkoliv způsobem) klade zvýšené nároky na srdce a proto lidé se srdečním onemocněním je nesmí provádět vůbec. /Dol. sep3str.3/
Nežádoucí efekt se může dostavit též nedodržením správného postupu. Například při mechanickém provádění mula bandhy bez předchozího nácviku a zvládnutí mula bandhy a agnisáry (střídavého vtahování břišní stěny), může dojít ke vzniku zácpy nebo hemeroidů, případně vznikne nežádoucí stimulace sexuální touhy (ale ne zlepšení sexuálních funkcí). Příčinou je to, že se dotyčný nenaučil při předchozím nácviku uddíjány bandhy prociťovat a přijímat odpovídající impulsy z pánevní oblasti.
Obezřetní musíme být i při nácviku dýchaní s vědomě zvyšovaným odporem dýchacích cest (dech udždžají, dýchání jednou nosní dírkou). Pro zdravého člověka je toto dýchání bez nebezpečí. Pro lidi se špatnými dýchacími návyky a oslabenými nebo dokonce atrofovanými dýchacími svaly by toto dýchání mohlo představovat značnou zátěž. Mohlo by totiž dojít k tomu, že zvýšená spotřeba kyslíku při dýchání s odporem by převýšila příjem kyslíku.
Pozornost si zasluhuje i způsob rychlého jógového dýchání pomocí bránice (bhastrika). Musíme dát pozor, aby cvičení bylo jemné a nedocházelo při něm k hyperventilaci. Při hyperventilaci dochází k vydýchání CO2, což se může projevovat jako křeče svalů nebo i cév, tedy odkrvením včetně mozku, případným bezvědomím a omezením přestupu kyslíku do tkání. Učitel by měl cvičence upozornit, aby při sebemenším točení hlavy dýchání zastavil, udělal krční a spodní uzávěr a čekal, až se stav zcela vyrovná. Nebo pozorovat cvičence a jakmile na něm pozná, že jde do větší hyperventilaci, tak cvičení přerušit. Dále je zde problém u epileptiků. Hyperventilací se velmi lehce vyprovokuje epileptický záchvat a to je poměrně nebezpečné. Na to je rovněž nutné cvičence upozornit.
Obranou proti tomuto nebezpečí je pomalý citlivý postup při nácviku pránájámy, který zajistí postupné zesílení všech zúčastněných struktur. Při tom je nutné dbát na řádné prodýchání před každým cvičením, které zajistí aktivaci co největšího počtu plicních sklípků.
Přehnané silové nadměrné hluboké dýchání přináší ještě další nebezpečí v podobě „otravy kyslíkem“. Je třeba si uvědomit, že umělé zvyšování obsahu O2 za klidových podmínek nemá smysl, neboť krev může na sebe vázat jen omezené množství kyslíku a tkáně které nejsou v činnosti ani kyslík nepřijmou. Naopak zvýšený obsah kyslíku reflexně snižuje plicní ventilaci a vzniká nebezpečí jeho toxického působení. Ten může při zvýšených dodávkách poškozovat plicní respirační epitel, způsobit poškození centrálního nervstva a tak může nakonec přes zvýšenou dodávku kyslíku v atmosférickém vzduchu vzniknout nedostatek kyslíku ve tkáních. /Tref/ (To platí zejména pro dýchání čistého kyslíku.)
Úvaha: nebezpečí na úrovni psychické /np/
Pránájáma je vědomá manipulace s dechem a energií. Pokud se věnujeme pravidelnému dechovému cvičení pránájámy a důsledně dbáme na udržení vědomé pozornosti na dech, dostáváme se postupně zcela automaticky k dalším stupňům jógy. Podaří-li se nám zcela omezit příjem ostatních smyslových vjemů, dostáváme se na úroveň dhárany, pří plném soustředění pouze na dech se dostaneme na úroveň koncentrace a při naplněnosti naší mysli prázdnotou můžeme prožít i ty nepopsatelně příjemné pocity samádhi. Na této cestě se v závislosti na předchozích zážitcích a zkušenostech začnou z mysli člověka vyplavovat nejrůznější představy (všechny podvědomé kladné i záporné tendence, temné síly, nevyplněná přání ...).
Profesor Z. Bašný na základě svých zkušeností zdůrazňuje, že dotyčný si musí být plně vědom, že tyto představy jsou jeho představy, které si vytvořil on sám. Ještě důležitější však je nezbytné neochvějné přesvědčení dotyčného, že představy, které si sám vytvořil je schopen ovládat a samozřejmě i zrušit. Nutno poznamenat, že zrušení těchto představ bývá mnohdy daleko náročnější, pracnější než jejich vytvoření. Toto přesvědčení je však naprosto nezbytné proto, abychom se vyhnuli hospitalizaci v psychiatrické léčebně.
Z psychiatrické praxe dále vyplývá, že v době kdy jógin začne pravidelně aplikovat pránájámická cvičení a zejména když se začínají v jeho mysli objevovat výše uváděné představy, musí se bezpodmínečně vystříhat pohlavního života. Jedná se zřejmě o ne zcela probádanou hru vnitřních sil v lidském organizmu, která při nedodržení výše uvedené podmínky přivede dotyčného rovněž na psychiatrickou kliniku.
Další nebezpečí, opět potvrzené psychiatrickou praxí, spočívá v tom, že pránájámická cvičení mohou vybudit latentní schizofrenii k akutnímu projevu. V takovém případě je potom léčba na psychiatrické klinice opravdu nutná. Je ovšem nezbytné, aby diagnostikující lékař byl o pránájámické praxi dotyčného informován a mohl odlišit zda jde o skutečně projevenou schizofrenii nebo o předchozí dvě varianty onemocnění a mohl správně stanovit způsob léčby.
Mnohdy jsou důvody vzniklého psychického napětí mnohem prozaičtější. Člověk, který začne cvičit intenzívněji jógové dýchání, je schopen se stále hlouběji koncentrovat na proces dýchání ve svém těle. Postupně přichází tato koncentrace zcela automaticky a on přechází nenásilně do meditace. Uvolnění, které prožívá, je spojeno s velice příjemnými vnitřními zážitky a on chvíle těchto příjemných prožitků prodlužuje, věnuje jim stále více času. Potom se mu nedostává času na zajištění vlastní existence a plnění dalších povinností, které má vůči rodině a společnosti. Tak u něho vzniká psychické napětí, se kterým se obtížně vyrovnává.
Může se ovšem stát i to , že při hlubší koncentraci na dech, když jsou omezeny vnější stimuly, začne člověk přijímat stále více impulzů ze svého vlastního těla a tím vzniká rovněž určité psychické napětí. To pak začne vytvářet mimovolnou svalovou aktivitu, která je zpětně zdrojem dalších vnitřních impulsů. Vjemy z vlastního těla jsou tím pádem stále intenzívnější a dotyčný není schopen se se stoupajícím psychickým napětím vyrovnat. Navíc některé svaly, zejména v oblasti páteře, zůstávají stažené a je možné je uvolnit jen příslušnými ásanami.
Může dojít též k tomu, že se zvýší vnitřní tenze, člověk jde stále hlouběji do svého nitra, ztrácí kontakt s realitou, nakonec se zcela uzavře vůči vnějšímu světu a tak se vyřadí ze společnosti.
Další známou poruchou, vznikající při příliš rychlém postupu v jógovém dýchání (neuvážené dlouhé násilné zádrže) je respirační neuróza. Postižený cítí stále nutkání k hlubšímu nádechu, jakoby se nebyl schopen dost nadechnout. V takovém případě přerušíme cvičení a začneme znovu s přípravnými cviky od samého začátku a postupujeme pomalu.
Dýchání je převážně řízeno automaticky vegetativním nervstvem a je prokázáno, že prostřednictvím dechu můžeme zase zpětně ovlivňovat nervový systém. Pokud využíváme této možnosti se znalostí věci, můžeme člověka harmonizovat a příznivě působit na jeho zdraví. Je však možné si také zdraví poškodit. Například příznivě se projeví, když bude člověk s vysokým krevním tlakem dlouze vydechovat a na konci ještě zadrží dech. To zaktivizuje parasympatikus a krevní tlak se mu sníží. Kdyby však tentýž člověk začal cvičit udždžají s prodlouženým nádechem a se zadrží po nádechu, své zdraví by jednoznačně poškozoval a možná, že by se mohl tlak dostat i do kritického stadia. Obdobně, pokud by dech šítalí neb sítkárí (nadechování ústy s úmyslně vytvořeným odporem pomocí rtů nebo jazyka), které aktivují parasympatikus a působí vysloveně uklidňujícně, aplikoval člověk, který trpí depresemi, mohl by svoji depresi výrazně prohloubit.
Na tomto místě je vhodné uvést doporučení, jak se preventivně chránit před případnými zdravotními problémy při dechových cvičeních. Jógini již v dávné minulosti měli pravděpodobně na základě zkušeností a intuice dostatek znalostí a navrhli jednotlivé kroky v osmidílné stezce jógy naprosto správně. Pokud se chceme vyvarovat zdravotních problémů je vhodné se přidržet tohoto postupu a cvičit trpělivě a uvážlivě, zejména od čtvrtého stupně - pránájámy.
Je nutné si uvědomit, že nezvládnutí prvých dvou stupňů, morálních zásad jamy a nijamy, nás může ohrožovat při praktikování pránájámy tím, že vlivem nečistých myšlenek se budou v naší mysli objevovat takové negativní představy, které naše osobnost bez dostatečně zažitých správných morálních zásad nebude schopna zvládnout. Nemá-li člověk dostatek vnitřní čistoty a opravdovosti, upadá do většího vnitřního zmatku než byl ten, ze kterého se chtěl dostat.
Třetí stupeň fyzických cvičení - ásany - připravuje naše tělo. Jedná se nejen o fyzickou přípravu dýchacího systému, ale i o celkovou fyzickou kondici, která nám umožní zvládnou vyšší stupně v příslušné pozici s dostatečnou trpělivostí. Ásany mimo jiné odstraňují jednotlivé bloky na příslušných cestách, usnadňují tak přijímání a odvod příslušných látek a energií. Navíc cvičení ásan zvyšuje i naši psychickou odolnost. Jsou proto ásany nutnou a nezbytnou přípravou pro jógové dýchání - pránájámu.
Pokud postupujeme s rozvahou podle staletími ověřených postupů, naučí nás jóga porozumět svému tělu , vyciťovat jeho možnosti a potřeby. Snadno potom poznáme, kdy a kde jsme překročili své možnosti. Pokorně se pak vrátíme zpět k začátkům cvičení.
Bartoňová M. : Joga, od staré Indie k dnešku
Dvořák J., Šťastná, E.: Jóga všedního dne pro ty, kteří chtějí lépe žít. Ostrava 1990
Gítánanda S.: Jóga krok za krokem. Brno 1995
Klíma A.: Začínáme s jógou. Hradec Králové 1990
Knížetová V., Tillich J.: Jóga. Praha, Olympia 1995
Lysebeth A. : Jóga, Olympia 1984
Lysebeth A. : Cvičíme jógu, Olympia 1988
Lysebeth A. : Pránajáma, Olympia 1992
Mrnuštíková M.: Pránáj áma. Brno 1997
Polášek M.: Jóga. Praha, Svoboda 1995
Votava J. a kol.: Jóga očima lékařů. Praha, Avicenum 1988
Zeman V.: Cestje bezpočtu. Brno 1991