Bhrámarí (včelí bzukot-čmalák), Doležalová, Polášek

Bhrámarí (včelí bzukot-čmalák), viz samostatný soubor

Posadíme se do některého .jógového sedu. Dýcháme nosem, ústa zavřená. Při nádechu i výdechu rozezvučíme nosohltan, jako bychom chtěli vydávat zvuk hmmmm ... nebo hannn ... Při nádechu je tón vyšší, připomíná zvuk vody a při výdechu je zvuk hlubší podobný zvuku čmeláka. Tón mé být stále stejně vysoký, rovnoměrný a má plynout hladce bez chrčení. Není to zpěv. Snažíme se o dlouhé nádechy a výdechy. Komu by se neda­řily tóny při nádechu, začíná bzučet pouze při výdechu a o zvuk při nádechu se bude pokoušet později. Abychom lépe vní­mali zvuk, můžeme si ucpat uši, nejlépe prostředními prsty. Při cvičení se hluboce soustředíme na sebe a sledujeme, v kterých místech vibrace nejvíc působí.

Vibrace stimuluji určité oblas­ti mozku a je-li člověk dostatečně klidný a soustředěný, může touto cestou dospět k zvýšenému vnímání odezev ze svého nitra. Pro lidi psychicky labilní, nervózní, neurotické apod. se doporučuje cvičit bhrámarí pouze při výdechu. (Stává se ta­ké, že lidé nevyváženi po cvičeni bhrámarí při nádechu, míva­ji potíže se spaním, nebo usínáním.) Tito lidé se mají snažit o dosažení co nejhlubšího tónu bzukotu, plynulého a dlouho trva­jícího. Cvičící se zaměřuje na vnímání vibrací měkkého patra, rezonancí v horní části nosohltanu a v lebce. Při tomto způso­bu bhrámarí v délce asi 5ti minut můžeme doporučit i k celkové­mu uklidnění, například před relaxací, technikou jóganidra apod.

Cvičí-li bhrámarí více lidí současně, zvolí si každý svůj individuální rytmus dýchání i výšku tónu, Mimo rezonancí vlastních je možné vnímat i rezonance z okolí. Obvykle se ale cvičí s ucpanýma ušima a zavřenýma očima. Při skupinovém cvi­čení by měli ukončit cvičení všichni účastníci najednou a chví­li vnímat ticho, kterým se zdůrazní účinek bhrámarí. Cvičitel má dát povel k ukončení cvičeni například zhasnutím a rozsví­cením světla v tělocvičně apod.