Dýchání, kyslík, anionty, ozón, Palisa, rakovina
Zde stručný výtah (jen závěry)z kapitoly „Životodárný kyslík“ s 138 – 150 širší kopie s řadou vysvětlení viz na E soubor „Palisa Vilém, Velká neznámá a neb jde o život, rakovina, imunita, stres , dech, strava (Knížka z říčanské knihovny)
Kyslík – dýchání, ozón = anionty kyslíku
Dýchá se nám dobře jen tehdy, když mohou molekuly kyslíku snadno přecházet z plicních sklípků do krevních kapilár, a to plynule bez přestávek, protože jakékoliv přerušení dodávky delší než dvě až tři minuty znamená smrt mozkových buněk, dušení a ohrožení života.
A jsou to právě negativné nabité ionty (anionty), které jsou jediné zodpovědné za přestup kyslíku z plic do krve. Jen ty jsou totiž schopné navázat se na molekuly železa v bílkovině hemoglobinu v červené krvince.
Působení aniontů nemá žádné vedlejší účinky, jak bylo zjištěno v opakovaných klinických studiích na různých skupinách osob, vystavených působení aniontů po dobu 16 hodin denně v průběhu dvou měsíců.
Anionty jsou podstatou ··kvalitnéjšího<· vzduchu v lesích, horách, po bouřce apod. Horský vzduch obsahuje asi 4 tisíce záporně nabitých iontů v každých dvou miliónech nenabitých. V jehličnatých lesích, zvláště borových, je v 1 cm3 vzduchu 800 až 1800 aniontů, které se tvoří na špičkách jehliček. Avšak i zelené listy stromů produkují po ozáření slunečním světlem anionty. Největší množství negativních iontů obsahuje vzduch po bouřce, v závislosti na délce trvání, v množství od 2 500 do 5 000 na 1 cm3. Na druhé straně v městských ulicích je jen 200 až 400 aniontů na 1 cm3 vzduchu, v uzavřených místnostech dokonce jen 30 až 50 na 1 cm3.
Jestliže se vzduch neobnovuje, negativní ionty v důsledku svého energetického náboje ulpí na různých objektech, včetně částic kouře, prachu a mlhy a jsou takto ztraceny pro dýchání (mluvíme pak o vydýchaném vzduchu. To je vysvětlení, proč se nám obtížněji dýchá v zakouřených místnostech (cigaretový kouř zvláště účinně vyvazuje anionty), smogu a mlze.
V Londýně v roce 1952 se ve smogu se doslova udusilo na čtyři tisíce lidí.) Tragédie podnítila celou řadu experimentů:
Například dvě skupiny zvířat (králíci) byly infikovány různými druhy bakterií. Jedna skupina pak dýchala normální laboratorní vzduch, druhá vzduch ionizovaný. V první skupiné pošlo vždy (podle druhu infekce) 0 30 až 40 % zvířat více, než ve druhé.
Dva kolektivy mužů a dva kolektivy žen byly zatíženy stejně obtížnými číselnými výpočty, a to tak, že vždy jeden kolektiv dýchal normální »kancelářský« vzduch, druhý vzduch ionizovaný. Rozdíly, pokud šlo o přesnost a rychlost provedení, byly přesvédčivě vyšší u kolektivů v prostředí ionizovaného vzduchu.
Nedobrovolný pokus byl zaznamenán u potápěčů válečného námoinictva. V nékolika skupinách se ihned po potopení několik potápěčů vynořilo, poněvadž se dusili. Byly jim vyménény kyslíkové pristroje, a ty, s nimiž nemohli dýchat, byly podrobeny pečlivé kontrole. Avšak žádná závada nalezena nebyla, byly plné kyslíku, ale všechny měly jedno společné: ležely ve skladu až trikrát déle než přístroje fungující. Zřejmé se anionty spotřebovaly na kovových stěnách přístroje.
Starší lidé, kteří pravidelné dýchají ionizovaný vzduch, se cítí živější, veselejší, uvolněnější, zlepší se jim pamét. Jak je to možné? Jedna z možností je, že membrány tvořící obal všech našich buněk ztrácejí s postupujícím věkem svůj elektrický náboj. Ten je však velmi důležitý, protože umožňuje výměnu látek nejen mezi buňkami okolními, ale i mezi tkáňovou tekutinou a buňkou. Oslabováním náboje se také látková výměna zpomaluje. Anionty dokáží tento elektrický náboj upravit, jaksi »dobít«, a tak vlastně zabraňují zvápenatění tepen (kornatění cév). Uvedený mechanismus „dobití náboje“ membrány buněk je také podstatou větší svalové síly, vyšší rychlosti reflexů a tím dosahování lepších výkonů (využívají vrcholoví sportovci.
U zdravých lidí mají anionty preventivní význam - regulují totiž automaticky menší „poruchy“ funkcí, které človék pocítí až když trvají déle a zvétší se, což ale již obvykle znamená rozvinuté onemocnění. Ionizace vzduchu výrazné osvědčila ve školách a v úřadech právě při epidemiích respirací a různých chřipkových onemocnění, zvláště na jaře a na podzim, kdy výskyt onemocnění výrazně redukovala. Tento efekt je snadno pochopitelný, jde o tak zvaný kapénkový přenos infekcí, které se přenášejí mikroskopickými částicemi exkretů při kašli, ale i při řeči a smíchu. Anionty se na takových částicích zachycují a mohou svým nábojem přenosu zabránit.
Anionty rovněž chrání plíce před prachem a kouřem (zvláště tabákovým). Jeden >šluk« cigaretového kouře „obohacuje“ kuřáka o 100 biliónů tzv. volných kyslíkových radikálů, které jsou vlastní příčinou stárnutí tkání a buněk), a to jednak popsaným mechanismem, jednak tím, že zvyšují funkci řasinek v dýchacích cestách.
Aeroionoterapie má své opodstatnění u některých onemocnění dýchacích systémů, zvláště u zánětů průdušek (bronchitis), zánětů sliznice nosní (rhinitis) a vedlejších dutin nosních (sinusitis), u průduškového astmatu apod. Na klinice plicních onemocnění v Kolíně nad Rýnem byla uskutečněna klinická studie u 3 000 nemocných se záněty průdušek, obličejových dutin, sennou rýmou a astmatem. Po týdenní aplikaci ionizovaného kyslíku u 80 % nemocných dvacetiletých a mladších (senné rýmy, záněty průdušek, záněty dutin obličejových) nebyly zjištěny objektivní ani subjektivní příznaky nemocí.
Anionty účinkují také jako uklidňující prostředky při neurastenii, předrážděnosti, migrénách, úzkostných stavech, depresích, neschopnosti koncentrace, nespavosti, zkrátka při všech důsledcích působení našeho denního civilizačního průvodce - stresu.
Dýchání ionizovaného vzduchu, se v USA používá u nemocných s rozsáhlými popáleninami již od roku 1985.
Dechová cvičení, a to denně, jsou nezbytná u nemocných rakovinou, kteří jsou po operaci plic či prsu. U prvních totiž vznikají vnitřní vazivové pruhy, které mohou omezovat pohyb dýchacích svalů. Po operaci prsu může určitá deformace hrudních svalů jizvou rovněž omezovat fyziologické pohyby hrudníku.
Prudké proudění vzduchu jak v přírodě (Autana, Santa Anna a další) i umělé (fen), působí negativně - snižují množství aniontů.
Byla zkoumána také příčina negativního prudkých proudění vzduchu. Zjistilo se, že polarity kyslíkových molekul (tj. negativity a pozitivity molekul) v přírodě v hrubých rysech probíhají asi takto: mezi ionosférou (oblast zemského ovzduší od 50 km výše), která je nabitá pozitivně, a negativně nabitým povrchem země vzniká elektrické pole, jímž protéká vertikální proud. Podle povětrnostních poměrů se mění i tento proud tak, že každé zvýšení vodivosti znamená zvýšení převážně pozitivních nábojů oproti zemi. Proto přinášejí prudká proudění vzduchu (fén, Autana, Santa Anna a další) zmenšená množství aniontů. Kromě toho na sebe při turbulenci (víření) vzduchu pozitivně a negativně nabité ionty narážejí a množství iontů s negativním nábojem se snižuje, protože ty mají více elektronů, které jsou při srážkách přeneseny na ionty s pozitivním nábojem, chudé na elektrony. Uvedená zjištění mohou vysvětlit, proč někde se nám dýchá lépe, jinde hůře.
Ionizovaný vzduch mohou dnes produkovat moderní přístroje - čističe vzduchu různých typů, které kromě zachytávání tak zvaného polétavého prachu spolu s určitým kvantem ( 10 až 14 %) chemických látek na zachycených částicích prachu, mají zabudovaný ionizátor. Tím je v podstatě kovová jehlice, na jejíž špičce se tvoří negativně nabité ionty. Ty pak, kromě již popsaných účinků, zvyšují i protiprašnou účinnost přístroje. Jsou zvláště výhodné v místnostech zakouřených cigaretovým kouřem, jehož kapalný aerosol (hmotné částice) působí jako nosič pro více než dva tisíce chemických látek v cigaretovém kouři obsažených. Nevýhodou všech mechanických čističů vzduchu je jejich poměrné vysoká cena (např. čistič vzduchu typ F 250 kanadské firmy Bionare stojí 11 tisíc Kč, nejlacinější kolem 5500 Kč) a turbulence vzduchu, kterou vyvolávají (o negativním vlivu turbulence jsem se již zmínil).
Nevýhody přístrojových ionizátorů nemají biologické ionizátory - jehličnany (konifery), které svými milióny jehliček jsou nepochybně největšími producenty negativních iontů. Vhodný je proto častý pobyt v jehličnatém lese, nebo mít v každé místnosti pokojový jehličnan – cypřišek.
Většina lidí však stráví maximum svého času v místnosti, kde je vždy nedostatek negativné nabitých iontů. Bohužel jehličnany v bytech, zvláště v místnostech s ústředním topením, obvykle hynou, s výjimkou pokojového jehličnanu cypřiše. Ten při patřičném ošetřování může být stále ··fit·· a osvěžovat byt jak esteticky, tak zvláště zdravotně. Kromě toho je jakýmsi detektorem negativních vlivů životního prostředí v bytě, protože tam, kde se mu nedaří i při správném pěstování a uschne, je bud nevhodná voda (je potřeba ji dát vyšetrit), nebo stál na místě, kde pravděpodobné působí vlivy nepříznivě pro všechny biologické struktury, tedy i pro člověka.
Biologické ionizátory doporučuji všem našim nemocným (častý pobyt v lese; cypřiše ve všech místnostech bytu), ale i těm, kteří jsou nuceni pobývat v zakouřeném nebo jinak znečistěném prostředí. Samozřejmé by je měli mít nemocní s astmatem a s různými pylovými alergiemi, se stavy po infarktech a vůbec všichni, kteří mají dechové potíže různého původu. Lehké negativní ionty, které mají i protiprašný účinek, tak mohou významně redukovat například i množství tzv. dceřiných produktů radonu (radon je radioaktivní prvek, inertní - chemicky netečný - plyn). Vzhledem k jeho poločasu rozpadu (necelé čtyři dny) se v místnostech setkáváme s jeho dceřinnými produkty, což nejsou látky plynné, ale pevné částice. Ty se dostávají do organismu téměř výhradně navázané na prašnou frakci vzduchu, kterou mohou anionty redukovat.
Osvěžující atmosféra je též v blízkosti vodopádů, mořského příboje, u fontán a vodotrysků apod. Kapky vody získávají rozstříknutím do mikroskopických částeček malý elektrický náboj, který vydrží nepatrnou dobu. I když tedy nemají takový účinek jako anionty, přece jen zvlhčením vzduchu a likvidací větších prachových částic osvěžují vzduch.
Poznámky k dýchání (viz na E soubor „Palisa Vilém, Velká neznámá a neb jde o život, rakovina, imunita, stres , dech, strava)
Kyslík prostupuje difúzí z plicního sklípku do krve přes vrstvu jedné jediné buňky plicního sklípku, tlustou jednu tisícinu milimetru a stejně tlustou stěnu krevní kapiláry. Kvůli takové minibariéře trvá prostoupení kyslíku jednu čtvrtinu sekundy.Kyslíkové přenášejí bílkovinné struktury nazývané hemoglobin, složené ze čtyř řetězců krevního barviva, tak zvaného hemu, v němž je umístěn atom železa. Na ten se kyslíkové molekuly vážou dosti pevné, ale zase ne tak pevně, aby se jejich vazba udržela v kyslíkové chudém prostředí tělesných tkání, kde je téměř všechen kyslík předán buňkám. Přitom je kyslík nesen dvěma sty milióny molekul hemoglobinových, doslova vecpaných do jedné z nejmenších bunék našeho organismu, červené krvinky. Ty tedy přenášejí kyslík, a úměrné ke své mimořádné důležité funkci mají příslušný »obrat«, neboť každou sekundu jich vznikají v organismu asi tři milióny a stejný počet umírá. Ale ještě jedna podmínka musí být splněna, aby přestup kyslíku do krve mohl být bezchybný - tak zvaný parciální (poměrný) tlak. Je to důležitá složka, ale snadno zranitelná. Působí na ni změny teploty, mlha, vlhkost, barometrický tlak, znečištění ovzduší (oxid siřičitý) atd. Všechny uvedené závislosti mají pro člověka veliký význam, protože jsou jednou z příčin nepříjemných potíží v závislosti na počasí: nápadné únavy, ztíženého dýchání, bolestí hlavy, záchvatů dny a revmatických bolestí, astmatických a srdečních (anginózních) potíží, depresí atd. Proto dnes meteorologové ve spolupráci s lékaři vyhlašují na každý den biometeorologickou předpověd' ve stupních 1 až 3.
Plíce jsou také místem pro odvádění oxidu uhličitého, kterého jsou sice ve výdechovém vzduchu pouhá čtyři procenta (0,2 1 za minutu), ale ohromně důležitého.
Někdy človék nemůže z néjakého důvodu volné dýchat (vdechnuté cizí těleso, potopení pod vodou, …), což vyvolává úzkostlivý hlad po vdechu. Experimenty na zvířatech a bohužel, v koncentračních táborech také na lidech, prokázaly, že příčinou uvedených pocitů není jen potřeba vzduchu, ale nutnost zbavit se nahromadéného oxidu uhličitého, jehož parciální tlak nesmí přesáhnout určitou hranici, protože pak dojde k otravé oxidem uhličitým. Naše tělo doslova hlídá tuto nebezpečnou hranici a jakmile se hladina oxidu uhličitého začne blížit kritické hodnotě, je vyslán z mozku signál k prohloubení dýchání a k rychlejšímu odvádění oxidu uhličitého.