AKADEMIE TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

PALESTRA

-----------------------------------------------------------------------------------------

DECHOVÁ CVIČENÍ PŘI ZDRAVOTNÍM OSLABENÍ

Josef Trojánek Praha 2003

Obsah:

Úvod (význam dýchání)

ANATOMIE A FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ

SPRÁVNÉ DÝCHÁNÍ

VADNÉ DÝCHÁNÍ

NEMOCI HORNÍCH CEST DÝCHACÍCH

ODSTRANĚNÍ VADNÉHO DÝCHÁNÍ

MOŽNOSTI PREVENCE A LÉČENÍ

NÁCVIK STATICKÉHO DÝCHÁNÍ BRÁNIČNÍHO, DOLNÍHO A HORNÍHO HRUDNÍHO a PLNÉHO DECHU

NÁCVIK DECHU VE VYBRANÝCH POLOHÁCH

POUŽITÍ REFLEXNÍ TECHNIKY LOKALIZOVANÉHO DÝCHÁNÍ

ZÁVĚR

LITERATURA

ÚVOD

Dýchání zajišťuje především přívod kyslíku do organizmu, což je základním předpokladem pro zachování života. Lidský život začíná prvním nádechem a končí posledním výdechem. Pro zajištění správné funkce každé buňky v těle je zapotřebí jejich ustavičné zásobování kyslíkem. Bez jídla vydrží člověk několik týdnů, bez vody několik dní, ale bez kyslíku jen několik minut.

Normálně přiváděný vzduch se skládá z kyslíku, dusíku, kysličníku uhličitého, vodní páry, a pak obsahuje ještě kouřové a pevné částice. Můžeme nadechovat nosem nebo ústy. Správné je nadechovat nosem, neboť v nose se vzduch filtruje, zvlhčuje, ohřívá a navíc každý nádech aktivuje mozek přes nervová zakončení očního nervu, což je mimořádně důležité pro zdravý duševní vývoj člověka.

Valná část i zdravých lidí dýchá nedostatečně a v důsledku toho se u nich mohou projevovat různé poruchy jako nadměrná dráždivost, nedostatek schopnosti se soustředit, mimořádná únava, bolesti hlavy, trávicí, zažívací i vyměšovací potíže, nechutenství, hubnutí, zvětšená náchylnost k onemocnění …

Příčinou špatného dýchání u zdravých lidí je nespráný stereotyp dýchání. U nemocných může být příčinou nachlazení, záněty dýchacích cest, astma ale i úrazy hrudníku nebo pooperační stavy.

ANATOMIE A FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ

Kyslík získáváme ze vzduchu přiváděného do plic. Vzduch se skládá z kyslíku, dusíku, kysličníku uhličitého, vodní páry, a v menší míře další plynné a pevné částice. Vzduch je přiváděn nosem, nebo ústy přes nosohltan, hrtan, průdušky, průdušinky až do plicních sklípků.

DECHOVÉ ÚSTROJÍ VLIV DÝCHÁNÍ NA ZMĚNU OBRYSU TĚLA

P I í c e jsou dva objemné houbovité orgány v prostoru hrudi, kde vedle srdce a jeho největších krevních cest zcela vyplňují hrudní dutinu (OBR. 1). Funkcí plic je výměna plynů. Celková kapacita vzduchu v plicích je od 3 do 5ti litrů u dospělého člověka. Tato kapacita je však mnohem menší u nemocného člověka. V plicích přechází kyslík do krve, která ho odnáší k jednotlivým buňkám. Z buněk zase zpět do plic přenáší kysličník uhličitý, který potom vydechujeme.

SPRÁVNÉ DÝCHÁNÍ

Při správném, harmonickém dýchání se hrudník pohybuje rytmicky jako celek. Rozšiřuje se činností hrudních svalů dolů, dopředu, dozadu ale i do stran. Po nádechu má být páteř protažena, ne však ztrnulá, ramena jsou volně rozložena do šíře, nevytahují se nahoru ani nejsou stočena dopředu, ani ztrnule tlačena dozadu. Při výdechu hrudník neznatelně klesá, zužuje se a celkově se zplošťuje. Stah mezižeberních prostorů má být plynulý. Dokonalého výdechu dosáhneme vědomým stažením dolních žeberních oblouků a vědomým stažením břišních svalů. Dokonalým stahem podpoříme pohyb bránice v jejím vzestupu do dutiny hrudní, a tím podpoříme i výdech.

Správnému dýchání pomáhá dokonalé vzájemné postavení hrud­níku a páteře, které závisí na postavení nohou, pánve a na držení hlavy. Proto je tak důležitý výcvik svalstva oblasti pánve, svalstva břišního, svalstva zádového (hlavně zádových natahovačů), svalstva krčního, mezilopatkového i prsního. Správný tonus prsních svalů upevňuje postavení hrudníku zepředu. Vyrovnaná souhra těchto svalů zajišťuje správné postavení hrudníku a tím i správné dýchání.

Rytmus dýchání je primární, skládá se z vdechu, neznatelné pauzy a výdechu. Rytmus i síla dechu mohou však být ovlivněny vůli (vědomě prohloubené dýchání). Toho využíváme při nácviku speciálních dechových cvičení.

VADNÉ DÝCHÁNÍ

Vadný způsob dýchání vzniká při snížené funkci vlastních dýchacích svalů nebo tehdy, když vlastní dýchací svalstvo nepracuje v souladu se svalstvem hrudníku. Je to nejčastěji určitý typ dýchání, který zůstává jako ná­sledek interního onemocnění.

Převažuje-li dýchání horní hrudní, projeví se to zvýšeným zapo­jením a napětím pomocných svalů dýchacích. Hrudník je v horní části nadměrně vy­klenut, ramena jsou zvednuta do výše: Vnější i vnitřní me­zižeberní svaly jsou ve zvýše­ném napětí, dolní část hrud­níku i bránice je méně pohyb­livá, hlavně do stran. Vdechové postavení hrudníku je typické u spasmatických bronchitid a dětského bronchiálního ast­matu.

Převaha dolního žeberního a břišního dýchání se projevuje oploštěním hrudníku v horní i střední části a zkrá­cením svalů upínajících se na horní hrudník, zvláště svalů prsních. Naproti tomu dolní část žeber odstává a břišní svalstvo je uvolněno. Vlivem zkrácení prsních svalů a oploštění hrudníku v horní a střední části při součas­ném oslabení svalstva zádového a mezilopatkového dochází k vadné­mu držení v hrudní části (odstávající lopatky, sklon páteře ke kyfóze, kompenzované bederní lordózou).

Dýchání postranní hrudní jednostranné se projevuje oploště­ním hrudníku na oslabené straně (zúžením mezižeberních prostorů), páteř se vychyluje konvegitou ke zdravé straně. Na oslabené straně bývá rameno sníženo, a často je snížena i lopatka. Na rozdíl od zdravé strany je dýchání na oslabené straně ochablé a opožděné pro oslabení svalů mezižeberních a bránice. Tento typ dýchání se obje­vuje po hnisavých zánětech plic a po hrudních operacích plicních.

Špatný návyk dýchání se projevuje zvedáním a poklesem žeber ve svislé rovině, což je nefyziologický pohyb. Podobně může nastat i vadný pasivní pohyb klíční kosti, která se po­hybuje ve svislé rovině, zatímco zů­stává nedotčena aktivním pohybem ho­rizontální rovina. Dále může nastat propadání břišní stěny při vdechu a naopak vyklenutí břišní stěny při výdechu.

Některé typy vadného dýchání se mohou objevovat u anatomických vro­zených vad hrudníku. U vpáčeného hrudníku klesá při vdechu hrudní kost, čímž nastává oploštění v předo­zadním i šikmém průměru hrudníku. U ptačího hrudníku je opět dýchání postranní a dolní hrudní oslabené, převažuje dýchání horní hrudní, hrud­ník se v části horní rozšiřuje v rovině horizontální předozadně. Vadný způsob dýchání se také projevuje špatným rytmem dý­chacího cyklu i změnou dechové frekvence. Např. akcentovaný hluboký vdech a k tomu nepoměrně dlouhý ztížený trhavý výdech je typický u astmatických bronchitid a astmatu. Povrchní a rychlejší dýchání je typické u onemocnění horních cest dýchacích. Zvýšená frekvence dechová i arytmie dechu může přetrvávat i u oslabení po onemocněních srdečních.

NEMOCI HORNÍCH CEST DÝCHACÍCH

Častým onemocněním dýchacích cest jsou zánět dýchacích cest a astma.

Akutní a recidivující záněty dýchacích cest.

One­mocnění ohrožuje stav výživy, celkový vývoj i vývoj jednot­livých orgánů, zvláště plic a hrudníku. Děti mají sklon dýchat ústy, ventilace je povrchní, dechové svalstvo se nevyvíjí, hrudník je deformován špatným způsobem dýchání, oplošťuje se. Tam, kde bronchitida dostává i spastický charakter, se hrudník deformuje směrem k hrudníku astmatickému.

Po stránce patologicko-anatomické v postižených bronších ubý­vá elastických vláken, zanikají i cirkulární vlákna svalová, v okolí se vazivo zmnožuje. Epitel ztrácí pružnost a schopnost se podle okolností kontrahovat a rozvíjet. Tím i od­straňovat hlen a regulovat aktivně průtok vzduchu. Dýchání je tak ztíženo.

Astma

Astma je chorobou alergického původu. U dětí se obvykle vyvíjí z často se opakujících katarů horních a dolních cest dýchacích, které vyvolávají stále nové zá­chvaty. Záchvat bývá vykládán jako křeč cirkulárního svalstva bronchů, otokem sliznice a zvýšením sekrece. Za příčinu se pokládá zvýšený tanus vagu. Dochází k zúžení výdechových cest což způsobuje stížený výdech a neschopnost uvolnit nádechové svaly. Nedostatečná výměna plynu v alveolech, při silně zvýšeném residuálním vzduchu, zvýší hladinu CO2 což opětně podráždí dýchací centra a vyvolává snahu o zvýšení množství nedechovaného vzduchu. Protože výdech byl neúplný, přeplňují se alveoly a vzniká emfyzém.

Dítě v noci často začne prudce kašlat, má pocit nedostatku vzduchu, bojí se, začíná dýchat typickým zá­chvatovitým způsobem. Mění se konfigurace hrudníku. Páteř je ve své horní části kyfotická, hrudník má v ob­lasti prvních sedmi žeber zvýšený předozadní průměr, objevuje se oploštění oblasti dolních žeber. Dítě dýchá především zvedáním prvních šesti až sedmi žeber a horní apertury hrudníku nahoru a vpřed. Svalstvo hrudníku bývá hypertonické. Bránice se zúčastňuje dýchání méně než obvykle.

Tento způsob dýchání u starších astmatiků je zvláště výrazný bě­hem záchvatu. Při léčení se nesmí zapomenout na psychickou součást onemocnění. U vyvinutého astmatu je frekvence a závažnost záchvatu přímo závislá na různých emočních faktorech.

ODSTRANĚNÍ VADNÉHO DÝCHÁNÍ

Mnoho z dýchacích problémů začíná často již v útlém dětství. Léčba léky a drogami hraje cennou úlohu v akutních a krizových podmínkách. Samotné léky však nejsou úplným řešením. Musí byt odstraněna příčina problému, a tou je pravě vadné dýchání. Potlačování simptomů samotných není možno hodnotit jako "léčení".

Správně volené dýchací cviky pomá­hají vyrovnávat nejen funkční poruchy a vadné návyky dýchání, ale částečně i anatomické nesrovnalosti dětského tvárného hrudníku. Dýchací cvičení dělíme na základní a speciální.

Základní dechové cvičení je přirozený způsob dýchání při jed­noduchých i složitých pohybech a zatížení běžného života. Snažíme se spojovat rytmus dechu, srdce i pohybu v jeden harmonický celek. Při těchto dechových cvičeních zdůrazňujeme dechovou stránku pohybu, to znamená správné rozdělení fáze vdechu a vý­dechu při provádění pohybu. Při tom cviky vdechu mají ráz pohybu excentrických ve smyslu rozpětí hrudníku á jsou prováděny v poma­lejším tempu na rozdíl od cviků výdechu (koncentrických), které provádíme ve smyslu stahování hrudníku do středu i svalů břišních a zdůrazňujeme uvolnění pohybu. Tímto střídáním napětí při vdechu a uvolnění při výdechu se zvětšuje pružnost hrudníku.

Speciální dýchací cvičení jsou cvičení, při nichž vědomě půso­bíme na nervosvalový mechanismus dýchání, abychom ovlivnili hloubku, sílu i rytmus dechu. Rozeznáváme dýchání statické, dy­namické a lokalizované jako různé způsoby vědomě řízeného dý­chání.

Při statickém dýchání zaměstnáváme vědomě jen vlastní dýchací svalstvo (bránici a mezižeberní svaly).

Při dynamickém dýchání přidáváme pohyby končetin nebo trupu podle rytmu a síly dechu.

Při lokalizovaném dýchání řídíme dýchání do určité části hrud­níku (horního, dolního, postranního a pod.) tak, aby se normál­ní dýchací pohyby v těchto oblastech zvětšily.

Při těchto uvědomělých dýchacích cvičeních je nutno učit cvičen­ce kontrolovat pohyby hrudníku. Dítě se tedy učí nadechovat do celého hrudníku, učí se dýchat harmonicky a rytmicky. Tím si na­vyká správnému dýchání, získává správný dýchací stereotyp, potřebný pro celý život.

MOŽNOSTI PREVENCE A LÉČENÍ

Od léčebné tělesné výchovy očekáváme celkové povzbuzení ne­mocného, zlepšení nálady, zvýšení chuti k jídlu. Začínáme lehkými masážemi dolních končetin. Zlepšený periferní oběh a následné zvýšení výměny látkové jsou dobrým začátkem rekonvalescence. Po několika dnech přistupujeme již k aktivní dechové gymnastice. Prohloubené a vědomě řízené dýchání zvýší průtok krve a lymfy plícemi a urychlí resorpci zbytků výpotku a otevře dosud vyřazené úseky plic. Zabraňuje zároveň vzniku pohrudničních srůstů. Zbytky infiltrátu dosud zjistitelné rychle mizí. Postižená část plic se rychle opět rozepíná a plně se zúčastňuje dýchání.

Nácvik správného dýchání a jeho kombinace s relaxačními cviky jsou velmi účinnou pomocnou metodou komplexní léčby. Je třeba věnovat velkou pozornost nácviku správného dýchání. postupné a vědomé ovládání všech reflexních mechanismů dýchání umožní nemocnému zachovat v okamžiku vzniku záchvatu klid a nacvičenými manévry likvidovat a přerušit řetěz patologických reakcí v plicích. Naopak strachem a úzkostí z blížícího se záchvatu je možno jeho průběh zhoršit.

Doporučovaný cvičební postup u těžších případů plicních onemocnění

1. Polohování – snahou je měnit polohu nemocného.

2. Masáž - provádí se ve zvýšeném lehu, nejdříve nohou pak i paží.

3. Dechová gymnastika.

  1. Rytmické dýchání spojené s pasivními pohyby dolních i hor­ních končetin.

Cvičitel pohybuje končetinami v souladu s dechem (např. upažení – nádech, připažení výdech). Intenzitu mění dle kontroly tepu a dechu.

  1. Prohloubené dýchání brániční a dolní hrudní, spíše statické.

    1. V základní poloze - lehu na zádech, kolena pokrčena, chodidla opřená o podložku procvičujeme dýchání do břicha a do hrudníku

bez pohybu končetin.

2. V poloze lehu na zádech, nohy v mírném protažení aktivujeme dolní končetiny. Nataženou pravou nohu při výdechu přitáhnout k břichu, zpět pro­tahovat do základní polohy - vdech.

c) Dýchání jednostranné proti odporu i blokované vahou těla.

d) Dýchání jednostranné dynamické s doprovodem dolních i hor­ních končetin.

e) Dýchání lokalizované, zaměřené na oslabenou část plic.

NÁCVIK STATICKÉHO DÝCHÁNÍ BRÁNIČNÍHO, DOLNÍHO A HORNÍHO HRUDNÍHO a PLNÉHO DECHU

Nácvik se provádí obvykle v lehu na zádech, kolena pokrčena, chodidla opřená o podložku, nebo v kleku, případně  v sedu.

Abychom mohli ohodnotit vliv dechového cvičení je vhodné provést kontrolu přikládáním dlaní dle obrázku před i po nácviku.

Brániční dýchání

Uvědomte si svoje plíce, jsou od bránice až po klíční kosti kryté hrudním košem. Položte si jednu ruku na břicho a začněte vědomě naplňovat spodní část plic. Bránice začne tlačit na břišní orgány a břicho se zvedá vaše ruka to zaznamenává. Nyní vypusťte všechen vzduch ze spodní části plic, bránice se vrátí, břicho klesne - ruka též. Hrudník nezvedáme, což můžete zkontrolovat přiložením druhé ruky na spodní část hrudníku. Proveďte dalších několik dechů, pomalu, kontrolovaně, nenafukujte břicho jako míč naplno, ale příjemně, aby bránice zvedla břišní orgány a ruka to zaznamenala. Začněte asi s 10 dechy, každý den postupně přidávejte, až skončíte asi na pěti minutách cvičení.

Dolní hrudní dýchání.

Jedná se o vědomé prodýchání střední části plic. K nácviku nám poslouží opět příjemná poloha lehu na zádech. Jednu ruku máme položenou na břiše, druhou na spodní části hrudníku. Budeme nadechovat do střední části plic, a to opět pomalu a plynule, s plným uvědoměním. Jakmile začneme nadechovat do středu plic, hrudník se zvedne a ruka na něm to zaznamená. Protože nyní nevedeme vzduch do spodní části plic, ruka na břiše zůstává bez pohybu.

Horní hrudní dýchání.

V lehu na zádech se uvolníme a uvědomíme celou podklíčkovou oblast hrotů plic a sem vedeme svůj nádech. Spodní a střední část plic necháme pasivní. Do oblasti pod klíční kostí položíme prsty a budeme sledovat jemné pohyby hrudníku v této části při pomalém nádechu a výdechu.

Plný dech

Základem je plný výdech. Do prázdných plic začneme nadechovat pomalu vzduch, nejprve do brániční části. Až ji naplníme, vedeme nádech do střední části.

I tu naplní­me a vedeme vzduch až nahoru, do hrotů plic. Tím dosáhneme naplnění celých plic. Nádech je jako jedna plynulá vlna, zdvíhající se pomalu od břicha přes celý hrudník. Vydechujeme ve stejném sledu jako jsme nadechovali: nejprve poklesne břicho a vypustíme vzduch z brániční části plic, potom poklesne hrudník a nakonec vyprázdníme vzduch i z hrotů plic.

NÁCVIK DECHU VE VYBRANÝCH POLOHÁCH

Po zvládnutí uvedeného statického nácviku můžeme přikročit k prohlubování dechu v jednotlivých částech plic za pomoci současného pohybu končetin a později můžeme zvládnout i náročnější dýchání s pohybem trupu. Jako příklad uvádím po jednom náročnějším cvičení pro brániční, dolní a horní hrudní dech.

Brániční dech

Z výchozí pozice v lehu na zádech s pokrčenými koleny a chodidly na zemi zvedneme pánev a břicho a prodýcháváme se do břicha. S výdechem se poněkud uvolníme – poklesneme a při nádechu naopak pozvedneme.

Výdech Nádech

Dolní hrudní dech

V lehu na zádech nadzvedneme hrudník, podepřeme tělo lokty, tak že se opřeme o temeno hlavy a kostrč. Nohy zůstanou ležet volně na podložce. Prodýcháváme se při soustředění na dolní hrudní dech. Při zdravotním oslabení můžeme použít vhodné podložení.

Pozice napravuje počínající zkrácení svalů hrudního koše. Zkrácení může vést až k propadnutí hrudi a k nesprávnému dýchání. Rozpínání hrudního koše vede k emočnímu uvolnění.

Horní hrudní dech.

Ze základní pozice v kleku se předkloním s pažemi ve vzpažení tak, aby stehna zůstala kolmo k zemi, hrudník přiblížíme co nejvíc k podložce a hrudní páteř protáhneme a prohneme do záklonu.

V pozici je hlavně protažena celá vnitřní stěna horní hrudní páteře. Natažené paže příznivě ovlivňují ramena a dýchání do horních plicních hrotů, které jsou vlivem gravitace hojně zásobeny krví. Pozor, aby nedošlo k příliš velkému posunutí rukou dopředu, a tím ke zvětšenému bedernímu prohnutí.

POUŽITÍ REFLEXNÍ TECHNIKY LOKALIZOVANÉHO DÝCHÁNÍ

U nejtěžších případů zdravotního poškození, kdy pacient leží na lůžku v pozici na zádech, nemůže hýbat trupem, ale má volné paže můžeme využít nervového spojení mezi dechovým centrem plícemi a prstama rukou. Praxí odzkoušená určitá poloha prstů po přiložení ruky do třísla aktivuje reflexně příslušnou část plic. Na obrázku jsou tři polohy prstů pro aktivaci bráničního, dolního a horního dechu. Tato cvičení mohou zabránit zápalu plic, který často dostavuje zejména u starších pacientů, ležících delší dobu na zádech a nemohou se nijak pohybovat.

ZÁVĚR

Správné dýchání je základním předpokladem pro zachování života. Bez dechu není života. Hlavním dýchacím orgánem jsou plíce zajišťující přechod kyslíku do krve, která ho pak odnáší k jednotlivým buňkám. Z buněk zase zpět do plic přenáší kysličník uhličitý, který potom vydechujeme. Většina lidí však dýchá nedostatečně a při zdravotním oslabení se dýchání ještě zhoršuje.

Vadný způsob dýchání vzniká při snížené funkci vlastních dýchacích svalů nebo tehdy, když vlastní dýchací svalstvo nepracuje v souladu se svalstvem hrudníku. Je to nejčastěji určitý typ dýchání, který zůstává jako ná­sledek interního onemocnění.

Častým onemocněním dýchacích cest jsou zánět dýchacích cest a astma. Při zánětech vzniká povrchní ventilace v důsledku oslabeného dechového svalstva, úbytku elastických vláken, zániku cirkulárních svalových vláken a zmnožení vaziva v plicích. Při astmatu dochází k zúžení výdechových cest, což způsobuje stížený výdech a neschopnost uvolnit nádechové svaly.

K prevenci a léčení může přispět léčebná tělesná výchova, od které očekáváme celkové povzbuzení ne­mocného, zlepšení nálady, zvýšení chuti k jídlu. Správnému dýchání pomáhá dokonalé vzájemné postavení hrud­níku a páteře, které závisí na postavení nohou, pánve a na držení hlavy. Proto je tak důležitý výcvik svalstva oblasti pánve, svalstva břišního, svalstva zádového (hlavně zádových natahovačů), svalstva krčního, mezilopatkového i prsního.

Rozsah a způsob zdravotního cvičení je závislé na stavu pacienta. U vážnějších případů začínáme lehkými masážemi dolních a horních končetin, polohováním, použitím reflexní techniky lokalizovaného dýchání. U lehčích pacientů aplikujeme nácvik statického později dynamického a lokalizovaného dýchání, při kterém přidáváme pohyby končetin nebo trupu podle rytmu a síly dechu a řízení dechu do určité části hrud­níku. Konečným výsledkem by měl být plný dech, to znamená současné brániční, spodní i horní dýchání.

Z uvedeného je zřejmé, že dechová cvičení u zdravotně oslabených mohou hrát významnou roli při jejich rekonvalescenzi a neměla by být zanedbávána.

Literatura:

1/ F. Škvára, J. Štefanová: Tělesná výchova vnitřně oslabené mládeže, Polygrafia, 1963

2/ M. Jaroš, F. Blažek: Léčebná tělesná výchova při vnitřních onemocněních dětského věku SNTL, 1959

3/ A.V. Lysebeth: Jóga, Olympia, 1984

4/ M. Durasová: Jógová dechová cvičení, Svaz postižených civilizačními chorobami, 1994

Hospitalizační záznam z cvičení jógy podle Iyengara, vedené MUDr. Marcelou Mikešovou dne 31. 10. 03

Cíl hodiny : nácvik záklonů

Průběh hodiny:

Tuto cvičební hodinu jsem si vybral proto, že Iyengarovu jógu považuji zjeden za systémů zdravotní tělesné výchovy.

V Říčanech 3.11.2003

J. Trojánek