TAJNÁ CVIČENÍ TAOISTICKÝCH MNICHŮ

TAJNÁ CVIČENÍ TAOISTICKÝCH MNICHŮ

http://www.cadpress.sk/tajna_cviceni.htm

NOVINKA vydavatelství CAD PRESS

ISBN 80-88969-18-2

Příručka taoistického čchi-kungu vycházející z čínské tradice regulování životní energie čchi. Její obsah tvoří - kromě úvodu do principů čchi-kungu - jednak univerzální taoistická cvičení, jednak techniky k odstranění konkrétních zdravotních potíží. Kniha je doplněna názornými ilustracemi a popisy cvičení a masáží. (192 stran A5)

O B S A H :

Předmluva - Taoismus aneb Umění, jak vládnout spontánností

Kapitola I. - Úvod

Taoistický čchi-kung
Rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým čchi-kungem
Dva hlavní styly taoistického čchi-kungu
Škola mírného pěstování (čching-siou-pchaj)
Škola zasazení a roubování (caj-ťie-pchaj)

Kapitola II. - Výběr zdravotních cvičení tchaj-ťi-čchüan

CVIČENÍ ZÁKLADNÍ
1. Skřípání zuby
2. Převalování slin
3. Umývání na sucho
4. Bušení / víření nebeských bubnů
5. Masáž míchy
6. Otáčení nebeským kmenem
7. Podpírání nebes
8. Napínání luku
9. Masáž pupku
10. Masáž ledvin
11. Masáž Jung-čchüanu
12. Masáž páteře

POSTNÍ CVIČENÍ
UNIVERZÁLNÍ CVIČENÍ
SEZÓNNÍ CVIČENÍ (24 sestav)
CVIČENÍ TŘÍ TAJEMSTVÍ
ZÁKLADNÍ CVIČENÍ VYUŽÍVAJÍCÍ PĚTI HLÁSEK
Ovládání srdce a prvku ohně
Ovládání jater a prvku dřeva
Ovládání žaludku a prvku země
Ovládání plic a prvku kovu
Ovládání ledvin a prvku vody
DOPORUČENÍ OHLEDNĚ SEXUÁLNÍHO STYKU

Kapitola III. - Masáže a relaxační cvičení

CVIČENÍ PAO-ČCHIEN-KUNG
MASÁŽE UŠÍ

Kapitola IV. - I-ťin-ťing čchi-kung

TEORIE A PRINCIPY
OBECNÉ KONCEPTY ZE STARÝCH DOKUMENTŮ
ŽELEZNÁ KOŠILE A POKRÝVKA ZLATÉHO ZVONU

Kapitola V. - Trénink si-suej-ťing čchi-kungu

WAJ-TANOVÝ TRÉNINK
NEJ-TANOVÝ TRÉNINK
ČIŠTĚNÍ ČCHI A JEJÍ PŘETVÁŘENÍ NA ŠEN
WAJ-TANOVÁ SUBLIMACE ČCHI
NEJ-TANOVÁ SUBLIMACE ČCHI
WAJ-TANOVÉ MYTÍ DŘENĚ
NEJ-TANOVÉ MYTÍ DŘENĚ/MOZKU
PROČIŠŤOVÁNÍ ŠENU A JEHO NÁVRAT DO NICOTY

Bibliografie

Předmluva

Taoismus aneb Umění, jak vládnout spontánností

Taoismus je jedním ze základních směrů staročínské filosofie, jenž vznikl pravděpodobně v 5. století př.Kr., i když mnohé prameny kladou jeho vznik – zároveň s údaji o životě jeho zakladatele, mudrce Lao-c’ – až do 4. století př.Kr. Ve 3. století n.l. se zformulovala jeho teologicko-rituální struktura a taoismus se stal státním náboženstvím, jímž byl až do 10. století.
Většina historiků rozlišuje mezi filosofickou školou Tao (Tao-ťia) a taoistickým náboženstvím (Tao-ťiao). Stejně tak i dvorní historik S’-ma Tchan v r. 110 př.Kr. označuje učení Mistra Lao-c’ jako Školu Cesty (Tao-ťia), přičemž o Čuang-c’ovi se zmiňuje jako o "člověku, ovládajícím tajná umění (fang-š’)", a představiteli "Školy Jin-Jang" – nikoli jako o taoistovi. Dá se říci, že Lao-c’ byl představitelem filosofického a Čuang-c’ mystického taoismu; oba dva proudy však považovaly za základní prvek svého učení zásadu wu-wej (ne-činnosti či následování přirozenosti).
Rozdíly mezi těmito dvěmi formami taoismu byly zpočátku zcela zjevné, avšak postupem času se hranice mezi nimi - tak, jako u všech ostatních učení v historii - staly méně zřetelnými. Kromě toho se s původním základem průběžně mísily další náboženské a magické tradice, které jej neustále měnily. Kromě všemožných typů lidového náboženství jsou zde od počátku našeho letopočtu patrny sílící vnější vlivy, z nichž nejvýznamnějším je pronikání buddhismu do chanské říše.
Z hlediska písemných pramenů vedl tento synkretismus k vytvoření velmi rozsáhlé náboženské literatury, která byla posléze - po vzoru buddhistické Tripitaky (čín. San-cang) - uspořádána do Taoistického kánonu (Tao-cang), skládajícího se z 1 464 spisů.
Tento kánon sice prodělal s průběhem staletí mnohé změny, jeho původní struktura však nebyla zásadně narušena. Spisy jsou rozděleny do tří hlavních skupin a čtyř skupin dodatků. Tyto tři skupiny se nazývají tong, což doslova znamená "jeskyně. Podle tradice byly hlavní texty zjeveny a slouží jako prostředek komunikace mezi bohy a lidmi, kteří prý díky jim mohou proniknout do tajemství a dosáhnout nadpřirozeného života. Kromě toho se traduje, že určité posvátné texty byly ukryty v jeskyních uvnitř jistých hor. Možná právě proto je Tao-cang dělen do tong. (Toto slovo zároveň znamená tajemnou jeskyni i styky s posvátnými silami.) Úvod každého tong představuje originální text, zjevený jedním ze tří božstev, předsedajících rozsáhlému taoistickému panteonu.
První část – Tong čen – je připisována Jüan-š’ tchien-cunovi (Nebeský vládce prvopočátku), druhá Tchaj-šang Tao-ťünovi (Nejvyšší pán Tao) a třetí Tchaj-šang Lao-ťünovi (nejvyšší pán Lao). Tím posledním je vlastně zbožštěný Lao-c’. Podle jiného výkladu náleží tři tongy třem Pánům, kteří jsou hypostazemi Jüan-š´ tchien-cuna. Traduje se, že Lao-c’ byl žákem Tao-ťüna, jenž byl sám žákem Tchien-cuna. Zdá se, že převládající představou té doby bylo přesvědčení, že Lao-c’, stejně jako Buddha, se nepřetržitě navrací na zem, aby v podobě avatárů učil dávné vládce. Nápis z r. 165 se také mlhavě zmiňuje o praxi meditace a dlouhověkosti, jež prý Lao-c’ ovládal a vyučoval.

"Lao-c’ dokázal sytit svou životní energii, ovládal umění, jak jí nabýt a neplýtvat s ní. Žil více než osmdesát let. V té době jej nazývali Skrytým mudrcem. Když pak ctnost ve státě Čou upadala, Lao-c’ nasedl na vůz, do nějž byl zapřažen zelený buvol, a odebral se na Západ."

V subkultuře, odsuzované učenci a literáty, se staré taoistické učení postupně mění v náboženství. V tyglíku čínské společnosti se mísí hlavní zásady filosofického taoismu s mytologií i šamanské praktiky s buddhistickou doktrínou, vzniká lidové náboženství, nazývané Tao-ťiao (Nauka o Cestě). Za zakladatele této doktríny je považován sečuánský mystik Čang Tao-ling, nazývaný též Tchien-š´ (Nebeský mistr), a tradice datuje její vznik do r. 142. V tomto případě se jednalo spíše o církev – jejíž odnože, sekty, existují dodnes, odvozujíce se přímou linií od svého zakladatele - než o filosofickou školu. Zhruba v téže době vznikly i dvě taoistické sekty: Wu-tou-mi-tao (Cesta pěti měřic rýže) a Tchaj-pching-tao (Cesta velikého klidu). První z nich založil Čang Tao-ling a druhou učenec Čang Ťiao. Jelikož chanský taoismus odsuzoval hromadění bohatství a razil myšlenky rovnosti i v praxi, není divu, že stoupenci sekty Tchaj-pching-tao stáli v čele povstaleckého hnutí Žlutých turbanů (184-189). V této době žil i další významný taoistický mistr Wej Po-jang, jemuž je připisován nejstarší alchymistický traktát, nazvaný Čou-i cchan-tchung-čchi, což lze nepřesně přeložit jako Trojí shoda mezi cestami Nebes, Podnebesí a Člověka anebo Trojí shoda cest I-ťingu, taoismu a alchymie. Toto dílo se zabývá především transmutací kovů a výrobou rumělky, sloužící k výrobě elixíru nesmrtelnosti; díky esoterické terminologii jsou však mnohé pasáže nezasvěceným nesrozumitelné. Ústřední myšlenkou díla je, že v alchymistické peci lze urychlit přirozenou přeměnu.
Ve 3. století vznikly velice významné komentáře k taoistickým spisům. Wang Pi (226-249) sepsal komentář k Tao-te-ťingu a Siang Siou (220-301) a Kuo Siang († 312) komentáře k dílu Čuang-c’a. Jejich dílo pak počátkem 4. století doplnil svým spisem Pao-pchu-c’ mistr Ke Chung (283-345), jenž byl po Wej Po-jangovi největším teoretikem alchymie (zdědil po svém mistrovi velkou knihovnu, jejíž katalog je prvním dochovaným přehledem taoistických spisů).
Ke Chung (Ko Hong) - zvaný též Mistr Prostota - sepsal kromě uvedeného díla i množství dalších spisů o léčivých rostlinách, dechových cvičeních, magii i filosofii. Pokud jde léčitelství, připouští užitečnost nealchymistických léků, ovšem s výhradou, že neumožňují dosáhnout nesmrtelnosti. Jelikož kladl velký důraz na dosažení dlouhověkosti a magii, odsuzuje ve svém díle Pao-pchu-c’ přísně mistra Čuanga, neboť nepřikládal větší váhu životu nežli smrti a odmítal tělesné techniky. Oproti tomu si Ke Chung velmi vážil Lao-c’a, a to i přesto, že jej nepovažoval za božstvo, nýbrž za mimořádně nadaného člověka, jenž miloval nehybnost a neměl žádných žádostí.
Myšlenka, že nehybnost – bránící ztrátám energie, způsobovaným touhou jednat – umožní zvětšit vnitřní sílu a prodloužit život, je zde jednoznačně zdůrazněna. Proto měl ideální vládce praktikovat wu-wej. Podstatou taoistické hygieny byla představa, že smyslové orgány jsou otvory, cestami, jimiž unikají životní síly, a tudíž je třeba je hlídat a udržovat tyto životní síly na svém místě. Ovšem technik, umožňujících dosažení a udržení této plnosti energie, je mnoho; počínaje nehybností, jež nikdy nevymizela, i když po jistý čas byla zatemněna jinými technikami, aby se v období Tchang (618-907) zjevila v podobě, kterou nazýváme vnitřní alchymie (nej-tan) nebo embryonální dýchání a která představuje základ většiny cvičení čchi-kung.
Abychom pochopili různé vnější i vnitřní metody, musíme si utvořit obraz o taoistických názorech na lidské tělo. Podle nich je lidské tělo přesnou kopií vesmíru a jeho různé prvky mají své analogie ve vnějším světě. Viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Jin a Jang úzce propojeny v jeden nediferencovaný dech (čchi), který nazýváme Prvotní dech (Jüan-čchi). Oddělením Jin a Jang vznikla Nebesa a Země, a z jejich spojení vznikli lidé i všechna stvoření.
Sestáváme tedy z jin a jangu, jež jsou vlastně nebeským a pozemským "dechem". Konkrétně naše vyšší (éterická) duše, Chun, je nebeská a naše nižší duše, Pcho, je pozemská. Co se týče životní (vesmírné) energie čchi, tato má šest podob: Jin (Stín) a Jang (Světlo), Feng (Vítr) a Ju (Déšť), Chej (Tma) a Ming (Jas). Této životní energie by nemělo být ani málo, ani příliš. Kniha utrpení praví: "Život vzniká, je-li přítomna čchi: formy se utvářejí, je-li čchi v rovnováze".
Životní sílu čchi získáváme přirozeně z vesmíru a je nutno ji neustále obnovovat. Zatímco vrozená čchi (sien-tchien-čchi) je nezbytná ke vzniku života, získaná čchi (chou-tchien-čchi) živí tělo a zodpovídá za jeho vývoj. Oba dva prameny energie spolupůsobí vzájemně. Staří mistři říkali, že "na nebi jsou tři poklady – slunce, měsíc a hvězdy; na zemi taktéž tři – voda, oheň a vítr, a právě tak nalézají se tři poklady i v člověku – esence (ťing), čchi a duch (šen)".
Wu-neng-c’ (9.stol.) k tomu poznamenává: "Lidská přirozenost je duch a život je čchi. Prolínají se vzájemně v prázdnotě, aby pak společně povstaly a harmonizovaly spolu tak, jako okarína s flétnou anebo jin a jang".
Vesmír je tvořen pěti oblastmi časoprostoru (čtyři hlavní body korespondují se čtyřmi ročními obdobími, kromě toho je zde Střed). Těmto pěti oblastem, symbolizovaným barvami, odpovídá na Zemi pět prvků a pět posvátných hor, a u člověka pět vnitřních orgánů. Ty jsou napájeny každý svým příslušným prvkem a v tom ročním období, jehož vliv mu vyhovuje. Máme tedy určitý kód, který nám umožňuje přizpůsobit život mikrokosmu životu makrokosmu. Důležité je vybrat si ve vnějším světě látky, které jsou nejvhodnější k tomu, aby živily vnitřní orgány. Kromě toho je třeba zajistit dobrý oběh životních principů uvnitř těla tím, že se vyhýbáme překážkám, hlavní příčině nemoci.
V období dynastie Tchang (618-907) se těšil Lao-c’ a taoismus větší úctě, ale i přízni císařského dvora, než kdykoliv předtím.
V roce 667 byl Mistru Lao-c’ udělen králem Kao-cungem (†683) posmrtný titul Nejvyšší nebeský a prvotní císař (Tchaj-šang tchien-jüan chuang-ti). Jeho nástupce, král Süan-cung, zvaný Li Ling-ťi (Ming Chuang, 713-756), zavedl v r.737 oficiální vyučování taoistické filosofie. Byly dokonce zavedeny zkoušky z taoistických klasiků, které byly po jistou dobu stejně významné jako zkoušky z konfuciánských spisů (S’-šu-ťing a Wu-šu-ťing). Za jeho vlády existovalo v Číně přes 1 600 taoistických klášterů, do nichž odcházely jako mnišky i princezny z císařského rodu.
Poté, co Čingischán rozdrtil tangutský stát Sia, chán Möngke stát Nan-čao a chán Kublaj sungskou říši, stali se mongolští feudálové pány celé Číny. Přestože v období vzniku feudálního státu byli Mongolové šamanisty, ke všem náboženstvím snášenlivými – Čingischán k sobě dokonce zval taoistického mudrce Čchang Čchuna – pozdější chánové upřednostňovali buddhistickou církev, jejíž podporu si zajistili tím, že ji obdarovávali kláštery a polnostmi. Taoisté byli naopak pronásledováni a jejich knihy byly páleny. Hlavní čínskou ideologií zůstalo reformované konfuciánství – doplněné samozřejmě z taoismu převzatými prvky (meditační a dechová cvičení, princip čchi, harmonie člověka s přírodou) – i za vlády mandžuských panovníků [dynastie Čching-Abachaj; 1644-1912].
Nejrozšířenějším náboženstvím však zůstával nadále buddhismus, jehož čínská odnož – čchan (jenž se později - hlavně v období Kamakura - stal, pod názvem zen, jedním z nejdůležitějších nábožensko-filosofických učení v Japonsku) – do sebe transformovala veškerý duchovní potenciál upadajícího taoistického náboženství.

Takto, přestože samotné taoistické náboženství nehrálo v čínské společnosti od 17. století významnou roli, skrze čchanový buddhismus a neokonfuciánskou filosofii působil taoismus nadále velmi silně na čínskou kulturu a filosofii. A taoistické nauky tzv. vnitřní alchymie (nej-tan), které představují základ většiny cvičení čchi-kung (qigong), pronikají dnes prostřednictvím tradičních čínských bojových umění a zdravotních cvičení (wu-šu / kung-fu, tchaj-ťi, tchaj-ťi-čchüan atd.) do celého světa.

F. H. Richard

ÚVOD

TAOISTICKÝ ČCHI-KUNG

Stejně jako buddhisté, i taoisté věří, že jestliže si vybudují pevného a svobodného ducha (šen), vyhnou se tak kruhu opakované reinkarnace. Dosáhne-li taoista tohoto stádia, dosáhl cíle osvícení. Říká se, že dosáhl věčného života. Nicméně, není-li schopen vy-pěstovat si před svou smrtí dostatečně silného ducha, jeho duše nebo duch nepůjde do pekla, nýbrž bude sám ovládat svůj vlastní osud, přičemž buď zůstane duchem nebo se znovu narodí jako člověk.
Věří, že lidského ducha lze zdokonalovat pouze tehdy, když sídlí v lidském těle, takže neustálý koloběh znovuzrození je nezbytný k dosažení osvícení.
Taoističtí mniši zjistili, že k tomu, aby zdokonalili svého ducha, je třeba vypěstovat čchi přetvořenou z jejich ťingu (jádra, esence). Běžný taoistický trénink čchi-kungu má následující podobu:
1. Přeměnit ťing (esenci) na čchi (lien ťing chua čchi),
2. nasytit šen (ducha) čchi (lien ťing chua šen),
3. vypracovat šen do nicoty (lien šen chuan sü) a
4. rozdrtit nicotu (fen-suej sü-kchung).

První krok zahrnuje posílení ťingu a jeho přeměnu na čchi pomocí meditace a jiných metod. Čchi se potom vede do hlavy, kde nasytí mozek a pozvedne šen. Když se taoista dostane na tuto úroveň, říká se, že "tři květiny se setkaly na vrcholku" (san chua ťü ting). Toto stádium je nezbytné k pevnému zdraví a dlouhověkosti. Nakonec může taoista začít cvičení, jehož cílem je dosažení osvícení. Nicméně největší překážkou na cestě k tomuto cíli jsou emoce, které ovlivňují myšlení a ruší vyrovnanost ducha. Proto se taoisté uchylují do ústraní, do hor, kde jsou stranou lidí a rušivých vlivů. Obvykle též dávají přednost vegetariánské stravě před masem, poněvadž se domnívají, že nevhodná strava by zatemnila jejich uvažování a zvyšovala nežádoucí emoce, odvádějíc ducha od sebezdokonalování.
Důležitou součástí tohoto tréninku prodloužení života je I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung. Zatímco pomocí I-ťin-ťing čchi-kungu posílíte své fyzické tělo, základní myšlenkou Si-suej-ťing čchi-kungu je udržet oběh čchi v morku, který musí zůstat čistý a zdravý. Váš morek v kostech totiž tvoří většinu krvinek. Ty pak živí orgány a ostatní buňky v těle, přičemž odvádějí odpadní látky z těla. Máte-li zdravou krev, vaše tělo je dostatečně vyživováno a je schopno účinně odolat nemocem. Je-li morek čistý a čerstvý, vyprodukuje nesmírné množství krvinek, jež pak dokonale odvedou svou práci. Celé vaše tělo bude zdravé a degenerace vašich orgánů se značně zpomalí. Vaše tělo se částečně podobá drahému autu. Když budete jezdit na kvalitní benzín, budete jezdit dlouho a bez poruch, ale použijete-li méně kvalitních pohonných hmot, motor zestárne o mnoho rychleji. Chcete-li dosáhnout osvícení, musíte se naučit, jak vést čchi do mozku a živit jej, a jak pozvednout vašeho ducha.
Ačkoli se zdá být teoreticky prostým, je trénink dlouhověkosti ve skutečnosti velice náročný. Nejprve se musíte naučit, jak vybudovat čchi a naplnit vašich osm kanálů čchi. Pak se musíte naučit, jak čchi dovést do morku kostí, a jak jej "umýt". Vyjma několika taoistických mnichů existuje jen málo lidí, kteří žili déle než 150 let. Důvodem je obrovská náročnost tréninkového procesu. Vaše mysl musí být naprosto očištěná, abyste se mohli plně soustředit na cvičení. Jestliže nežijete klidným a vyrovnaným životem, váš trénink nebude účinný.
Nenechte se svést myšlenkou, že meditace čchanového buddhismu (zazen) je podřadná vůči taoistickému přístupu k dosažení osvícení neboli buddhovství. Buddhisté měli vlastně často mnohem větší úspěch při dosažení osvícení, než taoisté s jejich klidnou meditací. K tomu ještě mnoho z taoistických praktik čchi-kungu pochází od buddhistů.
Taoisté je pak modifikovali, aby vyhovovaly jejich vlastním podmínkám a potřebám, přičemž některé z praktik, jako třeba Si-suej-ťing, taoisté cvičili mnohem intenzivněji než buddhisté. Mnoho stylů taoistického čchi-kungu je založeno na teorii zdokonalování ducha i fyzického těla. Taoismus všeobecně zachovává tři tréninkové metody: Velkou cestu zlatého elixíru (ťin-tan ta-tao), Dvojité pěstování (šuang-siou) a Sběr bylin vně Tao (tao waj cchaj jao).
Velká cesta zlatého elixíru učí cvičení čchi-kung ve vás samých. Tato metoda je založena na předpokladu, že elixír dlouhověkosti nebo dokonce osvícení najdete sami ve svém vlastním těle.
Při praktikování druhé metody, Dvojitého pěstování, využíváte partnera k rychlejšímu vyrovnání čchi. U většiny lidí není čchi zcela vyrovnaná. Někdo je příliš optimistický, někdo naopak pesimistický. Víte-li, jak si s partnerem vyměnit čchi, můžete si navzájem pomoci a urychlit tak trénink. Váš partner může, ale nemusí, být stejného pohlaví jako vy.
Třetí metoda, Nabírání bylin vně Tao, využívá k urychlení a ovládání sebezdokonalování byliny. Bylinami se zde rozumí rostliny, jako např. ginseng, nebo živočišné látky, jako např. pižmo. Mnozí taoisté bylinami myslí také čchi získanou z pohlavního styku.

Podle používané tréninkové metody lze rozdělit taoistický čchi-kung na dvě hlavní školy: Školu mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Školu zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj). Tato škola se rozvinula především po dynastiích Sung a Jüan (960-1367). Meditační a tréninkové techniky Školy mírného pěstování jsou podobné metodám buddhistickým. Zakládají se na tom, že jedinou cestou k dosažení osvícení je Velká cesta zlatého elixíru, podle níž pěstujete elixír sami v sobě. Cvičit s partnerem za účelem zdokonalení je prý nemorální a způsobí citové problémy, jež výrazně ovlivní zdokonalení v záporném slova smyslu.
Nicméně Škola zasazení a roubování tvrdí, že metody Dvojího pěstování a Nabírání bylin vně Tao spolu s Velkou cestou zlatého elixíru jen přispívají k urychlení celého procesu. Z toho důvodu se taoistický trénink čchi-kungu běžně nazývá "Tan Ting Tao Kung", což znamená "Cvičení Taa v kalichu elixíru". Taoisté původně věřili, že elixír najdou v bylinách. Později si uvědomili, že jediný skutečný elixír sídlí v jejich těle.
Soudím, že hlavním rozdílem mezi těmito dvěmi taoistickými školami je skutečnost, že Škola mírného pěstování má za cíl dosažení osvícení podobnou cestou, jakou se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se stejnou cestou snaží dosáhnout normálního, zdravého a dlouhého života. O těchto dvou hlavních taoistických školách si podrobněji povíme v třetí části této kapitoly.
Jak vidíte, taoismus již byl náboženstvím a studiem vědeckých metod čchi-kungu. Jako moderní a vědečtí studenti čchi-kungu byste si měli osvojit metody čchi-kungu, které vám pomohou. Vynechte všechno nadpřirozené. Je však třeba znát historické pozadí, abyste pochopili kořeny a motivaci tréninku.

ROZDÍLY MEZI BUDDHISTICKÝM A TAOISTICKÝM ČCHI-KUNGEM

Abychom vám pomohli lépe poznat buddhistický a taoistický čchi-kung, chtěli bychom stručně popsat hlavní rozdíly mezi těmito dvěmi tréninkovými metodami náboženského čchi-kungu. Potom se budeme věnovat jejich odlišnostem od tréninku I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.
1. Z hlediska filosofie tréninku je buddhismus konzervativnější, zatímco taoismus je naopak přístupnější novým názorům. Už v minulé kapitole jsme hovořili o tom, že je učení taoismu obecně více přístupné, protože náboženský taoismus vznikl tak, že začlenil dovezenou buddhistickou kulturu do tradičního učeneckého taoismu. Kdykoli taoisté našli nějakou tréninkovou metodu nebo teorii, která by jim pomohla urychlit a zefektivnit jejich trénink a zdokonalování, osvojili si ji. To bylo však téměř nemožné pro buddhisty, kteří věřili, že jakákoliv jiná filosofie než buddhismus je nesprávná. V buddhistické společnosti by byly nové myšlenky na zdokonalení považovány za blud. Například šestý patriarcha Čchanu, Mistr Chuej-neng [638-713], jenž žil v době vlády dynastie Tchang, změnil některé metody meditace a filosofii a byl dlouhou dobu považován za odpadlíka. Kvůli tomu se škola Čchan rozdělila na severní a jižní linii. Toto je mezi buddhisty známo a říká se tomu "Rozklad zděděných metod šestým učitelem" (Liou-cu šuo-čchuan-fa). Díky tomuto postoji měli taoisté více příležitostí učit se, srovnávat a poznat. Pochopitelně se v mnohých ohledech vyvíjeli rychleji než buddhisté. Například v tréninku čchi-kungu pro zdraví a dlouhověkost jsou taoistické teorie a tréninkové metody systematičtěji organizovány než u buddhistů.

2. Třebaže buddhisté i taoisté uchovávali svůj trénink po dlouhou dobu v tajnosti, buddhisté byli přísnější než taoisté. To platí především o buddhistech tibetských. Před začátkem vlády dynastie Čching, ačkoliv byl jak buddhistický, tak i taoistický čchi-kung skrýván před prostými lidmi, byli taoističtí mniši schopni učit se od svých mistrů snadněji než buddhisté. V buddhistické společnosti bylo vždy vybráno jen několik důvěryhodných žáků, aby se naučili hlubší aspekty tréninku čchi-kung.

3. Taoisté a buddhisté mají v tréninku rozdílné postoje. Všeobecně řečeno, buddhistický trénink je konzervativnější než taoistický. Například ve výcviku čchi-kungu kladou buddhisté důraz na "zdokonalování těla" (siou šen) a "zdokonalování čchi" (siou čchi). Hledají způsoby, jak se ubránit osudu, vyhnout nemocem a prodloužit běžnou délku života člověka.

4. Buddhistický čchi-kung se soustřeďuje především na přeměnu v Buddhu, kdežto taoistický čchi-kung se zaměřuje na délku života a osvícení. Mezitím, co usilují o buddhovství, většina buddhistických mnichů koncentruje všechnu svou pozornost na pěstování svého ducha. Taoisté zase cítí, že k tomu, aby dosáhli konečného cíle, potřebují mít zdravé fyzické tělo. To je možná důvod, proč se dožívá velmi dlouhého věku více taoistů než buddhistů. Během devatenácti set let hledání našli mnoho cest vedoucích k posílení těla a ke zpomalení degenerace orgánů, což je klíč k dosažení dlouhého věku. Mnoho taoistů žilo déle než 150 let. V taoistické společnosti se říká: "Sto dvacet znamená umřít mladý". To neznamená, že buddhisté se nevěnovali žádným fyzickým cvičením. Věnovali, ale bohužel se to omezovalo pouze na ty, kteří pěstovali buddhistická bojová umění, což byli např. šaolinští kněží. Proto lze obecně říci, že dnešní buddhisté se dělí na dvě hlavní skupiny. Jednu představují buddhističtí bojovníci a někteří buddhisté, „nebojovníci“, kteří trénují fyzické tělo i duši, zatímco druhou skupinu tvoří ti, kteří stále fyzický trénink ignorují a zdůrazňují pěstování duše.

5. Jelikož klade důraz výhradně na zdokonalení duše, dosáhla buddhistická duševní kultivace všeobecně vyšší úrovně než u taoistů. Například, i když je meditace čchan jen odnoží buddhistického zdokonalování duše, dosáhla takového stupně, že by se z ní taoisté stále měli co učit.
6. Téměř všichni buddhističtí mniši jsou proti takovým tréninkovým metodám, jako je "Dvojité pěstování" anebo "Nabírání bylin vně Tao", včetně jejich sexuálních praktik. Věří, že používání čchi někoho jiného k vlastnímu zdokonalení může vést k emocionálnímu poškození a narušit celý proces.
Vědomí nebude čisté, klidné a mírné, což je nezbytně nutné k pěstování ducha. Jelikož mnoho taoistů trénuje hlavně kvůli upevnění zdraví a dlouhověkosti, místo kvůli osvícení, považují tyto metody za výhodné.
Nyní, když máte obecnou představu o názorech a filosofii, kterými se buddhisté a taoisté řídí ve svém tréninku, můžeme se věnovat tomu, co si myslí o I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.

Rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým tréninkem
I-ťin-ťingu a Si-suej-ťingu:

1. Ačkoliv to byli buddhisté, kdož založili tyto dva typy tréninku, utajovali je tak přísně, že trénink nenašel mnoho příležitostí vyvíjet se a rozvinout. Ale jakmile se jednou tyto dva klasické způsoby naučili taoisté, pokračovali v jejich rozvoji. Z toho logicky vyplývá, že taoistické tréninkové metody jsou úplnější a systematičtěji organizované než buddhistické.
2. Taoisté odhalili veřejnosti více ze svého tréninku než buddhisté. Protože taoistický trénink lze použít k dosažení zdraví a dlouhověkosti rychleji a účelněji, než buddhistický trénink, mohou jeho techniky používat i normální lidé, kteří se nechtějí vzdát svého běžného života a stát se askety. Z tohoto důvodu bylo nalezeno více taoistických tréninkových dokumentů než buddhistických. Ale prapůvodní teorie, principy a tréninkové metody jsou zaznamenány v buddhistických spisech.
3. Z výše uvedených důvodů je mnoho tréninkových technik vyvinutých taoisty účinnějších a cíle tréninku mohou být jimi dosaženy rychleji než buddhistickými metodami. To platí dvojnásob pro praktiky, jež vycházejí z těch dvou klasických způsobů používaných ke zdokonalení zdraví a prodloužení života. Ale když trénink dosáhne nejvyššího stupně pěstování duše v Si-suej-ťingu, zdají se buddhistické způsoby účelnější. Buddhisté se zaměřují na trénink pro budoucnost místo na přítomnost, zatímco taoisté věnují větší pozornost přítomnosti.
4. Taoisté vyvinuli mnoho technik, jako je "Dvojité pěstování" nebo "Nabírání bylin vně Tao", kterými chtěli napomoci při tréninku Si-suej-ťingu. Buddhisté je praktikovat nesmějí. Taoisté z některých škol dovolují a dokonce podporují meditaci ve dvou a pohlavní styk. V buddhistických klášterech byly sexuální praktiky čchi-kungu vždy zakázány. To je zřejmě největší rozdíl v jejich tréninku.
5. Taoistický trénink Si-suej-ťing je jak fyzický, tak duševní, zatímco buddhisté zachovávají především duševní trénink. Trénink taoistů začíná různými fyzickými cvičeními, jako je třeba masáž pohlavních žláz. Fyzická stimulace podporuje zvýšenou produkci semene, které se přeměňuje na čchi, buď fyzicky nebo mentálně. Taoistické spisy pojednávají o mnoha fyzických technikách, zatímco buddhistické texty jsou zaměřeny ryze spirituálně a zdůrazňují meditaci. (viz kapitola IV.)
6. Taoisté studovali vliv bylin a jejich užitek při tréninku čchi-kungu, kdežto buddhisté jim nikdy nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Taoistické spisy obsahují tudíž více bylinářských receptů než buddhistické.

DVA HLAVNÍ STYLY TAOISTICKÉHO ČCHI-KUNGU

V této části se budeme podrobněji věnovat pozadí taoistického tréninku čchi-kungu. Stejně jako u buddhismu, za tisíc let studia vznikly mnohé styly a školy taoistického čchi-kungu. Každý styl a škola má svou vlastní teorii a tréninkové metody k dosažení Tao, ačkoli cíle jsou stejné, jakož i základní teorie tréninku. Jak bylo již dříve uvedeno, od dynastie Sung a Jüan (960-1368) mezi různými školami vynikly tyto dvě: Škola mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Škola zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj).
Tři hlavní tréninkové metody zdokonalení vyvinuté taoisty již také znáte: Velká cesta zlatého elixíru (Ťin-tan ta-tao), Dvojité pěstování (Šuang-siou) a Nabírání bylin vně Taa (Tao-waj-cchaj-jou). Meditační techniky a tréninkové postupy Školy mírného pěstování mají blíže k buddhismu a dávají přednost technikám Velké cesty zlatého elixíru. Škola zasazení a roubování tvrdí, že její metody jsou rychlejší a účinnější, a že využívají všech tří technik. Hlavním rozdílem mezi taoistickými školami je to, že Škola mírného pěstování má za cíl osvícení, jehož se snaží dosáhnout podobně, jako se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se cvičením snaží dosáhnout zdraví a dlouhověkosti. Rozdíly mezi těmito dvěma školami si teď stručně objasníme.

ŠKOLA MÍRNÉHO PĚSTOVÁNÍ (Čching-siou-pchaj):

Čching znamená jasný, čistý a klidný. Siou znamená zdokonalení, studium, trénink, a pchaj znamená styl nebo škola.
Základní principy taoistické Školy mírného pěstování se řídí tradicemi z taoistických spisů. Veškerý trénink je založen na fundamentalistických principech, které Lao-c’ shrnul takto: "Věcí je mnoho, každá se vrací zpět ke svému kořeni. Když se vrátí ke svému kořeni, znamená to klid. Znamená to též opakování života." Znamená to, že všechny věci mají svůj původ a nakonec se ke svému původu / zdroji vrátí. Když se věci vrátí ke svému původu, jsou klidné a mírné.
Z tohoto stavu pak znovu začíná život. Lao-c’ také doporučoval: "Koncentrujte čchi, abyste dosáhli měkkosti, můžete být jako dítě." Tyto dvě myšlenky, které vyslovil Lao-c’, zjevně zdůrazňují důležitost pěstování klidu, míru, harmonie a měkkosti. To jsou hlavní pravidla tradičního čínského taoismu, který vznikl z pozorování koloběhu přírody . Věří , že veškerý život započal a vyrostl z kořenů klidu a míru.
Všichni taoisté mírného pěstování kladou důraz na "metodu Jin a Jang, harmonii čísel (podle I-ťingu), a to, že tvar se řídí duší a spojuje se s ní". To znamená, že Jin a Jang musí být v harmonii a přirozeně se navzájem vyrovnávat. Vzhled fyzického těla se nakonec nechá vést duší. Tato skupina věří, že čisté pěstování duše je může dovést ke kýženému cíli, kterým je osvícení. Proto silné fyzické tělo není hlavním cílem tréninku. Tělo je jen dočasně použito jako žebřík k dosažení konečného cíle - duševního osvícení. Nakonec zdůrazňují meditaci vsedě, z níž se naučili "regulovat tělo" (tchiao-šen), "regulovat citové vědomí" (tchiao-sin), "regulovat dýchání" (tchiao-si), "kondenzovat duši" (ning-šen), "krotit čchi" (fu-čchi), "postihnout podstatu" (še-ťing) a "otevřít jádro" (kchaj-čchiao). To vše je známo jako sedm kroků "interního kung-fu" (nej-kung), jimiž pěstují, studují, trénují, vystopovávají své kořeny a původ (nachází bod klidu a míru mezi sebou) a nakonec pěstují nekonečný duševní život. Prostřednictvím tohoto zdokonalování usilují o dosažení úrovně nesmrtelnosti a osvícení.

Jak vidíte, principy a tréninkové metody školy "mírného pěstování" jsou podobné meditacím Čchanu (Zenu) v buddhismu. Jejich trénink a pěstování je založeno na klidu a míru. Jestliže je jejich mysl klidná a mírná, hledají kořeny a skutečný smysl života a nakonec se naučí být emocionálně neutrální a dosáhnout kýženého cíle – osvícení.

ŠKOLA ZASAZENÍ A ROUBOVÁNÍ (Caj-ťie-pchaj):

Caj znamená zasadit, růst nebo vypěstovat. Ťie znamená spojit, připojit, roubovat. Pchaj znamená styl nebo škola.
Pokud jde o trénink, taoisté této skupiny jdou opačným směrem než skupina taoistů mírného pěstování. Zastávají názor, že metody používané skupinou mírného pěstování – jako je meditace v ústraní, dýchání a polykání slin, používání ťi k vedení čchi za brány (dutiny čchi) a otevření nádoby – jsou méně účinné a nepraktické. Tento pohled na věc byl vyjádřen v dokumentu, jehož autorem byl Wu Čen-pchien: "V Jangu není Jin tvrdá (pevná); vypěstovati samotnou věc je marnotratnost; práce na tvaru (tělu) nebo (pouhém) vedení (čchi) není Tao; vypěstovat čchi (prostřednictvím dýchání) a stolování na růžových oblacích je konec konců prázdnota." (Kniha o probuzení k pravdě).

Z první věty vyplývá, že klidná meditace je jinovou stránkou pěstování. Jinová podstata nalezená v jangovém světě není čistá. Musíte praktikovat také jangové tréninkové metody, které se liší od čistě klidné meditace. To je v podstatě kritika směřovaná na taoisty Školy mírného pěstování za hledání dlouhověkosti a osvícení pouze prostřednictvím meditace. Znovu říká, že trénovat, aby čchi bylo dovedeno v meditaci pomocí kontroly dýchání, je jako snažit se uvařit jídlo z růžových oblaků - je to prázdné a zbytečné.
V taoistickém spisu Pao-pchu-c’ (Všeobjímající Jednoduchost, což je také taoistické jméno spisovatele Ke Chunga) se též říká: "Nejvyšší hlava (tj. císař) zná techniky obyčejných lidí, s nimiž zůstává ve styku a které respektuje; z důkladného studia nejvyšší prázdnoty, oživující všechny věci, pozoruje opakování a nakonec dosáhne Tao a vstupuje do nebe". Techniky obyčejných lidí jsou ty techniky, které používali taoisté skupiny zasazení a roubování: Když se dosáhne nejvyšší prázdnoty, všechny věci začínají zase od počátku a jsou oživeny. Když pochopíte, že tento koloběh probíhá v celé přírodě nepřetržitě, pochopíte skutečné Tao. Tato věta zdůrazňuje, že dokonce i císař, který používá taoistické techniky obyčejných lidí, mohl dosáhnout kýženého osvícení.
Co jsou pak techniky obyčejných lidí skupiny zasazení a roubování? Říkali: "(Jestliže) strom nezakořenil, květů je málo; (jestliže) je strom starý a vy k němu dáte mladý stromek, broskev naroubována na vrbu, morušovník je spojen se švestkou; abychom dali příklady lidem, kteří hledají skutečné (Tao), (toto jsou) původní nesmrtelné metody roubování rostlin; (pak poznáte, že) člověk, který stárne má nakonec lék na zahojení. Navštivte známé učitele, požádejte je o recepty, začněte studovat a hned pěstujte, neodkládejte to." Tahle moudrost říká, že když stárnete, můžete získat nový život od partnera, se kterým trénujete. Přenos vzájemného čchi se může uskutečnit prostřednictvím určitých sexuálních praktik nebo pomocí speciálních druhů meditace.
Dále říkají: "(Když) roztrháš šaty, použij látku k jejich zaplátání; když (je) strom starý, použij (dobrou) zeminu na obdělávání; když slábne člověk, co (by se mělo použít) k jeho zahojení? (Použij) Nebe a Zemi, abys vytvořil možnost změny." V této tezi je položena otázka: jak může zesláblý člověk znovu získat energii, když ne od jiné osoby? Můžete si všimnout, že účelem tréninku zasazení a roubování je "spolupráce podobných typů duševní komunikace mezi jednotlivými těly."
Podobné typy lidí, kteří pracují na stejném věci, si mohou vzájemně pomoci. Duševní komunikace (šen-ťiao) znamená používání vašich citů a citů vašeho partnera k navedení vaší duše ke stimulování produkce hormonů Podstaty. Toto je původní zdroj čchi, který lze vyměnit s partnerem. Určité sexuální aktivity se používají k ochraně a uložení čchi, jež může být znovu použita jako bylina k léčení. Když se sexuální praktiky provozují správně, ani jedna ze stran neztratí čchi a obě strany si prospějí k dlouhověkosti.
Jak vidíte, tento styl taoismu podporuje řádný sexuální život. Jestliže se používá správných metod, mohou být prospěšnými pro obě strany. Pak je ovšem velmi těžké dosáhnout cíle osvícení, jehož podmínkou je navození stavu citové neutrality. To vede k tomu, že tento styl klade důraz především na dlouhý a šťastný život. Spis Chan-šu I-wen č’ (Kniha o chanském umění a literatuře) praví: "Aktivita v ložnici je základní hodnotou osobnosti a emoce je konečnou fází dosažení Tao. Bránit vnější radosti znamená zakázat vnitřní emoce. Harmonie mezi manželi je poukázkou na dlouhověkost." Z toho jasně vyplývá, že správný sexuální život je cestou k dlouhověkosti, protože vám umožňuje uvést do rovnováhy čchi a duši.
Kromě sexuálního dvojitého pěstování kladou také důraz na nesexuální dvojité pěstování (šuang-siou). Podle této teorie má každá osoba jinou úroveň čchi a ničí čchi není zcela v rovnováze. Například v době dospívání je vaše čchi silnější a výkonnější než v jakémkoli jiném věku. Když překročíte čtyřicítku, váš zdroj čchi má tendenci slábnout a stává se nedostatečným. Aby jste byli zdraví, nesmí být vaše čchi ani nadměrná, ani nedostatečná. Proto, jestliže se vy a váš partner naučíte meditaci dvojitého pěstování nebo jiné techniky, pomůžete si navzájem uvést vaše čchi do rovnováhy. Uvádění čchi do rovnováhy mohou provádět dva muži, dvě ženy nebo muž a žena. Říká se: "Jin a Jang nemusí být nutně žena a muž, Jin a Jang je slabost a síla čchi v těle". A dále se praví: "Dva muži mohou zasadit a roubovat a dvojice žen může absorbovat a vyživovat." Taoisté skupiny zasazení a roubování tvrdí, že existují čtyři požadavky na dosažení Taa: "Peníze, partner, techniky a místo." Bez peněz musíte čas trávit vyděláváním na živobytí a nebudete mít čas na studium a pěstování. Bez partnera nebudete moci nalézt "bylinu" a uvést do rovnováhy vaši čchi. Bez správných technik budete jen marnit čas. Nakonec bez správného místa na trénování nebudete moci meditovat a strávit byliny, které jste si vzali.
Stejně jako taoisté skupiny zasazení a roubování, když dosáhnete vyrovnání vašeho čchi se svým partnerem, musíte znát techniky uchování semene, přeměny semene na čchi a použití čchi k vyživování vašeho šenu. Jestliže jste schopni dosáhnout této úrovně, budete moci použít vašeho energizovaného šenu k nasměrování čchi do svých pěti jinových orgánů (srdce, plíce, játra, ledviny a slezina) tak, že budou moci efektivněji fungovat. Čchi, jíž orgány plní své funkce, se nazývá řídící čchi (jing-čchi). Váš šen může také směrovat čchi do kůže, kde může posílit energetické pole, které vás chrání před negativními vnějšími vlivy. Tato čchi se nazývá "strážná čchi" (wej-čchi). Váš šen může stejně tak vést čchi do morku kostí. To udržuje morek čerstvý a čistý, takže krevní buňky, které se zde tvoří, budou svěží a zdravé. Když je zdravá vaše krev, jste zdraví i vy a proces stárnutí se zpomaluje. Taoisté, kteří touží dosáhnout dokonce ještě více, dosáhnout osvícení, potřebují více než jen toto. Jestliže taoista chce dosáhnout cíle osvícení, musí použít své čchi k vytvoření "šenu dítěte" (šen-tchaj nebo šen-jing) neboli "duchovního dítěte" (ling-tchaj) ve svém Horním tan-tchienu. Musí dítě živit a učit ho být nezávislým. Až tehdy, když toto dítě vyroste a bude nezávislé, dosáhne cíle osvícení. Aby dosáhlo této vyšší úrovně, musí se vypořádat se svými emocemi. Je obvykle nutné opustit normální společnost a stát se poustevníkem, s cílem najít klid a mírné místo pro zdokonalování mysli.
Přestože techniky zasazení a roubování přináší rychlé výsledky, mnozí taoisté a buddhisté jsou proti nim a dokonce jimi pohrdají.
Mají pro to dva hlavní důvody. Za prvé, jelikož jste lidská bytost, je pro vás velice snadné klesnout během tréninku nazpět do normálního stavu poddanství emocím. Toto přeruší čištění vaší mysli a soustředění se. Za druhé se bojí, že mnoho lidí, kteří používají tyto metody, je nebudou používat k uvedení čchi do rovnováhy, ale místo toho se naopak zmocní čchi, které partner nabízí a nenabídnou nic na oplátku. To zvlášť platí o partnerovi, který nezná čchi-kung. Tento druh sobectví se považuje za hluboce nemorální.
Taoisté skupiny zasazení a roubování používají jako pomoc pro pěstování čchi také byliny, neboť věří, že jim byliny přináší značnou pomoc. Byliny používají i taoisté mírného pěstování a buddhisté, ale na rozdíl od taoistů zasazení a pěstování je používají pouze pro hojivé účely.

Ukázky z knihy